Vaši Naši

Honza Čaroděj

Honza Čaroděj si věčně mumlal sám pro sebe nějaký zaklínadla. Sem tam na mě byl napruzenej, sem tam mi dával ty svý rady, jak a na co která bylina. Nosil dvě flanelový košile přes sebe, zásobovala ho jima jeho máma. Jediný, co si tak nějak pamatuju z našich rozprav, byla poučka, že když má bejt dobrej sen, tak si člověk má dát sušenou růži pod polštář. On toho měl prostě moc, těch pouček, kdo si to má pamatovat. Byly momenty, kdy jsem si s ním hodně rozuměl, nemuseli jsme být ani na kuřárně, kde věčně tedy vysedával a pokašlával v rámci svý chronický bronchitidy z cigaret z balenýho tabáku. Utkvělo mi, že negoval zapalovače, měl vždycky sirky, v takový tý velký krabičce, dlouhý vlasy a vousy a rád si prohlížel svý ruce, který se mu líbily, proč ne, že jo. Na chvilku ho odsunuli do jinýho patra, ale pak se znovu objevil, s tim svým plechovým hrnečkem a čajema a pokašláváním, mumláním zaříkadel a náladama. Byl vesměs tichej, nikomu nic nevnucoval, ale já měl furt potřebu z něj dolovat nějaký ty jeho čarodějnický praktiky, ovšem s tim, že jsem je pouštěl jednim uchem tam a druhým ven. Sem tam mi přišel srandovní, když začal tvrdit, jakej je olašskej Rom, přičemž to bylo spíš nějaký jeho vizionářství z jinýho rozměru než vezdejšího, ale drželo ho to, měl svoji mytologii pevně zasunutou v hlavě. Nejdřív řikal, že se v pakárně schoval, ale ve finále se už těšil zas na ty svý byliny a travku, večer červený vínko a zvyky, který provozoval v baráčku svý matky v jedný vesnici, co už je Praha. Je zvláštní, že jsem s ním trávil děsnýho času, ale uplně mi vypadlo, co všecko jsme probírali. Někdy mě zarazilo, jaký mlel mezi těma docela moudrama nesmysly, třeba tegretol, že je to nebezpečný, že v něm číhá tygr, no, proč ne, ale bylo to asi stejný zjištění jako, že jeho matka je olašská princezna či co. Nevim, ale bylo mi s nim dobře, i v momentech, kdy nic neprobíral, nebo já něco jemu nehučel do hlavy. Ale spíš on mě pořád varoval, co jako ne, co ano. Něco mělo logiku, ale to jsem sám věděl, a něco bylo z říše toho bylinkářství, kterýmu se stejně věnovat nebudu, takže jsem to vypouštěl. Šel domu dřív než já, i když to jeho mumlání a zaklínání mu z hlavy samo sebou nevyhnali, to nešlo. A co nejde, to nejde.
06.11.2015 16:44:41
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one