Vaši Naši
hasici.jpg
„Tys nechtěl být stavitelem?“ zeptal se a podíval se na druhého přes otevřenou knihu.
„Mám rád povídání dědů a vnuků,“ nenechal se vyrušit z chytání ryb ve své pomyslné řece.
„Neměl jsi potřebu stát se tím, na koho by byli pyšní?“ odložil knihu a prošel se po hladině té řeky, aniž by věděl, že učinil zázrak.
„Jen dítě a stařec mluví a přemýšlí doopravdy o životě, jeden odhaduje, co bude, druhý se rozpomíná na to, co bylo,“ ponořil se pod hladinu, aby viděl tu štíhlou rybu, která se nechtěla nechat ulovit.
„To ti stačí být obyčejný cestovatel?“ konečně uslyšel šumění nedalekého splavu.
„Nepřemýšlím o tom, kým se stát, jen sleduji, jak to, že jsem tím, kým jsem,“ vynořil se nad hladinu, zamával rukama a blížil se k oblakům.
„Nechtěl jsi okouzlovat, být pro druhé důležitým a příkladem?“ zeptal se první, lehl si do trávy a stéblem škádlil malého brouka, převracel ho na krovky.
„Na rozcestí nepřemýšlím, kudy se vydat, jdu, nechávám se vést, kdykoliv popoběhnu, mám moc velkou potřebu se vrátit, víš tam na naši půdu, do kočáru bez kol, kde jsem snil. Dětství je věčnost, nic jiného není, vše je jen zhmotněný sen dítěte. A já nebyl dítě, které chce něco na dětství měnit, nechci zapomenout, jak chutná vůně sena, vůně, kterou znali všichni naši lidé přede mnou. Můj dětský sen není věcí budovatele a vojáka, můj sen je sen dítěte, které se nebojí být dítětem, a zamyšlením a vzpomínkou starce dohromady. Tu dobu, kterou ty prostavíš, já procestuji do budoucnosti a do minulosti, a tam, kde jsem, nemám chuť nic měnit, stavět, bourat,“ přisedl k prvnímu a začal mu cuchat vlasy.
„Nejsem z těch, kteří by ti to vyčítali. A nevadí ti být závislý na ostatních?“ nechal druhého hrát si a sám se ponořil do vnitřního moře, plného zlatavých a zelených pablesků.
„Jsem závislý na svém dětství, když na něj zapomenu, trpím. Kluk leze na strom a na lavičce pod tím stromem sedí jeho děda. Jsou jedním stvořením, jsou tam spolu. Holčičky jim nosí věnečky z pampelišek a babička voňavé lívance. Kdo je na kom závislý?“ zasmál se, věděl, že první byl vždycky dospělý. A stařec z něj nikdy nebude, jen unavený člověk, který bude chtít stále a stále zvětšovat svůj dům, ve kterém nebudou chtít žít jeho děti.
„Nemáš strach z města, z uspěchaných a bohatých?“ zeptal se druhého, ale spíš si tu otázku položil sám sobě.
„Není to můj svět, šel jsem kolem nich a nikdo z nich mě nezajímal,“ lhal bezelstně a s úsměvem druhý.
„Nechceš letět nad oblaka?“ první udělal rukama tempo, ale zůstal na zemi.
„Létám rád, celé dny, noci. Jen ty dráty mi překážejí,“ řekl druhý a začal přemýšlet, proč pořád na nějaké dráty naráží, proč jich je tolik.
„Nezávidíš mi někdy, že já stále něco buduji?“ lehl si na břicho a obličejem se přitiskl k zemi, voněla mu.
„Nezávidím, jenom bych byl nerad, kdybys postavil vězení pro sebe, mě a ty po nás,“ odpověděl a hlavou mu proběhla všechna vězení, kterými prošel, stal se v nich stromem, a oni ho nemohli vyrvat z kořenů, když ho propouštěli. Zase zamával rukama a vznesl se vysoko, vracet se mu nechtělo, až večer, až nebude vidět než světélka, řekl si.
„Zase jsi duchem mimo, dobře, už budu mlčet,“ zamumlal první, stále ležel na zemi a slastně se protahoval.
28.12.2002
„Tady, tady nastává ten zlomový okamžik, tady probodávám toho zrádce a lid jásá,“ říká Vyvolený, máchá zběsile rukama a rozhlíží se kolem sebe divým zrakem reka.

V parku před kostelem svatého Iniciáce si ho nikdo nevšímá, na místě, kudy sice prošly dějiny, ale je to už pár set let, je dneska ticho.

„No, já vidím akorát jednoho důchodce, co krmí holuby, nějak moc krvavě na mě ta scénka nepůsobí,“ vyleze z Kámoše, který Vyvoleného poslouchá jen na jedno ucho.

„A podívej tamhle, za tou zdí leží Květoslav Slenivínský, největší spisovatel našeho národa, počkej, slyším jeho hlas,“ vece Vyvolený a celým trupem se otáčí k polozbořené zdi Hřbitova Slávy.

„A co říká Kvěťa?“ mírně znuděně utrousí Kámoš.

„Říká: Ty jsi ten, který nás zachrání před nepřáteli, v tebe věřím, o tobě sepíšu tu nejkrásnější epopej, hrdino náš, obroditeli a zachránče!“ skoro vykřikuje Vyvolený.

„A to jako tobě tohle povídá, nebo vtipkuje a je řeč o mně?“ s předstíraným zájmem odvětí Kámoš.

„Aj, hrdino z nejmilenějších, čekali jsme na tebe od věků! - to bylo zase z jiného kouta Hřbitova Slávy, Jasmína Kyvinská to svým melancholickým hlasem zadeklamovala,“ protahuje Vyvolený jednotlivá slova zasněně.

„No a ještě mi řekni, co vidíš támhle na tom kopci?“ ukáže prstem Kámoš za řeku.

„Oj, sídlo králů se tam tyčí na vrchu přeslavném, zítra mě tam národ ponese na ramenou a než usednu na stolec, plamenným mečem, tedy bičem, vymrskám tu chásku, co si osobuje právo vést náš národ,“ hlasem plným zloby poštěkává Vyvolený.

„A co já? Vezmeš mě s sebou?“ začne se chechtat Kámoš.

„Ty,“ Vyvolený se zkoumavě dívá na Kámoše, jako by ho viděl poprvé v životě. „Ty jsi Jidáš, zrádce a úplná špína.“

Kámoš beze slov dává Vyvolenému facku. Řádnou. Vyvolený padá k zemi, schoulí se do klubíčka a začne plakat.

Důchodce přestane krmit holuby a se zájmem si dvojici prohlíží.

20.12.2002 
Pánové si hrají...  - obrázek

Pánové si hrají... - obrázek

L.: "Tak tě tu vítám, Jarku, co jsi zase proboha vyváděl, že ses ocitnul tady, v pavilónu divokých mužů?"
  
J.: "No, zase jsem si, blbec, zavzpomínal na svá mladá rozpustilá léta a ožral se jak magor. A nějako si poté zahalucinoval."
  
L.: "Viděl jsem tě už včera, nevypadal jsi vůbec dobře, ale tu noc děsů, kdy je člověk přikurtovanej v separátním pokojíku, koukám, už máš za sebou, a tak usedni a pokuř."
  
J.: "Ať šmátrám, jak šmátrám, z kapes tohohle župánku žádný cigarety nevyčaruju, zdá se, že mně budeš muset vypomoci."
 
L: "Jasně, jasně, Jarku, umotej si jednu z mého váčku prvotřídního maďarského tabáku."
 
J.: "Sice tě rád vidím, ale proč jsi tady ty?"
 
L: "Ale zase jsem se nečekaně neopětovaně zamiloval, a pak to už vzalo rychlej spád, jsem tu už skoro tejden."
 
J.: "A co jako budeme dělat, když už jsme se tady tak hezky sešli?"
 
L: "Pokouříme, a ty pak něco vymyslíš, jako vždycky."
 
Následuje kuřácká pauza, na Jarkovi není nic zvláštního vidět, Lotharovy pohyby jsou již poznamenány brzdnými účinky neuroleptik.

J.: "Ano, ano, dobřes to řekl, už mě něco napadá."
 
L: "A copak to?"
 
J.: "Vzpomněl jsem si zrovna na jeden hodně vyvedený článek z Mladé fronty, z dob, kdy tento list ještě patřil modrým košilím."
 
L: "A o čempak byl, ten článek, když si ho dodnes pamatuješ?"

Jarek se začne připravovat k většímu vypravěčskému výkonu, je vidět, že gesta a výraz už má dobře nacvičené, že tuto histroku nebude vyprávět poprvé. 
 
J.: "Bylo nebylo, žili byli v Gruzii dva bohatýři, bratři Gaguovci, Livie byla jejich šťastnou matkou. Starší Vasiko Gagua, když začala Velká vlastenecká válka, neváhal a narukoval rovnou i se svým koněm a šavlí v malované pochvě. A mladší Bičiko Gagua, ač ještě neplnoletý, dal se k průzkumníkům."
 
L: "To zní hodně dobře. A na čí straně ti bratři bojovali? Bili fašistu?"
 
J.: "To si piš. Neohroženě na svých ořích potírali zrádného fašistu, na jeho ocelové zbraně a tančíky nehleděli, rozšafnými manévry jej obkličovali. No, Lothare, jak jinak vlastně bych to byl býval mohl číst, redaktor Leningradskij, dopisovatel Izvěstijí, by těžko opěvoval nějaké zrádce národa."
 
L: "No, to je nad slunce jasnější."
 
J.: "A představ si, všechno to o svých synech Leningradskému vyklopila Livie, která si ovšem povzdechla, že tehdá byla doba zlá, mouky bylo málo."
 
L: "A jak to s nima dopadlo, s bratrama?"
 
J.: "Hnali fašistu až na Slovensko, tam oba svorně padli. Postavili jim pak v Nitře památník, kde byla samo sebou vystavena i Vasikova šavle v malované pochvě."
 
L: "A ten památník je tam dodnes?"
 
J.: "To se moc ptáš."
 
L: "No, hezký příběh, a co tedy podnikneme teďka my dva?"
 
J.: "To ti to nedošlo? Zahrajem si na ně. Ty budeš jakožto udatnější hrát Vasika. A já ač starší tvého mladšího bratra Bičika."
 
L: "Výborně, a kde vezmeme fašistu?"
 
J.: "To se ti tady všichni tak ukrutně líběj, že si nedokážeš představit, že je tu někde fašista?"
 
L: "Jasně, vzhledem k tomu, že jsme oba po smrti, nemusíme se ničeho bát a pěkně po bohatýrsku tasit své šavle a nějakého toho fašistu udolat."
 
J.: "Hele, támhle jde zrovna nějakej nesympatickej ošetřovatel, typickej fašista, než zaútočíme, prozkoumám ho ale nejdřív, jsem přeci průzkumník Bičiko."
 
L: "Opatrně, mladší bratře, tenhle fašista má dost hnusný chemický zbraně, nejednu jsem již okusil."
 
J.: "My, synové hrdého gruzínského lidu, se nějaké té injekce nezalekneme, jdu ho obkličovat."
 
L: "Dobře, Bičiko, já ale, jako tvůj moudřejší bratr, znalý nejedné vojenské lsti, navrhuju vyčkat s útokem až na poobědí, až nám dá najíst, fašista hnusnej."
 
Nerovný boj s fašisty trval celých čtrnáct dní. Poté se Vasiko a Bičiko vzdali, neboť se jim zastesklo po otevřeném pavilónu a sestřičce Martě. Se svými bleděmodrými bavlněnými uniformami se však loučili velmi těžko, a s rolí bojovníků za svobodu národů ještě hůř.
60117_3.jpg
„Pytlíku, proč se furt tak nablble tlemíš?“
„Smrťáku, já za to nemůžu, já jsem taková veselá kopa, to víš, lautr nic neberu vážně, všecko mám na salámu, s ničim si hlavu svou dubovou nelámu, všecko mi dycky projde, jsem takovej ňouma, a hele, proč se vůbec ptáš, co je se mnou, já myslel, že řešíš jenom temný věci věčně.“
„Dneska mám den, kdy jsem se rozhodnul rozhlídnout kolem sebe a ta tvoje vysmátá kebule mi hned zkazila náladu, asi jsem to neměl dělat a radši dumat dál o temnotě a nevnímat tyhle nesmysly jako je tvoje užvaněná figura.“
„Nikotýne, a to jako tě fakt seru?“
„Mě sere všecko, co se hejbá, miluju klid a dým a hrobový závany tamvodtuď.“
„A to já zas né, já nasranej nikdy nejsem, nevim, proč bych si kazil den kvůli svý nebo cizí blbosti, jen tak civim, přitrouble všecko komentuju a je mi fajn. Tak nějak.“
„Mně je ale taky fajn, jsem rád naštvanej, nemůžu bez toho bejt, to asi nepochopíš, co, ty troubo?“
„Smrtimíre, já tady nejsem vod toho, abych něco chápal, já sem tady vod toho, abych byl furt dětsky happy a aby okolí pochopilo, že si všímám jen zdánlivejch blbostí a o nějaký tragédie a lidský osudy se zas tak nezajímám, jen koumám, kde co zdlábnout, kdy pospat, kde komu co províst za úchylárnu a tak.“
„Hm, jsem rád, že nejsem ze stejný maštale jako ty, nemoh bych necejtit tu tíhu a konečnost všeho živýho, ignorovat tuhle základní a hlavní věc, která je za vším.“
„Cigareťáku, já to beru, ale abych měl život za nějakou čekárnu na něco studenýho, to po mně nechtěj. Sem rád, že se hejbu a všecko závažný pro druhý je pro mě nedůležitý a legrační něco navíc k tej mej pohodě.“
„Brouku, už přestaň adorovat hejbání a dej mi pokoj, že já vůl se s tebou vůbec začal bavit.“
178089_3.jpg
Vícekaz Hrabodlask se probudil a zjistil, že ho popadá nákupní horečka. Vyčkal ještě nějaký čas v loži, až opadne v hromadných dopravních prostředcích ranní špička, a pak se vydal do nákupního střediska na druhém konci města. Cestu mu v tramvaji hodně znepříjemnil páreček obludných lidí. Neforemná a vulgární Ukrajinka za jízdy nípala beďár před sebou sedícímu temně čučícímu Ukrajinci. Pak mu ještě ukazovala, co vydloubla. Vícekaz Hrabodlask se nechtěl poddat návalu hnusu, který ho z toho přepadl, a tak se snažil odvrátit zrak. Jeho pozornost však ještě přitáhla odporná bradavice na krku velenechutné Ukrajinky, ze které trčely do všech stran dlouhé černé chlupy. Neúnosnou situaci vyřešil tak, že z tramvaje vystoupil a kus cesty šel pěšky. V nákupním středisku neomylně po dvou hodinách bloumání mezi regály narazil na žárovku, kterou sháněl. Měli je v balení po dvou, což mu přišlo docela nepraktické. Aby po namáhavé procházce světem podbízivého konzumu zase trochu nabral sil, zašel pojíst do bufetu staré Číňanky Sin, který se vyznačoval tím, že byl malebně zanedbaný. Její kuře kung pao mělo neodolatelnou příchuť dobře uleželé zvěřiny. Vícekaz Hrabodlask ho pak zapil sklenkou piva a pocítil, že má v žaludku jak v pokojíčku. Poté se vydal domů. I když ulici přecházel na zelenou, nějaké auto na něj zatroubilo. Chvilku meditoval nad zhoubností pudů agresivních, sexuelních a jiných afektů, bez kterých se bohužel běžný člověk neobejde, ale dlouho mu to nevydrželo. Jen asi pět minut. Když přišel domů, musel na chvilku ulehnout. Věděl totiž, že odpočinek lidskému tělu vždy prospěje.



30. 4. 2007  
177193_3.jpg
Ludvík Kočkodan zjistil, že má chuť přemítat. To by v tom byl čert, abych na nějaké to moudro nepřišel. Řekl si. Posilnil se tureckou kávou s cukrem a mlékem. Též pečivem z nedalekého pekařství, které sice bylo včerejší, ale k meditativnímu žvýkání se hodilo docela dobře. Zabývat se světem, tragikou lidských osudů, nerozbornou souvztažností nálad a počasí a dalšími motivy, které se mu honily hlavou, mu však přišlo po nedlouhé chvíli velmi únavným způsobem trávení času. Vydal se tedy odpočinout si do kavárny. Tam naslouchal řečem okolostolovníků, a i když již trochu nechtě, dál přemítal. Došel k tomu, že lidé tak nějak stále zabíjejí čas všemožnou prací, zábavou, zbytečným žvaněním o podružnostech, ukájením pudů a potřeb a málokdo se věnuje reflexi. Ono totiž kdyby se člověk řádně zamyslel, zjistil by, že jakési to peklo je součástí pobytu vezdejšího a neutíkal by před sebou a druhými. Věnoval by se více nazírání světa a ne jeho plundrování. Toto velestupidní moudro prostoupilo celou jeho bytost. Pod dojmem svých mírně nihilistických myšlenek se rozhodl oddávat celodenní nečinnosti. Pak ho to přešlo. I pravil si: budu dále horovat proti automobilové dopravě, přehnané spotřebě pitné vody a úbytku zeleně ve městech. Zavolal tedy svému příteli Jinomírovi Trudovi a pozval ho do zahradní restaurace, aby se s ním podělil o své obavy pramenící z pozorování konzumního šílenství vůkol. Jinomír Truda přišel. Naslouchal, též se Ludvíku Kočkodanovi svěřil se svými úvahami a oba se pak svorně, když se již den chýlil ku svému konci, po zaplacení útraty a zhodnocení práce a zevnějšku servírky, odebrali do svých loží.



17. 4. 2007
43886_3.jpg
Jen nebýt té nešťastné a náhlé smrti. Pro ty, kteří nevědí, jak smrt proběhla, prozradíme: vlastní rukou. Kdyby tedy Andrej tak brzy neodešel, ne-jeden autor považovaný za vrcholového by sestoupil do nížin. Ach, vedle Andreje by pohasnula hvězda ne-jednoho postmoderního encyklopedisty, strukturalisty, patafyzika, narativního dadaisty, lyrického expresionisty, impresivního enigmatika. Prostě Andrej byl všestranný talent bez nejmenšího kazu. Srovnávání s kýmkoliv by nebyla vlastně svým způsobem nic víc a méně než urážka a špinění jeho odkazu.

Ondominin toho nenapsal příliš mnoho, kniha mu v podstatě nevyšla tiskem žádná, všechno teprve chystal. Jen nebýt té zatracené sebevraždy! Mohli bychom potom o něm mluvit úplně jinak a zajisté mnohem přesvědčivěji by to znělo. I pochybovačům. Takhle o něm pochybovat nemá kdo, protože ho téměř nikdo nezná. Ale to vlastně není tak úplně pravda, Andreje znalo mnoho lidí, ne-jeden vyzáblý mladík s cigaretou věčně očazující kruhy pod mladistvým okem ho měl za vzor. Ne-jedna boubelatá ošklivka, rozevlátá kráska či bláznivka věčně pendlující mezi knihovnou, kavárnou a čajovnou tam nedaleko řeky Ondominina uctívala. Nejedno jeho dílo či pouhý nápěv skončil v bločku mladé intelektuálky, když Andrej svým unyle unaveným hlasem diktoval té které přešťastlivé osůbce nad číší absintu.

Rádi bychom se zmínili o Ondomininových projektech: měl jich připravených nejeden stoh, ale debaty s uctívači ho tak rozptylovaly, že se v podstatě nepustil nikdy do ničeho.

Ale jak jen on uměl. Samozřejmě a dokonale zvládal rodný jazyk. Hýřil bohatým rejstříkem nejen pro označované - tedy impresemi, zápletkami nečekanými nabitý děj, nepostrádající ani mistrně s hravou lehkostí pojatou složku popisu, ale i označující - jeho slovní hříčky, jinotaje, odkazy na odkazy, tajemné i průzračně čisté cesty a dráhy pro slova.

No. Nechceme se rozplakat a tak už radši o Andrejkovi mluvit přestaneme. Moc nám schází. Tam u řeky, tam zavládl velký smutek. Proč se jen zabil? Proč nám to udělal?
43794_3.jpg
"Cos dnes tropil, Vsevolode?" zašvitořil první voják. 
"A proč máš s sebou tu tašku?" přidal se druhý. 
"Pilulky v ní mám, krasavice," odvětil Vsevolod a potlapkal druhého vojáka po pravém rameni. 
"On má igelitku plnou prášků, Jasmíno," zasmál se první voják, ve kterém Vsevolod nemohl nepoznat svou bývalou lásku Irmu. 
"A, Vsevolode, na co jsou ty medikamenty, na zácpu, průjem, proti bzdění?" zahlaholila Irma a levou rukou také poplácala druhého vojáka Jasmínu po pravém rameni. 
Bylo známo, všem, že to má moc ráda. Prostě stará dobrá Jasmína dotyková. 
"Proti rakovině, na přípravu sebevražedného koktejlu či proti pálení žáhy?" nenechal se zahanbit prvním druhý voják. 
Druhý voják si potom nečekaně, ale nádherně ležérně nasadil plynovou masku a konečně nebylo nikomu jasné, jestli jde o Jasmínu či nic. Irma mu ale, protože byla veselá kopa, prořízla na plynové masce chobot. Takže do ní vnikal vzduch plný smogu. 
"Jsem již delší dobu na hlavu, milá děvčátka," řekl Vsevolod, "a proto si chodím měsíc co měsíc ke strýčkovi lékaři pro pilulky, abych nebyl tak maniodepresivní a sem tam výbušný." 
"Jasmíno, kdy se vdáváš?" odbočila Irma, úplně, nechtělo se jí poslouchat Vsevolodovy řeči, jak je duševně chorý. 
Jasmína ale neodpověděla, zavřela oči a představila si, že už není voják, ani Jasmína, ale malý bezbanný chlupáček, co si vyhřívá svůj kožíšek tak dlouho, dokud ho nedoběhne nějaký ten dravec a neroztrhá ho na cucky. Každý kousek krvavého masa je prodchnut mou spiritualitou, to je tak, zamyslela se Jasmína. Doufám jen, že nemám nijak narušeny sexuální zdroje své numinozity, doplnila potom svou úvahu a otevřela jemně své pravé zelené oko. 
Vsevolod se jí zdál najednou mnohem starší než kdy předtím. Při prozkoumání Vsevoloda i druhým okem a nakonec oběma nedošla k o moc lepším závěrům. Má hnusně tučnou držku, posteskla si. 
"Jasmíno, kdy se budeš vdávat?" křečovitě naléhala Irma. 
"Až dosáhnu postu s pěknými příjmy, dřív to nepůjde, nebylo by na zaplacení činže," tak trošku plačtivě zahuhlala Jasmína. Uvědomila si též, že by si asi měla sundat plynovou masku, když se jí zachtělo konverzace. 
Přešli na tramvajový ostrůvek. Malý chlapec tam dribloval s velkým míčem. 
"Já bych mu dala ale takovou facku, spratkovi," povzdechla si Irma. 
Nikdo jí ovšem nevěřil, protože o ní bylo známé, že nesnáší násilí. 
Naši trojici pohltila tramvaj. Ani jeden vandrák jim neuvolnil místo. Nebo chtěli konverzovat s hlavami nad sedícím davem? Na to se dá těžko odpovědět.

A jak to bylo dál? 
Na každý pád měla Jasmína svatbu v červnu. Hned příští rok. Na zámku. Využila své kreativity pro rozvoj mezinárdních vztahů na akademické půdě. V kolektivu mladých vědců, zcela progresivních, se stala velmi oblíbenou. Snad s ní i někteří spali, ale to není jisté, protože Jasmína o sobě nikomu nic důvěrného nevyprávěla a mladí vědci byli převážně ženatí, takže se taky nikde nechlubili s tím, jak to mezi nimi a Jasmínou doopravdy je. 
A Irma? Ta zase zesměšnila nejednoho muže svým managerským nadáním v oblasti zahraničního obchodu, vývozu, dovozu, převozu. 
A Vsevolod? Vsevolod zjistil, že miluje divokou přírodu víc než výhody konzumního způsobu života a v rámci protestů proti řetězci mezinárodních hubitelů a pojídačů kuřátek se seznámil s mnohou mladou slečnou. Též zhubnul, stal se závislým na drogách a seancích zavánějících autopsychodestrukcí. Jeho pomocným duchem během těchto hrátek se stal Lišák. 
Ovšem toto období netrvalo dlouho, protože sebedestrukce se Vsevolodovi nijak zvlášť nelíbila. Několikrát se ještě vyspal s revolucionářkami, paními i pannami, a pak se rozhlédl, zda by někde nezakotvil. Lišák mu v tom nebránil, i on chtěl mít už klid. A přečkat krutou zimu v noře voňavé.

9. 9. 2003
Vasylyj - obrázek

Vasylyj - obrázek

Vasylyj měl sen. Zdálo se mu, že je velikým mužem.
 
Bohužel se probudil.
 
Znovu si, jako každý den, zopakoval svou oblíbenou průpovídku, aby se uklidnil:
 
 
Slova, jež říkám,
 
Jsou tak snadná k pochopení,
 
Tak snadná k provádění!
 
A přece není na světě nikdo,
 
Kdo by je dovedl chápat,
 
Kdo by je dovedl provádět.
 
 
Nepomohlo to.
 
Co tak dnes budu dělat? Jít někam mezi lidi? To už tady bylo. To je nuda. Známe to. Chvilku bych do někoho ryl, on by se pak na mě, kdybych měl dobrý den, třeba i naštval. Tak dlouho bych ho otravoval, až by pochopil, že jsem ze všech největší řečník a hlava. Jenže pokaždé se to nepovede. Třeba by mě ignoroval. Nedejbože. Vasylyj se zakabonil.
 
Tak co tedy podniknu? Někomu zatelefonovat, třeba i víckrát za sebou? To není špatná zábava. Nemám ale telefon a běhat do budky kvůli své neodbytné potřebě otravovat lidi? Ne, to mi za to nestojí.
 
Že bych tedy zase, jako tehdy, zašel za sousedkou a řekl jí, že po ní pátrá policie? Že ji už po domě sháněli, zvonili všude? Nezaslouží si ta ženština nic jiného, jak ona jen sprostě nadává! Jenže tohle jsem už udělal a moc otravné to nebylo. Tak co kdybych sousedovi vyhodil pojistky? Hm, zamručel Vaska, jenže on by asi přišel na to, jak to spravit, i když je to obyčejný prostoduchý hlupák. Tudy cesta nevede.
 
Už to mám! Vasylyj se podrbal na bradě. Proč jsem si jen pořizoval ten internet? Že si budu listovat v elektronickém tisku? Ale houby! Stojí tady počítač a jako by na mě volal: Pojď, připoj se někam, Vasyku! Hezky se vetři do nějaké té debaty a pěkně zostra tam plácej nesmysly! Zpočátku přátelsky, a pak, pak trošičku zatlač na pilu, chvilku medově, potom řádnou dávku jedu. To zvládneš!
 
Vasylyj už už zapínal počítač, ale nezapnul.
 
Proč zrovna dneska ťukat do klávesnice? Stejně to není úplně ono. Nevidím přitom toho druhého. Neslyším ho, jak se rozčiluje a hezky dopaluje. To pak nemá tu správnou šťávu.
 
No tak nic. Vasylyj se zamračil a unaveně zavzdychal. Nějak mi docházejí nápady. To je ale otrava, jsem poslední dobou nějak bez invence. Ach jo. Ach jo.
 
Tak co tedy? Vasylyj chvilku dumal. A co takhle toto? V šuplíku je hodně prášků, hezky je sním. Tak a ještě je zapít. No a už jen čekat. Ano, ano, ano, jsem konečně se sebou spokojen. Už to slyším, jak o mně říkají: To byl takový otrava, že otrávil i sám sebe. To bude krása. Je to takové dokonalé, takové čisté.
 
Jsem nejotravnější otrava pod sluncem. To je ale nádherný pocit, řekl si Vasylyj, a znovu ulehl do postele. Čekal, kdy si pro něj přijde smrt.
 
Zdálo se mu o veliké, rozlehlé místnosti, uprostřed trůn a na něm on. Vasylyj, car. Jediný, kdo směl rozhodovat o životu a smrti všech poddaných.
 
Když se probudil řekl si:
 
 
Slova, jež říkám,
 
Jsou tak snadná k pochopení,
 
Tak snadná k provádění!
 
A přece není na světě nikdo,
 
Kdo by je dovedl chápat,
 
Kdo by je dovedl provádět.
 
 
Vasylyj se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Nic neviděl. Pomalu i ta mlha kolem tmavla. Chtěl si zopakovat znovu svou průpovídku, ale už si ji nepamatoval. Dostal strach. Asi jsem něco pokazil, řekl si. Ale co? A pomalu se ztratila. Tahle poslední otázka.
180004_3.jpg
Protikop Svlačec měl před sebou volnou sobotu. Nemusel přemýšlet, co bude dělat, protože jeho osmdesátiletý otec mu slíbil, že ho vezme na výlet automobilem. Vymyslel, že pojedou pobýt na chatu. Naložili koberec, sekačku na trávu, potraviny v látkové tašce a další věci do vozu, pak vyjeli. Do přírody dorazili bez nehody. Protikop vylezl z automobilu a hodlal si trochu podumat o Jiném a jeho vazbě na lidskou psychiku v kontextu tajemné mluvy rostlin a živočichů nedomestikovaných. Nejdříve tedy otevřel okenice, pomohl otci složit věci z vozu a usadil se ve stínu košatého stromu před chatou. Protikopův otec však bez otálení vytáhl z kůlny kosu a jal se kosit vysokou trávu a kopřivy na srázu nad potokem. Protikop lehce s nechutí požádal otce, zda by mu kosu nepůjčil, že taky bude zušlechťovat okolí chaty. Jakmile dokosil a pohrabal trávu vidlemi, protože mu to přišlo jaksi jednodušší než se pidlikat s hráběmi, Protikopův pracovitý otec už měl zapojenou sekačku v síti a proháněl ji po trávníku předpřipraveném kosou na dokonalejší sestřih. Protikop trochu zemdleně požádal otce, zda by mu nepůjčil i sekačku, že si s ní chce taky zajezdit. Když i poslední stéblo bylo zkráceno do patřičných forem, volal zas na Protikopa jeho otec ze střechy, kde vybaven štětkou a pikslou asfaltu natíral gumoasfaltový povrch. Protikop Svlačec měl sice v úmyslu posedět pod stromem a vrátit se k filozofickým úvahám o Jiném, ale nebylo mu to přáno. Musel se přidat k otci a za pomoci druhé štětky též natírat. Když bylo natřeno, doufal Protikop Svlačec, že popije v klidu vlažné kávy a podumá, ale jeho zploditel už na něj halekal z potoka, kde máchal sekerkou jako mladý junák a opravoval dřevěnou lávku přes vodní tok. Skákal při tom z kamene na kámen a dílo se mu dařilo. Protikop tedy taky párkrát bouchnul sekyrou do kůlu, který měl podpírat lávku, ale jeho pohyby nebyly zdaleka tak mrštné jako jeho otce. Jakmile byla lávka opravena a již méně nebezpečná pro přechod z břehu na ten druhý, Protikop se zase oprávněně začal obávat, co za činnost jeho otec vymyslí. Prozřetelně tomu předešel tím, že začal vytahovat sám nábytek z chaty, aby se připravil prostor pro natažení koberce. Stále energie plný otec mu hned přispěchal na pomoc. Den se již nachyloval ku svému konci, vše bylo vypulírováno, sešroubováno, natřeno. Protikopův otec volal na Protikopa, nechť nastoupí do vozu, že zas pojedou do města. Protikop odevzdaně nastoupil, nemohl dnes sice naslouchat Jinému, ukrytému ve stéblech trávy, květech či jehličí pod smrky, chápal však, že chata, kde je vše pígl nýgl, má taky své kouzlo. Poděkoval tedy svému starému pracovitému otci za jeho iniciativu, bez které by se zjevně mnoho nepracovalo, a během jízdy do města na sedadle spolujezdce podřimoval.



24. 5. 2007 
179301_3.jpg
Mlíkomil Rozhnoj se rozhodl udělat něco pro své zdraví. Napadlo ho, že by si mohl lehce zasportovat. Kolektivní, míčové a všemožné jiné sporty neměl rád, vybral si tedy radši pěší turistiku. I vydal se na výlet. V lehkých plátěných kalhotách, volném bavlněném tričku s veselým motivkem na hrudní straně a v otevřené obuvi, protože kecky nenosil. Nejprve popojel tramvají na jih města. Tam se mu po půl hodině přestalo líbit, a tak nasedl do autobusu, který ho odvezl na sever metropole. Před túrou údolím směrem k řece se posilnil v restauraci a aby se mu udělalo ještě lépe, navštívil supermarket nad údolím, kde si pořídil nějakou tu pokroutku na chuť a limonádu v PET láhvi. A pak se vydal do přírody. Chvilku postál u cedulky před malým rybníčkem, kde magistrát a jeho odbor pro životní prostředí dojemně líčil, kterak je ta louže přírodní. Též malé kačenky se svou matkou kačenou vesele si rejdící po hladině přírodní nádrže Mlíkomila Rozhnoje dojaly. Pak vyšel na kopeček. Byl odtud pěkný výhled po kraji. I usedl na lavičku, která tam byla velmi chytře naaranžována. Svlékl si tričko, aby vítr osušil jeho opocené statné tělo a zapálil si cigaretu. Takto odpočívajícího ho zastihl kolemjdoucí turista s též veselým motivem na tričku. Usmáli se na sebe a vzájemně si popřáli pěkného dne. Cesta potom Mlíkomila zavedla do lesa, kde narazil na malého hádka. Přemítal, zda se jedná o mladou zmiji či o nějakého jiného hada, bohužel s sebou neměl žádnou obrázkovou publikaci o plazech, takže tuto otázku nevyřešil. U řeky se opět zastavil a chvilku jen tak civěl na hladinu. Mírně ho pohněval rybář, který svou kratochvíli provozoval tak, že seděl v zadní části svého kombíku, zaparkovaném těsně u břehu, a poslouchal při rybolovu nahlas puštěné rádio. Mlíkomil se na něj zamračil. Tím věc pokládal za vyřízenou. Potom dorazil k přívozu, kde se občerstvil u stánku, protože PET láhev již byla prázdná. Do města se posléze vrátil vlakem, což mu přišlo velmi originální. Musel hned zajít do hostince, kde svému příteli Jinomírovi Trudovi barvitě vylíčil, co vše viděl ve světě pěkného.



14. 5. 2007
176755_3.jpg
Slunce žhnulo. Vratiprst Rulík seděl na lavičce. Kolem šla dívka s dlouhým copem. V ruce držela párek v rohlíku. Vratiprstu Rulíkovi začalo v hlavě cosi šrotovat. Záhy na to přišel, na co že to chce myslet. Na sex. Dívka se zakousla do párku. Vratiprst Rulík byl znechucen. Vůbec nic to s ním neudělalo. A ke všemu si všimnul kečupu v místech mezi párkem a rohlíkem. Fuj. Jak perfidní, řekl si. Zvedl se z lavičky a usedl do tramvaje, která ho dovezla do hostince. Tam zamířil na dvorek vyhrazený pro konzumaci a sledoval vše bez zájmu. Nenadchla ho ani plocha na hru v kuličky. Ani nápis buřty, steaky. Ani vybledlá rudá vlajka. A ani kolem sedící lidi. Nic se mu nelíbilo. Kouřil, pil a záhy se smráklo. Ve 22 hodin opustil lokál a šel zase domů. Vratiprst Rulík usnul a potil se celou noc. Nic se mu nezdálo. Jen musel třikrát na záchod. Ráno zas usedl na lavičku a byl ještě znechucenější než předchozí den.




13. 4. 2007
9997063.jpg
Sergej Krasavec. Kdo ho nezná? Kde se objeví, tam mají ostatní muži smůlu. Mohou si dát padla, odejít. Zmizet.

Náš Sergej, holoubek sivý. Umí se na ženy dívat, zírat, jukat i čučet tak tajuplně. A ta chůze! Sladěné pohyby, gestikulace s niternou jiskrou. Vaska Kozlík, kam se hrabe. Je vedle Serjožky směšný břídil.

Serjožka - junák! Když náhodu na některou pohlédne - neplýtvá však jasem svých zraků, nemá to zapotřebí - tak ihned, i kdyby byla ona která sebevíc zabraná do nějakých svých nesmyslů, hned stočí své laní zraky k němu, Krasavci. Jeho žárný pohled, co spaluje, ji přitáhne jako plamen mola. A co teprve když ji osloví, svým melodickým, temným hlasem. To už dívka nemyslí na nic jiného než na něj, na Sergeje!

A že oslovit umí, Sergej. Ovládá tucty různých vtipných i dumčitých slovních obratů. Jeho výrazový rejstřík jest nepřeberný, nenapodobitelný.

A těch zkušeností! Dopodrobna, přesně zvládnutá psychologie ženského světa - to už radši ani nahlas neprobírá, aby ho neměli za blábolila.

Na ženu každého věku to umí zahrát. Serjožka. Krasavec! S mladistvou rád odhaluje nové světy, nechá ji vypovídat o kytičkách, lyžování, droze a tak. Se zralejšími, staršími, probírá ingredience do guláše. Pomlaskává u toho smyslně, že ani k vařbě pokrmu nedojde, když se tak znenáhla zjeví v jejím bytě.

Mezi jeho oblíbené doplňky lze zařadit dobře vyleštěná polobotka, elegantní šáteček kol krku, švýcarské hodinky na levém zápěstí. Jelikož však moc dobře ví, že na každou se musí jinak, tak když se kupříkladu dvoří vodačce, objeví se na smluveném místě ve výletním tralaláčku na své lbi, na nohou pohorky posledního vzoru. A i jinak fešně přírodomilně vyzdoben.

Sergej Krasavec - všestranný muž. Taky kultuře hodně rozumí! Se ctitelkou divadla nemluví o ničem jiném než o různých dramaturgických finesách, inscenacích, na které se obyčejný smrtelník nedostane. Též biograf je jeho světem. Ba i v městské knihovně není osobou neznámou.

Má-li dívka smysl pro humor, to si to pak s ním teprve užije, se Serjožkou. Vždyť všechna čísla Krokodýla lze najít v jeho knihovničce. Těch anekdot, příběhů humorných, co zná procítěně vyprávět!

Serjožka je Sergejem Kravcem proto, že ho to nikdy neomrzí - dobývat, plenit. Žádná před ním není uchráněna. Ba ani ta, která se domnívá, že Sergej je obšourník pouhý. Hned jí to svým nevemlouvavým způsobem vysvětlí, jak hledá tu pravou a nenápadně u toho nechá potemnět svůj zrak sokolíka.

Sergej. Šlo by o něm vyprávět do nekonečna, žádné silné slovo obdivu nestačí na přesný popis jeho umu, šarmu a dokonalého výhledu, výrazu - image tomu někteří říkají.

Je to dobrý muž. Sergej Krasavec! I já ho mám rád, i když nejsem v žádném případě mladá či stará žena.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one