Vaši Naši

ticho a bezvětří

100WOF_zpsf42930c0.png
Nacvičoval to hodně dlouho. Chtěl prostě umět zmizet. Dokázat, aby si ho nikdo nevšímal. Aby ho nikdo neviděl. Zkoušel různé metody a postupy. Stín ale pořád vrhal. Tak začal s cviky jedině v šeru, to mělo větší půvab. Pak se zas vrátil k denním etudám a sebe i svůj stín spíš zkoušel udělat ne neviditelným, ale pro kohokoliv úplně bezvýznamným. Propracovával svou metodu den ode dne k větší dokonalosti. A přidával stále nové postupy. Sladění dechu s okolím, pak i tepu srdce. Černé volné oblečení. Úplně vypnutá mysl, která jen vnímala, ale sama nic nevysílala.
Sedával nejdřív v rozích, ale postupem času mu to přišlo moc jednoduché, a tak svou neviditelnost spouštěl uprostřed místnosti plné lidí. Po pravdě, ono to bylo ještě jednodušší. Měl potom radost, když na někoho promluvil a oslovený sebou překvapením škubnul, jak ho předtím vůbec nezaregistroval. Nejradši své mizení trénoval v hospodách. S nikým se nebavil, vůbec na sobě nedával znát, jestli je mu někdo protivný, zda ho někdo zajímá. Vypadal úplně jinak než ostatní v těch svých černých svršcích. Nevšimli si ani jeho příchodu, natožpak aby ho nějak vnímali, když už za svým stolkem seděl déle. Když chtěl, aby ho někdo zahlédl, vypnul své splývání a podíval se na něj. Do svého mizení se zamiloval. Mluvení s lidmi mu vůbec nechybělo. Že ho viděly jen kočky, z toho měl svým způsobem taky příjemný pocit.
Měl svůj svět, do kterého se mu nikdo nemíchal. O to mu přeci šlo. Pak ze svého světa vyhlédl ven. Mraky na obloze se zastavily. A na stromě se nepohnul ani jeden list. Panovalo ticho a bezvětří. Pak se ponořil do snění. Přišla bouřka.
09.11.2014 22:42:57
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one