Vaši Naši
Hlas - obrázek

Hlas - obrázek

Bez ustání jsem kroužil očima za zavřenými víčky. Vytvořil se tím vír světel, který vyplnil celý vnitřek hlavy. Potom jsem spojil nad hlavou jednu ruku s druhou. Také mé nohy se dotýkaly chodidly. Výdech, nádech. Několikrát, zhluboka. A už světlo jezdilo po celém těle. Vnitřní dívání prozkoumalo každý kout. Kde něco nehrálo, tam poslalo paprsek, chuchvalec záře. Kosti samy od sebe zalupaly. Ve svalech brnělo. Srdce jelo naplno. Strach, nadšení, údiv z překonání hranic.

Tentokrát jsem ho uslyšel hodně brzy, nemusel jsem čekat. Temně zlatá barva, která jezdila tělem, se mu líbila.
"Tak vstávej, jdeme do lesa," řekl.
"Nezkoušej mě zkrotit," dodal.
Zapraskaly okenice.

"Nevím, proč bych tě měl krotit, od toho jseš tady ty, jsi já, jenže jen když nemyslím, nemluvím, nesním, nevzpomínám, jseš takové to společné, co mám se světem, jseš moje spojení, jsi moje síla," odpověděl jsem mu, nemusel jsem to ani dělat, on stejně vždycky ví, co si myslím, tak není důvod mu cokoliv vysvětlovat. 
"Tak jdeme," zase zaznělo kdesi ve dřevě, teď v druhé místnosti.

Oblékl jsem si černé triko s hvězdnou oblohou na břichu. Paprsky vycházející z mikrohvězdiček mě začaly zahřívat. I když venku byla docela zima, nevadilo mi to.

Vidění, které mi delší dobu běhalo tělem, hned rozeznalo každou větvičku, každé stéblo trávy, i když oči ve tmě docela nic moc neviděly. Vydal jsem se do lesa. Stoupal jsem do kopce jako slon. Cítil obrovskou tíhu. Ale našlapoval bez hlesu.

"Lehni si, zaryj se do země, ucítíš ji," jen tak skoro přátelsky prohodil.
Ušel jsem ještě pár kroků a lehl si na břicho, rukama se zabořil do jehličí, přivoněl k zemi. Tělo se spojilo s lesní půdou. Pak jsem se otočil na záda. Očima jsem zas nic neviděl, i vnitřní vidění zmizelo, způsobila to tma země.

"Tak a já jdu," zašumělo v korunách stromů.

Byl jsem najednou lehoučký, skoro jsem se země nedotýkal. Pomalu jsem si kleknul na kolena, pak se postavil na nohy. 
"No dobře, ty jsi teď někde venku, někam sis odlítnul a mě necháš samotného," tak trochu vyčítavě jsem mu řekl a pomalu se vracel dolů do chaty.

Napadlo mě, že je to lepší, když si pobíhá svobodně vzduchem, zemí a vodou, a už se mnou neprovádí tu drezúru.Sice jsem měl strach, že se už nevrátí, ale ve skrytu duše jsem věděl, že bude se mnou pořád. I když o tom nebudu vědět.
09.06.2013 09:27:53
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one