Vaši Naši
Chodím již čtvrtý týden do stacionáře. Jakože si zde prý ulevím od deprese a tak. Jde o takový dřevěný domeček ve Strašnicích, kde se v jednom kamrlíku sejdou účastníci tohoto psycho-experimentu, rozmístí se na osmi židlích a provozují komunity, obědy společné a třeba si tam kreslí obrázky na zadaná themata, a v druhém kamrlíku pokračují ve společných seancích za účelem psycho-therapie či relaxace. Vše pod odborným dohledem doktorky, sestřičky a magistra. Přišlo mi to celé vysoce opruzné. Zvláště pak po ránu se vláčet alejí do stacionáře, čemuž předchází ještě nepříjemnější opouštění vytopeného bytu do nevlídného venku. Dnes se však odehrála drobná změna. Zaregistroval jsem, že si doktorka pamatuje mé výstupy na seancích z minulých dní a reaguje na ně, což mi zalichotilo, a ještě více mi zvedlo náladu, že kolegyně M na mnou vyjevenou pochybu, zda docházet či nedocházet, pravila: „Budeš sem chodit“. Znělo to přesvědčivě. Kolegyně H zas též zapochybovala o smyslu stacionáře, což mě naladilo značně pozitivně. Nejsem si tím zatím úplně jistý, ale nejspíš stanovený limit tří měsíců zde přežiji, když už jsem zažil jeden den, který mi zas tak nevadil. A na kolegy a kolegyně jsem si už docela přivykl. Někteří z nich si docházku do stacionáře prodloužili na šest či devět měsíců. Nadšenci do therapií skupinových, které to ve stacionáři baví víc než doma.
ZOO - obrázek

ZOO - obrázek

9. 3. 2010

Dnes jsme byli se synem v ZOO. Původně jsem šli jen do obchodu, ale nějak jsme změnili cestou plán. V ZOO jsme viděli mnoho pěkného. V budově u vchodu Vítka, co tam dělá mluvčího. Dal nám pěknou mapku. V pavilónu gaviálů jsme viděli gaviály. V pavilóně želv želvy. V pavilónu šelem šelmy. Tygr k nám byl ale obrácen zadkem. Nevadilo to. V restauraci jsme si koupili hranolky. Syn je nedojedl, ale já mu trochu pomohl, tak to dobře dopadlo. Pak jsme viděli ještě jiná zvířata. Ale já byl už čím dál tím unavenější, a tak na pavouky z Afriky šel syn sám, já na něj čekal před pavilónem u stánku a pil kafe. Z pavilónu vyšla nějaká paní a hned mi řekla, že můj syn je tam sám, ale že jí řekl, že na něj čekám venku, a tak jsem jí řekl, že je dobře, že mi to řekla, ale že to snad dopadne dobře. Dopadlo. Syn se neztratil. Za odměnu jsem mu koupil párek v rohlíku a růžovou chobotničku. Tu až u východu. V ZOO to bylo pěkné. Počasí se vydařilo. A lidí tam nebylo moc.
10815250_10201958337840027_533206144_o.jpg
na rodinné oslavě jsme byli s potomkem první, v hostinci, kde se to konalo, a hnedky na úvod mu servírka řekla "holčičko, co si dáš k pití?" a on, že holčička není. a že si dá juice. ony ty jeho dlouhý vlasy, viděno ještě odzadu, to každýho napadne, že je holka. zjevně s tim ale nemá problém. je to docela vtipný, svým způsobem, když se pak kroutí jak had a mumlá něco o tom, že s tim už počítá, s timhle druhem omylu. stalo se to fakt už hodně-krát. i v autobusu ho starší chlápci oslovujou holčičko a tak. asi ho to i baví. a mě taky. když pak důchodce kouká jak puk a potomek se tváří netečně.
IMG_0384.JPG
přišel zedník a dodělá mi vanu. pěkně přidělá dvířka, aby se mohlo k odpadu, a voblepí ji silikonem, aby neteklo k sousedovi pode mnou. ten je ze mě na prášky. tudle jeho vnučka na mě ukazovala prstem a řikala mu: "to je ten pán, co se nám probourává do koupelny," bez špetky úcty v hlase. mám tu hotl dobrý renomé. v baráku.
1740_496962663700983_365077454_n.jpg
má romantická láska k mladé vietnamské prodejkyni tabáku nabyla nečekaně neromantické obrysy. jdu si takhle k pumpě pro cigára, kde zas hořím láskou k jiné mladé prodejkyni tabáku, ovšem neni to Miss Vietnam, a je to u hořlavého benzinu poblíž, tak se k ní natolik mocně srdéčně neupínám, když tu vidím vietnamskou krásku, jak míří do krámku. samo sebou ji nenuceně oslovím a nabídnu požitky ranního lože. ona mi s úsměvem řekne "někdy příště" a místo požitků mě za pomoci svého šarmu přinutí skládat basy piv a balíky limonád z dodávky do kvelbu. no, nic. mou lásku se jí nepodařilo zlikvidovat takhle trapným manévrem. ale kapku mi bolej záda, to zas jo.

------------

tak jsem zas na pár dnů vyřazenej z provozu. setkal jsem se totiž opět v krámku s Miss Vietnam. uplně mě to odstřelilo. padaly mi z ruky knížky, co sem si nes z knihovny. jí upadlo mlíko, co se pokoušela marně prohnat čtečkou kódů, pak jsem vysypal peníze blbě, takže ona je lovila, já je lovil, přitom sme se samo sebou chvěli, tedy já děsně, pak mi chtěla dát tašku, ale nešlo jí to, ta se roztrhla. u toho sme se oba tvářili lunaticky. a na závěr jsem nemoh odtrhnout oči z jejích pikantních ruček, kterak provozovaly ten zmatek. uplně vymalováno. mám dost. a její matka byla kousek odtud a sledovala to s povytaženým obočím, jak sem z její dcéry uplně rozšrotovanej. a houkal mi do toho mobil, protože mám nastavenej zvuk houkačky na příjem sms. ovšem jak se mě tak náhodně dotkla při předávce těch nešťastnejch peněz, těma svejma pikantníma ručkama a prstíky. to bylo náramný. v Bille mě asi pár dnů zas neuviděj. takovýdle zážitky tam nedávaj. numinosně mystický.
IMG_0395.JPG
jsem děsně vtipnej. reprodukuju tel. hovor, který jsem právě absolvoval:
emil: "máš čas?"
sten: "jo"
emil: "dneska?"
sten: "jo, přijeď ke mně"
emil: "tak jo, něco udělám v knihovně a přijdu"
sten: "tak si to udělej v knihovně a přijeď"
emil: "v sedum jsem u tebe"

přišla matka s jabkama a nějakým papírem od soudu, jak mě lapli a odsoudili k pobytu v pakárně, a tak sem jí řek, že příde emil. ona mi na to odpověděla: "tak mu dej jablíčko"a zas pelášila někam. to je den blbec dneska, z těch humorů nevýdu.
_Krecek_v_ kole.jpg
včera

kurnik, kdy už ten Vlastik dodrží slovo. ty dva nový počítače tady měly bejt už dávno... jenže jemu do toho vleze cukrovka, záchvat, odvoz do nemocnice, dumání nad tim, jak konečně musí shodit. no a pak jako jsou ty nový PC nepodstatný. když on přežil podobný stavy, jako Honza nepřežil, přičemž je o deset let starší než já. čili o 10 + 6 = 16 let starší, než byl Honza, když umřel. no, a díky tomu šrotu mi zas aspoň secvakávaj nějaký věci, kterejch je tolik, že je zbytečný to veřejně zmiňovat. prostě všechno má svůj význam, ale ty významy se nedaj jen tak odchytnout. motaj se jak křeček v bubnu šlapacím, tak dlouho šlape milej křeček, až je furt na stejným místě. ale už je to starej křeček a nemá z toho nervy. čili jeho význam pozbude významu a je to klídek. prostě to zapadne do tý řeky, která si klidně plyne (řeku furt řešim, proto se mi tady zjevila, kapku logicky nesmyslně) a taky se o ní neví odkud kam a proč, i když chytrolíni to věděj, kde má pramen, kde ústí do móře. no. jenže viděj v hlavě cosi na mapě, ne tu řeku. kdyby čučeli na reál řeku, nehledě na to, že je to nejsilnější ze skrytých významo-křečků, tak jim dojde, že se fakt neví odkud a kam. jen jde o ty pocity z tý řeky, jaký člověk má. jestli ten významo-křeček dře nebo zapadne do skládačky a je klid.

dopo

volal Vlastík, že je na umření. odešel z nemocnice na reverz. krev v plících, nějaký jedy v krvi etc., to jako hnedky člověkovi spraví náladu. to je bejvalej muž mý bejvalý ženy, čtvrt hodiny mi řikal, co mu je. náramný. asi za nim budu muset zajít. aspoň lehce pohovořit, po tom telefonu je to blbý.

odpo

jsem si šlehnul neuroleptika a uplně odpadnul. už mě nebavilo furt je někde tušit a bejt atakovanej nějakejma souvislostma. teď mám hlavu uplně vymetenou a koukám na všechno jak vyvoraná myš. pakliže tedy zas neusnu. a nepropadnu se do černý tmy. nějaký to odcizení existencionalistů je asi proti tomuhle stavu docela čajíček. a přišla bejvalá žena a vedle v pokoji něco řešej s potomkem.

večer

tak Vlastík je už lepší. to drobet vyležel. ale klasika. přechozený cosi jako virosa, plíce down, furt musel do práce. teď znovu hovořil s potomkem po drátech. tak snad se to v lepší obrátí. ty jeho stavy. vo umírání už nemluví, jen líčil, jak mu je. a nějaký ty jeho oblíbený podrobnosti. jak jel tramvají, kterým číslem a kam etc. prskala na něj nějaká osoba bacily a on se nebránil ani nenadával. kapku jsem tudle pasáž nechápal. že si nepřesednul, no. to je fuk. ... blbý je, že má to samý i jeho matka, které jezdí na nákupy a stará se o ní všelijak. ale postavil se k tomu čelem, tak se to snad vyléčí.
340px-Rorschach_inkblots.jpg
9. 11. 2013

jak byl včera na gůglu ten pikčr s róršachem, jakože jeho jubilum, tak sem zaspomínal. jen lehce tedy. kterak sem si brnk prga róršacha ve svých devatenácti u slovutnýho psychiatra oskara schorma v břehový ulici. takovej dvoumetrovej rezatej týpek, pakliže tedy si ho má paměť s někým neplete. usoudil tehdá, že mám náběh na schizofrenii. a se trefil docela, protože tu schízu mám eště kombinovanou s manio-depresivitou, to už mu test asi neřek. nebo on mně. za deset let po prga róršachovi mi to vypuklo. ale to už sem k schormovi nechodil, ale našel si jinačí zas odborníky. mě psychiatři docela bavěj. nebo spíš bavili. těch róršachů a jinejch vychytávek sem vyplňoval jim nepočítaně. muj současnej doktor si ale na todle nepotrpí. ono konec konců mě zná už od roku 1999, tak moc dobře ví, co jsem za týpka i bez těhle legrácek a testíků různejch.
DSCN8321.JPG
ponivadž je momentálně dusno a vedro, tak mě to nepoňouká k žádným výkonům přes den, spíš v noci je mi příjemnější se věnovat mentálním a studijním či úklidovým činnostem, jenže pak by logicky měl být čas na spánek druhý den dopoledne, ovšem jedna věc je představa, druhá realita, včera dopo mě probrala matka telefonem z nejlepšího spánku, a pak jsem celej den se už nedal dohromady, až večer jsem trochu obživnul, ale tak nějak napůl jenom, a dneska dopo mi volala jakási pani z jakýsi pojišťovny, že prej cosi domlouvala s mojí matkou a co já na to, o ničem takovým jsem nevěděl, tak to bylo stejně uplně zbytečný se mnou cokoliv probírat, hlavně jsem z toho rozmrzelej, mi baví se probírat pomalu a dohrávat si v hlavě sny, ponivadž je to zajímavá činnost, a díky těmhle rannim telefonátum je s tim utrum, jakmile člověka něco takhle probudí nečekaně, sen je totál fuč, nezbude po něm v hlavě ani ta nejmenší vzpomínka, a člověk je uplně rozhozenej, když má rád tyhle pomalu se prolínající stavy - sen, polosen, bdění; bez tý vzpomínky na sen a polosnu je to celý rozsypaný, tahle struktura, kterou cejtim jako potřebnou pro svý mentálno, doufám, že zejtra se to už obejde bez toho dopoledního drnčení telefonu, kdy se musim vytrženej ze spánku věnovat telefonistum, stejně jim nikdy nic chytrýho neřeknu, protože jsem uplně mimo, jak mám z toho náhlýho vzbuzení se rozhozený kecky.
Havárie - obrázek

Havárie - obrázek

stal jsem se účastníkem havárie před krematoriem
do tramvaje číslo 26 narazil automobil
s tramvají to cuklo
tramvaják nadával
vzal si oranžovou vestu a šel to s řidičem auta vyřídit
cestujícím řekl že se dál nejede
někteří šli pěšky na želivského jiní se vrátili odkud přijeli
já se odebral na strašnickou na autobus 175
protože jsem jel pro syna na žižkov
a tam jsem musel dojet
nevím co by si syn počal kdybych ho nevyzvednul
ovšem i s touto kolizí jsem to stihnul
opět se mi vyplatilo vyrazit zavčas
s havárií se musí počítat když to klouže
10255766_10203077207043921_3466545803901740053_n.jpg
Ten dentista z Proseka je výjimečný muž, čaroděj a mág. Třeba s jedním mým zubem si hraje už přes tři měsíce. Spolyká to něco peněz a též se mohu kvůli tomu minimálně dvakrát do měsíce podívat na Střížkov, jak poliklinika vypadá zevnitř. A okusit něco slastných bolestí. I když jsem před hlavním zákrokem vždy řádně několika vpichy jedu do dásní umrtven, taková dobře mířená jehla na zubní nerv přeci jen udělá své. Nejradši mám operaci tzv. kanálků, kdy mám plnou pusu takovýho toho chemickýho roztoku, který mi hnedle asociuje sprchy v Podolí, jehla se mi vpichuje někam hodně hluboko pod zub a dentista s ní razantně sadisticky kroutí, abych si operaci fakt užíval a třeba náhodou u toho neusnul. Prostě lepší to být ani nemůže. Nakonec se zvednu úplně omráčen po třeba i hodině v polohovatelným luxusním křesle a ve stavu meditativně mystickém bloudím Prosekem, než se zas vrátím z těch numinosních výšin a chthonických hlubočin na zem a mohu jet autobusem domů. Zub je stále ještě rozpracován, jeho rekonstrukce bude pokračovat i příští rok. Stále je se na co se těšit.
16.1.2009

Celý den se nepotkáme, nebudeme spolu. Celý den bude příprava na zítra. Budu uklízet a podobně. Zajdu nakoupit a tak. Jak říká Alena, mám jakýsi laser, který se soustředí jen na tebe, druzí musí být hodně snaživí, abych zaregistroval, že se něco děje, nebo se nějako montovat mezi nás, to pak logicky všechny možné i nemožné varianty prohazuju mozkovnou, samo sebou začnu tou nejhorší verzí. Jsem už takový, nemám rád těšení, to pak jsem zklamaný. Je mi příjemnější vidět to černě, a pak koukat, že se pletu. Taky si dám buzení syna, oblíkání téhle postavičky, školku. Syn, to je osoba číslo jedna, s tím nikdo nic nenadělá. Teď pod oknem válej sudy do hospody. Den to bude jako jiný, ale trošku smutnější. Bez tebe. Hlavní vlna ve mně bude pořád naladěná na nás dva. Když zavřu či, vidím tě, tvé oči, a pak tvou tvář. A přemýšlím, jak ti je, co děláš.

 
Krmit losa - obrázek

Krmit losa - obrázek

15. 11. 2008

Krmit losa není žádná legrace, vážení, takový los se potuluje všude možně, hlavně pak se motá po bažinách, i u nás, ano, i u nás, to mnozí nevědí, těžko se ten los hledá, on pořád migruje, víte? Ve skupinkách tak čtyř pěti losíků. Nedávejte mu moc jablíčka, taková želva, když jí jablíčka, měkne jí krunýř, ale to možná trochu odbočuji, no, los radši seno, seno je vydatné. A bát se losa? Není důvod, ale takový los v říjnu na druhou stranu může být nepříjemný společník, to víte, kluci - říjen - říje, ale to znáte sami, to je i jinde, i u nás u lidí, tyhle testosterony, to vám nemusím vykládat... chácha chacha. A ten los  se mi někdy i zakousne do kyblíku, ve kterém mu nesu mrkvičku, jako u losa to jde, ale když se mi zakousne do kyblíčku dikobraz, to je nadělení, dikobraza nejde pošimrat, píchá, víte... chachacha chá... Za chvilku vám něco povím o vlcích, tak tam za mnou přijďte, až budu mít výklad, jo? Jinak pěkný den vám přeju...
Ty kluci mi vaděj, řek, když nějaký starší holky mu lezly na prolejzačku, kde si chtěl udělat stánek s pomyslnejma rybama, hnedle jsem cejtil, jak z nich má strach, z těch větších a cizejch, tak jsme radši šli koukat dírou ve zdi do lesa, on to neni les, ale židovskej hřbitov, jenže já slovo hřbitov nemám chuť před nim používat, a tak tomu řikáme radši les, chvilku jsme tak koukali na ten zelenej poklid a zas šli jinam, komentovali malý trpaslíky papírový s červenejma čepičkama, nechtělo se mu chodit, tak nased do kočárku a vcuku letu z toho horka usnul.
Fakt tyhle chvilky jsou přesně to, co člověku dělá dobře, nějak se mi u toho vybavujou okamžiky s mým otcem, kdy mi jako klukovi všemožně vycházel vstříc, abych ho dycky různě zklamal tim, že jsem byl jinej, než si představoval, ale stejně mě má furt rád a řiká o mně, že jsem chytrej a nadanej, i když jsem to "nikdy nikam nedotáhnul". A v blázinci mně tehdá děsně pomoh, když jsem myslel, že už pokapu, že jsem jako moh mu brečet na klíně.
Vůbec s tou láskou a blázincem je to těžký. Když je tý lásky moc, tak člověku přeskočí a ze syna má třeba i Božský dítě a podobně, všecko moc prožívá a různě se z toho skládá, když má bujnou fantazii a výčitky děsivý přehnaný, co kdy podělal a tak. A on pak člověka ve spaní chytne za ruku a je takovej nevinnej a člověk je z toho naměkko a celkově děsně spokojenej, i když se trochu obává, že láska může někdy svazovat a člověk pak neni svobodnej a furt si dělá výčitky, aby toho, koho má rád, nějak moc nezklamal. A ten syn pak natruc udělá nějakou děsnou zhovadilost, protože přeci není žádnej pokornej a poslušnej vometák a tak.
No, myslím, že vazba otec a syn je děsně důležitá, a že ty dva o sobě věděj celej život. Nebo měli by.

14. 6. 2005
Ležím, čtu, oči se samy zavřou, čtu si dál, i když knížka je otočena hřbetem nahoru na mém oddychujícím břichu. Slyším rychlé ťukání, Jana píše nějakou knížku. To čtené bez knihy je natolik zajímavé, že se mi nechce otevřít oči, ten text, spíš tichá slova spojená s obrazy, je pokračování knížky od Paula Coelha „U řeky Piedra jsem usedla a plakala“. Hlavní hrdinka Pilar mi dál něco povídá, pokračuje ve svém deníku. Do Pilařina povídání se mísí moje vzpomínky na Pyreneje, kam Pilar v roce 1993 přijela se svým přítelem, který umí uzdravovat díky přijetí lásky a darů Ducha svatého. Setkávají se tam s ostatními charismatiky. Pilar vypráví o svých zážitcích z jejich společné modlitby v Lurdech, dokáže mluvit velmi otevřeně, niterně, jako by její postava nebyla jen stvořena Coelhem, ale osamostatnila se, téměř ji vidím, ji a jejího přítele, její první lásku. Vidím také tu mlhu nad studnou, u které sedí s tím mužem a pijí spolu víno, kolem náměstíčka jsou kamenné středověké domy. V tom městě jsem také asi byl v roce 1990 a teď jsem tam s nimi zase. Pilar bojuje sama se sebou, s tou Druhou, která ji nutí být ostražitá, nepodléhat náhlým emocím, nepřipouštět si obrovskou potřebu lásky vyvolané tím mužem. Baví se spolu o bohyni, ženském aspektu přísného boha z Bible. Je tu přítomna, v mlze podobné té na počátku věků. A také ve vodě v studni, potoku. Jen poslouchám, čtenář přece nemůže mluvit s postavami z knihy, i když ta kniha je jen v jeho hlavě. Nezabráním ale tomu, aby se mé představy na pár okamžiků neoddělily od té dvojice a neprovedly mě po okolních horách, na místa, kde svatý Sabinus rozmlouval s Pannou Marií. Pak se zase vracím ke studni, Pilar s přítelem odchází spát. Vše si řekli, dokázali pak dlouho sedět tiše. To ticho je nerozdělovalo, ale spojovalo, už překonali stav, kdy se vynořují obavy ze vzájemného nepochopení a různých nálad, které u druhého ještě neznáme.

Otevírám oči, nechávám doznít to polosnění a pak se vracím ke knize, jen tak na náhodně otevřené straně čtu: „Láska se neptá. Když začneme přemýšlet, začneme mít strach. Ten strach se těžko vysvětluje a zbytečně bychom se jej snažili vyjádřit slovy. Snad je to strach z pohrdání, odmítnutí, z toho, že kouzlo pomine. Možná je to k smíchu, ale je to tak. Proto je lepší neptat se a jednat. Jak si sám tolikrát řekl, je potřeba podstoupit riziko,“ říká Pilar a já zase zavírám oči. 


1.12.2002 
Sedíme u stolu - obrázek

Sedíme u stolu - obrázek

4. 8. 2002 

Sedíme u stolu, já, Jana, otec, matka, prateta, prastrejda a Kája, jejich syn. Člověk, který je jen trošku zasvěcen do společenských mravů normálních českých lidí, ví, kdo tak asi může udržovat plynulost zábavy. No samozřejmě že staré a zkušené ženy. Nejdřív prateta, ta je tady doma, ta má právo na první, úvodní historky, o strejdově srdíčku, o Jiřině, která se o ni loni starala, když měla prateta zlomenou ruku a teď má starosti s dcerou. Ptát se na to, kdo to je Jiřina, to tedy neriskuju, správný společník u tohoto stolu ví, že toto se nedělá. Pak ještě pár zajímavostí o vnucích, Kájových synech. Tady má Kája právo párkrát otevřít pusu, jsou to přeci jenom jeho děti. Potom se prateta hloupě dlouze nadechne, a tak začne promlouvat matka. Její historky mají ten půvab, že jednou větou nanese, o čem to bude, čiliž pointa úvodem, a pak to dlouze komentuje. Je takovým mistrem drobného detailu. Prastrejda to má dobrý, skoro vůbec neslyší, a tak sem tam něco prohodí o tom, že se neurodily okurky. Všichni mu to odkejvnou, a zase otočí hlavy k matce, ta načala další téma, nikdo pořádně neví jaké, jen prateta, protože chce navázat. Pak po dopití kávy a spolykání několika buchet zůstávají v kuchyni matka, Jana a prateta, budou se zkoušet šatičky. Ven tedy vyjdeme já, prastrejda, otec a Kája. Otec s Kájou se radostně rozeběhnou k houpačce, usednou na ni a začnou o zavádění vodovodu, něco o autech a tak, vystačí si sami. Takže já s prastrejdou hovoříme o okurkách, tedy prastrejda, já uznale kývu hlavou. Aha, začíná pršet, že bychom výlet ukončili?
Zase přicházejí, to prokletí a cejch věčnejch propadů, černočerně bez chuti, jsi zoufale prázdnej, uvnitř holý nic, jseš sebou přejedenej, jen tichá hudba, ženský hlas něco šepotá řečí, který snad nikdo nerozumí, tenhle večírek sám se sebou bys tak rád opustil, jenže zase neusneš, nejde to na povel. Nemá cenu to svádět na nepřítele, nikdy nespí, prý, nemá tvář, je neviditelný, zlý duch, kdesi je, nejspíš hluboko v tobě, ta nenávist k němu je k ničemu, nenávidíš sebe a to ti otravuje krev. 
Z DUCHA SE VYNOŘIV, V DUCHU SE OPĚT ZTRÁCÍ 
Jak lehce se to říká. 
Moc dobře víš, co tě tak náhle sestřelilo z hřbetu vlny na dno, byl to jen okamžik, ale měl svůj význam. Když jsi nastupoval na Prašným mostě do tramvaje, tehdy, na schodech seděl špinavej chlap, divně se smál, drze ksichtil a řekl ti, ať si nastoupíš jinejma dveřma, v pikovteřině se ti udělalo rudo před očima a málem jsi ho praštil, jenom jsi ale zavrčel "Uhni, kreténe," a ani se něj nepodíval, a on vycouval, příští zastávku vystoupil, a ty ses díky týhle idiotský historce propadl do spodní říše, je to uvnitř tebe a ničí tě to, zaťatý zuby, s touhle výbavičkou tomu neunikneš, příšerná zloba, a pak prázdno, vždycky to sice přejde, ale kde se to bere? Má to něco společnýho se smrtí? Přeřvat strach? Alena říká, že do týhle doby nepatříš, Valdštejnští by z takovýho magora měli větší radost než tvoje dnešní okolí. Když máš uvnitř takovýhle podivný šelmy, jsi schopnej je zkrotit? Snad jo. Určitě. Zkusíš myslet na něco příjemnějšího.

7. 2. 2002
Instalatér - obrázek

Instalatér - obrázek

2001

Někteří kohoutci v mém bytě si kapaly a rozčilovaly mě tím. Obzvláště zlobivý byl červený kohoutek nad vanou. Jednou mně už došla trpělivost a zakroutil jsem s ním mocně. Nevydržel to chudinka a polámal se. Nezbylo než zavolat instalatéra. Moje představa, že se v telefonním seznamu nalistuje kapitolka instalatéři a je vyhráno, se brzy stala lichou. Asi osm řemeslníků různě tvrdilo, že opravovat kohoutky není nic pro instalatéra, všichni se totiž věnují mnohem důležitějším činnostem. Když jsem už ztrácel naději, ozval se mi v telefonu sympatický hlas Jiřího Benáka z havarijní firmy BENN, který podotkl, že když teče v bytě voda, mělo by se to rychle opravit. Po předchozích telefonátech to byl docela balzám pro mé již poměrně znervóznělé ucho. A že tedy přijde hned odpoledne. Jak pravil, tak i učinil. 
Svým vzhledem, řečmi, zručnými hmaty za pomoci nářadí působil Benák jako čítanková ukázka odborníka seriózního typu. V kuchyni vyměnil těsnění na kapajícím kohoutkovi červeném. Bohužel u vanového kohoutka mi potvrdil moji domněnku, že jsem kroutivým momentem vyvinutým svou pevnou pravicí zlikvidoval celou baterii. Takže nezbývalo nic jiného, než ji vyměnit. Vzhledem k tomu, že instalatér vypadal jako muž na svém místě, optal jsem se ho, zda bych tuto operaci nemohl svěřit právě jemu. Bez mrknutí oka souhlasil, pak ještě doporučil vyměnit všechny zbývající kohoutky a baterii nainstalovat pákovou, aby vše bylo, jak má. Neváhal jsem a řekl mu: "dobrá". Sečetl cenu baterie a kohoutků, které pořídí ve velkoskladu, a vyšlo mu něco přes tři tisíce. Opět jsem řekl: "dobrá". Ovšem s tím, že mu mohu dát peníze na materiál až v pátek 10. srpna, kdy dostanu výplatu, nebo třeba v pondělí. Dal mi svou vizitku, abych tedy, až budu mít peníz, zavolal a předal mu jej. Jelikož nejdříve se musí platiti, a teprve potom se provede koupě a následně instalace.

V pátek jsem Benákovi brnknul na jeho mobil a smluvil si s ním schůzku kousek od své práce. Říkal, že zrovna pojede kolem. Opět se dostavil včas. Dal jsem mu tři tisíce a on mi za to věnoval stvrzenku a slib, že v pondělí v půl páté přijede ke mně domů a zainstaluje si.

V pondělí jsem tedy nic zlého netuše čekal, čekal a čekal. Kolem sedmé jsem to jaksi nevydržel a zašel do telefonní budky zavolat nedbalému instalatérovi. Ovšem dovolati jsem se mu nedokázal.

Teprve v úterý jsem po několikátém pokusu Benáka telefonicky lapil. Zvláštní bylo, že se to nepodařilo z telefonu v práci, jehož číslo již znal, ale až z vypůjčeného mobilu. Nevrhalo to na serióznost instalatérovu zrovna to nejlepší světlo. Do telefonu Benák pravil, že v pondělí přijeti nemohl, protože ve velkoskladu neměli vanovou baterii, a tak ji objednal na úterý. Čili přijede odpoledne a nic nestojí v cestě ukojení mé potřeby klidného bydlení bez mučivého kapání vody. Odpoledne jsem opět k velké radosti kolegy o něco dřív odešel z práce, bych nepropásnul příchod instalatéra. Už jsem se trochu naučil čekat, a tak jsem nevystrkoval hlavu z okna při každém zaslechnutí zvuků vydávaných brzdícími auty. Čekal jsem však marně, opět nikdo nepřišel.

Ve středu jsem tedy hned po ránu několikráte zkoušel sehnati již hodně nemilovaného Benáka. Po několikátém pokusu se to povedlo z mobilu kolegy. Podivné bylo, že Benák nezvedl sluchátko, ale zavolal až nazpět, a ještě podivnější bylo, že tak učinil z dalšího zatím neznámého čísla mobilního telefonu. Milý Benák s klidným hlasem tvrdil, že v úterý neměl přijet on, ale jeho kolega či subdodavatel či kýho výr, kterému předal baterii a kohoutky, a že se tedy diví, že nepřijel. Zadá mu úkol ještě jednou, tentokrát by měl přijet v šest večer, abych nemusel tak kvaltovat z práce. Už jsem jeho slibu moc nevěřil, ale přesto jsem další odpoledne a večer strávil očekáváním. Během těchto tří dnů jsem nepřišel na dva domluvené srazy, protože jsem si řekl, že jsou věci hlavní a věci vedlejší.

Ve čtvrtek jsem se pak Benákovi dovolati již nedokázal. A ani celý příští týden. Začal jsem plánovat, kterak se vydám k němu domů, nejlépe ve dvojici se silným chlapíkem, abych nevypadal jako prosebníček, ale postrach každého nepoctivého řemeslníka. Dokonce jsem taky promýšlel výhružnou demonstraci před jeho okny. S transparenty, matkami s kočárky, staršími občany mávajícími holemi a dalšími osobami, které by byly ochotné demonstrovat za práva podváděných instalatéry a jinou čeládkou v montérkách. Taky mě poměrně hodně nepotěšil rozhovor s jedním kamarádem, který mi řekl, že mi klíďo píďo tu baterii mohl opravit on sám.

Pak jsem se ke svému překvapení v pátek 24. srpna dovolal na číslo, ze kterého mi Benák jednou volal. Ozvala se jakási paní z jakési firmy, která mi dala na Benáka další číslo a řekla, když jsem si jí na Benákovu v lepším případě nespolehlivost postěžoval, že tu práci u mě asi dělá na vlastní triko, z čehož jsem usoudil, že milý Benák pracuje ještě pro nějakou větší firmu. Špatný pocit z toho, že jsem mu tam udělal nehezkou reklamu, jsem neměl. Paní mi také prozradila, že Benák byl týden pryč a v pondělí ho třeba zastihnu.

Nelenil jsem a v pondělí hned po ránu zavolal instalatérovi. K mému nemalému překvapení už po druhém zazvonění zvedl telefon. Velmi se omlouval, že zadanou práci ještě neudělal, ale že on nic, to všechno jeho proradný kolega. V úterý že určitě přijde.

Je úterý. Před odchodem z práce jsem preventivně opět brnknul milému instalatérovi. Než jsem stačil naladit hlas do výhružné polohy, instalatér zavrkal, že "stoprocentně přijde" a bude u mě "jako na koni". Uměje již čekat, krátím si chvíli čtením Berďajeva. Když jsem u slov "...a Bůh - osobnost nechce člověka, nad nímž by panoval, chce člověka osobnost, jenž odpovídá na jeho výzvu a s nímž by bylo možné společenství lásky...," zvoní zvonek u dveří. Že by?

Celý rozechvělý otevřu dveře a za nimi stojí sousedka, která se mě ptá, zdali mi už konečně přišel ten instalatér. I ona znala mou historii s proradným řemeslníkem, jakožto konečně celé moje okolí. Náš krátký rozhovor podmalovala Monika Načeva, která zrovna procítěně pěla "... se sousedy nekomunikuju...".

Dál se tedy jemně nesoustředěný věnuji četbě. "... pravý personalismus nemůže osobnost pokládat za celek, kolektivní jednotu, jež nemá existenciální střed, nemá smysl pro radost ani strádání, nemá osobní osud. Kromě osobnosti není ve světě absolutní jednoty ani totality, jimž by osobnost byla podřízena, mimo ni je vše částečné; takový je objektivovaný svět se svými objektivovanými tělesy. Tento objektivovaný svět se vyznačuje masivností, jež může potlačovat osobnost, ne však celistvostí a totalitou. Existenciální střed, trpitelský osud patří k subjektivitě a ne k objektivitě...".

Znovu zvoní zvonek u dveří. Že by?
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one