Včera jsem se účastnil velice příjemného večírku. Předcházelo mu vystoupení Marka Motora a jeho kolegů v klubu Utopia. Nějak jsem to tedy přežil, nebylo to vlastně ani tak moc děsivé. Hlavně se mi líbilo, že tam byla Motorova maminka a on se k ní choval velmi pěkně. Ovšem potom jsem se dal na baru do řeči s Hanou Konvesz. Na první pohled mi učarovala. Velmi okouzlující nonkonformní žena. Poseděli jsme ještě s Japkem, jeho kamarádem mladým zpěvákem z jakési kapely, Markem Motorem, Emilem a Františkem, přítelem Motora, v irském pubu v domě, který patřil starému Kaiseršatovi, než ho střelil a peníze pak rozfofroval na honitbách. Hana se nešetřila a předvedla strhující tempo společenské zábavy. Komentoval jsem to novým bonmotem, že alkohol je dobrý kamarád, ale špatný démon. Pak odjela domů taxíkem. S Emilem a Františkem jsme ještě pokračovali v závažných hovorech. Motor do toho vyprávěl vtipy. I jízda noční tramvají domů byla příjemná, protože jsem jel s Františkem a hovořili jsme o extremismu a tak podobně. Doma jsem ještě podebatoval s Alenou a lehce pošimral žaludek vepřovým žebírkem, dvěma karbanátky a paprikou plněnou. Nějak nemohu rovnou usnout, protože se mi hlavou honí věci. Ráno v práci budu dobrá mrtvola.

Tohle jsem si zapsal 17. 10. 2008, den poté, co jsem poprvé viděl Hannah. Předtím jsem s ní párkrát hovořil na netu, ale to jsem ještě moc nevěděl, o koho jde, internet je prima, ale lajf události jsou někde uplně jinde. Začali jsme se pak docela často vídat, nejdříve v Nuslích. Večírky jsme nebyli schopni ukončit nějak moc brzy. Se nám hodil bár Na konci cesty. Třebas jsme tam párkrát zůstali jen my dva a barman, co si něco kutil na netu a my jsme se věnovali sobě, hovor plynul a vůbec, pociťoval jsem čím dál větší okouzlení, ba i neumělé básničky jsem začal kvůli Hannah tvořit.

Třeba tuhle:

Vyhodit si pojistky
Jen lapat po vzduchu a kouři
Jet v obrazech barevnýho tripu
V báru na konci cesty
S tebou hey hey my my

Jsem tehdy pár dnů si furt broukal písničku Hey hey my my od Younga, nedal sem si s tim dlouho pokoj.

No a pak, když jsme byli pohromadě docela často, začali jsme se po večerech bavit sepisováním různých vymyšlených příhod, Hannah tak většinou relaxovala u práce, seděla u notebooku a já to zapisoval do PC. Pili jsme kafe, jedno za druhým, pokuřovali u toho, spát se nám nechtělo jít, to nás baví doteď. Tenhle díl těch zápisků není zas tak daleko od reálu, fakt jsme spolu jednou byli v báru ve Vršovicích, který se jmenoval Shakespeare:

Tedy dneska mě bolí šiška uplně ukázkově. Hannah totiž včera zas vydumala, že se pudem projít po bárech. Že furt se jen válet v mym brlohu není nic zajímavýho. Sme si to namířili do takový tý čtvrti, co bydlej různý pisálci, máničky a jiný existence. Nejdřív sme popili po sklence ginu v jakýsi temný nálevně, řikali si tam U Bizona nebo U muflona nebo tak nějak. Ale měli tam muziku moc na plný kule, tak sme šli hledat lepší bár. Brzy sme narazili na nějakej u Shakespeara, ten se nám zdál příhodnější.

Všude takový ty figury s kudrnatejma vlasama, v oblečcích s aplikacema, co nadšeně plácali o nezávislejch filmech, knížkách nebo čem. No z těch mám akorát plezír a v podstatě mi nevaděj. Horší bylo, že bar-man byl pěknej popleta, asi se moc zaposlouchal do toho jazzu, co tam hrál. Když mu Hannah přikázala, ať dokulí gin s tonikem, po chvilce na aplaus přines nějakou divnou žbrndu. Ani mě to nechutnalo, a to jsem schopnej vypít ledacos. Hannah se s tim nemazala, vzala ty sklínky a šla mu to votlouct vo hlavu.

Měl ten člobrda štěstí, že byl skrytej za masívnim dřevěným bar-pultem, kterej Hannah drobně zabrzdil, když tam vystartovala. Milej bar-man se po té, co mu Hannah dost surově vysvětlila, jak má vypadat gin s tonikem, polepšil. Další runda byla už oukej. Si ten pitoma troufnul Hannah dát nějakej pofidérní tonik s umělým sladidlem nebo co. Musel se jí vomluvit a napravit chybu. To dá rozum. Jinak by to nešlo.

Ono odporovat Hannah, to nejde. Ani já to nedělám. Taky dycky rači sklopim uši a řikám jí, to víš, Hannah, si jak břitva, tě miluju. Hannah teďka eště vyspává, celá zmožená z toho našeho výletu, já skočim někam pro cigára, aby až se probudí, měla co kouřit. No jo, s Hannah je mi prostě dobře, no.

Mouchy maj po hehe

Jsem se zas tragicky minul s denním režimem, zvadnul jsem někdy během večerních zpráv v TV a probral se v druhej půli filmu o tom vošoupaným frantíckým detektivovi. Hannah pracovala a já se podivně motal od ničeho k ničemu. Jak ty mouchy, které byly zas na pořadu dne. Hannah otec se odpoledne rozhod obnovit sítě v oknech, by měly milé mouchy po legraci. První pokus nevyšel, ale napodruhý, když jsem do toho zapojil i připínáčky, který Hannah kdesi vylovila, a nejen suchý zipy na okenních rámech, na kerejch to vůbec nedržleo, tak to snad klaplo. Much ubylo. A taky já k nim změnil vztah, začal jsem je brutálně vraždit plácačkou růžovou, ty který tu zůstaly uvězněný, a pak i pozdějc, když se kolem půlnoci objevily odkudsi další hmyzáci. Buďto přilítly, když se otevřely dveře na chodbu, a nebo někde byly zalezlý a vystartovaly směle na noční směnu. Ovšem přišly si pro smrt. Dřív je vraždila jen Hannah a já povídal cosi o tom, že jsou to kamarádi, ale holt změna je život.

Hannah po jedný zvadla, oči uplně vykoukaný z monitoru, když já měl za sebou už pár usínacích pokusů, kerý nevyšly. Dneska jsem to s Hannah vůbec nesladil. Dokonce jsem jí už blahopřál k dobré noci a mizel do lože, ale zas se vyklubal a různě popíjel kafata a nechal se obtěžovat kotětem Kájou, kerý mi furt lezlo po hlavě a tak různě. A když šla spát Hannah, tak jsem se zas probral. S tím spaním to mám zas hozený pěkně blbě, když jsem todle léto u rodičů na chalupě, tak zvadnu hnedle těsně po synovi, kerej de spát, když mu to doporučí večerníček a babička, ale chcíplej jsem stejně celej den, usínám i odpoledne, v Praze nemůžu usnout vůbec, pakliže sem tam sám bez potomka, a v Bělči to mám relativně v poklidu. Hannah mě řikala jednou do telefonu, když sem zas byl v Praze a měl ponurý myšlénky a řeči, že tady to sou lázně. No proč ne. Nikdy jsem venkov nějak zvlášť neobdivoval, ale Hannah byt na zámečku je mi docela příjemnej.

Ten její bejvák v Bělči je poměrně pěknej. Nejvíc se mi líbí, že má docela dost místností a okna na tři světový strany, to je velmi milý. Zprvu jsem chodil pokuřovat do okna v nejzadnější místnosti, co vede na náves, je z něj vidět kousek kostelíka a chalupa s dvěma satelity, ale s tim mám utrum, protože jsou před nim zrovna narafičený postele, tak regulerně hulim v místnůstce, kde jsme nejčastějc, protože tu buďto Hannah pracuje, a nebo já se loguju na net. A je tu i TV. TV mě v Praze vůbec nebaví, vůbec ho nepouštím, ale tady někdy s Hannah na něj vejráme z gauče. Nebo děti se tu sejdou u pohádek, když tu jsou. Momentálně tu ale nebylo ani jedno. Holky si odvez jejich táta svým bílým citrónem a syn zbytek léta bude u svý mámy, a pak s babičkou jedou do Itálie. Hannah taky pojede koncem léta s Alžbět do Itálie, ale kapku někam jinam, tak jsem na sebe zvědavej, co bez nich budu dělat. Jsem na synovi a Hannah docela závislej, mý propady nálad uměj docela srovnat. Ale stejně i když jsem s nima, pojídám pilule. Je to už pár let, co se tim krmím, a nemám z toho žádnou radost, leč jak mi kdys řikala doktorka Nováková a i jiný hlavologové, nejde to jinak.

Myslíš to vážně?

Seděli sme s Hannah v takový prazvláštní restauraci v Unhošti hned u hlavní ulice vedle fízlárny, venku tedy před tim divným lokálem, založený do sedátek měkkejch s červenejma polštářkama, nad náma červenej slunečník s reklamou na coca colu, kterej ladil s Hannah novejma šatičkama, co si koupila v Praze. Já byl klasicky v takovým mimo rozpoložení z vedra a únavy a Hannah studovala okolní lidi svejma zraky, který byly vyladěný novejma brejlema, který jí moc slušej. Bavilo mě, kterak Hannah mhouří oči, by viděla, i když tedy má už fungl nový brejličky. Hannah pila kafe a jen tak mimochodem se mě optala, jestli to s ní myslím vážně. Tak jsem jí řekl, že ne, protože říct ano, mi přišlo v podstatě ještě divnější. Spíš jsem se pak pokoušel z Hannah vyloudit důvod, proč se mě na tohle ptá. A že prej jen tak, to je to samý prej, jako kdyby řikala něco o tom, že je obloha modrá.

Pak sem o tom přestal po chvíli mluvit, spíš sem komentoval letadla na nebi, americkou vlajku nad protějším barákem a podobně. Ale časem jsem se k tomu vrátil, k tý otázce, jestli to tedy myslím vážně. Klidně můžu říct, že šecko myslím smrtelně vážně, ale jak můžu zaručit, že to tak budu mít hozený napořád? Mám se sebou svý zkušenosti, když je pohodička, nebo problémy se jaksi řešej s nasazením z obou stran, de to, jenže taky se může stát, že začnu já nebo v horším případě i Hannah propadat různejm stihomamům, depresím, utkvělejm představám, kerý sice nejsou nijak výrazně podložený událostma, ale jen překladama událostí, zvláště pak hodně tendenčně vyloženejch pasáží, a co pak? Pak to chce toleranci trochu, a co já vím, estli se dostaví nebo spíš se přižene únava z toho všeho? Já tedy po změně nijak výrazně netoužím, mně je s Hannah moc dobře, ať se děje, co se děje, a i sem jí to kolikrát řikal, že by bylo příjemný, kdybysme spolu byli až do smrti smrťoucí, jenže jak za sebe můžu ručit, když vím, že umim bejt otravnej a věčně zničenej, malichernej a podobně, nehledě na to, že mám svý myšlení nabouraný několika atakama psychosy či otevřenýho vědomí.

Z Unhoště sme jeli do Bělče poloprázdným autobusem, Hannah byla moc milá, docela si libovala, že do Prahy jezdí jen na vejlety, podle mě je jí v Bělči dobře. Má teďkonc práci, co může dělat doma, krmí tu zvířata rodičům, když tu nejsou, furt vaří jídla, kerý jí asi bavěj vařit, a sou mimochodem dycky dobrý, o děti se tu člověk nemusí tak strachovat jak ve městě, a i jim tu je evidentně líp než v Praze, zatim to prostě vypadá docela dobře. Ale asi hlavní je nepolevovat v nějakým plánu, kterej jsem se pak večír snažil z Hannah vypáčit, ale nic neřekla, protože byla už unavená a já se neptal nijak chytře. Ani nevím, v kolik šla spát, šel sem do hajan dřív, zas pro změnu do zadní místnosti, kde jsou postele zas jinak, může se už k tomu oknu, co jsem byl zpočátku zvyklej u něj pokuřovat.

Bez Hannah

Odjel jsem si něco vyřizovat do Prahy. Bez Hannah. Jakmile jsem to vyřešil, stihnul jsem to všecko za dopoledne, lognul jsem se, a pak si lehnul. Samo sebou usnul. Protože bych pořád jen spal. Mám zase spací období. Musím ještě k rodičům, zalejt kytky a vybrat schránku, ale odkládám to na večer, až bude trochu chládek. Když jsem sám ve svým bytě, baví mě to jen chvilku, člověk je chvilku sám rád, ale pak ho to přejde zákonitě. Chybí mi tu potomek a Hannah. Zejtra za Hannah zas pojedu. Potomka uvidim až bůhví kdy, je se svojí mámou, a potom bude s babičkou a dědou u moře, kam s nima letos nejedu.

Jak jsem tak ležel, měl jsem zas návaly mimoreality, třeba jsem viděl v červeným světle, jak bůhvíproč hladím kocoura Blecháče a lezou mi po ruce potom jeho malý černý blešky, co s timhle, žejo. Pak zas dumám, kolik je, a nejsem schopnej se jít podívat na hodinky, nihil a bezmoc prostě. Hodit se do nějakýho mimosního stavu pro mě neni problém. Když jsem sám. Když jsem s Hannah, je to mnohem lepší, ponivadž s ní tak moc neřeším svý mentálno jen, ale taky se interesuju, co ona, její dcéry a vůbec sem tam myslim i na praktický věci. Nejen na ujetosti. A na to, jak se mi pořád samovolně vracej halucinace. Čím dál tím nezajímavější a brutálnější. Bolí mě pak hlava a jsem grogy. Když to přejde.

Hannah přes víkend měla hosti. Veselou partičku. Večírky a procházky kol Bělče. Príma. Jen bylo zas slabší, že já se s nima nikdy nenapiju, ponivadž mi bohatě stačej Blecháčovo blešky a jiný libůstky za střízliva, kdybych si přihnul lihoviny, bylo by to ještě stokrát horší. Ale je docela fajn, že je to o mně známo, tak třeba Tom pro mě přivez nealkopíva a Pom, která pak přijela s Gártíkem, taky. Já se s tím nikdy netajil, že to mám v hlavě ustrojený poměrně divně, že mi stačí málo a jsem vedle jak ta jedle. Dokonce i Hannah matce jsem to mezi řečí říkal v autě, když jsem s ní a Hannah otcem jel ráno do Prahy. Ale ona to už asi dávno ví, protože se o tom zeširoka rozepisuju na netu na svých page třeba a ona to už četla.

Neklid a energetický nápoj

Ráno jsem panikařil. Přišel na mě neklid. Pak bývá všechno špatně. Nenechal jsem si to však pro sebe a svěřil se s tím Hannah. S tím, že něco musím udělat. Nutkavé to bylo. Jinak bych mohl být nervosní nepřiměřeně situaci. Nic moc jsem neudělal, ono v podstatě zas tak moc toho dělat nejde, ale aspoň jsem si to v hlavě uspořádal, co bych jako měl, krok za krokem. Hannah byla úžasná, že tyhle moje řeči o neklidu vydržela. Též bylo příjemné, že jsem část své pozornosti upřel na hovory s Alžbět. S dětmi třebas moc nesportuji, nejezdím na kole, lyžích, koních, neskáču z výšky, nelezu po skalách a podobně, ale pohovořit s dítětem, to možná zvládám. A též se velmi rád s dětmi procházím, či čekám u nějakého hřiště, popřípadě koupaliště, až se vyblbnou.

Hannah musela na poštu do Bratronic, tak jsme se tam vydali. Velmi sofistikovaně jsem na netu zjistil, kdy je otevřeno, bychom nepřišli na poštovní úřad a necivěli jak puci na zavřené dvéře. Po cestě, je to asi dva kiláky, jsem neustále upozorňoval Hannah, aby se snažila nechodit prostředkem silnice, člověk nikdy neví, co za volantem kolem jedoucího vozu může být za jedince. Též jsem vtipkoval. Když je člověk venku z neklidu, vtipkování samo odkudsi přijde. Hannah měla luxusní řeč o svém oděvu. Měla na sobě bílé tričko s límečkem, a vůbec jí nevadilo, že sem tam se na něm objevují maličké skvrnky. Vysvětlovala svou teorii o tom, kterak to na venkově působí. Měla pravdu. Hannah postava je působivá. I když si teď lehce stěžuje, že drobně přibrala, není to vůbec vidět. Je nádherně štíhlá. Je mi to jasné, mám na tyto věci dobré oči.

V Bratronicích jsme zašli do Jednoty. Mám v okolí Bělče zmapované už tři Jednoty, v Kamenných Žehrovicích, v Unhošti a v Bratronicích. Bratronická Jednota zdá se býti asi nejslaběji zásobovanou, ale mají tu jednu úžasnou kuriositu. Energetický nápoj za šest korun devadesát haléřů. Půl litru. Dávka, kterou dospělý jedinec za den nesmí překročit, dětem se to vůbec nedoporučuje pít. Tak jsem ho vyžahnul. Energetický nápoj. Začal jsem v Bratronicích a pokračoval po cestě autobusem do Bělče, ve kterém jsme jeli jen já, Hannah, Alžbět a samo sebou šofér. Ten nápoj chutná jak bonbón a má děsně nelákavou až odpudivou barvu. Vydrželo mi to však na delší dobu, žvatlat o tomto nápoji. Zabývat se blbostmi mě prostě baví. Okolí to sem tam i snáší, je to možná lepší než hovořit o neklidu. Ten naštěstí ustal už dopoledne, hlavně díky Hannah.

Kovboj

Hannah odjela s Verunkou do Prahy, koupit si plavečky do Itálie. Svezli je tam její známí z Košic automobilem. Zůstal jsem v Bělči s Alžbět. Původně jsem měl v plánu dát k dobru pár moralistických pouček pro mladé děvče, kterak je úžasné starat se o mladší sestřičku, jak je to skvělý vidět v očích holčičky lásku a neochvějnou důvěru ve staršího sourozence a podobně, ale záhy jsem usoudil, že je to nuda a šli jsme radši na zmrzlinu. Po cestě z krámu se Alžbět stavila u statku, kde mladí lidé hřebelcovali koně, různě jim jeden zkušený jezdec s kloboukem a americkejma holinkama vyndával z kopyt zeminu a jiné nečistoty. Měl jsem pár decentních otázek, zdali jim Alžbět nevadí a oni říkali, že vůbec ne. Tak jsem jim to uvěřil a Alžbět nechal u koňů, by se zas něco nového dozvěděla a já to měl bez práce.

Potom jsem se věnoval vyřizování neodkladné korespondence na netu a podobně, odháněl kotě Káju, která mi furt lezla na hlavu, popíjel v klidu klídečku kávičku a tak. Pak jsem si ale uvědomil, že Alžbět je u těch koňů nějak dlouho a že by asi bylo dobré zjistit, zdali je tam vše oukej. Jsem totiž děsně zodpovědný a představa, že bych Hannah neodevzdal její dceru se všemi údy nedolámanými a na správném místě mě poměrně vylekala. Pročež jsem to šel vokouknout, co se děje u koňů. Zrovna se schylovalo k tomu, že se s nimi skupinka mladých lidí a kovboje hodlala jít projít po okolí a ten kovboj v klobouce nabídl Alžbět, že se může na jednom koni, takovým tom nejhezčím, svézt. Blahosklonně jsem dal k akci svolení a Alžbět jela. Až ke hřišti, tam jsem ji sundal a poděkoval. Alžbět též poděkovala.

Když jsem mluvil po telefonu s Hannah, tak jsem si uvědomil skryté pozadí celé akce, protože kovboj se jevil býti obeznámen s tím, kde Alžbět se svou maminkou, tedy Hannah, bydlí. Alžbět ho určitě pozvala na zámeček a tak dál a dále. Je to celé uplně jasné, kovboj se pokusí Hannah učarovat. Veme to přes projížďky její dcerky na koni. Je to pro mě velká výzva, protože jen ta žena, o kterou je velký zájem mezi zkušenými muži, je ta pravá. A udržet si její pozornost a vřelý cit, není činnost hodná amatéra. Též mě velmi potěšilo, že mi Hannah řekla, že oběd je připraven v troubě, jen to vohřát.

Konec léta

Jsem sám bez Hannah, už kolikátý den, Hannah odjela za slunkem a mořem do Itálie, někam k Janovu. Co mě drží v lepší kondici, jsou Hannah esemesky, člověk je rád, když ví, jak to tam sviští, na jihu. Prý už jsou s Alžbět obě velice snědé, to se tedy těším, až Hannah uzřím a uplně se z toho celej zas klasicky dojmu, jak je pěkná. Psala, že se jí o mně zdálo, to mi zalichotilo velice velmi. Jeden čas jsem nedělal nic jiného, než si nechal zdát o Hannah, je to velmi příjemná činnost. Řízené sny mi ovšem drobet nabourávaj mou křehkou rovnováhu mentální, tak to radši teď moc neriskuju, když tu sem sám a nemá mně kdo spravit morálku. On syn je taky v Itálii, pro změnu s babičkou a dědou v Porto San Giorgio, tak je to obzvlášť takové nijaké, momentálně. Ovšem já si nějakou zábavu vždy najdu, abych nepropadal trudnomyslnosti.

Než Hannah odjela, tak jsem se v Bělči zabýval tím, kudy tim vzduchem do Itálie poletěj, ponivadž to v Bělči k tomu svádí, k těmhle úvahám, vzhledem k tomu, že tam aeroplány brázděj oblohu jeden za druhým. Ale zas tak výrazně to venkovský poklid neničí. Ovšem jednou jsem se na létadlo rozhněval, když jsme se zrovna líbali s Hannah v lese a nad náma jedno letělo, neodpustil jsem si pár neomalených poznámek na jeho adresu, něco ve stylu, ať z tý voblohy vypadne a tak.

V Praze se dosti věnuji knihám a internetu, též úřady různé jsem obíhal a ještě obíhat budu, vzhledem k tomu, že se chystám začít pracovat a podobně. Bez peněz to moc nejde, ačkoliv jsem člověk poměrně skromný a výdaje nijak obrovské nemám. Potěšil mě přítel Emil, se kterým jsem to zas rozebíral ze široka tím, že po mé sáhodlouhé lamentaci na toto thema zaplatil útratu za nás za oba v zahradním lokále nedaleko nuselské radnice. On Emil taky už delší čas nechodí do práce, ale žije z dědictví. Též velmi skromně. A ještě ke všemu mi řekl, že je kompetentní, co se politiky týká. Nezbylo mi nic jinýho, než se začít chechtat. Tyhle jeho vejfňaky mě dycky potěšej.

Čalouník

Tak se opět musím vrátit k těm popelnicím. Už je zas neodvezli. Ani v pondělí ráno, ani odpoledne, dokonce ani v úterý. Tentokrát jak popelnici před Hannah obydlím, tak ani popelnici Hannah rodičů. Začínám v tom vidět něco jako spiknutí. Za vším může podle mě být i sofistikovaná intrika bělečské radnice, kdy se tato usiluje udržet pro svou ves titul obce nejvíc ekologicky třídící odpad na celém šírém Kladensku. Obyvatelům Bělče prostě nezbyde nic jiného, než tak ekologicky dumat o odpadcích, že ani jedna PET lahvička, ani jedno sklíčko, ani jeden papírek nezůstane ve směsném odpadu, leč skončí v barevných kontejnerech na tříděný odpad. Jen před krámem jich stojí asi půl tuctu.

Co se týká odvozu obsahu popelnic, zdá se mi díky mému pozornému studiu situace, že tyhlety kejkle s popelnicema nejsou v Bělči úplně oukej, ale co se týká dopravy, je to mnohem lepší. Ani jeden autobus, kterým jsem to měl nasměrované sem a odtud, nevynechal, a ani autobusové spoje do Bratronic, se kterými tento týden jezdíme s Alžbět do školy, se nechovají nějak podezřele, naopak, všecko jezdí úplně na čas. Nejluxusnější to bylo včera, kdy jsem jel odpoledne pro Alžbět a v moderním nízkopodlažním voze kladenského ČSAD jsem cestoval jen já a řidič. Dělalo mi to dobře, že mám celý bus jen pro sebe. Hannah nejela, protože musela zůstat na zámečku s Verunkou, kterážto se oddávala odpolední chrupce.

Dneska ráno jsem se zas chystal jít z Bratronic do Bělče pěšky, protože čekat půl hodiny na autobus mi přijde zbytečné, když to není pěšky zas až tak daleko. Ovšem vypekl mě chlapík v elegantních montérkách, který mi řekl, že mě sveze svou dodávkou, že moc dobře ví, že si to mířím do Bělče, že to poznal podle Alžbětky, se kterou si mě logicky spojil, když mě viděl, kterak s ní vstupuju do budovy školy. Dojal mě svou ochotou, a tak jsem se nebránil. I když jsem díky tomu přišel o ranní švestičky, které konzumuju rovnou pod stromem kousek za bratronickým hříštěm. Hannah koukala, že jsem zpátky tak brzy, ale já jsem nelenil a začal nahlas fabulovat, jak ten chlapík v montérkách dozajista po Hannah jede, prostě další exemplář v řadě bělečských jejích ctitelů. Přede mnou machroval, že má čalounictví, dokonce mě vyložil ze svého vozu přímo před ním, aby mi jako ukázal, že netlachá, ale já doufám, že Hannah tím neučaruje, též je možné, že ani jeho žena by mu to nedovolila, nějak se motat kolem Hannah, protože když jel od školy, tak asi má potomka. A kde je potomek, bývá i jeho matka. Není to úplně nezbytným pravidlem, ale ani nijak zřídkavý jev, jak jsem díky svým bedlivým pozorováním společenské problematiky v naší zemi již zjistil.

Sdružení

V Praze Nuslích, v hostinci Marná snaha, se začalo na popud Hannah samozakládat sdružení, které bude mimo jiné bdít nad jejím bohulibým plánem zřídit v bělečském kostelíku galerii. O tomto svém záměru se již radila se starostou obce, milým, hovorným člověkem, který nebyl proti. Dokonce již domluvil setkání s vikářem. Já bohužel tou dobou budu v Praze starati se o syna, takže Hannah zangažovala Tomáše Vícha, osobu nad jiné povolanou, která by ji podpořila při těchto rozhovorech. Jen co se to trochu rozeběhne, uděláme pro sdružení i www, což budu mít na starosti já, Hannah musí nejdřív sestavit jakýsi náčtr, co jako všecko má sdružení za lubem.

V té galerii nebude vstupné, plánuje Hannah, jen u každého díla, či pod souborem děl toho kterého umělce, kasička, kam buďto spokojený divák něco přispěje, a nebo nespokojený, popřípadě lakomý divák nepřispěje. Hannah je zdatná organizátorka, domnívám se, že svůj plán je schopná dotáhnout do zdárného konce. Kostelík je odsvěcený, věřících je v obci málo, čehož je důkazem i to, že ve volbách do europarlamentu dal hlas v Bělči lidovcům jen jeden člověk. Tak co s ním, kostelíkem, že. Něco podniknout vůbec není na škodu.

Kdyby se sdružení řádně sdružilo, může být galerie jen startem v jeho dalších bohulibých aktivitách. Předseda Garth je velmi schopný organizátor, který se nezalekne překážek. Celé sdružení si ho velmi váží, má už od začátku dva oddané podpředsedy, kteří se také ničeho nezaleknou. Jednatelka Hannah se s nástrahami osudu též hravě popere, další významná členka sdružení Pomerančová má rovněž  pro strach uděláno, takže se doopravdy není čeho bát. V plánu máme ještě nalákat do sdružení Toma Vícha, schopného architekta´a muže s ideály, které propaguje ve svém časopise Revue Beau. Já jsem sice poměrně skeptický člověk, ale když jsem s Hannah, její zápal pro věc mne prostoupí dokonale.

Zde je seznam zatímních členů spolku:

Garth, předseda a mluvčí a ministr Pravdy
Tomáš, místopředseda a ministr agronomie
Pomerančová, ministryně kultury
Hannah, jednatelka a ministryně zahraničí
Sten, místopředsedou a ministr of Love

Sobota

V sobotu jsme se rozhodli s Hannah, že si uděláme výlet do lesa v Chráněné krajinné oblasti. Samo sebou jsme šli jen po pěšině a nedupali po rostlinkách, ani nezahazovali odpadky či něco takového, jak já, tak i Hannah jsme milovníci přírody totiž. Už jen kousek za Bělčí jsme se rozplývali na loukou plnou fialových ocúnů, nádhera jednoduše to byla. Pod zříceninou loveckého hrádku Jinčov jsme si to pak namířili do srdce rezervace. Kolem potoka Vůznice. Žádný chráněný ledňáček na nás nemával křidélky, nebo žlutá kuňka nekuňkla, ale nám to ani moc nevadilo. Divukrásné skály kol potoka, les, který se stává pralesem, padlé stromy totiž nikdo neodváží a vytvářejí se tak podivuhodné scenérie, to stačilo bohatě.

Po asi dvou hodinách chůze jsme se dostali na druhou stranu rezervace, já si myslel, že se vynoříme až u Berounky, ale my dorazili na asfaltovou silnici. Tam jsem začal Hannah vysvětlovat kudy dál, dokonce jsem z dřívek a kamínků sestavoval mapu, abych pak zjistil, že říkám úplné blbosti. Naštěstí Hannah mě usměrnila a vydali jsme se správným směrem. Za chvilku jsme dokráčeli do Nižboru. Hannah si se mnou lehce pohrávala, protože tvrdila, že cedule před obcí, na které bylo napsáno Nižbor, vůbec nemusí znamenat Nižbor, ale třeba Zbečno, ovšem já na to nenalatěl, pochopil jsem, že Hannah žertuje. Moc dobře jsem věděl, že jsme v Nižboru, protože jsem tudy už jednou jel autem. A tak jsem machroval, že vím, kde je pěkná hospoda. Vůbec jsem se nemýlil. Doopravdy kousek u kolejí jsme na ni narazili. Už byl nejvyšší čas. Měli jsme oba hlad. A polívčička a grilovaný hermelín nám udělaly moc dobře.

Vlak do Zbečna měl jet až za dvě hodiny, tak mě Hannah ukecala, abychom šli ještě na zámek, bývalý hrad tedy, který se tyčí nad řekou. Velmi malebné to tam je. Jen mě zaskočili dva plechoví Ježíšové, kteří byli úplně žlutí. Hannah drobátko sakrovala, protože jí rozbolel zub, ale měli jsme s sebou pilulky proti bolesti, a tak se to spravilo. A nějak děsivě to náš výlet nepoznamenalo. Cesta vláčkem byla taky moc hezká, všady kol Berounky chatičky a chataři, takže jsme si řekli, že ta naše trasa lesem, na které jsem nepotkali ani živáčka, byla velmi dobře vybrána. Z vláčku jsme bez meškání přeskočili do busu na Běleč a v klidu klídečku a v dobrém rozmaru se z výletu vrátili. Večer jsme ještě absolvovali grilování pstruhů na zahrádce Hannah rodičů. Dá se říct, že sobota to byla jako malovaná.

Tři starosti

Byli jsme v kostelíčku. A v obchodě. S babičkou Hannah. Vracel jsem se pro deku na vozejček. A pro tašku s peněženkou. A zamknul jsem potom dům Hannah rodičů? A pak se to rozjelo. Klíčové hry. Jeden klíč pro Alžbět, aby si skočila na záchod, ale přitom odešly i klíče od kostelíčka spolu s Hannah, kostelíček zůstal otevřen. Klíče od zámečku. Klíče od domu Hannah rodičů. Chaos. Kde jsou které? Co je zamčeno? Málem jsem se zle zapotil. Dopadlo to ale. Kostelíček jsem šel zamknout. A i s ostatními klíči to nějak dopadlo.

A pak zas, jak to udělat s otopem? Když docházejí brikety z pilin. Měl bych nanosit dříví. Ale když tam sněží? Bylo by to rozumné? Odložíme to. Ale jen na zítra či pozítra, otop musí být. Vyčkám jen, až nebude tak nevlídno a podnik podniknu, otop přemístím na předem určené místo, odkud poputuje do kamen. By nebyla zima.

A do třetice: igelitové pytlíky od briket, už je nesmím házet do kamen, protože se mi jeden ten obal chytil za dvířka kamen a zle to po bytě zámečkovém smrdělo spálenou umělou hmotou. Hannah mi na tenhle ekologickej prohřešek tudíž nemohla nepřijít. Slíbil jsem, že už to nebudu dělat, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Jak jen rád upaluju igelity, moc se mi líbí, jak se v plamenech kroutěj. Ale když jsem to slíbil, musím to dodržet. Prostě tedy igelitové obaly budu nosit spolu s PET lahvemi před krám do kontejnerů na tříděný odpad. Baví mě to taky. Velmi rád třídím odpad, ale ještě radši jsem igelit upaloval. Už nebudu. Nějak to snad přežiju.