Vaši Naši

12 ještěrka

P6230087-001.JPG
K ještěrce, která se vyhřívá na kameni, přileze brouk. Její jazyk vystřelí a brouk je fuč. Ještěrka si nebere čas na rozmyšlenou, jestli má hlad, nebo ne. Neptá se, jestli je hmyz dost čistý na to, aby se dal sníst. Nestará se o denní dávku kalorií. Prostě jí. Stejně tak i spí, rozmnožuje se, prchá, mrzne, útočí atd. Život ovládaný instinkty je jednoduchý. Ještěrka si nemusí nic pamatovat, nic plánovat, nic se učit - instinkt se o vše postará.

http://deniceksv.blogspot.cz/2014/12/peter-levine-probouzeni-tygra.html
V obchoďáku se všichni tvářili jakože platí za zboží v košíčcích a vozíčkách, ale neplatili nic, pokladní se tvářily, že markují jakési ceny na pokladnách, ale jen tak naoko. Z garáží pod hypermarketem vyjížděla plně naložená auta zbožím, které bylo z tohoto runu na obchody. Taková konzumní post-apokalypsa, za nic se nic neplatilo. Ten den, kdy bylo všechno zadarmo, totiž měl zmizet. Takový trik s kalendářem. Prostě spiknutí. Jeli v tom jak „zákazníci“, tak vedení obchoďáku a všichni tamější zaměstnanci. A bůhví, kdo všechno ještě. 
V kavárně pak mladé servírky navštěvovaly jejich matky, aby tu proběhla výměna zboží nahromaděného v rámci ztraceného dne. Z jednoho přeplněného auta do druhého. S pauzou v meziskladu. Který byl v oné kavárně. Svou roli tu hráli i partneři těch servírek. Takoví mladiství gangsteři. Pro svou potěchu vytvářeli jakousi bojůvku či o co jim šlo. Jejich kvéry asi nepocházely ze ztraceného dne, protože jak známo v hypermarketu se moc běžně palné zbraně a střelivo neprodávají. 
Nezaujatý divák, který celé to spiknutí viděl, protože bděl už nějaký ten den i noc, a vyskytoval se jak v obchoďáku, tak i kavárně, a ztracený den mu nikdo nedokázal vygumovat z hlavy, tak jak se to stalo celé populaci nezasvěcené do spiknutí díky neobyčejné šikovnosti spiklenců pracovat s vědomím lidí, pil už několikátou kávu. A nestačil se divit. Bylo toho na něj nějak moc. 
Po měsíci, kdy si trochu víc poležel a odpočinul, se objevil zas v kavárně spiklenců, kde mu jedna z těch mladých servírek oznámila, že tam má dluh, protože minule, tedy před tím měsícem, odešel bez placení. Aha, řekl si. Je to možné. A bez remcání dluh vyrovnal. Nezáviděl spiklencům jejich den bez placení. Byl zvyklý, že se za každou legraci musí něčím nějak platit. 
s tím tady a teď mám jednu potíž. ono by se podle teorie mělo v člověku probudit něco jako souvztah s okolím. ale mně se naopak často povede, že se spíš něčeho kolem štítím. třeba i něčeho ve mně, ale to neřeším. nebolí to a sebe mám rád. a nějaký vnitřní rozborky a sborky do tady a teď nepatřej, jdou právě proti tomu. jenže vybudovat v sobě přes tady a teď soucit, na to nemám buňky.
třeba jsem potkal v parku pána, co se tak obdivně díval, jak stavěj panelák. a něco se ve mně hnulo, ve zkratce a v jeden moment takový ten obdiv k pachtění se, světu nadřízených, podřízených, práce, baráků do nebe, aut a tak dál a dále. ovšem přes moje tady a teď to ve mně probouzí jen nevztah. svět práce, jakýsi zábavy, médií a já nevim co všecko, nějak to na mě v ten okamžik, jak jsem se na toho pána podíval, padlo. o nic nejde. jen že prostě nemám zabudovaný to nějaký soucítění. spíš se od toho všeho oddálit, uzavřít do sebe, nechat to odeznít, vyšumět. a tak něco. v tom je jedinej výkon mýho tady a teď. o nic moc nejde. jak říkám, nebolí to.
Psychosy se dle mého, tedy ty moje, vyznačují tím, že mi vyřeší nějaké věci. Třeba ta poslední mě provedla strachem ze smrti, vychutnal jsem si tu nejhorší variantu, že to bude trvat a bolet. A že sebelíp provedený útěk vede jen blíž k epicentru smrti. V reálu jsem pochodoval nocí či dnem krajinou a po lesích a unikal smrti. A zjistil tak, že tomu utíkat nejde. Vždycky mě to dohonilo. Smrt. Nebo tedy jen bezeslovné oznámení, že zatím čeká. Ono tohle si nestačí myslet, to se asi muselo prožít, aby to pro mě mělo jakousi váhu. Pročež jsem na tuhle věc lehce připraven. Ne nějak přehnaně, ale trochu už tuším, o co půjde. Až přijde ten okamžik, bude to dlouhý psychedelický trip tím nejhorším podzemím. Každému, co jeho jest. Je to to, co popisuje jedna pacientka s úzkostmi v básničce, která končí slovy: „Smrt je vším, a smrt je ničím.“ Líp to popsat nejde, ten prožitek. Z poslední psychosy. A asi fakt není moc co dál řešit dalšími psychosami, takže je tu ta možnost, že od nich budu mít už pokoj. A nebo taky ne. Jedna varianta možné události je málo, že.
Nejde jen o to, že psychosy vyřadí člověka z obecného provozu, vyrobí spousty konfliktních situací, ale v neposlední řadě něco oznamují. Co psychosa, to nějaká oblast bytostně závažná. Stačí to pak promyslet, o co šlo. Někdy jde o víc věcí najednou. Třeba i ta jakási moje častá agentománie má svůj racionelní původ, člověk je stále ve vleku někoho něčeho, co ho ovládá, a agent je jen takové toho „zhmotnění“ halucinatorní. A tak dál a dále. No prostě ono to hlavu a patu má, ne že ne. Psychosy.
agentománie - obrázek

agentománie - obrázek

agentománie je zajímavý úkaz. dost si na to potrpím. když mám ataku. a tu už jsem měl kolikrát, že. sice pak vytuším, že to zase na mě leze, že ti agenti asi nejsou tak úplně doopravdičtí, ale stejně si to mozek neodpustí a nějakého toho agenta mi do reality všedního dne přičaruje. nejzajímavější můj agent byl asi řidič bílé škodovky, který mě vezl jednou z venkova do Prahy. při jízdě telefonoval a já jsem zcela jasně slyšel, jak něco mumlá o jaderných zbraních. tvářil se sice neškodně, ale to právě správný agent dělá. a protože asi tušil, že jsem ho prokouknul, jaký to je špion, tak se mu "úplně náhodou" pokazilo pravé přední kolo. něco tam tlouklo. tak jsem vystoupil u zastávky autobusu a on si to šinul pak krokem dál. prý "do opravny". ale mně bylo jasné, že to je celé jen finta s tou poruchou. pak se mi hodně líbil na Vinohradech jeden agent v sáčku. už na první pohled na něm bylo jasné, že pracuje pro britské impérium. poznám to, protože se v agentech vyznám. aby mi dokázal, že se nepletu, přiložil mobil k uchu a začal do něj anglicky tlachat nějakou tu špionštinu. vždycky se musím hodně snažit, abych v každém neviděl agenta, když to na mě leze, ale ono to nejde. oni špioni jsou všude. když přijde jejich čas. ale co, no. postupem času jsem si na ně zvyknul. na mánii jsou mnohem horší věci, které nejdou vydržet. agenti jsou taková poměrně neškodná položka docela.  
psychosa není jen diagnosa.  - obrázek

psychosa není jen diagnosa. - obrázek

psychosa není jen diagnosa. nejedná se pouze o duševní nemoc. je to rovněž jiný stav mysli. pročež díky otevřenému vědomí v rámci psychosy lze dojít k jakýmsi závěrům, kterým však je zbytečné - je to úplně od věci - přičítat nějakou obecnou platnost. jedná se o věc ryze osobní, subjektivní. její reálnost je navíc toliko psychologická. vše se odehrává jen v mentálním světě. 

co mi tedy oznámila psychosa: stav všejednoty, vyrovnanosti, všezahrnující lásky, věčného klidu bez hranic, blaženosti ze zastavení proudu vědomí, kosmické harmonie a tak dál a tak dále není z tohoto světa. 

když se mysl otevře v tomto světě a díky psychose se vnímání zjemní a znásobí, rozpustí se hranice mezi vnějškem a vnitřkem, dojde k šoku z neuvěřitelné nekončící bitvy mezi vším a proti všemu. spadne kamufláž z těch zbraní, co mají i mnozí lidi v sobě, je jejich nedělitelnou součástí, kdesi třeba v "nevědomí". každý soulad je jen chvilkový (popřípadě tedy možný jen bez "psychotického" vhledu) a hned mizí v proudu jakýchsi bojů, nejen dvou protikladů, ale úplně všech jevů všemožných odstínů. 

třeba příklad - město už není součet domů, parků, ulic, náměstí, kde se lidé potkávají, míjejí a vše běží tak nějak podle pravidel, ale jde o shluk protichůdných, hodně i nebezpečných energií, kde psychotik, vystavený zážitku otevření mysli, je vháněn někam do kouta, jen se brání a žije vesměs ve strachu, odkud co přiletí za maleur. to je tento (psychotikův) "otevřený" svět a ne mystikem nahlédnutý svět míru a souladu.

že by šlo projít nějakou branou a vymanit se z oblasti navzájem se potírajících siločar, vejít do rajské zahrady, kde panuje láska, klid a mír, nevnímám jako cestu dopředu, dál, ale návrat z otevřeného vědomí do světa, kde se musí hodně věcí utlumit, zamlčet, odmyslit si. připomíná to spíš vyhasnutí, říši zapomnění. tedy ten svět naplněný mírem, mimo oblast chumlu energií a vražedného chaosu, kde jde o přežití, je asi jinde. 

z tohoto poznání pramení jediná věc - psychotik, pokud není sebedestruktor, popřípadě nějakým zázračným způsobem není obrněn iniciací ze světa šamanismu, což tady a teď je úplně nereálné, o otevřené vědomí nestojí. narozdíl od mystika, který hledáním jiného světa dochází smyslu toho, proč tu třeba vůbec je. psychotikovi nezbývá naopak než se jen bránit dalším zážitkům s otevřeným vědomím, pakliže se nechce vycvičit na nějakého gladiátora mysli, který nemiluje nic jiného než věčné riskování, hazard a má zálibu v přebíhání přes několikaproudou dálnici sem a tam. a nepřestává s tím, dokud se nějakému autu nepovede ho konečně srazit.
10644923_10204466039123855_6538375398562528792_n.jpg
indogermánský kořen slova „saivala“ (odtud německé slovo Seele) například znamená „přicházející z moře“. v indogermánské představě je totiž moře místem, kde přebývají nezrození a mrtví.

stella maris „hvězda mořská" ve skutečnosti není přízvisko panenky. význam jména Maria je nejistý, ovšem nejčastěji je přijímán výklad, jenž pochází z rabínské tradice a který jméno Maria v jeho nejstarší, hebrejské formě Mirjam vysvětluje jako „hořké moře" či „moře hořkosti" (od hebr. márór - „hořkost" či már - „hořký" a jám - „moře"). výklad, že jméno Maria znamená „hvězda mořská" (stella maris), vzniklo pravděpodobně omylem, kdy na základě výkladu církevního otce Jeronýma, že jméno Maria (jeho pořečtělý tvar Marjám) znamená „kapka moře" (hebrejské mar Jeroným překládal do latiny jako stilla - „kapka" a jám pak jako maris - „moře"), latinsky stilla maris, časem podle všeho došlo k chybnému přepisu na latinské stella maris - „hvězda mořská", jež však navzdory této chybě či nepřesnosti vhodně a věrně vyjadřuje úlohu a poslání Panny Marie, jak je vykládáno v průběhu dějin křesťanství.

a neni co řešit. s nějakýma ideologiema, filosofiema, dogmatem, bohem a jinýma zbytečnostma. prostě duše, třeba ta moje, si přišla ze světa mrtvých. jakýhosi toho moře. na které v noci svítí hvězda mořská. panenka. kapka v moři. moře hořkosti. noc je den, den je noc. jak se to vezme, že. a je to. schíza. ale na druhou stranu v klidu. žádný stresy. když se to pojme po katolicku. čili co jsme si, to jsme si. všeho do času. ono se to vždycky nějak srovná. moře taky nikdy neni věčně rozbouřený nebo naopak uplně nehnutý. jako ta duše, co je odtud. jednou tak, podruhý onak. stačí se tomu zas tak nebránit. vymalováno.
DSCN7471.JPG
zprvu odpadne taková ta člověčí část, zaměřená jen na rovinu, jak se to či ono má nemá dělat podle druhých lidí, zůstane ta hlubší, nejdřív společná se zvířaty, třeba člověk se propracuje do mysli psa, nebo pes může vstoupit do jeho, a hrají spolu ty hry, kdo má víc síly druhého přitáhnout nebo odtlačit, člověk a pes stojí a tak nějak se rozhoduje mezi nimi kdo z koho, kdo to prohraje, jde za tím druhým, kam ten s tou větší manipulační silou chce jít, samo sebou pes si nepomáhá vodítkem, nedělá to tedy ani člověk, aby to bylo fér, to pes ocení, nebo se to hraje s víc psy na dálku, kdo dřív bude mít strach, pes ho jasně signalizuje štěkáním a vytím, člověk se snaží strach nevidět nevnímat, když tedy se člověk přesune na tuhle rovinu ponoření se do světa, tak pak to posune ještě dál, a hraje tu hru s rostlinami, třeba strom se nakloní jeho směrem, a člověku to dodá teplo do páteře, poněvadž už je hodně uvolněný z pout jen člověčího světa, a pak se do hry zapojí i vítr, který přesně přestane foukat v tom místě v okruhu člověka, kde ta už notně rozcvičená mysl člověka chce, ovšem ono to je oboustranná hra, takže ta mysl sviští přesně podle toho větru, spolu s větrem to zkoušejí třeba na listí na zemi, kdo dá signál k tomu, že se to listí pohne, a odtud už je jen krok k synchronnímu hýbání vnitřku člověka s mraky, u toho se tyhle dvě entity propojí, že mrak je člověk a člověk mrak, nejlépe na noční obloze, v mracích vznikají díry a mysl musí pracovat s tím, že se oblak soustředí na člověka, nejen člověk na mrak, navzájem začnou být sehraní, ve dne to člověku přeci jen přijde nepatřičné, tyhle hry, uvědomuje si, že už jen lidského uvnitř zas tolik nemá, když si hrají se psem, stromem, větrem a mraky, a nejzazší kousek, takový pravý rozjezd po předchozích nácvicích, kdy už vnější svět jde přesně stejnou cestou jako vnitřní v člověku, je ztrácení se mezi světly a stíny, kdy srdce bije a dech pracují úplně jinak než jen dle řízení člověčí centrály v hlavě, ale podle větru, světla a tmy, no a odtud je jen krůček do absolutní tmy, ze které se těžko vrací, protože mysl člověka jde už úplně jinými drahami, než aby to nešlo pokládat za šílené, a člověku to samotnému přestane dělat dobře, že tu tmu už vidí nejen na noční obloze, ale i v sobě, tak si logicky musí dát oraz a odlepit vnitřní svět od vnějšího, což je kuriosně úplně jiná rovnice, než jak to vnímají psychiatři, kteří povětšinou mají za šílenství odtržení mentálna člověka od vnějšího světa, když tedy začnou hovořit o psychóze.
Vaši Naši - obrázek

Vaši Naši - obrázek

Je to smutné, ale je to tak. Jsou věci, které je skoro lepší nechat si pro sebe, lépe řečeno, člověk se obává, že nebude pochopen, ale přesto v sobě najde chuť o těchto záležitostech mluvit. Jsou Vaši a jsou Naši. Mezi Našimi, samo sebou bráno z mého zorného úhlu, jsou ti, kteří cestují do různých světů. Vaši jsou ti ostatní. S těmi jde být zadobře, ale nejsou pro člověka směrodatní. V otázkách spirituelních. 

Jakože prý tři oči, to je dle mého pro solitéry, mnohem krásnější je methoda čtyř očí, kdy myslíme na někoho, koho máme moc rádi. Za zavřenými víčky se objevuje nejdříve jakýsi světelný roj. Chaos. Ale postupem času se tato etapa zrychlí či úplně vymizí. Hezčí fáze je moment, kdy se objevují oči. Zabarvené podle toho, jak to s fantazijním člověkem je. Nakolik zde pracuje empatie či přenos, nakolik jde o jakýsi třeba autosugestivní element, to nevím.

Oči mění tvar, ze smutku přecházejí do radosti, v pěkných okamžicích se objeví celá tvář. Mnohdy se mění ve zvířecí, lidskou, mýtickou, božskou a nevysvětlitelnou, z jakýchsi zdrojů záhadných nasvícenou či něco takového.

Když je dobré rozpoložení a nic vnějšího nebrání, lze světlo očí rozsvítit do jakéhosi paprsku. Ten pak prochází, tento světelný tunel, od středu čela do temene hlavy. Tudy se dá odcestovat. Dozadu či dopředu. Nahoru či dolů. Při hodně velké síle jde vylétnout rovnou nahoru po vlákně či jakousi chodbou, kdy celá horní půlka hlavy se otevře.

Kudy všudy se pak dá cestovat, to nejde vypočítat. Dobré je ale se umět vrátit. To je na celé věci nejtěžší. Návrat bez tvrdého dopadu či nějakého omylu. Je velmi pěkné, když něco ze světů Jinde se objeví i tady. Ovšem opatrně se synchronicitami, skrytými nápovědami a podobně. To je třeba úplně omezit na minimum, nebo to brát jako hru. Kterou s člověkem někdo hraje. Jedno kdo.

Ale cestování není hra, cestovat se doopravdy musí s doladěnými opatřeními jako je energie, srdce-bušení, dech a podobně. Vše musí šlapat.

Krásné jsou i kratičké cesty. Které nevedou do říší, utnou se u vizualizace tváře. A hlavně očí. Ty oči mluví. Není hezčí řeči. 
Záznam celé obrazovky 18.11.2014 114904-001.jpg
Nahuánští tlamatinime
měli ve své moci
černý a červený inkoust.

Verše jim diktoval ten,
kterého nazývali Dárcem života.

"Slyším jeho slovo, opravdu od něj,
Dárci života odpovídá chřestýš.
Vyzpěvuje, nabízí květy."

"Všechno je jen sen,
celý svět pod pátým Sluncem,"
říkali tlamatinime,
"jen květ a píseň
tu po nás zůstanou, jsou věčné."

/"píseň a květ" jest v podstatě jen jedním výrazem, takový difrasismus vyjadřující slovo "poezie"./
Vysvětlivky - obrázek

Vysvětlivky - obrázek

O každém druhu reality můžeme mluvit pouze jako o obsahu vědomí.

Že na věc nahlížím tak a ty onak, to neznamená, že máme někdo pravdu, že to jeden vidí líp než ten druhý, prostě nejde vždy za každou cenu myslet stejně.
A to mi tedy vysvětli, proč v tom, že na všechno nadáváš a děláš si z lidí kolem sebe věčně hloupou legraci, mám vidět nějakou tvoji vyrovnanost, o které mě chceš přesvědčit?
Nejde samo sebou o vyrovnanost, ale o takovou jakousi obranu proti vnikání škodlivých prvků do vnitřního světa zranitelného teď víc než kdy jindy proto, že se v něm odehrává změna mýtu. Hledá se totiž nový mýtus, aby bylo jasno. Ten starý mýtus, při kterém se svět pálil, aby mohlo dojít znovu k jeho poskládání, tyhle hraniční případy, oheň a erupce, už nebrat. Nový mýtus by měl být o zabydlení se tady a pomalém růstu jakémsi, ne o převratech.

Mít vlastní mýtus znamená, že jste se tak dlouho trápil, tak dlouho zápasil s otázkou, až z hlubin duše přišla odpověď - ne proto, aby se tím řeklo, že toto je poslední pravda, nýbrž že to je pravda, která pro mě nyní platí a když jí věřím, vede se mi dobře.

Jak změna mýtu souvisí s tím, že vypadáš utahaně a rozmrzele? Tomu tedy nerozumím.
Ono něco hledat, obhajovat sám před sebou, není vlastně nic legračního.
To mi chceš konečně vysvětlit svůj cíl?
Říkat tomu sen, ideál, životní cíl a tak dál, je moc hezká věc, ale to tady už bylo tisíckrát. Tvůrci vizí, pohádkáři, co jsou vevnitř, i vevnitř mě, panáčci, co jsou na cimrpcampr a jen ten kýžený cíl je drží pohromadě, těch mám už po krk. Nemá cenu se s nimi mazlit. Mnohem důležitější, zase upozorňuji, že z mého pohledu, nevnucuji ti to, je ono tady a teď. A každou minutu víc poznávat to svým způsobem věčné teď, sebe, tebe, ty kolem, kteří jsou už tady. A nezabředávat jen do snu, který mění nyní jen na prostředek, čekárnu. Bez tady a teď ztrácí smysl minulost, koneckonců i budoucnost se stává jen přáním, nehledě na to, že všechno dopadne stejně jinak.
Není mi jasné, jak to všechno souvisí s tím, že jsi navenek hrozně nepříjemný?
Když něco měníš, a chceš, aby to bylo trvalé, musíš u toho něco vytrpět, aby to mělo v posledku svou cenu. Počítám, že máme mezi sebou docela jasno, a tak se nesnažím mrhat silami na úsměvy, když mi zrovna není do smíchu.
Tady a teď. A bez úsměvu. To je dost příšerná teorie.
Časem, až se zjistí, kdo komu kterou fantazijní postavičku podsouvá, třeba nebude důvod se mračit. Až se sestrojí ten nový mýtus, vrhnu se na odbourání nějakých špatných překladů špatných situací.
A má to smysl? Nemít cíl? Za ničím nejít?

Když totiž člověk ví, že vlastní život má smysl, dokáže ho vydržet. Člověk vydrží téměř všechno, když ví, že to má smysl.
mluvil jsem se svým mrtvým otcem. a pak se probudil? nebo zase usnul? mj. bůh totiž není, vymysleli si ho muži pro ženy. aby až muži umřou, ženy někdo hlídal. to je celý ten slavný "patriarchát". všechno je naopak, ale nikomu to nevadí, všichni jsou chytří jak rádio. bohatí vydělávají peníze a chudí chudnou. Slunce na to svítí. a pak to vybuchne, až se Slunce rozzlobí. a bude po legraci.
P7130054.JPG
No jo, ale potom. Večer jsem jel od matky domů, byl jsem u rodičů na večeři, víš, a najednou jsem zjistil, byla už tma, že kolem je úplně všechno jen smrt, všude jen bohapusto, lidi mluvili odněkud z dálky, ty zbytky života v jejich očích, to byl jen odraz, ale ve skutečnosti bylo všechno mrtvý, tak příšerně cizí, jediný, co bylo doopravdy, byl vystrašenej pohled takovýho malýho čoklíka, evidentně se bál, že ho co nevidět někdo zabije, takový dva milenci se spolu objímali, jako by se měli vidět naposled, loučili se se životem nebo tak nějak, normálně za bděla jsem měl sen o koncentráku, nikdo nemohl uniknout, všichni byli odsouzený, nebrečeli, věděli o tom, byli si tím jistí, měli suchý oči, ve kterejch se už dala číst jen smrt, domy kolem byly takový jen kulisy z dávno odehranýho představení, ale nikde žádný vrazi, život uniknul sám od sebe, a začal jsem se bát, že tady ani nikdy nebyl, jakoby někdo strhnul závěs, a za ním, před ním, prostě nikde nic nebylo, měl jsem husí kůži i na duši, a pak mi to došlo, že mrtví nejsou ty okolo, ale já, úplně se změnily rozměry všech věcí, všechno bylo strašidelně veliký, než jsem došel těch pár kroků od autobusu domů, myslel jsem si, že uteklo sto let, co krok, to příšerně dlouhá doba, a nepřibližoval jsem se, ale vzdaloval, děsně jsem se všeho lekal, každýho zvuku, pohybu, všude číhalo něco šíleně nebezpečnýho, bylo mi tak ukrutně cize, všechno kolem bylo úplně odjinud, no prostě děs, strašidelný tak, že to nejde slovama ani popsat.
1. 12. 2001

----------

todle mi docela dobře potvrzuje teorie Jamese Hillmana (Sny a podsvětí), tendle sen zabděla (i když už byla tma), že existujou buďto dvě rozdílný strany duše, denní a noční, podzemní, z říše stínů, nebo jsou to duše dvě, jak tvrděj některý před-industriální duše-znalci, pro který duše v noci, ve snu je duše-smrt, duše-obraz, duše-sen, která nemá nic společnýho (nebo jen málo) s duší-tělem. a kdyby člověk tímhle byl vyzbrojen, tímhle věděním, že v představě, halucinaci, snu jsem duše-obraz, ale ne duše-tělo, tak prostě bych nevztahoval strachy, noční můry a děsy běsy na svět ve dne. prostě je to jinej svět. a nemaj se pravidla tohodle světa-noci míchat s pravidly světa-dne. i když mě tedy asi dost mátlo hlavně to, že si duše-obraz nárokuje svý právo na život-smrt i za bděla. což tedy člověka párkrát dost vyhodilo ze sedla. místo běžnýho vědomýho já si úřaduje duše-smrt, duše-obraz. ale co, no, párkrát v blázinci, nějakej ten měsíc v kuse na podzemním tripu, výlety do nebe a podobně. co nadělám, hlavně, že se to dá vysvětlit i jinak než po linii psychiatrie suchopárně nudný, chemismů mozku a podobně.
Jako oheň ztrátou paliva
se utiší (vyhasne) ve svém zdroji,
tak myšlení ztrátou činnosti
se utiší ve svém zdroji…

Neboť zklidněním myšlení
člověk zničí
dobrou a zlou karmu.
S klidnou duší, dlící na Duši,
člověk zakouší
nekonečné blaho.

(Maitrí-upanišad 6, 34)

„Nezdá se mi, že jsme udělali úplně dobře, když jsme se na tuto cestu vydali jen my dva,“ řekl mladší poutník.
„Můžeš to brát jako útěk, ale odkud víš, že nejdou s tebou?“ odpověděl starší.
„Chci dojít na vrcholek hory, pořádně se kolem sebe rozhlédnout, pak se vrátit.“
„Jakmile řekneš, že neutíkáš, už to není pravda, ale lež taky ne.“
„A proč jdeš se mnou ty? Nikdy jsi mi to neřekl, měl jsem pocit, že jenom máš o mě strach. Lichotilo mi to, ale nemusí to být pravda. Proč jsi chtěl jít se mnou?"
„Já se vracím, ačkoliv s tebou jdu k vrcholu hory, na které jsem nikdy nebyl."

„Chtěl jsi ji konečně vidět na vlastní oči?“
„Už jsem ji viděl, i když ne v těchto horách. Vždycky sám. Teď chci být s tebou. Budeme nebi blíž a ono nám přitom bude dál. I když se s ním setkáme. Co uvidíš, to budeš jen těžko někomu vyprávět.“

K večeru došli na vrchol hory. Několik dní sledovali západ a východ slunce Jeho pouť po nebi. V noci měsíc a hvězdy. Poslouchali ticho a málokdy spolu mluvili.

Potom se poutníci rozloučili. Mladý se vrátil k řece a jejich loďce. Starý sestoupil na druhou stranu hor.
53368_12.jpg
když se ti už uplně z každýho vybíjej baterky, nejvíce pak z tebe samotnýho, protože do tebe ty druhý už dávno nalezli, jseš jima prosáklej tak, že i o samotě ti mluvěj v hlavě, je tu správně nesmyslná, systémově špatná, přesto však pro jakýsi nebeský elementy výhodná hra. přisouděj ti pobejt zas na čas v říši mrtvých. je to celý podvod, vůbec neumřeš, ale vybitý baterie to vymění. a vykouzlí zas jakýsi emoce. a odplaví to všechny stíny těch, co ti překážej v hlavě.

funguje takový to, že pakliže si pro tebe tam dolu přijde andělíček strážníček, vkusně zamaskovanej za hvězdu mořskou, noční panenku, kterýžto entitě pak tradičně zas musíš slíbit toto a tamto, jen kvůli tomu, aby tě vytáhla z mrtvé fáze znovu do nějaké té roviny méně vedoucí dozadu, někam do časů, který už jsou pryč. tedy jinými slovy z říše mrtvých. no a ta vaše smlouva zas jako vždycky bude fungovat, díky tomu zas vylejzáš ze země mrtvých, kde jsi chtěl mít jen věčný klid.

když jdeš dozadu, tak to tam už znáš. a je to doopravdy klidná řeka.

ale v rámci takový tý hry na schovávanou sis todle jen myslel, že se vracíš, andělíček to samo sebou ví mnohem líp, jak a co s tebou, a taky tě může vydírat. zas něco naslibuješ, jen aby to připomínalo nabitý baterky. který ty chceš třeba jen pro ten zpětný chod. jsou to technický detaily, který tě nezajímaj, ale v principu místo výdeje funguje zas příjem tý energie. přes ten pobyt v říši mrtvých je to naopak přepólovaný všechno.

a s tebou to bude znovu jak s pružinovým autíčkem, co se natahovalo tahem dozadu, aby poté jelo dopředu, no a když se pružina přetáhne, dá rozum, že praskne. a bude konec. nebo do tebe ještě chvilku bude cvrnkat andělíček, ale nakonec už tě neukecá, prostě mu znovu žádný sliby dávat nebudeš a bude.
100WOF_zpsf42930c0.png
Nacvičoval to hodně dlouho. Chtěl prostě umět zmizet. Dokázat, aby si ho nikdo nevšímal. Aby ho nikdo neviděl. Zkoušel různé metody a postupy. Stín ale pořád vrhal. Tak začal s cviky jedině v šeru, to mělo větší půvab. Pak se zas vrátil k denním etudám a sebe i svůj stín spíš zkoušel udělat ne neviditelným, ale pro kohokoliv úplně bezvýznamným. Propracovával svou metodu den ode dne k větší dokonalosti. A přidával stále nové postupy. Sladění dechu s okolím, pak i tepu srdce. Černé volné oblečení. Úplně vypnutá mysl, která jen vnímala, ale sama nic nevysílala.
Sedával nejdřív v rozích, ale postupem času mu to přišlo moc jednoduché, a tak svou neviditelnost spouštěl uprostřed místnosti plné lidí. Po pravdě, ono to bylo ještě jednodušší. Měl potom radost, když na někoho promluvil a oslovený sebou překvapením škubnul, jak ho předtím vůbec nezaregistroval. Nejradši své mizení trénoval v hospodách. S nikým se nebavil, vůbec na sobě nedával znát, jestli je mu někdo protivný, zda ho někdo zajímá. Vypadal úplně jinak než ostatní v těch svých černých svršcích. Nevšimli si ani jeho příchodu, natožpak aby ho nějak vnímali, když už za svým stolkem seděl déle. Když chtěl, aby ho někdo zahlédl, vypnul své splývání a podíval se na něj. Do svého mizení se zamiloval. Mluvení s lidmi mu vůbec nechybělo. Že ho viděly jen kočky, z toho měl svým způsobem taky příjemný pocit.
Měl svůj svět, do kterého se mu nikdo nemíchal. O to mu přeci šlo. Pak ze svého světa vyhlédl ven. Mraky na obloze se zastavily. A na stromě se nepohnul ani jeden list. Panovalo ticho a bezvětří. Pak se ponořil do snění. Přišla bouřka.
tiger.jpg
17.10.2001 

V devatenácti letech jsem v rámci jakéhosi psychotestu, který měl dokázat, že nejsem zcela v pořádku, na otázku, které barvy mě oslovují nejvíce, hned bez přemýšlení znal odpověď. První barvy, které se mi vybavily jako nejpříjemnější, byly žlutá a černá. Nebo černá a žlutá. Těmito dvěma barvami jsem si byl zcela jistý, jejich pořadím ale už ne. Už tehdy jsem v nich cítil jakýsi protiklad, který mi ale zdaleka nebyl proti mysli, spíš naopak. Přišel mi jaksi nezbytný a něco důležitého vyjadřující.

Zkusím teďka načrtnout, co tak asi tyto dvě barvy mohou znamenat nebo symbolizovat. První, co člověka napadne, je, že žlutá nebo zlatá je barva slunce, černá nebo temně modrá barva noci. Tedy vyjadřují protiklad dne a noci.

V různých východních systémech je žlutá barva něco jako základní, přísluší základnímu psychickému centru múládhára-čakře, která představuje element "země", v psychologické hantýrce "nevědomí". V tibetské verzi splývá toto centrum se svádhišthána-čakrou, břišním centrem v jediné ohnisko "sang nä". Barva svádhišthána-čakry je bílá, není tedy od žluté příliš daleko, stačí si jen vybavit vybarvení měsíce, někdy je měsíční světlo jasně bílé, někdy nažloutlé.

V kultu Wicca je žlutá barva přiřazena vzduchu a východu, podle indiánských představ vyjadřovala žlutá jih, tedy slunce a léto. Hlavní dva významy žluté si tedy mohu přeložit jako jas a světlo, zároveň ale zem a hlubina, hlavně pak ta uvnitř člověka, jeho instinkty, prostě jakási předem daná výbavička, se kterou se dost dlouho pere s různými výsledky a následky.

Zajímavý postřeh jsem našel v I-Ťingu, kde u druhého hexagramu, vyjadřujícího cosi rodícího se či pasivního, je u poslední jinové čáry charakteristika: "Draci bojují na palouku, jejich krev je černá a žlutá." Při výkladu je prý třeba brát v potaz, že by mělo temné JIN ustoupit světlému JANG. Černomodrá je zde ale barva nebes a žlutá je barva země. Teče-li černá a žlutá krev, je to znamením, že nepřirozeným zápolením utrpí obě síly škodu.

Žlutá má ale ještě pár různých významů, třeba v symbolice semenné slabiky HÚM, podstatě "Pateré moudrosti", je tato barva středová a vyjadřuje moudrost stejnosti všech jevů (Ratnasambhaava). Podle Bardo thödolu příslušela žlutá Žluté dákiní, která sídlí na jihu a značí Držitele vědění, života nebo taky element země.

Podle vztahu šesti posvátných slabik mantry ÓM MANI PADME HÚM k šesti oblastem existence se řadí žlutá k třetí slabice NI, která zaměřuje mysl na svět lidí, kteří jsou zaslepeni představou vlastního já. Symbolem je zde Žlutý Buddha s miskou na almužnu.

Černá barva je docela jasným protikladem žluté. Třeba jak pro Kelty, tak pro indiány symbolizovala západ, tedy poměrně opačnou stranu než žlutá.

Při sledování různých výkladů barev se musí brát ale asi v potaz to, že pro různé civilizace znamenal západ a východ něco jiného, také pojem nevědomí nebo jinak země byl brán asi úplně jinak než dnes a tak.

Dalo by se asi pokračovat do aleluja, ale hlavní výsledek, který mi tehdy prozradil doktor, co mu tedy z těch dvou barviček, žluté a černé, vychází, byla předpověď, že mám sklony k schizofrenii. Tehdy mi přišlo, že je vedle, jak ta jedle, časem jsem ale musel připustit, že jeho předpověď nelhala.

Ono totiž už nejednou se mi stalo, že se mi jaksi pomíchalo vědomí a nevědomí, svítilo mi slunce v noci, v horším případě jsem naopak měl těžké zatemnění ve dne. Když si v tom ale člověk udělá aspoň trochu jasno, tak mu tohle holotropno v životě vůbec nepřekáží. Je to vlastně příjemné a veselé někdy si všechno hezky pomotat, a potom zase skládat zpátky. Ale ne úplně doslova zpátky, ale tak nějak jinak zpátky, ne se vrátit, ale trošku popojít. 
Divnej chlap - obrázek

Divnej chlap - obrázek

1995

Nevypadal moc na Evropana, žádnýmu Asiatovi taky nebyl podobnej, prostě nedal se nějak zařadit. Když jsem se na něj ale díval delší dobu, došlo mi, že ten jeho obličej patří pravěkýmu náčelníkovi, kouzelníkovi. Dlouho jen tak seděl a pozoroval mě. Já jeho. Měl stejný sandálky jako já. Bylo mu jasný, že já promluvím jako první. Jenže mně se nechtělo, byl jsem vzpurnej.

Stejně jsem ale udělal první sbližovací gesto. Vstal jsem zpoza pultu a přised si k němu. Mezi námi byl jen malej stolek. Na protější zdi viselo velký zrcadlo, koukal jsem na něj, tedy na jeho odraz ve skle. Jasně jsem tušil, že když promluví, tak mě děsně zklame, protože jsem měl hroznou chuť vidět v něm člověka moudrýho a znalýho.

„Je horko," začal jsem.

„Koleje se letos žárem kroutí, vykolejilo několik vlaků, sleduju to, není to žádná náhoda," on na to.

„Nastává konec, vymírá tohle lidstvo, přijde nové, já jsem taková vlaštovka," otestoval jsem ho. Naschvál kapku toho mesiášství, ne z nějaký pýchy, prostě jen drobná provokace.

„Mám sedm dětí," řekl a ukázal mi fotografie svých dcer.

„Aha, žádnej kluk, vždyť to říkám, vymřete," a podal jsem mu z ledničky plzeň, on vytáh pětikilo, delší dobu jsem přepočítával prachy, co jsem mu měl vrátit, protože jsem zrovna nebyl moc matematicky vyladěnej, ale nějak se mi to povedlo. Taky mi koupil pivo.

„Ty víš, co ti chci říct," zaslech jsem jeho repliku jakoby z dálky, přes nějakej závoj, jsem totiž zase odcházel do druhýho světa.

„Vim a nevim, vim, že jste duch země, a už se tady s tím loučíte, je tu moc betonu a tak nějak nejen jakože vnějšně zdevastováno," svým způsobem jsem si z něj dělal dobrej den, ale na druhou stranu jsem byl tak dokonale jinde, že mi bylo jedno, o čem je řeč, cejtil jsem setsakra magický pole kolem toho chlápka a nějak na nic nemoh myslet, jen se kapku bál toho, co musí přijít.

Dlouho jsme seděli před tím zrcadlem, pili pivo, dívali se na svoje obrazy, a ty si asi povídaly za nás. Pak odešel. A já dostal chuť dát někomu přes držku nebo vyletět někam vysoko, jenže jsem to províst nějak nemoh. Tak jsem aspoň šel vyhodit nějaký nesmysly do popelnice před tenhle penzión celej bílej, takovej jakože hrad pro mě momentálně, venku jsem ale zas měl jiný halucinace, opřelo se do mě slunce a já viděl všude po zemi různý znamení z kamínků, pírek a jinejch narafičenejch podivností. Někdy mi prostě stačí málo.
noc - obrázek

noc - obrázek

Rychle chceš domů, tam venku, tam kde
všichni k tobě mluví, i když mlčí, nemůžeš vydržet
Otočíš kohoutkem, voda ti nadává, světlo štípe do očí
Chceš se schovat, ale z postele se stane houpačka
Utíkáš ven, auta tam začínají řvát jak ve smrtelném reji
Za každým rohem číhají, kdo, to jen tušíš
Hlas tě vede ve zmatečném slalomu ulicemi, hlas odkud?
Na nebi se shlukují ty největší šedivé mraky
Není úniku, není odkud, není kam
Proboha, kdy tohle skončí?
Snad s ránem, ale to se jen domníváš
A teď se konečně objevil, vypadá hladově a zle
Ještě že nemáš v ruce nůž, on je totiž ty
Zakuklení fízlové dělají zátah na trosky
Proč teď? Proč tady? Tak strhané obličeje
Ani jiskra naděje, vzduch čpí špínou
Všude krvavá červená světla, a zase domů
Teď už se sotva vlečeš, zimnice, ticho plné šepotů
není ticho, hlava tiká, krev šumí v uších
tohle ne, tohle ne, začneš ho znovu hledat
zase přichází, směje se ti, nejsi to ty,
je to on, není to on, on je ty, ty nejsi
Jakoby praskal strop, podlaha se zase houpe
Oči ti blikají do tmy jako stroboskop, tep zešílel
tělo svírá křeč, je tu zase
věčně ten, který není on ani ty, nejde se ho zbavit, jak taky
Kdy už přijde ráno?
Očistec a peklo, co to je? Dělají si legraci? Co může
být horší než tahle noc

/1995/
rok 1995 - obrázek

rok 1995 - obrázek

Komarios ke Kleopatře (1.století):
Vizte, moudří, a rozumějte: Hle, naplnění Umění spojením ženicha a nevěsty a jejich sjednocením… …sledujte, jak živíte své klíčky, abyste mohli sklidit nejkrásnější plod… Uvažte přesně, co říkám. Vezmi ze čtyř elementů to nejvyšší a to nejspodnější, jež bíle svítí a je načervenalé, mužské a ženské stejné váhy, abys je spolu spojil… … extrahujte tím, že je napájíte božskými vodami na slunci a na horkých místech vaříte… Uzavřete je v Hádu a obezřetně s nimi pohybujte, až je jejich příprava důkladná a neunikají již ohni. Potom je vyjmi…
Sepsal Basilides v Alexandrii, ve městě, kde se Východ dotýká Západu. (C.G.Jung 1916):
Duchovnost ženy jest více zemská, směřuje k menšímu.
Lživou a ďábelskou jest duchovnost muže, jež směřuje k menšímu.
Lživou a ďábelskou jest duchovnost ženy, jež směřuje k většímu.
Každý nechť směřuje na své Místo.
Muž a žena se stávají jeden druhému ďáblem, když své duchovní cesty nerozdělí, neboť podstatou Stvoření jest rozlišenost.
Pohlavnost muže směřuje k zemskému, pohlavnost ženy směřuje k duchovnímu. Muž a žena se stávají jeden druhému ďáblem, když svou pohlavnost neoddělí.
Muž nechť poznává to, co jest menší, žena nechť poznává to, co jest větší.
Démon pohlavnosti přistupuje k duši jako had. Jest zpola lidskou duší a nazývá se touha, jejímž původcem jest myšlenka.
Démon duchovnosti se hrouží do naší duše shůry jako bílý pták. Jest zpola lidskou duší a nazývá se myšlenka, jejímž původcem jest touha.
Had jest zemskou duší, zpola démonickou, jest to duch a příbuzný duchům zemřelých. Jako tito duchové i on se pohybuje ve věcech země a způsobuje, že se jich bojíme anebo že tyto věci dráždí naši žádostivost. Had jest povahy ženské a vyhledává vždy společnost zemřelých, jež jsou poutáni k zemi, těch, kteří nenalezli cestu na druhou stranu, totiž cestu do individuálního bytí. Had jest děvkou a milkuje se s ďáblem a se zlými duchy, jest krutým tyranem a trapičem, jenž svádí ustavičně k nejhoršímu společenství. Bílý pták jest zpola nebeskou duší člověka. Prodlévá u Matky a někdy slétá dolů. Pták jest povahy mužské a jest činnou myšlenkou. Jest cudný a osamělý, jest to posel Matky. Vzlétá vysoko nad zemi. Přikazuje individuálnímu bytí. Přináší zvěst o těch, kdož jsou v dáli, kdož nás předešli a jsou dovršeni. Nese naše slovo vzhůru k Matce. Ta se za nás přimlouvá, varuje nás, nemá však žádné moci proti bohům. Ona jest nádobou slunce. Had se sune dolů a lstí ochromuje falického démona nebo ho dráždí. Vynáší vzhůru lstivé myšlenky pozemského, jež se proplíží všemi děrami a všude se s žádostivostí přisávají. Had to sice nechce, ale musí nám být užitečný. Uniká našemu uchopení a ukazuje nám tak cestu, kterou jsme s lidským důvtipem nenalezli.

****
Zhroucení a zničení světa vnitřního předchází příprava, několikero na sebe nutně navazujících událostí, které ho provázejí celým dětstvím, mládím až k bodu zlomu. Zešílení. Stejně tak je zhroucení a zešílení příprava na pozvolné přijetí i děsivého v životě. Když se stane, jakkoliv přihodí katastrofa venku, ví, již vyškolen předšílenstvím, že není zdaleka oddělena od něj. Ta souvislost musí být jasná. Děsivé a pro někoho nesmyslné je poté více méně pochopitelné.

Na psacím stole si udělá svět v malém, z dětských hraček, atlasů a knížek si jej sestrojí. Vnější svět se zmenší. Šílenství nabude podoby nadčlověčenství, naddimenzovaná mysl obsahuje vše.

Uslyší ten průvod, zvonivé štěbetání družiček, přiopilé hlučení svatebních hostů. Televize se sama rozzáří do podvečera. Rádio začne vysílat svatební pochod. Zvuky se zesilují, přibližují se, útočí z každého koutu a násobí se ozvěnou. Svatební průvod je stále blíž. Říká si, že jim neotevře, nechce nic vidět. Nechce pokračovat. Nemůže ale jakkoliv zabránit tomu, co ho čeká, i když se ozývají zranění a pohmoždění z posledních dní. Bolest ho nevysvobozuje. Netýká se podstaty věci.

Očekávání se z pochopitelných důvodů nenaplní. Žádná svatba mystická se nekoná. Jen v rámci amoku z nenadálého zjištění, že skutečnost klopýtá za tím, co už se dávno ví - samo se ví - že se stát mělo a vlastně taky kdesi stane, v nějakém mezičasí, jen z toho důvodu poničí zařízení pokoje. Záchvat zloby je naštěstí namířený ven a jen na předměty, neživé účastníky klamavého mystéria. To je důvod k léčbě. Že se nedočká, žádný vážný důvod není, podle nich.

Dílo bude dokonáno, to vždy věděl, nehraje v něm však roli tvůrce, ale sám je tavená a svářející se hmota a neblahodárné, jedovaté i léčivé esence se mu projikují do cítění, vnímání, myšlení. Opus však sám stále směruje tam, kam je dávno určeno dojít. Nehledě na destruktivní stavy šílenství, které zase vše vracejí na začátek, ale pokračování procesu zabránit nemohou.

Není dobré, pro Dílo je to nadbytečné, přivolávat démony, co slibují nemožné, v tomto světě nedosažitelné. Vyvolávat je z nitra jen proto, aby se mohl provádět Opus, mohly se zažívat extáze moci a ponory do země za hranicemi světa tady, do světa stínů a odlesků.
Mirin - obrázek

Mirin - obrázek

Má své území. Přebývá v něm od nepaměti. Zní to dost samolibě, ale je možné, že jeho vyjevení jsem zažil jako první. Jde o tom ale pochybovat, určitě, třeba kdysi žil někdo, kdo Mirina také znal. Nejspíš se dřív nijak nejmenoval a jenom tu prostě byl. V každém stéblu trávy, v každém zrnku písku na dně potoka, v každém stromu. Patří mu tři louky, tři kopce a kus lesa. Jeho územím vede také asfaltka. Není moc frekventovaná, protože Mirin má rád klid. Mirin se zjevuje jen tomu, kdo v něj věří. Čili asi jenom mně. Jinému nic neřekne. Kdo v něj nevěří, slyší jen ticho, bublání potoka, šumění korun stromů a ptačí zpěv. Když jsem dřív přicházel do Mirinovy země, cosi mě nutilo švihnout s sebou o zem a vzývat ho. Začalo při tom pršet nebo se přihodilo něco, čím mi Mirin dal najevo, že mě vidí a slyší. Je to takový lokální bůh, tenhle Mirin. Nemá žádnou chuť mít nějaké své vyvolené lidičky, kteří by zkomolili jeho pravdu, vymýšleli si nějaké Mirinovo poselství. Taky nikdy nebude potřebovat víc, než má. Malý kousek země, kde je hezky. Nedaleko od jeho území měla vzniknout raketová základna. Samo sebou se tak nestalo. Taky jeho údolí mělo být zaplaveno a přeměněno v umělou vodní nádrž. Ani tenhle nesmysl se neujal. Mirin není blbec a něco takového by nikdy nepřipustil. Mirinovou skrytou svatyní je moje chata. Vím o jednom člověku, který se zde miloval s dívkou, a teď už nežije. Přitom by mu bylo dnes teprve necelých čtyřicet let. Proč se tak muselo stát, ví jen Mirin. Není to ryze zlý bůh, tenhle Mirin, ale někdy musí předvést svou moc, své ničím neomezené vědomí a sílu. Jeho údolí je také pověstné svými léčivými účinky. Děti, co si zde v létě hrají, jsou pak po celý rok zdravé. Je tu vlhký a čistý vzduch. Když se ptám na něco, co přesahuje moje chápání, Mirin mi jen řekne: „Nepřemýšlej o tom, já vím, jak to je, a to ti musí stačit."

/sepsáno - 2002, foto - 2005/
oheň - obrázek

oheň - obrázek

Nemusím být žhářem, hromadným vrahem, abych věděl, čemu se dá propadnout. Bohatě mi stačí vize, i ta může člověka dovést až na pokraj, ke ztrátě naučené sebekontroly a kontaktu s realitou. Tedy k té vizi.

Pozdní léto, na kraji lesa, kdysi tu stála vesnice. Zbyl po ní jen kostel s hřbitůvkem. Vypálena byla někdy v patnáctém století. Nic po ní nezůstalo, ale přeci. Už chůze lesem nebyla z těch obyčejných. Svaly pracují samy, jakoby instinktivně, rozum je přestává řídit, rozloučil se, nechává své místo jen pudům a neřízené imaginaci. Chůze je pružná, krok jistý, mrštný. Všechny smysly zbystří, vzduch má ostrou vůni, barvy kolem jsou mnohem jasnější, zrak postřehne i malá zvířátka, která tuší nebezpečí. Nevšímám si jich ale, jdu na jisto k té vesnici. Cítím, jak se mi oheň rozlévá po celém těle, ten oheň, který s sebou nese dobyvatel, válečník, berserk. Během chvilky nejsem sám, je nás víc, dokonce jasně vnímám pach koní, slyším jejich ržání. Už nejdu, ale jedu na jednom z koní. Kolem pobíhají psi s plameny v nitru, v očích. Jsou připraveni, stejně jako uchvatitelé. Vesnici objíždíme v kruhu, všímáme si všech drobností. Musí to být dokonalé překvapení. Uniknout nesmí nikdo. Oheň zatím nehoří naplno. Celé okolí utichá, jen nebe si nás nevšímá, ten nahoře tohle divadlo už viděl tolikrát. Rozeběhnu se. Vize boje je dokonalá. Všichni jsme nemilosrdní, zabíjíme, vesnici zapalujeme. Doškové střechy se snadno vznítí. Pláč, křik, sténání. Zbytek vesničanů utíká ke kostelu. I tam na ně čeká smrt. Útočníci sami bojují a ničí ve jménu božím. Zpomaluji krok, blížím se ke kostelu a role se mění. Celým tělem mi projíždí strach, vztek, vzdor a odhodlání nedobrovolných obětí, pomýšlím na obranu proti přesile.

Oheň uhasíná pomalu, zbude po něm spáleniště, vyhořelá duše. Vše kruté se spaluje, zůstává jen mír. Přichází ale až po válce.

Oheň je nebezpečný, bez něj však nejde Dílo započít. Je jeho součástí. Jeho vlastnosti jsou obsažené v prvotní hmotě. Prvotní hmota je naše nevědomí. Během Díla oheň zušlechťuje látku, ohřívá kulatou nádobu, v níž se celý opus odehrává, vypaluje rány, transmutace bez něj není myslitelná. Je součástí, bez které nemůže být nic. Když nepoznáme nenávist, její zdroje, místo, kde v nás přebývá, nepocítíme potřebu se jí zbavit, těžko přijdeme na hodnotu vnitřního míru a tak. Každá emoce má dvě tváře. Znát jen jednu nestačí.

17.10.2002
Voda - obrázek

Voda - obrázek

Utopit se, to je prý krásná smrt. Vyprávěl mi o tom můj strýc Bohumil. Koupal se jako malý kluk v rybníku, je postižený obrnou, tak mu zákonitě plavání nejde. Dostal se nechtě do hluboké vody a začal se topit. Děti, v domnění, že mu pomohou, hodily jeho směrem jakousi kládu, aby se jí chytil. Dřevo ho ale nešťastně zasáhlo do hlavy, takže ještě ke všemu ztratil vědomí. Vyprávěl, že když přicházel k sobě, voda kolem něj měla nádherné barvy, byla zelená, průzračně žlutá a on chtěl v opojení z té krásy zůstat, zavčas ho ale někdo z vody vytáhl.

Voda je vedle ohně další hlavní element. Život, rozlehlé nedělitelné společné nevědomí. Ne náhodou je člověk při vstupu do nové fáze do vody ponořen, nebo aspoň je vodou polit. Před narozením se dítě vznáší v plodové vodě, která je jeho ochráncem. Základní materie, která je pak rozdělena při Opusu na jednotlivé složky, které se dále pročišťují, je ke konci Díla přivedena zase k původní jednotě, ale teď už poznané, zažité. Výsledek, ona dokonalá jednota, je také vodou, voda je jednou z jejích podob. Uhasí žízeň, dává život.

Při excitovaných stavech jsem byl každé ráno hnán záhadnou silou do koupelny, napustil si plnou vanu a ponořil se. Nešlo o pouhé smytí špíny, ale o podvědomý obřad, nový den, nový začátek. Tekoucí voda na mě mluvila.

Při potápění v řece nebo baseinu jsem si vizualizoval různé bájné vodní tvory, kteří na mě působili chtě nechtě starodávně a ke všemu ještě moudře. Na vlastní kůži jsem pocítil, jak bylo lidem z předracionálního období, když se ocitli ve vodní říši. Vznik různých vodních bohů, mýtických postav jsem zcela chápal. Přišlo mi to přirozené.

Potopa je tou druhou stranou očisty, jejím brutálnějším projevem, byla chápána jako trest, stejně jako déšť v období sucha jako milost. Voda je nejpříhodnější analogií k širokému spektru zákoutí duše, těch, které se mezi sebou přelévají bez našeho povelu.

C. G. Jung končí svou knížku „Představy spásy v alchymii" příkladem, jak Nietzsche špatně pochopil významy skrytých symbolů, o kterých alchymie pojednává především. Ztotožnil se s Dílem, svým Nadčlověkem, a to vedlo neodvratně ku sebe-zničení. Bylo to ale svým způsobem charakteristické pro celou epochu. Moderní evropský člověk už necítil, že jeho nevědomí je jen částí společného moře, kde jsou archetypy mimo jeho vědomí, svým egem si je přivlastňoval. Předtím projikované obsahy se jevily jako vlastnictví, jako fantazijní obrazy jáského vědomí. Oheň zchladl ve vzduch a vzduch se stal Zarathuštrovým větrem a způsobil inflaci vědomí, která mohla být ztlumena jen nejděsivějšími kulturními katastrofami, právě potopou, bohy seslanou na lidstvo.
Vznik - obrázek

Vznik - obrázek

Ležel jsem na nemocniční posteli. Z čista jasna se objevil záblesk vzniku světa. Do černé koule, prazákladu a přitom současně i úplné nicoty se vmísilo bílé světlo, taky z tajemného odnikud, rozprsklo se na tisíce malých světelných bodů a ty začaly s nevídanou rychlostí cirkulovat. Černá koule, která se zpočátku ještě vešla do hlavy, nebo její odraz, pohltila vše. Bílé světelné body, které z ní vylétaly, se rozrůstaly do velikosti hvězd a planet. Celý obraz se tak neskutečně zvětšil. Člověk, tělo, mysl, jako by se vše rozpustilo. Provázeno to bylo obrovským žárem, který byl také součástí té praenergie. Čas se ztratil.

A návrat zpátky nebyl moc snadný. Všechno v hlavě bylo vymetené. Když to přešlo stejně náhle, jak se objevilo, trvalo nekonečně dlouho, než jsem si zvyknul na své tělo. Nešlo s ním hnout, všechny nervové dráhy se učily znovu fungovat, jako by to nikdy neuměly.
Individuační proces má dva principiální aspekty: na jedné straně jde o vnitřní, subjektivní proces integrace, na straně druhé o právě tak nezbytný objektivní vztahový proces. Jedno nemůže být bez druhého, třebaže v popředí se ocitá hned jedno, hned zas druhé. Tomuto dvojímu aspektu odpovídají dvě typická nebezpečí: první spočívá v tom, že subjekt použije duchovních vývojových možností, které skýtá střet s nevědomím, k tomu, aby se vyhnul jistým hlubším lidským závazkům a aby předstíral "duchovnost", která neobstojí před morální kritikou. Druhé nebezpečí tkví v tom, že příliš převáží atavistické sklony a stlačí vztah dolů na primitivní úroveň. Mezi touto Skyllou a Charybdou vede úzká cestička, k jejíž znalosti tak velice přispěla křesťanská středověká mystika a alchymie.

C.G.Jung: "Obrazová série z Rosarium Philosophorum jako základ pro znázornění jevů přenosu"

Na svatbu alchemickou teď nemám náladu, na její rozebírání bych potřeboval víc soustředěnosti, a tak se spokojím s pár mírně povrchními řečmi.
*
Tak tedy proč zrovna alchymista? Bude to nejspíš tím, že žiju v tomto prostoru, kdybych žil v Jakutsku, ani omylem bych nepochyboval o tom, jakou cestou se vydat, samo sebou že cestou šamanů, jenže tady? Nesouvisí to ale jen s mojí konformitou, která je mimochodem docela dobré ochranné zbarvení, bez kterého by tady možná přežít vůbec nešlo. Vlezte do metra, nechte si otevřít vědomí, a uvidíte sami, že to nejde. Jde to jen v přírodě, a v té já nežiju. Jsem člověk městský, plně zaregistrovaný úřady.
*
Z alchymie si ale beru jen to své, ten proces vnitřní, ne chemická pimprlátka, která by byla v dnešní době i svým způsobem směšná. Alchymista se v rámci svého Díla mění, vše souvisí se vším. Toto vertikální myšlení

vsuvka: o myšlence vertikálních analogií Thorwalda Dethlefsena Jarek Slintal: No, horizontální je třeba, že kočka, pes, vrána, kapr, všichni jsou zvířata, a to je každýmu hnedle jasný. Ale třeba najít souvislost mezi olovem, břečťanem, vězením, horníkem, saturnem a tak, to už nezvládne každej, a všechny třeba tyhle věci mají společnou nějakou ideu, mají nějaký skrytý společný prvek, a na to už normální neesoterik nekápne, chápeš?

alchymisté dodržují. Je to nejstarší lidský výdobytek, od kterého se ustupuje. Žlutými kytkami se žloutenka už neléčí. Ano, ale pouze racionální přístup, rovná se následek - příčina, verifikace hypotézy, logika, množiny, kognitivní psychiatrie a další a další na všechno nestačí. Nestačí na to hlavní, na pochopení sebe sama. Duše prostě je, ať si říká, kdo chce co chce, a tu matematika nevypočítá.
*
A alchymista s hledáním nejčistější esence, plným soustředěním se na věc, usilovnou prací, vymycováním odvádějících myšlenek, čistí i svou mysl. Mění se stejně jako jeho chemikálie. Má tu výhodu, že různá pekla, výhybky, omyly a tak se neodehrávají přímo v jeho hlavě, ale v křivulích, a teprve následně se události před ním odehrávají i v něm, nehrozí mu tedy akutní nebezpečí šílenství jako tomu, kdo si nechá změny odvíjet jen v mysli.
*
V čem spočívá Dílo? Laicky řečeno: v pochopení toho, co se uvnitř člověka děje, ve zjištění si všech souvislostí, prozkoumání zažitých vzorců, důvodů všeh možných důvodů, překonání jejich překvapivosti. Pak přichází usilování se o jejich zušlechtění a jemné přetavení, třeba z agresivity vytěžit to pozitivní, ne destruktivní, tu energii, která je ve všech vzorcích schovaná. Je to dlouhý proces poznání, a nejen sebe, ale hlavně vztahů k druhým a potažmo druhých.
*
Abych se vrátil k tomu, proč alchymie, jednoduše proto, že je to evropská odrůda cesty, nauky, a já jsem Evropan, můj předek v třináctém století byl komturem v Lutychu, to si prostě neodpustím, to k mé historii patří. Východní nauky plně akceptuji, ale nejsou kompaktibilní s mými vzorci. Já jsem tady odtud. Dlouhá historie křesťanství se na mě také podepsala. Ale tuším pod ní i pohanskou minulost, mnohý bůh mnohé situace a vlastnosti, jevu je v psýché, svádí si v mém nitru svůj věčný souboj s jedním bohem.
*
Pro dnešek končím, nemám tu pravou koncentraci, ale mlčet se mi nechtělo.
Z deníku senzibilky - obrázek

Z deníku senzibilky - obrázek

Jistá záhadná žena pouhým mávnutím ruky a slovy "Chci, abyste kvetla," dokáže otevřít desetitisíce poupat.

Plukovník Fu Sung-Šan, ten dovede otevřít poupata v dlaních svého tisícihlavého publika, trvá mu to třiceti minut.   

Při nákupu jsem propálila do bankovky otvor o průměru jeden centimetr.

Ohořela mi dolní část bavlněné košile a nylonové kalhotky.

Když mám náladu, dokážu vidět do lidských těl. Určuji pohlaví plodu, odhaluji nádory, ledvinové kameny a podobně. 

Jakmile to začne, tak se mi kolem očí objeví černé tečky.

Mazlila jsem se s králíčkem, zvíře dostalo křeče a pošlo. Položila jsem potom ruku na čistý papír, pak jsem ji zvedla a byl na něm vypálen znak pro králíka. 
Sekta - obrázek

Sekta - obrázek

Neuznávali Otce, Ducha a Syna, vzývali Bohyni. Bohyni zrodu, života, přechodu a smrti. Jejich Bohyně byla zahalena v závoj z hvězd a květin. Setkávali se s ní při obřadu přechodu. Vždy se na něj dlouho a pečlivě připravovali. Zasvěcený dobrovolník ulehl do lázně, vypil omamný nápoj, který otevíral vědomí a přitom si v horké aromatizované vodě otevřel i žíly. Krev se mísila s vodou, život se smrtí. Obřad přechodu řídil Čistý, ten také napojen na vědomí umírajícího, vnímal myšlenky a zapisoval jeho poslední slova, která už přicházela zpoza přehrady, byla to slova Bohyně přechodu. Úloha Čistých byla velmi těžká, oni nesměli zemřít, ale do říše věčnosti museli nahlížet. Žili tak mezi světy. Oni pomáhali umírajícím ke klidnému přechodu a naplnění, jim však nepomáhal nikdo. 
 
Církev sektu nemohla nechat působit na své ovečky. Rozum velel zničit a zašlapat do země vše, co jen trochu Bohyni připomínalo. Rytíři Kříže nemilosrdně všechny členy sekty povraždili. Muži Církve spálili všechny knihy, ve kterých byla zapsána tajemství o říši věčnosti, smrti a nového zrodu.
 
Tak rozum zdánlivě vyhrál nad temným nevědomím. Na dlouhou dobu. Krvavé vítězství a osvobození světa před heretiky však bylo současně i porážkou světa rozumu a pokorné víry. Jak říkají alchymisté: Síla, která osvobozuje, a síla, která ničí, má stejnou podobu.
 
Psychospirituální krize - obrázek

Psychospirituální krize - obrázek

Stanislav Grof předpokládá, že jedním z důvodů válek a jiných velkých konfliktů současného světa je nezvládnutá a nevyřešená druhá a třetí perinatální matrice u většiny lidí - zejména pak vůdců nebo lidí s potřebou vládnout - to jest období těsně před porodem a porod, kdy rodícímu se jde vlastně o život, dusí se, zažívá neuvěřitelné tlaky a různé jiné nepříjemnosti, které jsou schopny velmi zásadně ovlivnit jeho psychiku. Při stavech otevřeného vědomí se spoustě lidí vybavily zážitky z koncentráků, vcítili se do vědomí všech mučených, zabíjených a týraných ze všech koutů světa a všech dob. Současně nebo následně při oživení vzpomínek na samotný porod zažívali pocity neovladatelné agresivity, bez které by se nemohli prodrat na svět. Zážitky druhé perinatální matrice (oběť) a třetí (agresor) podle Grofa naznačují zdroje někdy racionálně špatně vysvětlitelné potřeby nepřítele, intolerance, vzniku konfliktů a válek.

Psychohistorikové typu Lloyda de Mauseho dokázali na zkoumání projevů politiků a vojevůdců těsně před a během válek, jak často tito používají slova, která mají spojitost s porodem. Třeba název „Chlapeček" pro atomovou bombu a kód zaslaný do Ameriky po úspěšném shození bomby „Dítě se narodilo" jsou jedním z dokladů těchto souvislostí.

Je otázka nakolik souvisí neujasnění si věcí ve vlastním nevědomí s neklidem a sebevražednými tendencemi celého světa. Já se domnívám, že souvisí. Pakliže já jako jedinec jsem schopen projít uvědomováním si různých pekel z vlastního nitra, třeba taky způsobených dosud neuvědomělými zážitky z porodu, vyvodit z toho nějaké závěry, mohu věřit, že i svět je schopen jako celek uvědomit si své krize a něco proti konečné sebelikvidaci dělat. Na druhou stranu, když se utopím v neujasněných stavech agrese, nihilismu, nasadím si masku cynika, kterému o nic nejde, nemohu předpokládat, že někdo druhý tuto věc udělá za mě, potažmo za celý svět.

Jakési paradigma se mění, nejsem zdaleka jediný, kterému to dochází. Nevnímání a neujasnění si základních konfliktů současného světa provázené pocitem vlastní mrňavosti a strachem před velikým globalizovaným strojem na ničení lidí není asi to nejideálnější řešení.

Domnívám se, že psychospirituální krize světa je všeobecná, každý ji pozná možná v jinou dobu, někdo vůbec ne, citlivější jedinci však jakýsi veliký stín dávno tuší či vidí. A jsem pevně přesvědčen, že něco dělat jde, ale způsoby válečníků, kolonizátorů, sebevražedné paradigma mechanistické, nevšímavost k provázanosti celku a propagování volného, samospasitelného trhu, který nebýt vlivu ekologů, feministek a jiných brzd by zeměkouli vycucal co nevidět, nejsou asi těmi nejsprávnějšími cestami. Víra v to, že se člověk bude moci nějakým nadpřirozeným způsobem mít stále jen a jen dobře, nebo dokonce líp a líp, je zhoubná. Čím dál víc toho potřebovat, aby se zahlušil věcmi, senzačními událostmi. A aby náhodou nepoznal, co je to vlastní stín.
To, co na Junga zapůsobilo nejvíc, byl důraz alchymistů na cirkulaci světa. "Cirkulace není pouze pohybem v kruhu, ale na jedné straně znamená vymezování posvátného prostoru, na straně druhé fixaci a koncentraci... Akce se obrátí v reakci; vše periferní je podřízeno velení centra." Cirkulární pohyb má "morální význam aktivace sil světla a tmy v lidské povaze a spolu s nimi i veškerých psychologických protikladů jakéhokoliv typu".

(Ronald Hayman - Život C.G.Junga - k pramenům moudrosti - 1918-1961)

--------------

Už nikdy se mi nevrátí rozum, domníval jsem se v nejvypjatějším šílenství. Ten hlas si tím byl jistý. Vystupoval jako neomylný. Vrátil se.

Vize znovu nezažiju, když jsem z nich jednou vyléčen. A zase se dostavila bezpodmínečná naléhavost té tak jisté pravdy. Přišly zase. 

Odcizení prožité mezi lidmi ti už nedovoluje jim rozumět, tvrdil zas ten vnitřní přítel nepřítel. Znovu špatně: jsem s nimi, mlčím s nimi, mluvím s nimi, patřím k nim. 

Vnímavost, jakou jsem prožíval, ta mi už nedovolí nepřijímat ty lidské paprsky. Hlas miloval změnu, když mi říkal zase toto. Vemlouvavě a neoblomně. Netrvalo dlouho a znovu jsem ochladl. 

Spalující láska. Přišla zevnitř, mučila mysl. Milující hlas na mě naléhal, že jsem posledním, musím jím zůstat. Nesmím mít jako poslední nikdy dítě, hlas zavelel. Jedno z jeho dalších smutných přikázání. Před očima mi proběhlo během vizí bezpočtu obrazů, které to potvrzovaly. Jediná obrana proti hlasu byla samota. Delší dobu jsem hlas vnímal, poslouchal, ale pak jsem se vzbouřil. Nejsem sám. 

Vnitřní hlas mi svou naléhavostí vždy vnutil svou "pravdu". Pokaždé však lhal. Proč? Vše si v duchu prožiju jinak. Očekávání, skálopevná tvrzení se nikdy nepotvrdilo. Ona dokonalá lež ale není popřením existence skryté bytosti, jakési možnosti vazby k bohu či jakémusi světu za oponou, řekl jsem si bez smutku. Bez radosti. Někdy je hlas jen šedým stínem. Musím sám rozsvítit, zahnat ho světlem, nespoléhat se na lháře, který těmi zkouškami sleduje své. 
Na počátku bylo - obrázek

Na počátku bylo - obrázek

Na počátku bylo
tím nezačínej
něco začíná teprve, když jiné skončí  

Něco je, když jiné už není
ne, zároveň jakoby není a přitom je

Od jak živa bylo
ještě jinak …

Je tady, je Tam, jsou, byli a budou
nevracejí se, jen se vynořují

Přes Práh vstupují a zase odcházejí
třeba tak…

V každém srdci je to zapsané,
Na tkalcovském stavu tkají
s chybou aby neurazili

Dokonalost a celost stejně napodobit nejde,
Hrnčíři, tkalci, kováři…
vzor nedokážou překonat ani nový vytvořit

Jejich ruce nejsou než nástrojem jednoho
z nich dvou, ve kterých je vše

Celost neprojde přes Práh
nápad nerovná se skutečné 

Stříbrná liška zatím tvoří
od čeho tu je Kojot, co spí v loďce?

A Kojot se pak posmívá, proč tohle je křivé, 
tohle se bude kazit, tohle spadne
ale bez něj by Liška nic neudělala, jeho spánek ji naplňuje silou, silou stvořit Svět

Jak může něco stvořit, když už jsou?
Oni jsou sny, myšlenky, zárodky skutečnosti,
teprve ten, kdo vidí a slyší, o nich může vyprávět
Oni jsou skuteční pro toho, kdo přejde Práh? 
Předěl v čase?
V čase ne, v různých skutečnostech

A myšlenky trýznivé z nenaplnění, 
z nedokonalosti jsou vši
A kouzelník na dno moře se ponoří 
a vyčeše je babičce z vlasů

Její vnuk, Otec i syn jsou stejně staří
i matku mají jen jednu 
Ta je jejich sestrou

Zatratil ji Náčelník, 
a ona přišla na svět s jeho Synem,
který se vrátil do Lůna a opět se narodil
ona sestoupila i vystoupila

Bez strachu sobeckého Náčelníka by tu nebyli?
Všichni jen jedno jsou

 
Hlas - obrázek

Hlas - obrázek

Bez ustání jsem kroužil očima za zavřenými víčky. Vytvořil se tím vír světel, který vyplnil celý vnitřek hlavy. Potom jsem spojil nad hlavou jednu ruku s druhou. Také mé nohy se dotýkaly chodidly. Výdech, nádech. Několikrát, zhluboka. A už světlo jezdilo po celém těle. Vnitřní dívání prozkoumalo každý kout. Kde něco nehrálo, tam poslalo paprsek, chuchvalec záře. Kosti samy od sebe zalupaly. Ve svalech brnělo. Srdce jelo naplno. Strach, nadšení, údiv z překonání hranic.

Tentokrát jsem ho uslyšel hodně brzy, nemusel jsem čekat. Temně zlatá barva, která jezdila tělem, se mu líbila.
"Tak vstávej, jdeme do lesa," řekl.
"Nezkoušej mě zkrotit," dodal.
Zapraskaly okenice.

"Nevím, proč bych tě měl krotit, od toho jseš tady ty, jsi já, jenže jen když nemyslím, nemluvím, nesním, nevzpomínám, jseš takové to společné, co mám se světem, jseš moje spojení, jsi moje síla," odpověděl jsem mu, nemusel jsem to ani dělat, on stejně vždycky ví, co si myslím, tak není důvod mu cokoliv vysvětlovat. 
"Tak jdeme," zase zaznělo kdesi ve dřevě, teď v druhé místnosti.

Oblékl jsem si černé triko s hvězdnou oblohou na břichu. Paprsky vycházející z mikrohvězdiček mě začaly zahřívat. I když venku byla docela zima, nevadilo mi to.

Vidění, které mi delší dobu běhalo tělem, hned rozeznalo každou větvičku, každé stéblo trávy, i když oči ve tmě docela nic moc neviděly. Vydal jsem se do lesa. Stoupal jsem do kopce jako slon. Cítil obrovskou tíhu. Ale našlapoval bez hlesu.

"Lehni si, zaryj se do země, ucítíš ji," jen tak skoro přátelsky prohodil.
Ušel jsem ještě pár kroků a lehl si na břicho, rukama se zabořil do jehličí, přivoněl k zemi. Tělo se spojilo s lesní půdou. Pak jsem se otočil na záda. Očima jsem zas nic neviděl, i vnitřní vidění zmizelo, způsobila to tma země.

"Tak a já jdu," zašumělo v korunách stromů.

Byl jsem najednou lehoučký, skoro jsem se země nedotýkal. Pomalu jsem si kleknul na kolena, pak se postavil na nohy. 
"No dobře, ty jsi teď někde venku, někam sis odlítnul a mě necháš samotného," tak trochu vyčítavě jsem mu řekl a pomalu se vracel dolů do chaty.

Napadlo mě, že je to lepší, když si pobíhá svobodně vzduchem, zemí a vodou, a už se mnou neprovádí tu drezúru.Sice jsem měl strach, že se už nevrátí, ale ve skrytu duše jsem věděl, že bude se mnou pořád. I když o tom nebudu vědět.
Barvy - obrázek

Barvy - obrázek

Jeden čas jsem si dělil lidi, co mě zajímali, do takových různých barevných skupinek. Něco jako skotské klany. Každá ta osoba měla nějaké třeba kostičkované vzory. Patřila k nějakému tomu rodu.

Měl jsem tehdy na to spoustu času, protože jsem zrovna odpočíval v léčebně. Takže mě nic nevyrušovalo od podobných záležitostí. Jsem si kreslil s oblibou různými barvičkami takové vzory pro tu kterou osobu, dlouho různě po papíře čáral, až to bylo úplně ono.

Nejblíž mému srdéčku byl klan světlemodře-bleděfialovo-zelených. Takových těch z lesa, vřesovišť. S hustými dlouhými do rezava vlasy. Samo sebou mě nezajímali chlapi. Ti ať si patří, kam chtějí, co mi po tom.

Ovšem legrační na celé mé teorii zmatené, s těmi klany, bylo to, že ty, které jsou mi nějak vnitřně nejblíž, tak s těmi jsem se mohl jen přátelit. O nějakém zamilovávání nemohlo být řeči, vždyť by šlo svým způsobem o incest. No, to sice ne, ale tak nějak dva si hodně vnitřně podobní jedinci, i třeba jen zdánlivě, přeci spolu spíš se radši kamarádějí, než že by měli potřebu se nějak navzájem obluzovat.

Kdo mě tedy lákal a lekal mnohem víc, byly ty od havranů. Černé. Nebezpečné, čarující a tvrdé. To ale jen jako na oko, to je taková ta jejich obrana.

Ujíždět na tom šlo náramně, když si člověk popletl, že něco vidí jen on sám uvnitř, a něco jiného může být prostě a jednoduše realita. Ale já si s tím nikdy moc hlavu nelámal, co je jen přelud a co doopravdy, vždyť to v podstatě nikdo neví. Ono je všechno tak zajímavě propletené do sebe. I barevně.
Melchiorova mše - obrázek

Melchiorova mše - obrázek

Chtěl bych se dostat konečně k svatbě alchemické, uvidíme, kam dojdu, dopředu to nikdy nevím. Připadl jsem zrovna na text, jakousi mši, která dokonale charakterizuje alchymistovo Dílo. Dovolím si ji ocitovat, ale nebyl bych to já, abych ji neupravil, rád si věci lehce zjednodušuji a osekávám z nich to, co je pro moje potřeby navíc nebo mě i mate: „Zdrávas, ó krásná pochodni nebes, zářící světlo světa, spojuješ se s Měsícem, Martem a Merkurem. Z tohoto spojení se skrze Umění narodí obr, kterého tisíckrát tisíce hledají. Tito tři (Luna, Mars, Merkur) se sami rozpustili, nikoliv v dešťovou vodu, nýbrž ve vodu merkuriální, v požehnanou klovatinu, jež se jmenuje sperma filosofů. Nyní se hledá panenská nevěsta, se kterou by se obr spojil, oplodnil ji v lázni v mírném ohni. Ale panna neotěhotní, nebude-li líbána v častém objetí. Pak počne ve svém těle a tak vznikne embryo přinášející štěstí, a to podle přírodního řádu. Potom se na dně nádoby objeví Etiop, bez života. Prosí aby byl zakopán, polit svou vlhkostí a pomalu kalcinován, až za silného ohně vyjde v zářné podobě. V důsledku lázně znovuzrození si dává nové jméno, podle filosofů přirozená síra a taktéž syn filosofů, který je Kamenem filosofů. On je poklad pokladů, nejvyšší filosofický nápoj, nebeské tajemství starých. Blahoslavený, kdo něco takového nalezne. Kdo něco takového spatřil, píše a mluví otevřeně, a já vím, že to je jeho pravé svědectví. Budiž veleben na věky věků." 

Autorem původní nezkrácené verze je Melchior Sibiňský, který podle C. G. Junga ve svých mších spojuje identitu Kamene a Krista. Proč by ne, že. Ne každý byl i v dobách předmoderní křesťanské Evropy uvyklý myslet jen v předepsaných mezích. Nebudu se pouštět do nějakého většího rozboru tohoto textu, mohl bych ho hodně překroutit, ale myslím, že každému dojde, že se jedná o základní proměnu a získání Kamene mudrců, který je zároveň živou vodou. Zdrojem je základní materie, zde pochodeň nebes, která se spojí s různými aspekty planet, prostě jde o spojení mužského a ženského elementu. Nastává pak smrt jejich potomka, plodu jejich spojení, Etiopa. Ten je následně omyt. Dojde potom k jeho pročištění. Etiop si projde různými barevnými fázemi, končí buď křišťálově bílý, třeba ale ještě díky několika procesům žloutne, nebo získává barvy celého spektra, nakonec zrudne, připomíná tak ranní červánky. Na celé věci je půvabné to, že výsledek je jak kámen, tak voda. 

Vykládám si to tak, že alchymista dojde prováděním Díla jak k přeměně malého množství látky, se kterou pracuje, tak i svého vědomí a nevědomí. Voda je vždy poměrně bez výjimek symbolem právě nevědomí. Potřebuje k svému Dílu pomoc boha, intelektu, přírody - matky. Dalo by se to rozebírat ještě všemožně, ale proč, že. Jen takový příklad, co tento proces může znamenat pro alchymistu autodidakta: Zázrak objevení lásky, zažití propadu do pekla všech nevědomých koutů duše, noc duše, znovuzrození postupnou cestou nalézání, uvědomování si zasutých rozporů a různých přesmyček, jejich včlenění do vědomí, zažití celistvosti. Proces nikdy nekončí, člověk se neustále vrací o pár kroků, věc není nikdy cele vyřešena, jeho pýcha ho sráží na kolena, přehnaná pokora a nedůvěra ve své schopnosti ho brzdí. Jde však dál, i když různými oklikami. No a k svatbě alchemické jsem se zase nedostal. 
Sicun - obrázek

Sicun - obrázek

Sicun může pocházet z Velkého Ducha. Může ale také být jeho protikladem. Sicun, který má sílu ducha, může být barevný. Červená je barva slunce. Modrá je barva ducha pohybu "putujícího ducha". Zelená je barva země a žlutá je barva ducha kamene, skály. Černá je barva zlých duchů. Člověk, který se pobarví červenou, se chce spojit s duchy.

Sicun je lidský duch. Skutečný lidský duch je ale jiný než jeho duch Sicun. Ni je také duch. Je to lidský dech. Je to duch kouře. Je to duch páry. Je to duch "potní lázně". Očišťuje tělo i duši.

Slovo Sicun pochází z tajného jazyka šamanů. Značí ducha lidstva, ducha člověka. Tento duch je dán člověku v čase jeho zrození, aby jej chránil před zlými duchy, v čase jeho smrti doprovází člověka do Světa duchů. Sám tam ale nezůstává.

Za života si člověk může vybrat jiného Sicuna, má-li k tomu silné důvody. Takový Sicun ho ale nedoprovází po smrti.

Žije-li člověk špatný život, Sicun jej vůbec neochraňuje.

Šaman může navést člověka, aby si vybral svého správného Sicuna. Když už si člověk vybere Sicuna, musí uspořádat obřad a požádat šamana, aby obřad řídil. Nikdo sám nemá takové znalosti a schopnosti, aby takový obřad řídil. Pouze šaman je ve své vizi zpraven o cestách a záměrech Sicuna. 

Pro žádného člověka nemůže být Sicun Slunce. Sicun Nebes je velmi silný, může být ovládán pouze starými a moudrými šamany. Sicun Země je také z velmi silných. Dalším na stupnici silných je Sicun Skály, kamene. Sicun Medvěda je mnohem častější.

Zlé lidi nemůže ochraňovat žádný Sicun, ale mohou být provázeni zlými duchy.

Když chce člověk Sicun řídit, musí znát písně, které mu náležejí.
Mayská meditace - obrázek

Mayská meditace - obrázek

V čekárně u psychiatra jsem si nad stránkami „Jaguáří moudrosti" od Kennetha Johnsona uvědomil pár věcí. Ne že bych o nich někdy dřív nepřemýšlel, ale v té chvíli jsem si je jen tak sám pro sebe dokázal velmi jasně formulovat. Škoda, že jsem to už trocha pozapomněl, měl jsem si těch pár nápadů poznamenat, teď musím docela potrápit makovici, aby to zas vyplulo na povrch.

Tak tedy, co mě přimělo rozsvěcet si světýlka v hlavě a nechat spínat různé dráhy v lebce? Byla to mayská meditace čtyř směrů, ne nepodobná jiným meditacím, ale přece něčím zajímavější. Už jen tím, že tahle moudra pocházejí od Mayů, civilizace, která jako jediná, jak tvrdí Perkins, dokázala opustit velká města a vrátit se zpět do džungle, když zjistila, že jde špatným směrem. A taky Mayové jsou mi vlastně tak vzdálení, že se na ně mohu dívat zcela nezaujatě, jde o něco úplně jiného než třeba o křesťanské moralitky.

Meditace začíná tím, že se člověk postaví tváří k východu. Východ je něco jako symbol začátku, energie, ze které se rodí myšlenky a činy. Východ je budoucnost, šaman se při vykonávání svých kousků postaví vždy čelem k východu, tváří v tvář budoucnosti v duchovním i materiálním smyslu. A tady se mi konečně vybavuje, cože jsem to chtěl. Jde o to, že hodně mých zmatků pocházelo z tápání, kde to jsem, mezi kým že to jsem, a tedy zákonitě jsem nevěděl, proč se tohle má dělat a tamto naopak je zakázané. To v mayském systému nepřipadá v úvahu. Každý člověk je tady středem světa, který je ne nepodobný tomu velkému vůkol. Nejde o žádné šarlatánství, mystická a temná zaklínadla a poučky pro zasvěcence. Každému je vštěpováno, že na západě je minulost, na východě budoucnost, jih znamená dole, takže odtud pochází tajemná plodivá síla, sever je nahoře a na severu je taky země předků, a proto sever znamená moudrost. Pátý důležitý směr je střed, tenhle svět, já, každý. Lze namítnout, že praděd, prabába nebo tak nebyli žádní moudří lidé, ale v rámci téhle meditace jde o to, oprostit se od malicherných pochyb, averzí a brát předky jako celé lidstvo, prostě jako všechny, kteří žili před námi, celé jezero duší, které můžeme vlastně taky považovat za kolektivní nevědomí. Mně při téhle představě tak trošku vyplaval na povrch význam hádek v pubertě s matkou. Brát matku jako součást všeho před námi, temného i světlého, je očišťující pocit, hodně věcí dostává jasnější kontury. Lze s minulostí nesouhlasit, ale musíme uznat, že bez vědomostí těch před námi nemůžeme dál, byli bychom ve vzduchoprázdnu, další odtrženci a revolucionáři, kteří skončí s hlavou na špalku.

Při meditaci si máme představit, že jsme tedy středem tohoto světa, samotným středem vesmíru. Jsme stromem světa. Kořeny sahají dolů do podsvětí, země, kterou můžeme taky brát jako souhrn všeho, co je nám v nás a druhých nepochopitelné, temné a skryté. Naše mysl se naopak dotýká nebes, příjemných a povznášejících představ a idejí. Takhle si trošku udělat jasno vůbec nezaškodí, něco prostě je černé, něco prostě bílé. A my jsme toho středem, od obojího máme něco.

Pak to už potřebuje trošku bujnější fantazii, ale já to nevidím jako nepřekonatelnou věc. Takže si máme představit, že ze země směrem nahoru vystupuje spirála energie a projíždí námi vzhůru páteří, kmenem našeho vlastního stromu světa. Druhá energie sestupuje po spirále dolů z nebe, vstupuje do našeho temene a probíhá páteří dolů do země. Mayové této energii říkali „nebeská rosa". Tyto dvě energie tvoří dvojitou spirálu. Po naší pravé ruce jsou shromážděny všechny mužské síly vesmíru, a při téhle meditaci si je začneme uvědomovat. Když zase vidíme všechny mužské příbuzné jako jednolitou masu, jde nám snáze milovat je. Jednotlivé vady na jejich kráse jdou mnohem snáze překonat. Nalevo jsou všechny ženské síly, jako jeden celek je milovat taky není těžké. Na západě máme opět všechny předky a na východě si vybavíme budoucnost, je to směr dráhy, kterou se pohybujeme. Nikdy nelze jít nazpět.

Když se nám jednotlivé věci od sebe oddělí, a přesto je jasné, že jsou součástí celku, dostanou konečně nejen jméno, ale i význam. Například Mayové pro temnou stránku světa měli Maximóna, já si ho vizualizoval jako cikána, ze kterého jsem měl vždy děsivý strach, nebyl to konkrétní chlapík, byla to taková zhuštěnost všeho nebezpečného, nezkroceného a za každou cenu svobodného. Když jsem si teď uvědomil jeho význam a důležitost jako nezbytné součásti tohoto světa se čtyřmi směry a středem, nějak se mi ulevilo. 

Pro mě a hodně dalších je mayská moudrost jedním z mála smysluplných návodů, jak to udělat, aby se tady dalo žít a člověk se nezbláznil z představy, že všechno jde tak akorát do hajzlu.
Nesmyslná divinace - obrázek

Nesmyslná divinace - obrázek

Je nesmysl čeřit hladinu a otevírat vrátka, ale přesto se k učinění nesmyslu rozhodl. Nerozhodnost a jakési nutkání se pojily s třasem. Monotónním mluvením se dostal do stavu, do kterého se jiný zpravidla uvede ortodoxnější metodou. Pak posluchači usnuli, a tak se jal zhmotnit tu mezírku ve skutečnosti různými divinačními praktikami. Vše nasvědčovalo tomu, že se věc nejspíš nezdaří. Koncentrace nenastala, zato vyprázdnění hlavy bylo veliké. Přijmout či nepřijmout nebylo co, cokoliv přeci má nejméně dva diametrálně rozdílné výklady. A jestli jen dva, tak stejně o věci, která má mnohem víc než dvě tváře. Takže s nejasností a šerosvitem počítal. Přesto několikrát při divinaci nebyl ušetřen údivu. Rozhodování o tom kudy se vydat se stalo takřka nevyhnutelným, čas k této věci nazrál. Cest a odboček bylo několik. Odboček ne rázu zásadního, aby bylo jasno. Zásadní věci jsou vyřešeny. Zásadně to taky bylo vyřešeno za Petra, muže, kterého viděl všeho všudy jestli třikrát a o jehož smrti se odpoledne u kafe dozvěděl. Horší bylo, že znal tak trochu Šárku, nyní vdovu. Dokonce musel shlédnout jeho rok starou fotografii, kde se ještě culil spolu s Boženou. Jak ho poznamenala zpráva o této smrti, nemohl říct, dozajista mu však „pomohla" přiblížit se té skulině, za kterou je možno nahlížet do temných zákoutí Jinde. Tak trochu šílených. Ovšem spíš dříve. Nyní jen součásti holistických nálad.

Mužské síly, ženské čáry, nebe, hory, ohně, jedno škobrtnutí. Vše však spělo k jasnému závěru. Vyčkat. Různé ty nápory nebrzdit, nestavět se jim na odpor, spíš před nimi uhýbat stylem, který si asi nejlépe jde vizualizovat pohybem mořských řas ve vlnách. Nebo spíš neustálým vlněním podvodní rostliny, uchycené jen maličkým kořínkem ke dnu, smýkané spodními proudy.

Pak přišly další divinace. Po těch předchozích vnitřně ne zrovna přijatých a prožitých. Sedm obrázků, jeden výchozí, tři jdoucí doprava nahoru, tři směřující doprava dolů. Horní cesta, na kterou se ptal, dolní znamení a symboly, které signalizovaly, co by bylo, kdyby se šlo jinudy. Právě opačným směrem. Chvilkami se propadal do zkřížených mečů, pentagramů, různých jiných pochmurností, aby poslední dolní karta řekla, že veselejší a vydatnější nad ni není. Poháry přetékající lotosem. Trošku ho rozradostnil nesmyslný fakt, že si předem víc neujasnil, na kterouže to cestu se ptal. Ale to byla jen taková vnitřní hra. Do Kosmické měla daleko.

Ono se nic nestalo vlastně, jen se tak někam propadal, stříkala pomyslná krev potvor v nevědomí, zuby se cenily, lávka byla úzká, lano tenké, sem tam vůbec ne tažené přímo, ale vibrující ve spirálách a kaskádách při rozechvělém a rozmlženém pobytu. Hlava se mu však nezatočila, mysl odpočívala, nechala za sebe působit obrazy a znaky rozumem nevysvětlitelné.

K rozhodování divinace nijak výrazně nepřispěla? Jen potvrdila nechuť k rázným řešením? To je někde vevnitř zakódované? Na chvilku se ukázalo, co bude? Jestli ano, potom exkurze Jinam nebyla od věci. Jestli ne, byla jen zpestřením večera a noci. Takový nesmysl.
Další pokus nevyšel - obrázek

Další pokus nevyšel - obrázek

Správný šaman nejezdí tramvají. Správný šaman nebydlí v činžovním domě. A hlavně nepotlačuje své vize pilulkou a nemá strach z halucinogenů a alkoholu. Potažmo nikdy neléčí svou vizi v různých domečcích na kopečcích.

Správný šamanův duch ví, že by nikam nedošel, kdyby se měl usilovat o splynutí s takhle nepovedeným adeptem, a tak si počká na jinou nádobu s nožičkama a ručičkama, do které by si vskočil.

Proč to ale aspoň nezkusit, i když se vybraný nosič brání zuby nehty? Začne se mu našeptávat, že mezi nebem a podzemím je jen taková střední země. Ukážou se mu duchové z dolní země, kam se lze dostat nejen lezením ke kořenům velkého stromu, ale i letem k černému mraku. Když to nezabírá, otevřou se mu dveře do horní země, která není jen v oblacích, ve kterých se ztrácí koruna velkého stromu, ale její obraz je i uvnitř jeho hlavy a všude okolo.

Proč ho taky pokusně neseznámit s jeho možným ochranným duchem, podle jeho nátury se mu nabídne velké zvíře nebo se náhodou seznámí se starším chlápkem, který o věci už něco ví.

Když tedy nosič začne tušit, že se to všude hemží dobrými a zlými duchy, začne se s jeho zpracováváním. Pořádně se střídá vylekávání běsíky a překvapování netušenými vlohami, které se mu jakože nabízejí. Ať si jen myslí, že ovlivňuje počasí, je dobré ho v tom nechat, a přitom šibalsky hýbat mráčky podle jeho pohybů kebulí. Ať si myslí, že umí číst myšlenky, nabulíkuje se mu přeci cokoliv a jeho zatemnělá hlava houby ví, odkud ty hlasy jsou.

Ale když už se konečně začne po pár cvičných náznacích s vyměňováním jeho kostí, masíčka, očíček a vůbec celá ta hlavní příprava na přijetí duše šamana, tak on nám uteče pod sukně psychiatrů. A spolupracovat s totálně ohlouplou a uspanou hlavou od prášků přeci jen nejde. Takže nic. Příště.
Optimismus - obrázek

Optimismus - obrázek

Můj optimismus je teď jen můj. To je trochu málo, přiznávám. Ale já moc dobře vím, proč nejsem samý dušebol. Už jen to, že jsme tady, o něčem vypovídá.

Vždyť jsme každopádně pokračování těch, kteří byli tou menšinou, co přežila všechny pohromy. Toho se nezbavíme.

Když si člověk uvědomí, koho nosila tahle země. Bójové byli Strašliví. Kvádové byli Zlí. Markomani Jezdci. Všechno vesměs poměrně nebezpeční bojovníci a vrazi. Čechové v tom pokračovali v neztenčené míře. Své pohlaváry dosazovali na stolce, kvůli kterým vyteklo dost krve. Málokteré kamení je takhle krvavé. Pohádky o mírumilovných národech v kotlině obklopené hvozdy Kozorohů jsou jen pro hodně sentimentální holky a mládenečky. Menhiry a tanečky při měsíčku? Ale ano. Jenže kolem usekané hlavy těch, jejichž děti jaksi nejsou, nemohou být mezi námi.

No a ten, který sem kdysi přišel z Francie za třicetileté války, aby spojil svůj život s životem mojí prabáby, taky asi nebyl žádná holubičí povaha. Prý velící důstojník francouzské armády. Potomek rytířů. Jenže ono velet hordě vrahů asi vyžaduje jiný mrav než se jen tvářit mile na všechny strany.

Proč jsem semlel dohromady optimismus a předky s rukama od krve? Asi proto, že se na to rádo zapomíná, kdo člověku pomáhá vše přebrodit, najít vždycky cestu na vytoužený suchý břeh.

Že je vše kolem zarostlé travou, pichlavým křovím, mnohé pod asfaltem a betonem, to neznamená, že ten kraj není posvátný.

Tady je ta země, do které jdu. I když se třeba nehnu z místa. Všichni přede mnou sem došli. Na smrt nevěřím. Všichni před námi v nás žijí. Bez jejich pomoci nikam nedojdeme. Je to jeden velký proud. Řeka krve. Až se zase vrátím zpátky, nemohl bych se jim podívat do očí, kdybych tady jejich zemi nenašel. A nebo byl v té zemi, ale vůbec to nevnímal.

Že prý kolem Závisti není moc hrobů? Desetitisíce obyvatel a žádné hroby? Nejspíš těla házeli do řeky, aby se mrtví snáze vrátili ke svým. Když se narodilo dítě, plakali. Když někdo umřel, slavil se jeho návrat. Že by byli tak hloupí? Že si to popletli?

Tady a teď. Je to vlastně jen na chvilku, tak někdy zapomínám myslet na věci, co budou, byly, a starám se jen o to, co je teď. Myslet na všechno, všechno říct a udělat člověk nestačí.

Můj optimismus je teď jen můj. Přiznávám, že je to trochu málo.
Nemoc - obrázek

Nemoc - obrázek

Prst zkroucený, jeden po druhém, celá ruka, obě.
Nohy vymknuté, kloub po kloubu, odzdola nahoru.
Žebra vlomená do plic, obratle do sebe přestávají zapadat.
Oči plavou v krvi, v hlavě chlad, pak horko.
Nekonečně ran, pěkně bez umrtvení.

On si je bere, své tvé kosti, z něho vznikaly.
Ztuhly, když je házel za záda. Teď je chce zpátky.
Ale předtím je v tvém těle rozláme.
Vnitřnosti škube a rve, vaří v horkém dechu.
Lebka se plní vodou, lávou, kamenem.

Už jen z výšky vidíš tu spoušť, to tělo, které bylo tvoje
jen zdánlivě. Vzal si ho zpátky.
Čím a jak se na ty trosky díváš, to ví jen on.
I bez uší slyšíš jeho hlas, ty vyčítavé řeči, jak sám trpěl,
když musel souložit s nicotou a dát všemu tvar.

A vida, vracíš se zpátky, to tělo se podobá tomu předtím.
Jenže bys musel být úplně na hlavu, kdyby sis myslel,
že je všechno, jak bylo. Ani omylem.
Hezky názorně ti ukázal, komu patříš. Kdo jsi.
Dal ti rozměr, tíhu, stín, chuť, bolest. A teď se starej.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one