Vaši Naši

Díky tobě

10610919_10204578529336040_8203255219745889149_n.jpg
Edward Stachura - Přijímání

A je-li to spontánní věc
A je-li to očividná věc
A je-li to přirozená věc
Vezmi
To, co se tu dává
Ve jménu sluníčka
A jeho poslíčka:
Skřivánka pějícího, amen
Otevírající se prostor. Vidím loď, vlastně pouze její oblý kýl stlučený ze dřeva již šedavých odstínů, vyšisovaného a prosáklého solí. Moře. Vidím jen ten kýl a hladinu. Jsem těsně nad hladinou, jež je prorážena onou silou čehosi pouze tušeného, nevidím celek, … je zde přítomno pouze ono tušení celku a blizoučko u mne, na dotek hmatný důkaz jeho existence. Cítím se v bezpečí, jsem tady a je zde On. Ale kdo vlastně? V tuto chvíli na tom nezáleží. JE. / Z pozadí vytryskne rudá záře, mění se v oranžovou a ta se stáčí ve světelný kotouč jemných odstínů na pozadí mlžného oparu. Snad slunce vystupující z ranní mlhy? Prázdno. Neděsí mne. Tam daleko, kam sotva dohlédnu, tam v „jiném“, kde je cokoliv myslitelného nemyslitelné, je... JE docela malý, bílý bod. Nepostihnutelný a nedosažitelný celek. Bílá loď.
Po tobě v tobě
vlny nevlastních
obrazů
které nechtěny, netečny chtěním, vůlí, zlovůlí, láskou,
milostí, oproštěním - NE.
Jsou zde. Přítomny
cizími tahy
 
a když oddělíš náruč od rukou, zbydou prsty
hůlky
s ptačími křidélky

Prosím, vdechni se
sebe v tobě
pro sebe v tobě

pro nás
oranžová světla města
melta se zajícem
kocour s mončičákem
ty spíš 
co se v noci nezdá je sen
do rytmu tvého dechu
žadoním: ať noc
uschová, co stalo se, do vázy z porcelánu
aby do ní kvetly květiny
list pomerančovníku
spadl do rozevřené knihy
a lehce zvířil prach

potichu odejdu
a odnesu tu knihu s sebou
je v ní stránka o tobě
jak zaklínáš
jak miluješ...

svazek klíčů
zvoní do ticha ulice
nesmím se otočit
nesmím pohlédnout na okno
ponořené do šera
tam za záclonou se sen
kolébá na vlnách tvých vlasů
a křičí...
uvnitř kruhu.
bdění i sen.
kocour ani noc
nevrhají stín.
ráno za oknem.
jseš tady. teď jsem.
Jsme kámen porostlý zelenkavě fosforeskujícím a jemným mechem. Hranice našich těl jsou jakási škvíra, prosvítá zde matné světlo, tuším, že se zde otevírá jakýsi zvláštní, neuchopitelný prostor. Toužím do něj vstoupit. Vždy jsem po tom toužila... Vůlí ani zbystřením vnitřního zraku se dovnitř tohoto prostoru nedostanu. Pouštím to. Pouštím ono chtění a touhu. Nechávám být. V tu chvíli ten prostor prožívám. Moje tělo je členitá, nekonečná krajina...poušť. Stříbrné zlato. On je čímsi, co se nad ní klene, co by nebe a jemně k ní přiléhá. Tenoučká linka obzoru -  hranice našich vzájemně se objímajících se těl.
po chvilce úvah, co budeme poslouchat, zda vážnou hudbu, něco klidnějšího, trochu tanečních či meditativních rytmů nebo tak nějak, přistoupila eM k větráku v koupelně a zapnula ho.
"poslouchat větrák je hodně alternativní," pravila. přišlo mi to taky tedy hodně alternativní. ale nic jsem nenamítal.
"a kdyby ti scházel rytmus, můžu ten větrák vypínat a zapínat," eM po čase dodala. vydrželi jsme pak naslouchat hudbě větráku docela dlouho.
 
když chceš napsat doopravdy dobrou poezii, musíš být v malé od světa izolované místnosti, kde jede naplno topení, je zavřené okno a vzduch se zde stává totálně nedýchatelným. to zaprvé. zadruhé tě musí začít bolet hlava. a ty nesmíš ani omylem si nějak spojovat nedostatek kyslíku s tím, že upadáš do lehkých mdlob. zároveň tě nesmí napadnout, že jde otevřít okno či dveře. pak tu je jistá šance, že poetické dílo sice nebude sepsáno, protože jak můžeš psát, když ti třeští mozkovna, ale prožitek momentu básnického bude vysoce intenzivní. do toho se probudím, též lapám po dechu, ale bohužel nejsem básník, a tak celou tu idylickou situaci pokazím tím, že do prostoru vpustím vzduch. a je to. sebekritika není na místě, jelikož sice nevznikla báseň, ale to u poezie s hodně velkým přesahem přeci není vždy zapotřebí.
Nechal jsem se dnes dovést k Mistrovu žákovi a ten chtěl, abych na něj vypláznul jazyk. To se mi moc líbilo. Taky chtěl vidět spodek jazyka, tak jsem ho na něj zas vypláznul jinak. Aby byl vidět i spodní díl jazyka. Pak Mistrův žák půl hodiny brebentil a já se koukal na eM, do stropu na lampy a na malou mouchu, jak si tam tak poletovala. Naštěstí do mě Mistrův žák nenarval jehličky. Stačil ten vyplazenej jazyk a bylo. Trochu prej pospat, zdravě pojíst a už jsem zas jak rybička, ovšem sem tam mi musí eM vyladit dráhy, on to řikal pro eM všecko v podstatě, já tam byl jen tak jako takový cosi komickýho, vhodnýho na vyplazování jazyka. To je asi ale základ todleho čínskýho pojetí, čínský diagnostiky. Podle jazyka pozná prostě Mistrův žák všecko. I kdy jsem naposled byl mentálně či jinak raněn či churav. Ovšem kdybych byl u Mistra a ne u Mistrova žáka, tak by to byl asi větší hukot. Protože Mistr vůbec ignoruje nějaký to evropský šarlatánství, ale jede jen čínský medicínský methody. Mistrův žák však je jak ponořen v čínské medicíně, všecko pozná z pulzu a kouknutím na vyplazenej jazyk, tak ale i přesto, že by mu to klidně stačilo, to pojedná i po evropském způsobu, aby člověka s vyplazeným jazykem nenechal tápat jen v čínském léčbo-světě, který je přeci jen uplně jinak než to naše zpozdilé evropské šarlatánství. Myslím, že jsem na dobré cestě k celkovému harmonismu, když jsem se tedy dnes dobral až k Mistrovu žákovi a vypláznul na něj jazyk. A to vše díky eM. Bez ní bych na takovýdle legrace nepřišel, jako je vyplazovat jazyk na Mistrova žáka.
Až teď večer se mi nějak vrátil sen, co jsem měl nad ránem a dopoledne. Jsem ho nějak radši vypustil, ale on se sám vrátil. Šlo o to, že jsem byl schovaný na ambasádě někdy někde kdysi, nejspíš ve Španělsku nebo v Itálii. Byla tam sem mnou i eM. A pořád jsem jen čekal, kdy si tam někdo pro mě nebo pro nás přijde. A aby toho strachu nebylo málo, přímo před okny se začalo popravovat. Nějací falangisti, gardisti nebo jaká ozbrojená pakáž v černém házela lidi po velkých skupinách do obrovské jámy. Před tím je nezastřelili, počítali asi prostě s tím, že v té hluboké jámě se udusí a umřou. Byl to dost pocit nekonečné bezmoci se na ty popravy dívat přes okno. Pak nastal podivný klid. A já jen čekal, zda z té jámy někdo vyleze, kdo možná přežil, nebo co se stane. A vyčítal jsem si, že jsem nemohl nic dělat, maximálně na sebe tak nějak upozornit, ovšem to bych stejně ničemu nezabránil, jen by mě nebo nás oba taky do té jámy hodili. Odkud byla možnost návratu hodně nepravděpodobná.
Únava. Čekání na déšť.
Pláč země do oblak.  
Řeka naopak.
kroužení víření kolem středu.
kde jseš ty a něco ve mně.
koukaj na to žlutý oči.
hlubina na druhou.
prostor v prostoru.
zrcadlo v zrcadle.
hladina pod dnem. dno nad hladinou.
po dně hladině obráceného moře pluje tramvaj.
mezi světy
v matném příšeří
invalidní sourozenec hledá 
invalidního sourozence
dlouho čeká, až ho najde 
stojí na zelenou 
uhání na červenou 
přímo od něj k němu
svět je trochu naruby
ale proto jsou 
invalidní sourozenci
aby ani jeden 
z nich se neztratil
v matném příšeří
mezi světy
jde se rozdvojit, zvíceronásobit.
a není to nic divného.
člověk. člověk v polosnu. člověk viděný očima. vnitřníma, běžnýma. 
a vše tady a teď. 
a pak jsi ty. 
nejde o trojjedinost. nebo vlastně i jde.

a ani mi to nepřijde divné. protože je duše a obrazy duše. 
a nevyvolávám je. chtěním. jsou tu. a je mi s nimi dobře.  

a ty jsi ty. a na tebe myslím, ale i když ne, 
tak stejně ty obrazy přicházejí samy. 

jen když jsem si vědom sebe. 
a vím, že ty jsi ty. 

tvé obrazy. pamatuju si je. 
i jak byly oblečené. každý jinak.

svítívě růžová aura a červené tričko. 
jakoby fotografie. ale nebyla to fotografie. 
a pak obraz, co byl tak opravdový, že jsem si ho s tebou málem spletl.

ale ty jsi ty. a tím to je vše vyřešené. 
nejde si to poplést. 
tebe a tvé obrazy.  

ty jsi prostě ty.
nemohu z toho být zmatený.
díky tobě.
Sestup do jeskyně
Vzpomínky na vzpomínky
Smutek hojí úsměv zevnitř 
Bolest co není bolest
Horko barvy dráhy síly
Bezpečný průvodce 
tvé ruce
Radost 
ona má mě
Díky tobě
Slunce nad dvěma moři,
mořem kamení, mořem pralesa.
A ta slunce jsou dvě.
Když zapadne jedno za les,
vychází druhé nad
tekutým kamením. 
Které kamením se stává,
stává se horou.
V myšlenkách neopouštíš své místo.
Stání.
Postavíš záda tak, že necítíš tělo.
Procházíš svým dvorem, aniž se ohlížíš po jiných.
Čím menší dvůr, tím víc radosti,
smutku, všemu jste blíž.
A nestane se chyba.
Neodejdete-li,
přiznáte své chyby.
A bez nich byste nebyli celí.
Hodně míst v Praze mám spojených s otevřeným vědomím. Už jen vzhledem k tomu, že v 95. roce jsem po městě dost poletoval. I během dalších atak. A že jich bylo už hodně. Ty větší končí v léčebně. Ale ony jsou i menší. Které můj doktor se mnou tak zvaně observuje, jak orbitujou. Byl by to docela nekonečný výčet míst, kopců, parků, ulic, náměstí. Jeden čas mi z toho bylo dost nepříjemně, ale pak zas na druhou stranu mě ta místa lákala. Teď asi to beru jen tak, jak to je. Bez podvýznamů a nápověd skrytých. Se prostě můj vztah k těm oblastem posunuje.
Ulice od metra Želivského na Žižkov, jak je tramvajová zastávka Mezi hřbitovy. V 95. jsem tudy šel v noci po kolejích a rozsvěcely se lampy. Nad ránem. Ta oranžová byla jak východ slunce sám, i když slunce bylo ještě za obzorem. Rodil se nový svět pro mě a starý hořel. Nebo něco v tom smyslu. Jakýsi přechod. Od tady teď do tam jinde. Spojený s oranžovým žárem. Skoro požárem, apokalypsou, ale takovou tou mou, netýkající se vnějšího světa. Taky to podle toho dopadlo. Tři měsíce v léčebně v Jihlavě a rok neklidného nespokojeného mlčení. Tehdy mi otec docela trefně říkal pan Ryba. To místo se mi připomnělo letos v létě zase. Při pohřbu Honzy Šimka. Nechtěl jsem tam vůbec jít, ale Lasík mi poslala sms, kde a kdy to je, no a já slíbil, že tam přijdu a nemohl se jí pak dovolat, abych to zrušil, ten slib. Tak jsem tam silně proti své vůli šel. Potkal jsem těsně předtím sestru Renaty Janu v Malešicích, sedli jsme si do baru Želva chvilku, mluvili spolu, tak to bylo snesitelnější. Celé léto pak bylo šílené. Zase takové ve znamení pálení mostů. Kde to šlo. Pak zas skládání dohromady toho, co jde, opuštění toho, co nejde. Zas přechod přes propast. A odhození toho, co stáhnu dolů. Nebo toho, co stahuje mě. Nyní pro změnu, do třetice, mám spojenou tu zastávku s něčím mnohem příjemnějším. Setkání, loučení a další setkání. I dneska mě to tam zase samotného přitáhlo, vystoupil jsem z tramvaje na té stanici, i když jsem nemusel, prošel si tu cestu opačným směrem a dojel tam, kam jsem měl, metrem z Želivského.
Nějak si sám ty uzlové své body v Praze projíždím znovu a znovu a i díky tomu se situace vyjasňují. Černé ubývá, ale nevystřídá ji požár, ale světlo či pološero, které jsou mnohem přívětivější. Z Prahy si dělám takovou mapu svých stavů. A většinou ty hlavní změny jsou tři. Šílená energie, požár, výbuch; strach, noc, zatmění; a následně znovu obrození a návrat k tomu nebát se čekání, ale těšit se víc na to, co bude dál po tady a teď. Další tady a teď. To jinde a tam se ale samo od sebe do tady a teď promítá. Ty dva protichůdné stavy se přestávají vylučovat, ale doplňují se víc. Třeba by to proběhlo i jinde, ale mám to spojené s Prahou. A některými místy tedy obzvlášť. Tak se pokouším si to nějak poskládat, abych v tom našel nějakou logiku, jakýsi řád. A nežil jsem zmatkem, kontrasty a chaosem.
Vzpomněl jsem si na jednu noc, kdy jsem byl v bytě slepých přátel jedné kamarádky. Celou tu noc jsem nemohl usnout. Když jsem tam jel autobusem. Jako bych byl průsvitný. Vše mnou procházelo. Vstoupil do mě neklid, který byl ovšem na druhou stranu velmi podobný nějakému blaženému stavu. Neměl jsem z toho strach. Nikdo jiný to nemohl vidět. Tu neviditelnost, průsvitnost. Byl to jen pocit. Pak v noci zpívali ptáci. Oslepl jsem nějakým způsobem jako ti lidé, u kterých jsem měl spát. A z toho oslepnutí se vše zahalilo do tmy. Jenže v okamžiku to zase nebyla tma. Postupně se rozsvěcela světélka. A zas zapadala do tmy. Jiskřičky, ze kterých je pospojována duše. Či světelný obal duše. Lidské i dušiček kolem plynoucích, třepotavých. Oči slzely a bolely. Bylo potřeba jiného zraku. Vnitřního. Aby tma, co pak postupně začne zářit a dál tmavnout, a světlo složené z jiskřiček, mohly do člověka vstoupit. Nebo on mezi ta světélka a tmu. Nevěděl jsem, co si o tom všem myslet. Jen jsem plaval v reji světélek. Nešlo o tom přemýšlet.
Teď je mi to mnohem jasnější, když jsem podobná světélka viděl znovu. A ten neklid se opět vrátil. Není chorobný. Není důvod se mu bránit, bát se ho. Modrá a bílá světélka, třepotavé jiskřičky je to nejhezčí, co jde vidět. Běžný zrak se pak zase vrátí, jako se vrátil ráno v bytě té slepé dvojice. Jde o setkání, na které člověk dlouho čekal. A sliboval, že kvůli tomu zůstane tady, i když chtěl být jinde. Jen tady je setkání možné, jen setkání v tomto světě má význam. Splyne tma, světlo. Slepota i vidění. Klid i neklid. Touha unikat se změní ve svůj opak. Změní se v potřebu zůstat. A čekat, až se zase rozsvítí ta nejměkčí světla, co si jde představit. Tedy nejde. Představa je méně, než co se doopravdy dá vidět a zažít. Díky panence. A díky tobě.
jo.
a z tohodle dřívka si udělat strom. 
nechat ho obrůst listím.
a on to bude střed světa.
a proč by nebyl?
jo.
a z tý čmouhy na stole 
vyčíst kolik má Ganéša kilo.
a jestli jeho chobot je citlivej.
a jestli celej svět 
je v tom jeho břichu.
a proč by nebyl?
jo.
a sen o lodičce si nechat znovu zdát.
třeba se víc veslovat učiti.
zbavit se stínů otců. kyklopů a zvířecích hlav.
jsou legrační ve své zlobě.
a proč by nebyli?
jo.
a blábolit o tom, 
jak je z drátů lián spleten vesmír.
džungle město, tramvaje hroši.
a proč a proč?
jo.
a smát se,
když vypadá na patnáct 
a myslí si, že je stará.
proboha proč?
jo.
a neptat se nikdy proč.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one