Vaši Naši

světélka a tma

Vzpomněl jsem si na jednu noc, kdy jsem byl v bytě slepých přátel jedné kamarádky. Celou tu noc jsem nemohl usnout. Když jsem tam jel autobusem. Jako bych byl průsvitný. Vše mnou procházelo. Vstoupil do mě neklid, který byl ovšem na druhou stranu velmi podobný nějakému blaženému stavu. Neměl jsem z toho strach. Nikdo jiný to nemohl vidět. Tu neviditelnost, průsvitnost. Byl to jen pocit. Pak v noci zpívali ptáci. Oslepl jsem nějakým způsobem jako ti lidé, u kterých jsem měl spát. A z toho oslepnutí se vše zahalilo do tmy. Jenže v okamžiku to zase nebyla tma. Postupně se rozsvěcela světélka. A zas zapadala do tmy. Jiskřičky, ze kterých je pospojována duše. Či světelný obal duše. Lidské i dušiček kolem plynoucích, třepotavých. Oči slzely a bolely. Bylo potřeba jiného zraku. Vnitřního. Aby tma, co pak postupně začne zářit a dál tmavnout, a světlo složené z jiskřiček, mohly do člověka vstoupit. Nebo on mezi ta světélka a tmu. Nevěděl jsem, co si o tom všem myslet. Jen jsem plaval v reji světélek. Nešlo o tom přemýšlet.
Teď je mi to mnohem jasnější, když jsem podobná světélka viděl znovu. A ten neklid se opět vrátil. Není chorobný. Není důvod se mu bránit, bát se ho. Modrá a bílá světélka, třepotavé jiskřičky je to nejhezčí, co jde vidět. Běžný zrak se pak zase vrátí, jako se vrátil ráno v bytě té slepé dvojice. Jde o setkání, na které člověk dlouho čekal. A sliboval, že kvůli tomu zůstane tady, i když chtěl být jinde. Jen tady je setkání možné, jen setkání v tomto světě má význam. Splyne tma, světlo. Slepota i vidění. Klid i neklid. Touha unikat se změní ve svůj opak. Změní se v potřebu zůstat. A čekat, až se zase rozsvítí ta nejměkčí světla, co si jde představit. Tedy nejde. Představa je méně, než co se doopravdy dá vidět a zažít. Díky panence. A díky tobě.
24.11.2014 18:26:50
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one