Vaši Naši

mezi hřbitovy

Hodně míst v Praze mám spojených s otevřeným vědomím. Už jen vzhledem k tomu, že v 95. roce jsem po městě dost poletoval. I během dalších atak. A že jich bylo už hodně. Ty větší končí v léčebně. Ale ony jsou i menší. Které můj doktor se mnou tak zvaně observuje, jak orbitujou. Byl by to docela nekonečný výčet míst, kopců, parků, ulic, náměstí. Jeden čas mi z toho bylo dost nepříjemně, ale pak zas na druhou stranu mě ta místa lákala. Teď asi to beru jen tak, jak to je. Bez podvýznamů a nápověd skrytých. Se prostě můj vztah k těm oblastem posunuje.
Ulice od metra Želivského na Žižkov, jak je tramvajová zastávka Mezi hřbitovy. V 95. jsem tudy šel v noci po kolejích a rozsvěcely se lampy. Nad ránem. Ta oranžová byla jak východ slunce sám, i když slunce bylo ještě za obzorem. Rodil se nový svět pro mě a starý hořel. Nebo něco v tom smyslu. Jakýsi přechod. Od tady teď do tam jinde. Spojený s oranžovým žárem. Skoro požárem, apokalypsou, ale takovou tou mou, netýkající se vnějšího světa. Taky to podle toho dopadlo. Tři měsíce v léčebně v Jihlavě a rok neklidného nespokojeného mlčení. Tehdy mi otec docela trefně říkal pan Ryba. To místo se mi připomnělo letos v létě zase. Při pohřbu Honzy Šimka. Nechtěl jsem tam vůbec jít, ale Lasík mi poslala sms, kde a kdy to je, no a já slíbil, že tam přijdu a nemohl se jí pak dovolat, abych to zrušil, ten slib. Tak jsem tam silně proti své vůli šel. Potkal jsem těsně předtím sestru Renaty Janu v Malešicích, sedli jsme si do baru Želva chvilku, mluvili spolu, tak to bylo snesitelnější. Celé léto pak bylo šílené. Zase takové ve znamení pálení mostů. Kde to šlo. Pak zas skládání dohromady toho, co jde, opuštění toho, co nejde. Zas přechod přes propast. A odhození toho, co stáhnu dolů. Nebo toho, co stahuje mě. Nyní pro změnu, do třetice, mám spojenou tu zastávku s něčím mnohem příjemnějším. Setkání, loučení a další setkání. I dneska mě to tam zase samotného přitáhlo, vystoupil jsem z tramvaje na té stanici, i když jsem nemusel, prošel si tu cestu opačným směrem a dojel tam, kam jsem měl, metrem z Želivského.
Nějak si sám ty uzlové své body v Praze projíždím znovu a znovu a i díky tomu se situace vyjasňují. Černé ubývá, ale nevystřídá ji požár, ale světlo či pološero, které jsou mnohem přívětivější. Z Prahy si dělám takovou mapu svých stavů. A většinou ty hlavní změny jsou tři. Šílená energie, požár, výbuch; strach, noc, zatmění; a následně znovu obrození a návrat k tomu nebát se čekání, ale těšit se víc na to, co bude dál po tady a teď. Další tady a teď. To jinde a tam se ale samo od sebe do tady a teď promítá. Ty dva protichůdné stavy se přestávají vylučovat, ale doplňují se víc. Třeba by to proběhlo i jinde, ale mám to spojené s Prahou. A některými místy tedy obzvlášť. Tak se pokouším si to nějak poskládat, abych v tom našel nějakou logiku, jakýsi řád. A nežil jsem zmatkem, kontrasty a chaosem.
24.11.2014 18:29:23
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one