Vaši Naši

čtení snění

Ležím, čtu, oči se samy zavřou, čtu si dál, i když knížka je otočena hřbetem nahoru na mém oddychujícím břichu. Slyším rychlé ťukání, Jana píše nějakou knížku. To čtené bez knihy je natolik zajímavé, že se mi nechce otevřít oči, ten text, spíš tichá slova spojená s obrazy, je pokračování knížky od Paula Coelha „U řeky Piedra jsem usedla a plakala“. Hlavní hrdinka Pilar mi dál něco povídá, pokračuje ve svém deníku. Do Pilařina povídání se mísí moje vzpomínky na Pyreneje, kam Pilar v roce 1993 přijela se svým přítelem, který umí uzdravovat díky přijetí lásky a darů Ducha svatého. Setkávají se tam s ostatními charismatiky. Pilar vypráví o svých zážitcích z jejich společné modlitby v Lurdech, dokáže mluvit velmi otevřeně, niterně, jako by její postava nebyla jen stvořena Coelhem, ale osamostatnila se, téměř ji vidím, ji a jejího přítele, její první lásku. Vidím také tu mlhu nad studnou, u které sedí s tím mužem a pijí spolu víno, kolem náměstíčka jsou kamenné středověké domy. V tom městě jsem také asi byl v roce 1990 a teď jsem tam s nimi zase. Pilar bojuje sama se sebou, s tou Druhou, která ji nutí být ostražitá, nepodléhat náhlým emocím, nepřipouštět si obrovskou potřebu lásky vyvolané tím mužem. Baví se spolu o bohyni, ženském aspektu přísného boha z Bible. Je tu přítomna, v mlze podobné té na počátku věků. A také ve vodě v studni, potoku. Jen poslouchám, čtenář přece nemůže mluvit s postavami z knihy, i když ta kniha je jen v jeho hlavě. Nezabráním ale tomu, aby se mé představy na pár okamžiků neoddělily od té dvojice a neprovedly mě po okolních horách, na místa, kde svatý Sabinus rozmlouval s Pannou Marií. Pak se zase vracím ke studni, Pilar s přítelem odchází spát. Vše si řekli, dokázali pak dlouho sedět tiše. To ticho je nerozdělovalo, ale spojovalo, už překonali stav, kdy se vynořují obavy ze vzájemného nepochopení a různých nálad, které u druhého ještě neznáme.

Otevírám oči, nechávám doznít to polosnění a pak se vracím ke knize, jen tak na náhodně otevřené straně čtu: „Láska se neptá. Když začneme přemýšlet, začneme mít strach. Ten strach se těžko vysvětluje a zbytečně bychom se jej snažili vyjádřit slovy. Snad je to strach z pohrdání, odmítnutí, z toho, že kouzlo pomine. Možná je to k smíchu, ale je to tak. Proto je lepší neptat se a jednat. Jak si sám tolikrát řekl, je potřeba podstoupit riziko,“ říká Pilar a já zase zavírám oči. 


1.12.2002 
15.11.2014 09:39:56
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one