Vaši Naši
pavilon26.jpg
Pokoj měl růžové dveře. A byl první v řadě. Nad mojí postelí visel hrad s nápisem Praha, trochu neumělý, ale měl jsem z něj radost. Též jsem měl radost ze spolubydlících. Vedle mě ležel Wolf, starý muž, co všechny prášky plival pod postel a já jsem je potom každé ráno likvidoval, aby mu na to nepřišli. Když se ho doktoři zeptali na to, kde je nebo jak mu je, posílal je dosti drsně někam. Byl to vůbec tvrďák, třeba když jednou v jídelně upadnul a praštil se hlavou o zeď, vůbec nefňukal, ale zvedl se a dělal jakoby nic. Připomínal mi Bukowského, jelikož byl podobně poďobaný a vlasatý. Jediné, co mi na něm vadilo, bylo to, že se zpočátku nenamáhal chodit na záchod a kadil do postele, potom to ale trochu vylepšil, ne však úplně, takže jsem po něm umýval lejna na záchodě na zemi, aby to noční kuřáci neroznesli po celém pavilonu dvacet šest. Před námi, mnou a Wolfem, u dveří, leželi inženýr Húževka, zvaný Užovka, a Petr, zvaný policejní Péťa. On sám si tak říkal. A přikrývku měl za svou opravdovou matku. Tu, co za ním chodila, té říkal, že je falešná. Prý neunesl to, že ho vyhodili z práce, a sesul se. Péťa nazýval Užovku ještě pan Smrťák, protože ten byl stále na kapačkách, taktéž vyzáblý a když se prohnal po chodbě v plínkách pro dospělé, věru působil dosti jako muž z druhého břehu. Kupodivu po třech nedělích, co proležel ve vlastní moči a jiném znoji, vstal, začal chodit normálně oblečený, pouštěl si rádio jedna a byl zcela v klidu. Sedával na kuřárně, i když podle svých slov drahný čas již nekuřák, jen tak inhaloval a poslouchal nevzrušeně naše plky. Péťa se ale neprobral, šlo to s ním pořád víc z kopečka, dokonce ho museli odvézt na internu, kde se potácel ještě hodně dlouho v horečkách. Ano, pokoj číslo jedna byl věru nezapomenutelný. Na čtyřce s Kroupou, co simuloval deprese kvůli invalidnímu důchodu, se mi už tak moc nelíbilo, i když tam panoval docela příjemný klid.

22. 2. 2005

„Tady to je příšerný,“ řekl Sysel, bez optání si vzal jednu cigaretu z mé krabičky a přisunul si k sobě obrovskou plechovku, kterou jsme tu měli místo popelníku. 
„No jasně, taky jsem si myslel, že si tím přestěhováním do prvního patra pomůžeme, ale teď mám spíš podezření, že nás doktorka použila jako takový dobře prověřený odolný pokusný králíky, abychom jí tohle oddělení pomohli založit, ono nové oddělení bez dobrejch loajálních pacientů by asi nebylo to, co si představuje,“ začal jsem rozvíjet novou myšlenku. Byl jsem na to vždycky mistr, na překrucování skutečnosti, aby mi hezky zapadala, samo sebou podle nálady, která se mi hodně střídala. 
„To mi tedy vysvětli, proč by sem potom radši nedala nějaký ty alkáče, který se snažej lízt každýmu do prdele, ty by jí tady i drhli podlahu, proč sem nahnala nás, líný a nezpracovatelný psychotiky, a ještě nám říkala, jaký to tady bude špičkový, já si myslím, že se pleteš,“ nesouhlasil Sysel, který oponoval vždycky, všem, rád a často. 
„To je jednoduchý, Sysle, tím vzroste její prestiž, má tu samý těžký případy a přitom její nové oddělení klape, nevím jak ty, ale já jsem jí svým způsobem zavázanej, už dvakrát mě vytáhla z uzavřenýho oddělení, a tak samosebou může čekat, že tady budu sekat latinu, většina těhle vykolejenců mě nebo tebe bere jako takový barometry, když začnem rebelovat, remcat a všechno fakovat, tak se pokaždý někdo přidá, proto si nás dva vybrala, aby… “ snažil jsem se vnutit Syslovi svou novou teorii, na kterou jsem přicházel až s jejím vypuštěním z pusy. 
„To je píčovina první třídy, já jí zavázanej nejsem, věčně přemejšlím o tom, co bych si kde sehnal ke šňupnutí, žádný důvody k tomu, abych si tady hrál na pionýra svázanýho svazáckýho nemám, takže jsi zase vedle,“ típnul Sysel spartu o okenní rám a místo, aby ji hodil do plechovky, cvrnkul ji mřížemi ven. 
„Se mi zdá, že ti to asi nevysvětlím, třeba ty jsi přesně opačnej případ než já, ty jsi tady proto, že tě chtěla odříznout od tvých zdrojů, tam dole, chodí tam fůra lidí, a můžou ti i oknama strkat dobroty, sem do prvního patra nedošáhnou, ne?“ úplně jsem přehodil výhybku a začal snovat novou teorii. 
„Hele, a tobě to dělá dobře, takhle ji vychvalovat?“ chytnul se trochu Sysel na moje návnady a navijáčky. 
„Víš sám, jaký jsou ostatní, tejhle ženskej nikdo nešahá ani, víš kam, furt jen ty jejich teorie, tebe maj jen za kousek, skoro takovou umělomotnou maketku, kterou si zasaděj do svých předem pochystaných tabulek, přihrádek, škatulek, tomu pilulí přidáme, tomu ubereme, přesně jako v továrně na odosobněný, ale hodný magory, a naše doktorka je něco úplně jinýho, toho sis snad všimnul, ne?“ začal jsem být znovu přesvědčený o své nové pravdě. 
Podal jsem Syslovi další cigaretu, aby ještě chvilku vydržet naslouchat mým řečem, ze kterých jsem začínal být nadšený, dmul se, jak do toho vidím. Zapálil si, a tak jsem mohl pokračovat.
„Je do svý práce úplně zažraná, je tím posedlá, poznat, co ti chybí, co se v tobě zaseklo, vnímá tě jako partnera, jako by s každým novým vyřešením tvý hádanky sama v sobě něco našla, normálně skoro jako by při léčení jednoho člověka léčila celej svět, malýma krůčkama směřuje k napravení toho, co ostatní posrali, doma, ve škole, nebo co se pokurvilo jen tak samo, tíhou celýho světa, mám pocit, že druhej takovej člověk tady není,“ dořekl jsem a se zájmem sledoval Sysla, jaký to na něj udělalo dojem. 
„No, je dobrá, a že jsem jich poznal za svých skoro padesát let hodně,“ kupodivu přitakal Sysel, asi počítal s tím, že když se mnou bude souhlasit, budu ho do nekonečna zásobovat hulením. 
„Sysle, nový oddělení je odporný, smrdí to tu barvama, nic nefunguje, tahle kuřárna je výsměch všemu lidskýmu, ale kvůli doktorce to překousnu, šel jsem sem proto, že mě o to požádala, ať se s ní přestěhuju do tady toho provizória, a taky dole bych chytnul zase nějakýho toho kripla v bílým, kterýmu bych zase nevěřil, a jí věřim. Co mi říká, tomu rozumím, a ona poslouchá, co jí říkám já, dokonce jsem moh jít už na otevřený oddělení, ale dohod jsem se s ní, že zůstanu tady až do propuštění, skousnu tu buzeraci od těch místních pitomejch sestřiček nevrlejch, protože to, co mi doktorka ordinuje, jde žrát a neblbnu po tom, naopak hází mě to do klidu, přibržďuje schízu, ale hezky polehoučku, žádný svinský vyléčení za každou cenu, mám…“ najednou mě to přestalo bavit, a tak jsem sklapnul v půli věty. 
„Jo, půjdem se projít po chodbě?“ zeptal se Sysel. 
„Jasně,“ šel jsem s ním. Byli jsme tady pořád spolu, ostatní nás brali jako nerozlučnou dvojku. A my se Syslem jsme jim to nevymlouvali.

23.10.2002
images.jpeg
Ráma Ánandal a Svámí Harašími leželi na uzavřeném oddělení. Ovšem svět ducha jim byl otevřen. Ráma Ánandal listoval v jakési učebnici německého jazyka a nahlas předčítal germánská slovíčka, ba i celé fráze. Svámí Harašími se houpal na posteli. Umožňovala mu to rozviklaná drátěnka pod matracemi. Německá slova se pokoušel překládat do českého jazyka. Někdy pouvažoval, má-li to které slovo sílu, barvu, jaký má niterný význam, nakolik souvisí s ději venku, či s produchovnělým klimatem, kterým byl prostoupen pokoj Rámy a Svámího. Oba se cítili velmi uvolněně, neobtěžováni shonem a nervositou lidí tam venku.

Do oběda bylo ještě daleko, německý jazyk je oba již omrzel, a tak se vydali podebatovat na kuřárnu. Ráma Ánandal opět začal vykládat pohnutý příběh, proč se dostal na uzavřené oddělení. Prostě se podle svého líčení nepohodl s šéfem v práci, matkou a kým vším ještě, protože nechtěl přistoupit na jejich pravidla hry a nechat se znesvobodnit. Svámí Harašími mu to nevymlouval. Nabídl Rámovi cigaretu a pokouřili. Pak se zas na čas odebrali do své komnaty, kde se houpali na postelích a koukali do stropu. Nepotřebovali již hovořit, protože jim přišlo oběma, že vše důležité si již vyjasnili. Nikdo je nevyrušoval, jelikož jak personál, tak ostatní klienti uzavřeného oddělení klid na rozjímání obou myslitelů respektovali.
Bílý Žid - obrázek

Bílý Žid - obrázek

„Hele, Pepo, a proč ty tady vlastně seš?" zeptal se Martin.
„Musel sem se někam zašít," odpověděl bez zaváhání vysoký a statný Josef.
„A před čim, proboha?" pokračoval ve výslechu Martin.
„Dou po mě mafiáni, poslali je na moji rodinu vlivný lidi, divil by ses, kdo všecko za tim je." 
„A můžeš nám říct kůli čemu? Jestli to tedy neni nějaký tajný," nedal si pokoj Martin.
„Vadí jim naše obrovská moc. To víš, sme potomci knížete Riesenberga. Bílí Židi. Řiká ti to něco?"
Martin se tvářil, že se zajímá, ale bylo mu to úplně jedno.
„Tak tedy, Martine, patří nám skoro půlka týhle země, ale je nás už jen málo, hodně našich emigrovalo. Šli po nás za všech režimů, ale sem tam se nechytaj, dokážeme každýho uplatit."
„Jo a Pepo, kůli tý tvý schíze tady tedy nejsi, že jo?" zasmál se Jakub a dál si pečlivě obkresloval kabalistické symboly z knihy vázané v kůži do svého sešitku.
„Má schizofrenie je taková rodová nemoc, ani bych neřek, že de o nemoc, spíš jen takovej dar velký předvídavosti, takovej nedostatek síly ubránit se genialitě. Proud mejch myšlenek de jen těžko zastavit, mám věčně bujný fantazije, proháněj mě, mrchy, a tak někdy prostě skončím v pakárně," kontroval Pepa.
„No to na tom nejsi o moc líp než já, taky mě věčně navštěvujou různý obrazy, fantastický myšlenky a všemožný asociace, a pak se mi přepalujou drátky, ale že bych to měl po předcích, o tom nic nevim," řekl Martin a jen pohledem se optal Jakuba, jestli si může vzít jeho pelmelku.
Josef si toho všimnul a nabídnul mu marlborku. Martin mu poděkoval a zapálil si.
„A jaks nám vyprávěl o tý poušti, jak se tam připravujou ty vyvolený na přežití všemožnejch muk, tak to máš odkaď?" otočil se Martin zase na Pepu.
„Sem členem takovýho bratrstva, musíme vydržet úplně všechno, sme takový bojovníci, v tý poušti sem taky byl. Úplně se ti tam vařila krev, jaký tam bylo vedro. Když tohle přežiješ, tak tě už nic nepřekvapí," a na důkaz svých slov vzal Josef Martinovi hořící cigaretu a pálil si s ní, jako by se nic nedělo, hřbet ruky.
Jakub s Martinem to nekomentovali a začali si povídat o Kateřině, které včera Jakub prokousnul ruku, protože mu řekla, že je teplej kabalista. Ten kabalista mu tak nevadil. Ale na slovo teplej byl poměrně citlivý. Martin ji nijak nehájil, i když mu předtím odpomohla od stresu. Ve sprše, kde mu ho v pokleku kouřila pod proudem teplé vody.
Josef ještě dlouho mluvil o tom, co to je být Bílým Židem, ale nijak zvlášť nebodoval. Martin a Jakub už spolu trávili v léčebně nějaký ten pátek, a tak byli zvyklí na ledacos.
Přístav - obrázek

Přístav - obrázek

2004

Psycholožka Nováková v Bohnicích při našem jednom posezení u ní v kanceláři na mě měla správně záludnou otázku, jako abych si představil po jungiánsku, protože věděla, že oblibuju jungiány, své nevědomí jako moře. A sebe, své vědomé já, jako nějaké plavidlo či co. A potom se hned optala jaký. Tak jsem jí řekl, že se do toho vžívám, že se tedy cejtim býti jako bójka. To jí nějak nestačilo, ono to moc loď neni totiž ani. Pak jsem si vzpomněl ještě na Titanic. To jí přišlo zas moc, viz ten jeho konec. A pak tedy, co z té bójky udělat, aby to bylo doopravdické plavidlo. Pročež jsem vymýšlel různé plachty, vesla, motory a podobně. A ona na to, že kde jako to udělat, tu rekonstrukci. Jestli není potřeba to provést někde spíš v přístavu. Tudíž jsem jí to odkývnul, že tedy přístav je potřeba. 

Jindy si mě zase zavolala a začala mi vykládat, jak ten přístav, nebo třeba doky, plynule se přešlo z toho na jakousi imaginární budovu, že prostě ten dům má čím dál tím menší šanci na přežití, když se zhorší počasí. Že už ta přestavba po zhroucení se proběhla tolikrát, že ty kameny či cihly, či z čeho to je, vůbec nedržej pohromadě, že stačí menší bouřka, a už se to zase sype. A zbude jen to širé moře a bójka. 

Ale stejně si myslím, že to moc nepobrala s tou bójkou, protože ta je spojená se dnem, narozdíl od lodiček a lodí plujících po moři. Jako hodně pevně. Když se zničej jakýmsi nevlídným meteorologickým úkazem doky, zas taková trága to neni. 
Terapie - obrázek

Terapie - obrázek

Hňácám z hlíny panáčka, rychle ho ale zase proměním v hroudu, zachytit jakýkoliv tvar je tak zbytečné, co s tím. Terapeutka má vytetovaný křížek na ruce, úplně stejný jako onen tichý muž, co si každý den čte noviny v kavárně. Nemám chuť si je dva nějak spojovat, ale proč on sedí na lavici, kde je nalepený bílý kříž? Asi jen tak náhodou. Rád terapeutce pomáhám s vlhčením hlíny, je to příjemnější ji připravovat než něco sochat, zvlášť když je člověk netrpělivý a nechce čekat, až se věc vypálí a tak. Konec konců mám tady už jednoho panáčka od minule. Je tlustý a stojí mezi ostatními postavičkami. Jsem pyšný na to, že jako jediný na hlavě.

Kreslím progreskami tři kočky, s kulatou hlavou, hranatou a nakonec trojúhelníkovitou. Mulatka, která si na moje žvanění u našeho stolu v jídelně delší čas zvykala a která prý pozná svou psychózu podle toho, že začne mluvit v duchu sprostě, říká, že jí to připomíná africké umění. Je to nesmysl, kočky jsou to víceméně ošklivé. Terapeutka pak začne mluvit o tom, že se s manželem perou, aby nějak odpálkovala mé sebemrskačské řeči o tom, že se v mániích chovám někdy zbytečně agresivně.

Dvakrát dokola se projedu v jízdárně na černém koni a mám vystaráno na celý den. Nemohu myslet na nic jiného a pořád se spokojeně usmívám. Splnil se mi sen, i když mě hodně bolí záda od toho, jak to neumím. Chůze mi po té projížďce působí radost, cítím se lehčí.

Pastelkami se snažím o barevného Konfucia, vypadá jinak než na předloze, na přebalu knihy, co s sebou zrovna nosím, ale to nevadí, je čím dál tím barevnější. Nějak mi to nestačí, přidávám ještě potvoru s havraními křídly, ostrými zuby a tělem šelmy. Tlachám zas něco o třech kastách, barvách, potřebě zachytit svou modlu nebo svého průvodce, motám prostě páté přes deváté a terapeutce to vůbec nevadí, protože jí to asi přijde zábavnější než hloupé dotazy více méně slabomyslných žen z chronického pavilonu, které jsou všude okolo a něco kutí podle jejích rad.

Nejdřív rozplétám a potom zase splétám z ratanových vláken jakési kolečko, hraje k tomu z přehrávače Navarová, co nedávno umřela. Rozprávím s terapeutem jemného hlasu. Zase něco plácám o mytologii a svých stavech, které mi nalhávají jakousi výlučnost, on přitom hluchoněmé pacientce pohyby naznačuje, jak má pokračovat ve vyplétání košíku. Okny proudí dovnitř slunce. Pak nám terapeut uvaří kávu. I starému pánovi, který si přišel jen posedět. Písničku o učiteli si notuju v duchu ještě dlouho poté.
Milenci - obrázek

Milenci - obrázek

Přemýšlel jsem kolikrát o tom, jak se mohlo přihodit, že se do sebe tihle dva tak zaláskovali. Vždyť byli a jsou věčně buďto úplně zdecimovaný práškama a injekcema oblbováků, nebo zas na druhém břehu. On nezvladatelně útočnej jak vzteklej kocour a ona pobíhající fúrie s vytřeštěnýma očima. Že byli někdy normálně fungující, protože jak jinak jde navázat tak nerozborný pouto, a oba naráz, to mi tedy nejde do hlavy.

Ona ta jejich láska většinou probíhá přes zeď uzavřenýho oddělení. Pořvávaj na sebe přes dveře, dokud je někdo neokřikne. Jen na jaře a v létě můžou spolu sedět na lavičce venku ve výběhu s vysokou trávou pod dozorem fracků na civilce. A když jsou na otevřených pavilonech, tak spolu cvrlikaj a držej se za ruce v Pátý koloně nebo v kantýně nedaleko brány u levnýho špatnýho kafe a hulej jednu za druhou.

Jeho nejlepší číslo jsou příjezdy do pakárny z nedlouhých epizod na svobodě, kde pravidelně propije, co může, popřípadě něco vyvede, nějakej ten hodně absurdní malér. Většinou ho někde musej potom chytat. Často má ale takový delirium, že se ani moc necuká. Jenže stejně ho pokaždý přikurtujou, aby si nic neudělal. Stačí mu půllitr vodky na ex a už má o střechu nad hlavou v areálu postaráno.

Jeho oblíbená záliba je terorizovat ty, kteří si to nechaj líbit. A pak se jim hrozně omlouvat. Když na něj pro změnu přijde plačtivá. Různě po zblblejch pacoších chce, aby mu vraceli prachy, cigára či co, protože mívá utkvělou představu, že ho všichni imrvére okrádaj. Ve veselejších momentech mánií různě hledá v umyvadle zlato a drahé kamení, popřípadě se modlí ke spasiteli, se kterým je děsnej kámoš. Taky často mele o svém buddhovství, svých nadpřirozených schopnostech ve věcech umění meče a podobně.

Ona pro změnu pořád trpí všema možnejma fóbiema, myje si bez ustání ruce, celý den kontroluje svůj drdol, jestli je v richtiku, a na nic jinýho už nemá sílu. Maximálně tak jen drmolit o tom, jak jí jednou bude líp. Ale líp se jí samo sebou nikdy neudělá. Je děsně otravná. Věčně něco zapomíná a mluví pořád dokolečka o tom samém. A má příšerně pisklavej hlas.

Co já vím, tak se znaj už hezkou řádku let, takovech pět šest, a žádnej z nich doteď nejeví známky poklesu zájmu o toho druhýho. Žít venku spolu ale asi nikdy nezkusili. Ono venku někdy třeba taky není některej z nich dýl jak měsíc v roce.

Nějak mi ten jejich vztah není jasnej.

23.7.2003
V kavárně - obrázek

V kavárně - obrázek

2006

Za okny tma. Na stolech svíčičky. Každý druhý hulí. Díky vysokým stropům je ale v kavárně, kde je zakázáno podávat alkohol do devatenácti nula nula, docela dýchatelno.

Petr: Já hrozně nerad cestuju večer. Kolem poledne, to jde, ale večer, to fakt nemám rád.
Pavel: Pod tím fíkusem vypadáš jak lovec na čekaný.
Petr: Jo na čekaný, jo jo, lovec, no to jo, no.
Pavel: A to znáš ten o tom chlápkovi, co jede na lov do Afriky?
Petr: Ne.
Pavel: No tak jede týpek do Afriky, prochází se tam po tý džungli a v tom k němu přiběhne takovej velikej vopičák a vopíchá ho do prdele. Ten chlápek pak přijede z toho lovu, z tý dovolený, domu a vykládá to jednomu známýmu. A ten mu na to řekne, že může bejt rád, že ten vopičák to nikomu nepoví. A ten první na to smutně: No jo, nenapíše, nezavolá.
Petr: Nenapíše, nezavolá, to je dobrý.
Pavel: A na jak dlouho to tady vidíš? Do vánoc? Já snad budu na vánoce doma.
Petr: Mě ven nedostanou. Já to tady mám dóžo. Chci na chronickej pavilon.
Pátá kolona - obrázek

Pátá kolona - obrázek

2007

Nějak se mi vysmekávají poslední dobou z rukou psychické záležitosti, a tak jsem si musel zajít k lékaři. Je to fajn týpek. Člověk mu jeden den brnkne, když se mu přitíží, a hned tam může druhý den naklusat.
 
Jsem se tomu svýmu psychiatrovi, ke kterýmu chodím už před sedm let, zas hezky vypovídal. Jak si lítám z těla, halucinuju, nespím, pobrekávám a tak vůbec jsem mimo, hotovej uzlíček nervů. On si mezi tím psal nějaké své záznamy, bůh ví, co si to do počítače ťukal. Pak mi zvednul dávku prášků a řekl, že mám doufat, ža ty ataky jsou jen tranzitorní. Jde o to, abych usnul v noci, abych netřeštil. Předepsal mi taky nějaký pilulky na spaní. A taky mi řekl, že kdyby mi fakt bylo zle, že mi dá neschopenku, klidně i zpětně to napíše. To mě docela uklidnilo.

V lékárně jsem si je vyzvednul, ty prášky na spaní a svůj starej dobrej risperdal a tegretol. Zacáloval to a bylo, tedy bude. Jsem si ještě nekoštnul, ten stilnox na spaní, uvidíme. Prej se to musí sníst vsedě a rovnou sebou fláknout do postele, jak je to speedy. Už se těším, večír do toho jdu. Připomnělo mi to Ujdu a jeho zlopověstný roháčky, Ujda tehdy na Žižkově, když tam vegetil s Jandákem, říkal, že nebyl schopnej strčit druhou nohu do nohavice od pyžama a už byl mrkev, když si koštnul pár tabletek.
 
Pak jsem měl ještě před noční nějakej čas. Když jsem si to kráčel po Letné, zkusil jsem provolat jednu slečnu, ale ta zrovna jak na potvoru byla v práci, a tak jsem se šel projít do bohnickýho parku. Ne, že jako se chystám v léčebně pobejt, to bych věru nerad, ale spíš protože tam mají panenku Marii s Jezulátkem, a já s ní už dlouho nepohovořil.
 
A taky je třeba občas zajít do Pátý kolony. Dneska tam bylo narváno, večer mělo být v sále divadýlko. Sedl jsem si ke stolu, kde byli Peťa a Leoš. Pak si to přihasil ještě Saša, který se kasal s novým mobilem za dvacet čtyři litrů. Samý vykutálený týpci, co už dávno věděj, co to jsou psychózy a podobný lahůdky.
 
Říkal Petr jednu dobrou historku z krámku, kde dělá, že prej si dal tři prásky nějakýho skaňoura, a pak to s nim šlehlo o zem. Vylítnul si nad svou hlavu a koukal se na to svý ležící tělo, jak se nad ním lidi skláněj v údivu. Pročež se zas radši do toho svýho těla vrátil.
 
Jo, tyhle znalci pobytu maj vždycinky dobrý storky. Si řekneme, kdo má největší mánii, a ten pak nejvíc žblebtá, aby se vyžblebtal. Zdá se mi to takový rozumný. Leoš, ten jede jen v mániích, ten deprese nemívá. Chytnul to po rozvodu. Se stává bohužel. Ale má už dvě velký děti, a tak si se svou hlavou hlavu až tak neláme, a nebo jestli jo, tak o tom nekecá tak blbě jako já.

No a pak jsem šel do práce. Mám dneska noční. Snad to tu nějak překlepu bez lítání elektrickejma drátama po baráku a jinejch blbostí. Naládoval jsem se risperdalem, to by mělo pomoct. Po půlnoci si šlehnu ještě ten stilnox. Peťa řikal, že když si dá tuhle větší dávku, že ho to řádsky vyklidní. Ráno pak musí začít cigárem a kafem, aby se vůbec probral. Já taky bez kafe a cigára nedám ránu. 
 
Je dobrý probrat svý psychověci s těmahle týpkama, sice mají papíry na hlavu, ale rozuměj tomu víc než doktoři. Mají prostě bohatý vlastní zkušenosti. Jednoho to prostě uklidní, že není na světě s ujetou myslí sám.
Bejvávaly dobrý časy - obrázek

Bejvávaly dobrý časy - obrázek

2006

"Bejvávaly dobrý časy, na každým rohu stála akvaristika," řekl jeden z pacientů mimochodem, když byla řeč o rybičkách a akváriích, a mně to znělo u uších ještě hodně dlouho potom, co jsem vyšel z kuřárny pavilonu 26, kde jsem byl navštívit kámoše, který má zas deprese, měl jsem radost, že ze setkání našeho dvouhodinovýho měl radost a že na kuřárnách se pořád vedou úžasný řeči, který člověka zavřenýho v ústavu vytrhnou z jeho věčně se v makovici opakujících myšlenek na to, co je všechno kolem a v něm špatně a jak je v pakárně zavřenej a je tu absolutně v pytli, nebo že je celej jeho život v pytli, a proto se v pakárně ocitnul.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one