Vaši Naši
DSCN7498.JPG
autor ilustrací: chosejare
unnamed (1).jpg
Dost jsem se točil v kruhu. Když se něco vyjasnilo, naskočilo další kolečko, které vše zas vrátilo. Do chaosu a zmatku. Z toho mě vyvedl Jirka Popovič. Večer jsem mu dal bonbon. A povídali jsme si. On to potřeboval jako pohádku, aby jeho strach vyprchal. V dětství zešílel ze šikany. Nesnášel násilí. Utíkal se do astrálu. Do světa Jirky Popoviče. Mně násilí neubližuje, vyjasňuje mi to situaci. Násilí kolem nebo to, do kterého se ponořím sám. To ve mně probudí sílu a vztek. Každý se pere sám se sebou, když nenajde to, proč žít. A to je zdroj násilí. A je ho plno všude, kde jsou lidi. Násilí i bez kaluží krve, násilí ze zla, chamtivosti, nepřejícnosti, závisti, bolesti vlastní nebo nemohoucnosti řešit bolest druhých. Jirka se před spaním modlil a mně vysvětloval, jak se soustředit na přijímaní lásky z nebe. Třeba od boha, panenky nebo tak něco. Odkudsi shůry prostě. Ze zdrojů, které člověk nemá v sobě. Ale na které se může napojit. Když se modlí. Jirka měl rád svou babičku, které bylo spoustu let a přežila Terezín, měl rád své rodiče, rád hrál na kuřárně na kytaru, těšil se zas do školy. Hodlal vyrábět keramiku, měl v tom jasno. Ale v čem neměl jasno, byl vztah k násilí. To jsme probírali. Jednou jsme mluvili o zbraních, i o zbraních, které jsou v nitru člověka, pak jsme přišli do kuřárny a tam Jakub mumlal něco o tom, jak střílí ze samopalu. A tak to bylo se vším, jakékoliv téma jsme spolu nakousli, někde se to obrazilo kolem. Obrazy slov v realitě. Ne naopak. Jirkův svět. Než jsme si začali povídat, vždycky řekl: „Vítej ve světě Jirky Popoviče.“ Pustil mě do něj. Bylo mi s ním fajn. V jeho světě.
unnamed (3).jpg
Eddie nebyl Eddie, dokud jsem mu to nepřišil, todle jméno. Nosil modrý triko s žlutým nápisem Eddie, pěkně už smrdělo, pak mu ho sundali, ale pro mě byl dál Eddie, dokonce i terapeutky, sestřičky a spolupacienti mu tak začali řikat, se mi hrozně líbilo, řikat mu Eddie, tak se to prostě chytlo. Eddie neměl svéprávnost, z různejch důvodů, asi hlavně proto, že když měl bejt doma sám, tak si vymyslel, že půjde na půdu a tam se oběsí, ale neproved to, to by jinak nebyl Eddie, ale mrtvola, logicky. 
Sem sedával v kuřárně s nohama na stolku a halekal, jakej sem Phil Marlowe, co všecko vyřeší, a Eddie byl muj kolega, co mi poskytuje informace. On uměl bejt totálka nenápadnej, třeba hodinu jen tak stál ve stínu někde za dveřma, ani se nehnul, doktoři si proto mysleli, že je schíza katalepse, ale on jen sledoval, co se kde děje a nehejbal se u toho. A když mu vymontovali vatu z uší, na mý doporučení, aby to konečně doktorum řek, že nic moc neslyší, tak i všecko supr slyšel a byl tim nadšenej, on měl vatu v uších čtyry měsíce, co u nich v baráku v Jamrtálu něco vopravovali a Eddiemu to vadilo, tak si ucpal ušiska vatou, a pak to nešlo už vyndat, až jako v nemocnici, na ušním. 
Eddie byl práskač, sestřičkám donášel, ale mně zas donášel, co jim řekl či neřekl, ponivadž jeho kámoš Phil, čili já, musel bejt v obraze, odkud zas něco nemilýho přilítne. Eddie měl rád kafe a cigarety, dycky sem mu řek: „Eddie, ty umíš to nejlepší kafe na světě,“ a on mi ho udělal, což se mi hodilo, logicky, že. Ani mi nevadilo, že po čtvrtej odpo už bylo jen zalitý horkou vodou, Eddie to uměl dobře i tak, provizorně, byl to odborník na kafe a kouření. Největší fór se Eddiemu poved, když řikal, jak byl venku pro cigára, že „nešel do KFC, protože v KFC nemaj kuřivo“. Eddie měl velkou smůlu, že se mu matka upila k smrti a jeho otec po něm šel, tedy po jeho různejch majetcích. Takže skončí v ústavu, celej život už vodtud nevyleze, a to je mu 41 zatím, ale má už po hehe. Když sem odcházel, Eddie se se mnou loučil, smutně čuměl přes sklo dveří a byl dojatej. A já taky byl dojatej, Eddie byl totiž kámoš. 
Slíbil jsem to doktorce, tak jsem musel. Ale vůbec jsem z toho neměl radost. Jakejsi mladík pouštěl z mobilu asi deset slov a já je měl opakovat. Náramný. Jsem se seknul u prvního a nechtělo se mi. Pak jsem se ho přeptal na to, jak dlouho si takhle spolu budeme hrát. Řekl, že dvě hodiny. Ještě že tam byla stážistka, taková vykulená holka s rovnátkama. Pila kafe. Nebo se mi to jen zdálo, nevim, ale něco s kafem tam bylo. Potom jsem třeba musel ukazovat prstem na modrý čtverečky přesně tak, jak ten psycholog ukazoval přede mnou. Ze mě dělal regulerně cvičenýho opičáka. A jiný špeky. Největší laskomina bylo jezdit tužkou bludištěm. To jsem nedělal už od svých patnácti let asi tak. Vždycky jsem zpomalil a řekl mu, že máme ještě fůru času, že ty jeho nesmysly o limitech časovejch není nic pro mě, že mám svý časový pojetí bludišťat. Taky mě nutil opakovat čísla a písmena. Řadit čísla a písmena k sobě. Krásně debilní činnost. Spolehlivě jsem se u čtvrtýho seknul. Víc jak čtyry písmena nebo čísla v hlavě neudržím, nevěřil, když jsem mu to dopředu říkal, ale uvěřil. Nakonec jsem mu vysypal ještě ty jeho slova, co je na mě na začátku tak děsně chtěl. Koukal jsem na okno, řekl okno, kouknul jsem na kafe, řekl káva a tak. Jakýsi pud sebezáchovy mi ale řikal, že by nebylo dobrý ho nějak mučit neustále vtipama, že bych spíš byl sám proti sobě. Akorát jsem se optal tedy, kterej z nás dvou víc machruje před tou holkou, jestli já svou demencí a nejapnejma hláškama, který sem si samo sebou neodpustil, nebo on s tim mobilem a jinejma varietníma kusy. Neřekl nic, ani neřekl, jak je starej. No víc jak třicet mu nebylo. Doktorka pravila druhej den, že dementní ještě nejsem, že prostorovou orientaci mám v mezích a paměť taky. No říct mi mohla, co chtěla, stejně vím, že jsem dezorientovanej a pamatuju si kulový. Ještě pak jsem se s tim chlubil Boženě v knajpě a matce. Na vycházky jsem totiž zpravidla chodil s těmadle dvouma osobama, s každou zvlášť ale pro jistotu. Do hospody Na křižovatce. Kde postarší servírka měla pro moje krafání pochopení. Nedivila se ničemu, bylo jí možná jasný, že jsem z pakárny, když ta je hnedle přes park. 
Štefan byl nejlíp mentálně rozpoloženej čulibrk na celý kuřárně. Drahně let už jel na perníku. Uměl ho sám vyrábět, to dá rozum, přeci to nebude kupovat, když má velkou spotřebu. Po ránu vypil hektolitry kafí a vykouřil kvanta cigaret. Vždy jsem se na něj těšil, až se na kuřárně vyjeví nad ránem a co zas budeme plácat za blbiny. Měli jsem spolu furt nějaký veliký plány, jak dealovat mazut, koupit továrnu na efedrin a podobně. Zákon a poliši byli Štefanovi uplně volný, logicky, když mu doktor do posudku napsal, že má nihilistické a psychopatické rysy. Též že je agresivní sám vůči sobě. Moc mě to bavilo po ránu v jeho dobráckým ksichtu sledovat tu agresivitu a nihilismus. Další doktor mu řekl, že z pakárny už nevyleze, ale taky se mýlil, některý doktoři jsou pošuci zlomyslný, tim to je. Štefan měl věčně žravou, jak tady nefetoval a držel se kvůli svý prastarý matce, co byla zrovna ve Vinohradský nemocnici s něčím závažným. Jezdil tam za ní každej den a vyprávěl pak storky, co jeho madr zas sestrám provedla za lumpárnu. Štefan jednou sežral párky i s igelitovým střívkem, v noci, jak na to neviděl a měl hlad. Pak jsme to ještě pár dnů na kuřárně hodnotili, tendle jeho gurmánskej výkon. Docela mě mrzelo, že ho pustili o něco dřív než mě. Bez něj kuřárna nějak ztratila na půvabu, protože jen on uměl tak dokonale dávat najevo, že je mu všecko ukradený a že stejně jednou si to hodí, až jako ho vomrzí už uplně všecko, správně po nihilisticku. Měl plán, že jakmile ho vypustěj, dá si jedenáct kvasnicovejch jedenáctek, koupí si kuřecí uzený stehno, pak se z hospody vrátí domu a usne v předsíni, věřil jsem mu, že ten svůj plán myslí vážně, že jako takhle on to pojednává, ten život neblahej psychopatickýho nihila. 
Frenkí vyhrál fůru soutěží v cyklistice. Jezdil i Lidice. Kopec do Sýkořic od Berounky prej je dobrej záhul. Vím o tom svý, vyjel jsem to autobusem totiž. Nejednou. Na kole bych to nedal samo sebou, nejsem cyklista profik. Taky byl druhej na mistrovství světa. Velkej borec a kapacita. Ten Frenkí. Ovšem má bipolárku. Mánie častý. Takže třeba když si pořizuje auto, tak si objedná rovnou šest bavoráků, a potom jeho rodina nechápe nic, ale on má byznys záměr samo sebou, dycky mu to ale pokazej. Jinak je i taxikář a miluje masážní salony, zná každej v Praze, a dívkám tam kupuje pití. Skvěle o tom umí hovořit, celá kuřárna mu visela na rtech. Byl jedinej, komu jsem s chutí kupoval kuřivo. Jinak jsem na to dlabal, dělat lidem z pakárny nákupčího. To už mě museli oslovit ošetřovatelé, těm sem to neodmítnul, aby mi nedělali nohy, že jo. Frenkí se rozvádí, odstěhoval se z Prahy, jsem mu pak i volal, když jsme oba už byli venku. Máme plán, že jako pro mě má nějakej byznys, moc mu nevěřim, ale je to sranda domlouvat kšeftíky, který nikdy nenastanou. Na todle jsem znalec. A odborník. Dělat byznysy, co neexistujou. Frenkí pořád pořádal na Karláku večírky, dělal obkládaný chlebíčky, vařil vždycky tři čtyry kafe a rozdával je. Prostě mazák. A velkej frajer. Nejlepší historka pro mě byla ta od Frenkího, když líčil, jak balí věci do kufru svýho malýho fordu, aby se všecko vešlo a věděl, kde co má, i po slepu. Furt někam jezdil, protože měl team cyklistickej. A nekecal, chodili za nim chlápci cyklisti, nosili mu luxusní cyklistický časáky, též jeho starý rodiče přišli, pro ty nachystal tabuli s laskominama. Frenkí se mi moc líbil. A že má schízu drobet? No a co. Neměl mánii poprvý, ani naposled. Umí v tom už kvalitně bejt. Z toho neni zlomenej. A má už velký syny. A rozvádí se až po padesátce. To neni taková trága.   
Honza Čaroděj si věčně mumlal sám pro sebe nějaký zaklínadla. Sem tam na mě byl napruzenej, sem tam mi dával ty svý rady, jak a na co která bylina. Nosil dvě flanelový košile přes sebe, zásobovala ho jima jeho máma. Jediný, co si tak nějak pamatuju z našich rozprav, byla poučka, že když má bejt dobrej sen, tak si člověk má dát sušenou růži pod polštář. On toho měl prostě moc, těch pouček, kdo si to má pamatovat. Byly momenty, kdy jsem si s ním hodně rozuměl, nemuseli jsme být ani na kuřárně, kde věčně tedy vysedával a pokašlával v rámci svý chronický bronchitidy z cigaret z balenýho tabáku. Utkvělo mi, že negoval zapalovače, měl vždycky sirky, v takový tý velký krabičce, dlouhý vlasy a vousy a rád si prohlížel svý ruce, který se mu líbily, proč ne, že jo. Na chvilku ho odsunuli do jinýho patra, ale pak se znovu objevil, s tim svým plechovým hrnečkem a čajema a pokašláváním, mumláním zaříkadel a náladama. Byl vesměs tichej, nikomu nic nevnucoval, ale já měl furt potřebu z něj dolovat nějaký ty jeho čarodějnický praktiky, ovšem s tim, že jsem je pouštěl jednim uchem tam a druhým ven. Sem tam mi přišel srandovní, když začal tvrdit, jakej je olašskej Rom, přičemž to bylo spíš nějaký jeho vizionářství z jinýho rozměru než vezdejšího, ale drželo ho to, měl svoji mytologii pevně zasunutou v hlavě. Nejdřív řikal, že se v pakárně schoval, ale ve finále se už těšil zas na ty svý byliny a travku, večer červený vínko a zvyky, který provozoval v baráčku svý matky v jedný vesnici, co už je Praha. Je zvláštní, že jsem s ním trávil děsnýho času, ale uplně mi vypadlo, co všecko jsme probírali. Někdy mě zarazilo, jaký mlel mezi těma docela moudrama nesmysly, třeba tegretol, že je to nebezpečný, že v něm číhá tygr, no, proč ne, ale bylo to asi stejný zjištění jako, že jeho matka je olašská princezna či co. Nevim, ale bylo mi s nim dobře, i v momentech, kdy nic neprobíral, nebo já něco jemu nehučel do hlavy. Ale spíš on mě pořád varoval, co jako ne, co ano. Něco mělo logiku, ale to jsem sám věděl, a něco bylo z říše toho bylinkářství, kterýmu se stejně věnovat nebudu, takže jsem to vypouštěl. Šel domu dřív než já, i když to jeho mumlání a zaklínání mu z hlavy samo sebou nevyhnali, to nešlo. A co nejde, to nejde.
Nejlepší historka od Františka Růžičky, co má odendávací nohu:
"Něéně něéněé."
"Hodim po tobě nohu."
"Něněněé něéněé."
A noha letěla a trefila do makovice toho, co furt hučel to svý něéně.
unnamed (4).jpg
Tony Boy do všeho jde po hlavě. A všecko dycky podělá. Zustane mu pár hadrů, teď třeba taky zmuchlaná flaštička s obrázkem krtečka. Na čaj nebo co to tady čepujou. Jednou chce skočit pod vlak metra, pak se zas směje uplně každý blbosti. Má to v tý hlavě rozsypaný jak čaj. A žádnej doktor ho z toho nevytáhne. Co nejde, to nejde. Má vnuka, ale ten je bez otce, stejně jako Tonyho Boye dcera vyrůstala bez otce, protože Tony Boy neni rodinnej typ. Vyleze na střechu, sundavá tašky, hází je dolu a čeká, až ho odvezou. Chlubí se s tim, že tam přijelo šest aut s bengama. Invalidní důchod proleje hrdlem s lehkými dívkami během dvou dnů. Sponzoruje jim každou kravinu. A když si zas uplně holej, jde odpočnout do ústavu, tak si tam balí cigára z vajgů, pokud mu někdo nepřinese nějakej ten tabák. Tony Boyovi bude 40. Ale je vodpískanej už několik let. Skoro mi příde, že několik století, že to má dávno za sebou. Teď se přesune zas do nějaký ubytovny. Bude prodávat na jaře párky turistum a turistkám tlustejm, ty giganty a pikanty. A čekat, až mu zas zavolá některá z jeho přítelkyň, ať se staví, že manžel není doma. Tony Boye nějak chápu, dost jsem si ho oblíbil, mi vůbec jeho styl nepříde divnej, prostě nemá důvod se přetvařovat. Proč by. Je jakej je. 
unnamed (6).jpg
Většího čulibrka jsem už dlouho nepotkal. Byl internován v pakárně, ale přitom byl současně saniťákem v týdle nemocnici. Takže měl klíče od všeho, univerzál, klíče od trezoru ředitele a podobně. Na mobilu mi furt ukazoval nahatý obrázky svejch lásek. Mezi ně patřila třeba jakási šéfová přes ekonomii v tomdle krankenhausu. S tou jezdil někam k mořím kolem Arábie. Kšeftoval tam se zlatem. Hodně rád uváděl druhý do rozpaků. Třeba prej jeho kolega přes byznys mu přines půl mega v hotovejch a vyskládal mu to mezi ostatníma saniťákama na stůl. Asi čučeli. Málokerej z nich měl totiž asi deset aut, od terénních po různý závodní modely, jako milej Pepa. Když ho někdo prudil, vytáh na něj bouchačku a bylo. 
Teď si šel na pár dnů poležet, vzal si neschopenku, protože rozbil kokos novýmu náměstkovi přes autika v nemocnici, co prej inkasoval dvě stě pade litrů jen za to, že nastoupil do práce. A zdravotnímu personálu tak museli sebrat tři procenta z platů. Doktorum, těm ne, ty maj schopný odbory. Proto asi byli kapičku kyselý ty sestřičky a ošetřovatelé na pacienty. Ono když makáte za pár šlupek a někdo vám třeba i chce vzít život, v amoku, moc to nepotěší. Vůbec ten Karlák je pakárna nad jiný drsná, třeba se tu traduje, že když někdo někoho sejmul na kuřárně, tak tam vymalovali a mysleli si, že to pomůže, a ono ne, za pár měsíců další smrtelnej úraz. Ne každej pacient je neškodnej pohodář. 
Obelix byla snad jediná postava, ze který jsem měl chvilkama i hrůzu. To když ho popadal amok. Z mýho veselýho klábosení. On si myslel, že mu v pakárně všecko patří. Všecko měl obšláplý, měl svýho panáčka i mezi ošetřovatelema, takovýho mladýho, zvanýho Ďábel. Kterej mě mimochodem navlíknul do kurtů, když sem přišel a přitom jsem nedělal žádný problémy. Z toho jsem už dávno vyrost, mrskat s sebou a nechat se zruchat od těch goril. Na to si fakt nepotrpím. Obelix měl něco kolem metráku a půl a byl nechutně neprůstřelnej. Vyndavací zuby, svý si sám nechal od doktora vytrhat, bejvalej boxer, kterej se velmi dobře živil tim, že stavěl pro zbohatlíky baráky. Momentálně tedy ne, protože ty frajírci si u nás už nic nestavěj, éra novejch mega-vilek je ta tam. Si pořizujou jen haciendy někde u móře, aby na ně nikdo od nás nemoh. Obelixe jsem furt štval, stačilo něco prohodit, a už měl výhrady. Věčně se do mě navážel, ve finále jsem radši ho ty jeho řeči nechal dokvákat do konce. A neskákal mu do řeči, i když to mnohdá bylo ujetý až běda. Obzvlášť pikantní mi přišlo, když se chlubil tim, že svý dceři zmlátil kluka, protože ten si z ní dělal prdelky na netu. Pak tedy docela hustý bylo, že se mu ta dcéra chtěla sebevraždit, ovšem milej Obelix samo sebou jako pohádkovej obr ji zachyt, když zrovna se chtěla rozlítnout z vokna. Za podprsenku. Dojemný no. Kámoš Eddie, kerej neměl rád nějaký tydle bijce a jejich zápasnický manýry, se regulerně modlil k pánubohu, aby se Obelix odebral konečně domu. Mně tedy taky to nevadilo, že pak po nějakým čase šel Obelix domů. 
Na Karláku asi nejsympatičtější osoba byla terapeutka přes sportovní vyžití. Když bylo tak nějak jakože nic moc počasí, chodili jsme za ní, my pacienti, dolu do sklepa hrát obíhačku, lítat kolem ping-pongového stolu. Eddie furt podával a Eddieho rány byly zlopověstný. Se tak srandovně divil, jak mu to jde. Musela mu i ta terapeutka řikat, jak je boží. Jí to nebavilo, ale mě jo. Eddiemu jsem rád fandil. Taky mě to nutilo furt žvanit, jakmile jsem ji zřel, takže pak, když mě viděla dole ve dveřích, jak se blížím, chytala se za hlavu a tvrdila, že jí ta hlava bolí už dopředu. 
A když bylo hezky, šli jsme hrát volejbal na hříště vedle kostela svatý Kateřiny Alexandrijský. Tam excelovala pokaždý, ošetřovatelé se před ní předváděli, ona se předváděla a bylo to vždy veselý. Její oblíbený bylo říct nějakýmu hodně chorýmu pacientovi: „Hoď si to!“ A podobně. Též se ráda svlékala. Tedy ne uplně, ale bylo patrno, že má co světu ukázat. A dvojsmysly jí šly jak po drátkách, třeba něco o tom, jak vlhne, to zas narážela na to, že tráva byla mokrá, a tak různě i jinak vtipkovala obscénně. Ten volejbal byla velká legra. Jako na potvoru dostával gumovým míčem s namalovaným Pepkem námořníkem do kokosu Petr, kterej měl sešívanou hlavu, a sesypal se pak na zem, terapeutka ho zas postavila na nohy, aby ho opět někdo za chvilku skosil. Řikala mi, že v mládí dělala judo, že prej otec jí to přikázal, aby se ubránila, ale ona vypadala úplně jinak, než jako žena, co se brání. Ale asi měla nějakýho partnera, to dá rozum, že by jako hledala idola mezi pacientama a ošetřovatelema, to by byla hodně divná. Jen prostě dělala dobrou náladu.   
Jarda byl fotbalista zamlada. Pak pracoval všude možně. Skončil u cirkusu. Kde dělal ekonoma, nějakýho provozního či co. Se tam pro jistotu seznámil s dívkou, kterou otec jejího dítěte mlátil. Bejvalej voják, nějaká ta URNA. Takže to dopadlo jak v Sin City. Uháněl taxikem z místa masakru. Prej na nějakým hříšti škvárovým, kde bylo deset cenťáků vody, lilo jak z konve, si je vychutnal. Z Jardy si udělal boxovací pytel. A z ní taky. I když prej Jarda kolem sebe máchal rukama, dokud neupad do mdlob. Pak mu dala nějaký růžový triko, jeho bylo na maděru, posadila do taxíku, kterej sehnala u pumpy, tam zakrvácel sedadla. A nějak se někde v nějaký nemocnici z toho probral. Všemožný zlomeniny a tak. Potom si to chtěl hodit. Na Karláku všechny sestřičky z něj byly hotový, on Jarda je pěknej kluk. Jistým místum se teď musí vyhejbat, protože plamen lásky stále neuhasnul. A ta jeho vyvolená se někde s dítětem schovává. Ovšem kdykoliv si je může zas vychutnat cirkusák, co ho baví mlátit do lidí. Takže trochu žijou v hrůze. No. Sin City. Když se někdo světskejm nelíbí, odtáhnou ho třeba do lesa a řádně proplesknou. A každej z týdle exekuce nevyjde uplně po svejch. Takže Jarda tak trochu dobře ví, co ho čeká, když neveme z tohodle příběhu roha. Ale to se mu zjevně nechce.
Pohovořil jsem si s mladičkým právníkem městský části kvůli tomu, že jsem vyfáknul rádio z okna. Šlo o to, zda jsem věděl, co činím, či nic. Samo sebou jsem věděl, co to dělám, nikoho jsem netrefoval, prostě jsem měl přetlak a mánii a už jsem to nevydržel bez nějakýho činu zkázy. Dokládá to policejní fotočka z místa činu, kde je rozplacatěný rádio na prázdný ulici. Ovšem ono bych to nebyl já, kdyby to bylo tak jednoduchý. Za todle je pokutka a tradá. Jenže jenže. Policajti po mně chtěli občanku, tu jsem samo sebou neměl, jsem ji den předtím vyhodil, takže mě odvedli na stanici, protože je zcela jasný, že to nejsem já, když jim otevírám dveře svýho bytu. 
Po třech dnech mýho pobytu na Karláku na izolaci, zpočátku v kurtech, no prostě klasickej postup v pakárně, si zapsal jeden děsně roztomilej doktor do svýho deníčku, ze kterýho se stal čirou náhodou protokol soudní, že žvatlám o ufounech, jsem svýmu okolí nebezpečnej, protože po každým, kdo jde kolem, hodim z okna rádio, takže potřebuju v ústavu vychladnout. Vyklubalo se z toho šest neděl na klinice. No. 
Milej právník pravil, že by mi to rád prominul, ale já jsem rozšafa, a tak jsem děl, že tudy cesta nevede, protože mi to může prominout jen z důvodu nepříčetnosti, což mi nezapadá do celý skládanky.
Zločin skončil bez soudu. Bez kriminálu. Už jsem si to odbyl na klinice, to vychladnutí a pokání. Následně složenkou jsem poslal úřadu dva tisíce jakože porušení zákona o domovním odpadu. A bylo. 
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one