Vaši Naši

Krátké prózy

946641_10200641966004417_1695635128_n.jpg
Na Vysočině - obrázek

Na Vysočině - obrázek

květen 2003

Konečně trochu mohl zmizet nepokoj a roztěkanost, starý kočárek s malým spáčem zachumlaným pod dekou ve dvou svetříkách a s čepicí naraženou až po oči si to drkotal po úzké cestě k lesu. Nebylo proč spěchat, času dost, Jana, Šárka a Lenka jely do penziónu v Želivě na kafe, dlouho spolu nemluvily o těch jejich věcech, matka a otec kutili své, tak jsme mohli se synem být chvilku v lese, ale kočárek se ne a ne zastavit, nohy samy šly rychle dál, nebylo to chladem, naopak dokonce bundu bylo třeba odložit. Proč jsem se pořád ptal, jestli se otočit, jet dál, na chvilku se zastavit, kdo jiný to mohl rozhodnout než já?

„Máš zase zavřeno, ty mě nepustíš ani na chvilku dál?" zasmál se Gavriil. 
„Připadám si jako ten kněz, u kterého budete celý den zvonit a on vám neotevře, takže ho chytnete až v neděli ráno před mší u zpovědnice, abyste mu konečně mohli vnutit dopis vašeho pastýře od Krista Krále ve Vysočanech, že Stáník Honzík může být pokřtěn tady na Vysočině. Když někdo nechce být viděn, ani vidět, prostě má zavřeno," Gavriil sledoval, jak se otevírají dvířka vědomí, že ho slyším. 
„Je mi záhadou, kde ten kněz bude, prý v Želivě v kláštěře, řekne jeden, kněz sám bude tvrdit, že byl celou sobotu na dvoře fary. Smějí pastýři katolíků lhát?" Gavriil se zase smál, až se stromy nakláněly.

„Zajeď k říčce, na chvilku si sedni, mám chuť si prohlédnout tvého syna, zastav konečně ten kočárek, přestaň tak zběsile pelášit, nádech, výdech, rozhlédni se po údolí. Neboj, jsme tu jenom my tři, počkej, až vysvitne slunce a teprve pak uháněj zpátky. Chápu to, nemáš žádný důvod k většímu otevírání, nebudu do tebe zase hučet o stání a přijímání. Je to tvůj neklid, máš ho docela rád, nepotřebuješ teď ode mě nic. Stavím se ale večer u vás, až budeš venku kouřit, budeme se dívat na hvězdy," Gavriil ještě chvilku povíval kolem a potom nás nechal samotné dva.

Do vesnice jsme se vraceli o poznání pomaleji, vítr foukal do zad. Dlouho jsem pozoroval maličký autobus na obzoru, jak si to pomalu šine mezi stromy odněkud někam, různě jsem se nakláněl nad kočárkem, aby slunce nesvítilo Stáníkovi do očí.

V noci doopravdy Gavriil přilétl, když jsem seděl na zápraží a čekal na něj. 
„Máš hezkého syna, nevím, jestli se mu někdy ukážu, rád bych, má oči, které by mě mohly vidět. Jen jestli by to zvládl. Zatím nevím, je ještě moc malý, ale líbí se mi moc," víc toho Gavriil neřekl, jen tiše nasával kouř z cigarety, a pak jsem šel spát.

V neděli jsem už Gavriila nepotkal. S otcem jsme předělávali střechu na chatě u Prahy, proto jsem neměl čas jít do lesa a hledat ho. A sám od sebe se neukázal. Ani nemohl za to, že otec z té střechy spadnul do kůlny, matka na prudkém svahu, kam bych tedy s kočárkem rozhodně nezamířil, málem Stáníka vyklopila z vozíku ven, a Jana měla nos celý oteklý od pylu a pořád se oháněla kolem sebe, jak ji věčně pronásledovaly vosy. Ne Gavriil v tomhle prsty neměl. Nemá důvod provádět nějaké nesmysly jenom kvůli tomu, aby na sebe upozornil. Ukazuje se jen, když je kolem ticho a pokud možno lesní příšeří. Taky miluje noc, ale kdy má člověk příležitost chodit v noci po lese?
autobusem - obrázek

autobusem - obrázek

psal se rok 2005. bylo to v březnu.

v pravidelném linkovém spoji Praha-Korycany
na předním dousedadle vpravo seděli dva černoši.
na předním dvousedadle vlevo seděli dva Vietnamci.
na druhém dvousedadle vpravo seděli Arab a Arab.

zpívali si: Kolíne, Kolíne...
cesta jim ubíhala moc dobře.
zpěv nezněl falešně.

všichni vystoupili až na konečné.
před hostincem se zamysleli
a pak si šli koupit nápoje.

díky zpěvu jim vyschlo v hrdlech
P7080124.JPG
to takhle jednou jedna kočka chtěla jednomu člověku naznačit, že si s ní má hrát a ne spát, a tak mu dala do postele připínáček, když se na něj připíchnul a šel si dát cigaretu, aby podumal, proč ta kočka vymýšlí takové kočičiny, přišel na to, že bude muset s kočkou hrát ty její hry, ale zapalovač nebyl tam, kam si ho položil, tak prostě ho musel hledat, kočka mu ho shodila ze stolu na zem, pročež kočce řekl, že je sice hodně chytrá, ale jako odsud tam a ne zas zpátky a dokolečka, chvilku tedy si s ní hrál a ona pak spokojeně usnula, protože jí nešlo ani dát do postele připínáček a nějaký zapalovač ji nemohl ani v nejmenším nějak rozhodit.
8. 5. 2011
 
Jak tak celý dny trávím mezi pobudama od Butlera, jednou za čas mě potěší, když se potkám s nějakou kapacitou ze světa vědy, kultury a jiných oborů. Proto jsem neváhal, když si Hannah šla pohovořit a project se automobilem s Thomasem, profesorem urbanistiky a čeho všeho ještě. Využil jsem tuto možnost a doprovodil ji.

Zazvonili jsme u domu a čekali, co bude. Po necelý čtvrt hodině sestoupil profesor Thomas z osmého patra mezi nás. To bylo radosti. Hannah mu hned gratulovala k další jeho funkci v komoře urbanistů a já též. Protože vím, co se sluší a patří.

Pak to začalo být docela zajímavé. Profesor Thomas totiž začal hledat svůj vůz, kvůli té chystané projížďce. Nejdřív jsme šli pár minut směrem na sever, že tam parkuje. Auto jsme ale nenašli. Poté jsme prozkoumali jiné parkoviště směrem na jih, tam taky nic. Profesor Thomas začal uvažovat o tom, že zavolá na policii, jestli mu folkcvágna neodtáhnuli nebo tak něco.

Ale nakonec to dobře dopadlo. Profesor Thomas si totiž z čista jasna vzpomněl, že si vozidlo nechal za kostelem, západně od svého domu. A doopravdy na třetí pokus se nám povedlo vůz najít. Profesor Thomas i Hannah z toho měli velkou radost. Jsem se jim nedivil. Chápu, že urbanistika zabere profesoru Thomasovi tolik mentální kapacity, že myslet na to, kde má zrovna auto, nejde. Zamával jsem jim, když odjížděli, a cestou k Butlerovi jsem potkal bývalého premiéra s kočárkem nedaleko baru Buddha. Dneska to fakt bylo hodně nabitý.
3. dubna 2011

Jsem si zas včera zašel za svým doktorem. Draghanem. Dodavatelem chemikálií na dobrou náladu. Byl nějakej trudnomyslnej. Tak jsem si řekl, že mu zvednu náladu pár veselými historkami ze svého současna. Třeba že mu povyprávím o parníku, na kterém zrovna pracuju jako varietní umělec.

Začal jsem tím, jak jsme s parníkem nabořili do jinýho parníku, protože celá posádka byla totál pod obraz. Kapitán kombinoval všemožné alkoholy a bylo mu uplně jedno, zda někdo z posádky zhyne. Turisti, kteří se na lodí plavili, mu byli ukradený už tuplem. Draghan se nesmál.

Pak jsem mu barvitě líčil, kterak se parník přetočil v noci na bok, protože lodníci zapomněli dát do chodu pumpy, které odsávají vodu z podpalubí. Parník pak musely zpod vody páčit dva velkobagry. Byl pevně zasazen do říčního dna. Draghanem to zas ani nehnulo.

Nakonec jsem požádal Draghana, jestli by mi tedy neřekl, jak si to se mnou stojí. Konečně se na jeho tváři objevil náznak úsměvu. Řekl mi, že zas halucinuju. Že se bál, že se tohleho svýho nešvaru nezbavím. Vytáh pak ze šuplíku pár platíček pilulek a doporučil mi je jíst pravidelně. Prý to zlepší mé varietní výkony. Nevím, co si o tom mám myslet. Ale jiného lékaře si hledat nebudu, na Draghana jsem si už za ta léta zvyknul. A dlouhý zvyk je lepší než kvalitní košile.
19. 6. 2010

Tuhle mi řekl muj brácha Joseph, jestli bych si někam nechtěl vyrazit, že jsem věčně zalezlej doma. Že by to sponznul. Má fabriku výkonnou, peníze pro něj nejsou problém. Dlouho jsem to nekoumal a povidám mu, no jasně. Zrovna den předtím jsem celý odpůldne dumal, že bych se mrknul do Bangladéše. Je to nalevo vod Ameriky a napravo nahoře vod Indie. Joseph mi řekl, že jsem Tatar, ale nějaký drobný mi dal. Tak jsem tam jel. Jen tak na jukačku.

Děsně mě tam bavilo to jejich centrální velkoměsto. Jako Dháka. Takovejch typanů, hlava na hlavě, jsem nikdy předtim eště neviděl. Hotový brabeniště. Jsem si myslel, že jako kus vodtud bude o trochu míň lidu, ale oni tam jsou absolutly všady. V sukýnkách, hubený jak párátka. Jsem si mezi nima přišel jak hroch. Muj hrochovatej pocit ještě umocňovalo to, že tam jsou dost častej jev řeky plný lodiček a samá rovina. Kopec široko daleko nikde.

Po tejdnu jsem se zas vrátil domu. No. Maj to tam moc pěkný, ale tady je mi o poznání líp. Vedro, hmyzáci, všude málo místa. Když si člověk někam sedne, vono to pod nim rupne, to prostě neni nic pro mě. Sem šel za bráchou a řek mu, estli by mi zas nepučil. Tentokrát na fotoaparát, ten starej, co mi dal tuhle pod stromeček, sem už rosekal. Fotit Bangladéš mě ani nenapadlo moc, ale fotit sebe, jak vejrám s cigárem v ruce z okna, na samospoušť, to je doopravdy luxusní zábavička. Která mě nikdy neomrzí.
11. 5. 2010

Přijde redaktor úplně nezávislého deníku "Jobovky" do uzenářství a říká: "Prosil bych dvě kila dietních vuřtů." A prodavačka na to: "Milej zlatej, nic nebude, zaprvý tu máš už pěknej dluh, a zadruhý buřty skoupili hoši z Mladý fronty Dnes, to víš, pohůnci médiokracie nenažraný!"

Vykloní se redaktor úplně nezávislého deníku "Jobovky" z okna, kouká, kde co lítá, a přitom si mumlá: "Jsem rovnej chlap, jsem rovnej chlap, ale kapku se přeci jen začínám kroutit hlady, z Jobovek mi už od loňskýho května za ty mý supr články nepřišla ani koruna."

Redaktor úplně nezávislého deníku "Jobovky" dumá, co by zas do těch svejch listů dnes napsal, vzpomene si na to, že pohůnci médiokracie vyžrali uzenářství a hbitě napíše článek s titulem "Pohůnka médiokracie si koupíš za buřt."
27. 5. 2010
 
 
Jsem si skočil za Draghanem, svým psychiatrem. Hned ve dveřích jsem mu řekl, že bych si to chtěl hodit, že nejsem v dobrým rozpoložení. Draghan se zas klasicky lišácky zašklebil a řekl mi, Stene, jdu do toho s tebou. Kapku mě zaskočil, ale zas tak moc ne, je to dobrej týpek, znám ho už leta, tak mě hned tak nevykolejí se svejma absurdními nápady.
 
Draghan dlouho nelenil, začal šátrat v šuplíku a vytáh pár krabek pilulí. Že jako to s těmahle léky pude samo. Mně bylo blbý, že to je celý jeho majetek, ty kilovací prášky, a já se ničím nepodílím, tak jsem skočil přes ulici do krámu pro flašku ginu, aspoň abysme měli něco ostrýho na zapití.
 
Pěkně jsme se uvelebili oba na Draghanovo terapeutickým kanapi a začali si to sypat do hlavy, platíčko po platíčku. Draghan po pár minutách kapku zmodral, ale statečně pojídal pilulky se mnou dál. Protože jsme to chtěli mít tuty, je trapný bejt u sebevraždy za amatéry, že.
 
Asi po dvou hodinách Draghan umřel, mi tak přišlo. Dopil jsem tedy gin a vydal se do ulic. Skočil jsem si koupit tabák, nějaký jídlo a zamířil si to domu. Nejspíš neumřu, ponivadž mý tělo a jogínská mysl zvládá pilule možná až zbytečně moc luxusně, tak jsem tedy aspoň začal uklízet, abych se nějak zabavil. Luxoval jsem, hodil špinavý prádlo do pračky a podobně, pak jsem dostal chuť na kafe, tak jsem si ho uvařil. Bylo docela dobrý. 
5. 5. 2010

Já to věděl, že to bude průšvih, ale přesto jsem Hannah nemoh odmítnout účast na veselici, kterou organizovala její dekadentní matka na svém venkovském sídle nedaleko jezera Ontario. Hudba, básně a obrazy, fakt horší kombinaci neznám, kombinaci toho, jak si přivodit mentální trauma, ovšem to bych nebyl já, Sten, abych si zas dobrovolně nenaskočil na vidle. Zprvu se zdálo, že to ustojím, ovšem to byl jen klam a mam. I když jsem se obratně vyhýbal žvanění intelektuálů u obrazů v galerii v bývalé kapli, básně jsem si vyslechl jen dvě či tři, jazzové a bluesové hudbě zas nijak zvlášť nenaslouchal, přeci se něco porouchalo.

Co si budu nalhávat, porouchal se můj smysl pro uměřený příjem tekutin, stále mi vysýchalo v hrdélku, a tak jsem zavlažoval. A jako na potvoru jakýsi neduživý básník s sebou měl toliko litrovku ginu, ve stánku u pódia podávali chutný beer a ve finále jakýsi jazzman neměl nic proti tomu, když jsme spolu, já už notně sešrotovaný, do sebe ještě lili whiskey bez soda. No, fakty soda. Celou noc jsem potom rotoval kudysi po březích jezera a vyváděl nepřístojnosti. Hannah asi ze mě nebyla nadšená, když jsem se vrátil s neelegantně roztrženou kalhotou a její některé přítelkyně, které spaly v témže apartmá, taky nevnímaly mé zpiťarské hlučení jako něco milého.

Ještě tři dny po této kulturně ne neduživé akci jsem si rovnal ciferníky. Někde při návštěvě krás jezerní přírody se mi pokazila jemná technika jako je mobilní telefon a hodinky, takže jsem byl odkázán toliko na svůj vnitřní smysl pro dodržování denního a nočního režimu. Pojal jsem to ale trošku po svém a radši usínal i ve dne, abych v noci pak netrpěl tím, že musím všechno spaní dohnat toliko za tmy. Zamýšlel jsem se též nad sebou a došel k tomu, že příliš kultury mi huntuje nervy a nutí mě se chovat jak zvíře. Reaguji na zjemňující doteky uměn po svém, ale asi to nebude jen tím uměním, svou roli bude hrát i má neklidná povaha a tíhnutí ku dělání průšvihů, a pak zákonitě následuje dumání, co všechno na to mělo vliv, na to, kterak jsem se zdemoloval a choval se nepřístojně.
 
26. 2. 2010

To takhle seděli Randy, Stan a Hannah u stolu a chystali se zrovna zapíjet Randyho osvobození z rukou všetečných hlavologů, jak bylo po vzájemné dohodě naplánováno, když tu Stan tuze potemněl. Důvodem k náhlé změně jeho nálady byl Randyho počin, tedy způsob otevření láhve píva. Randy si strčil flašku do pusy a zátku secvak zubama. Stan, když to viděl, málem omdlel. Hannah se trochu vyděsila, co se děje, ale Stan záhy svůj kolaps neopomenul okomentovat, aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jako tuhle nedávno, když psal Hannah sms z autobusu, že tam pěkně "hoří", ovšem měl na mysli "hovoří". Stan nedorozumění nevyhledával, a tak hned Randymu a Hannah začal vysvětlovat, proč teď zblednul jak stěna.

"Ty, Randy, mám pocit, že mě chceš voddělat, to neni od tebe moc pěkný. Asi bych ti měl vylíčit, kterak brutálně se ku mně onehdá zachovala dentistka MuDr Ellen Midnight, a určitě, až ti tuhle historku dopovím, další pivínko si otevřeš drobátko civilizovanějš." Stan nečekal, až mu storku spolustolovníci schválej či zaseknou, a hned se jal líčit hrůzy, které prožil na zubařském křesle sadistické zubařky, a zakončil to slovy: "Ta ženská mi normálně ve finále celou pusu zalepila plastelínou, že uděláme obtisky mýho chrupu nebohýho, provrtanýho srkz nasrkz všemožnejma vrtákama, co jich ta sadistka na pulpitu měla, já se dusil, škubal sebou jako v posledním tažení, ale drsná Ellen mi dál tu plastelínu páčila málem až do mozku, se divim, že jsem tu s váma, a ne už na pravdě boží. Takže Randy, jestli chceš, abys prožil podobný peklo jako já, dál si nejapně nič svý zoubky."

Chvilku po téhle příhodě panovalo u stolu ticho, ale pak se zase vše vrátilo do starých dobrých kolejí. Stan málokdy vydrží mít stres, rád ho pošle dál, a pak jde hned všechno snáze. No, někdy taky ne, to v případě, že vystresovaní jsou ti, se kterými se tak bezelstně a altruisticky podělí o údaje o své momentální mentální situaci.
18. 2. 2010

Včera mi brnknul Randy, dlouholetej kámoš, celej zdrcenej, že jestli bych ho nevysvobodil z psychiatrický léčebny, že je tam už přes tejden a že mu chtěj dát nějakou diagnosu, se kterou nesouhasí a jediná šance, jak odtud vypadnout, spočívá v tom, že si tam pro něj přijde rodinnej příslušník a podepíše jakýsi papíry, že to pak zapijem, když budu ten příslušník zrovna já, že na nikoho schopnějšího si zrovna nevzpomíná, kdo by moh dělat příslušníka. Jsem se optal Hannah, co si o tom myslí, a Hananh mi na to pověděla, že to zmáknu, že jsem přesně ten typ, kterej tyhle krizový situace umí luxusně řešit.

Tak jsem se druhej den hned ráno oholil, vzal si sáčko a šel kolegu vysvobodit ze spárů psychiatrů. Randy byl umístěnej na pavilonu, kde se to doktorama a setřičkama, svalnatejma lapiduchama a jinou nebezpečnou havětí jen hemžilo, to se mi zdálo dost hustý, ale rozhodně jsem se strachy z toho nesesypal a nevzdal to. Když jsem jim vyklopil, o co mi jde, uvítal mě Randyho ošetřující doktor, a jestli tedy jsem rodinnej příslušník, řikám, jasně, jsem Randyho partner, žijem spolu už pár let, jsme hodně dobrej pár, přispíváme na různý charity a tak. Ten psychiatr se tvářil, že mi to zbaštil a začal mi líčit Randyho zdravotní problémy. S klidem jsem mu všecko odkejvnul a na otázku, jestli se budu o Randyho starat, jestli dohlídnu, jak bere pilulky a tak, jsem odvětil, že to je snad jasný, za koho mě má? Když partneři, tak jedině snad zodpovědnej vztah, to se samo sebou rozumí. To je prostě realita, s tim se nedá hnout, doktore, jsem řekl, aby to bylo uplně nezpochybnitelný.

Pak si ten doktor Randyho zavolal, dal mu pár rad a doporučil mu, že se může zbalit, že si pro něho přišel partner. Naštěstí Randy neni uplně blbej, tak nepropálil nic o svý nebo mojí doopravdický sexuelní orientaci. Všecko se zdálo vyřešený, Randy už dostával od sestřiček nějaký pytlíčky s pilulkama na cestu, když tu do dveří vešla Hannah a jak tak ona má ve zvyku sem tam se optat, děla: Stene, miluješ mě? Trochu ve mě hrklo, ale jak bych moh Hannah říct, že ne, že jo, tak jsem řekl, že jo. Radši jsem nesledoval, co na to poví doktor, kterej tam furt čekal, až jako se vyříděj všecky formality a Randy bude moct ven. Ani Randy nedal najevo nějaký znepokojení, čimž jasně dokázal, že už je vyléčenej, a mohli sme vypadnout. Tak to dopadlo dobře. Akorát mě napadlo, že příště víc dopodrobna s Hannah proberu, jakou mám strategii při řešení krizovejch situací.
1. 5. 2009

Napadlo mě, že sem dlouho neviděl svýho přítele Emilia, pročež jsem mu ihned brnknul. Emilio byl klasicky rozespalej, i když se schylovalo k polednímu. Ovšem hovoru byl schopnej. Sme se domluvili, že někam vyrazíme, někam zas do přírody, třebas k řece.

Emilio je úžasnej, slíbil, že se pro mě staví v mým bejváku. Sice už vim, co dovede, ale stejně sem si tak nějak myslel, že příde trochu rozumně, abychom jako stihli vyrazit nějakej ten čásek před soumrakem. Aby jako z toho něco bylo. Když už byly asi tři hodiny, volám mu zase. Emilio to zved a děsně se divil, co se děje.

Dopadlo to tak, že přišel večír k Butlerovi a svěřil se mi zas s tím, jak nic nestíhá, jak má ten program děsně našlapanej. Musel na poštu, tam zjistil, že je zavřená a podobně. Emilio je tímhle docela proslulej, že nic nestíhá. Moc mi to zas tak nevadilo, protože ten nápad s výletem do přírody mi nešel až tak od srdíčka, prostě byl to nápad vzniklej z nudy. A ty když se přehodnotěj, nic se nestane.
28. 4. 2009

Jsme zas s Hannah z blbosti po dlouhej době civěli na TV-bednu. Z jakýhosi podivnýho rozmaru jsme si zvolili křesťanskej kanál. Abychom se zasmáli nebo proč. No a co nevidim, na obrazovce řečnil reverend Jeremy, můj starej kámoš z vojny. Byl skvostnej, červený sáčko, velmi krátký páčko, lehce zarostlá pusa, rozesmátá od ucha k uchu, prostě docela mě dostal. Byl to fakt von. Stejnej pošuk jak v reálu.

Jsem si tedy řek, že Jeremymu brnknu. Jeremy se tvářil, že je děsně rád a že jako samo sebou, ať přijdu na kávičku. Jeho žena Margaret že prej dělá skvostný čajový pečivo. Vzhledem k tomu, že jsem ji ještě neviděl a že jsem měl fůru času, ostatně jako vždycky, tak jsem neváhal.

Jeremy mi hned ve dveřích vrazil svou novou knihu. Samozřejmě o Jesusovi. To je takovej křesťanskej zlozvyk, furt blafat o tomhle člověku. Číst to nebudu, ale Jeremymu jsem to říct nemoh, on si myslí, jakej je výtečnej theolog. No, čajový koláčky byly supr, Margaret docela pěkná a prima holka, taková tolerantní a biblicky úslužná. Jinak by asi těžko mohla s tímhle fanatikem víry žít. Ale po pravdě, trochu mě ty dva nudili, tak jsem ve finále zadžoukoval a řek jim, že teď už moc Džýzys nefrčí, co tak vim, a ať radši se mnou oba skáknou k Butlerovi promluvit si o něčem rozumným a Jesuse rači ať nechaj v klidu.
26. 4. 2009

Jsme dnes chodili krajinou. Já se furt zamýšlel. Pořád jsem dumal a jen tak mimoděk koukal do dáli. Bylo mi docela hodně příjemný, že mě Hannah z mýho meditování nevyrušovala, též vypadala dumně a mlčela u toho. Jen sem tam jsme si něco řekli o tom, jaký je vedro a jak se máme hodně rádi.

Probral jsem leccos, ale nejvíc mě asi bavilo škatulkování různých lidí podle toho, jak choděj včas nebo na sebe nechávaj čekat. A co tím asi tak sledujou. A co tím sleduju já, když chodím všude šíleně včas, rovná se tak hoďku předem. Asi to bude tím, že rád poznávám nové lokály. Jak totiž mám hodně času před tím či oním srazem, musím si to čekání zpříjemňovat konzumováním nápojů v nejbližší nálevně. Hannah naopak chodí všude trochu pozdějc. Ale nikdy se mi ještě nestalo, že by schůzku u Butlera vynechala. V tomhle ohledu je hodně solidní a je na ní spoleh.

Po těhle úvahách jsem se optal Hannah, kdy už tu procházku ukončíme, co tedy ona na to. Bolelo mě totiž koleno. Obzvlášť když jsem šel z kopce. Než jsem to dořek, narazili jsme na malebný lokál s názvem Na vyhlídce. Ani moc nekecali, z okna bylo vidět široko daleko do kraje. Tak jsem zas začal o něčem meditovat, teď u nápoje. Bylo to skoro lepší než to courání po lesích a stráních.
20. 4. 2009

Tudle se u Butlera zas po dlouhej době objevil Márwin. To je asi nejdýl žijící feťák, jakýho znám. A že si to dává. Fetoval, už když jsem byl v porodnici. Je to na něm docela vidět, čím se zabejvá. Ruce i nohy jak pastelky. Maximálně těkavý pohledy vrhá zpod tý svý mastný kštice. Fikaně nosí i večír černý brejle, aby to na něm nebylo poznat.

Říká, že je dítě štěstěny. Zásadně si nemění stříkačky a vůbec se toho nebojí. Zkusil snad už uplně všechno. Nejlepší z jeho fetů mi přišlo, když spolykal vodu, ve který vylouhoval magnetofonovej pásek s Deep Purple. Řikal, že to bylo boží, Párpli mu pak hráli rovnou v makovici. Márwin si umí užít fet. Zná doupata po celým západním pobřeží. Střídá je a než celý to pobřeží projede, hospody odkud ho vyhodili, už vlastní někdo jinej.

Chvilku jsem s Márwinem dal řeč, koupil jsem mu nějaký pití. Když přišla Hannah, choval se k ní děsně mile, se divím, že si nějaký slušný slova ještě pamatoval. Tak jsme popili i s Hannah. Márwin už má na to nos a když ho lidi začnou mít dost, zmizne. Nevadilo nám to, horší ale bylo to, že Hannah nějak začala postrádat peněženku a nový černý brejle. Podle toho jsme si byli jistý, že to byl Márwin. Doufám, že mu bude zas dlouho trvat, než obejde celý pobřeží.
17. 4. 2009

Venku tak hnusně chcalo, že jsme s Hannah ani nevyrazili k Butlerovi. No, taková tragedie to zas nebyla, protože v ledničce se vždycky nějaký pití najde. Moc se nám nechtělo žvatlat, a tak jsem přistoupil na myšlenku, že si pustíme televizi. Na bednu často nevejráme, a tak bysme to mohli zkusit, jsme si řekli.

Šla nějaká detektivka se Silvestrem Stalonem, kterej celej film něco vyhazoval do vzduchu. Chvilku jsem to nejapně komentoval, a pak jsme přepnuli TV na jinej kanál. Zas to byla nuda. Tak jsme si řekli, že když nás za to koukání neplatěj, tak že je to doopravdy uplně k ničemu a pustili jsme si muziku.

Nakonec jsem se podíval z okna, jestli ještě prší a ono už jen krápalo, tak jsem chvilku meditoval o tom, zdali tedy toho Butlera nezkusíme, ale nakonec jsme se s Hannah dohodli, že radši půjdeme spát. Dobře se vyspat, to je podle mě základ. A jsem moc rád, že Hannah proti týhle mý zálibě zas tak nic moc nemá.
16. 4. 2009

Hannah zas zaperlila, přitáhla odněkud lístky do cirkusu. Vůbec se mi tam nechtělo, ale tvářil jsem se, jako by všecko bylo oukej a že cirkus je přesně to místo, kam se mi děsně chce. Namítal jsem něco, že tam trápěj zvířata, ale Hannah mě uklidňovala, že tenhle je německej a tam že trápěj jenom lidi, jako artisty a tak. A měla pravdu. Ze zvířat tam vystupoval jen jakejsi čokl, co proskakoval vobručí a vypadal přitom spokojeně.

Zažili jsme dokonce napínavej moment, kdy vyvolávač lákal diváky do koule smrti. Šlo vo to, že v tej kouli měli stát dobrovolníci a kolem nich kroužit příšerně rychle motorky. Přemejšlel jsem vo tom, že bych se před Hannah vycajchnoval a do tý koule vlez, ale Hannah mi řekla, že do takový koule může vlízt jen blbec. To mě hodně uklidnilo a šel jsem do toho. Naštěstí už měli dost dobrovolníků, a tak jsem vostrouhal a bylo.

Po cirkusovej seanci jsme šli k Butlerovi a já tam všem povídal, jaký to je peklo bejt uprostřed koule smrti. Hannah to samo sebou nepropálila, že jsem se v kouli smrti nekonal, naopak řikala, že jsem velkej hrdina. Je poznat, že mě má ráda.
14. 4. 2009

Sedíme si s Hannah takhle u Butlera, v klídku klídečku popíjíme drinky, když tu najednou se v lokále vobjevěj jakýsi mladíci v komickejch oblečcích. A že prej tu dneska maj koncert. Tak sem se podival na Butlera, vo co jako de. A ten na to, že je to band Fredyho syna a že ho mladej dlouho ukecával, tak si hoši tady můžou zahrát.

Tydlety kulturní akce způsobujou Butlerovi vždycky nějaký trable. Ale von si nedá pokoj a zkouší to pořád znovu. Tak jsem pozoroval ty mladíky a řikal si, kterej z nich asi je ten Fredyho syn. Ani jeden se mu nepodobal. Začali si rozbalovat svý fidlátka, podle toho, jak dlouho jim to trvalo, to byli docela zelenáči. Jednou jsem jim dokonce pomoh, když už nevěděli co a jak.

Plánovali jsme s Hannah, že až začnou hrát, vypadnem, ale z neznámýho důvodu jsme si řekli, že si na ten Butlerův průser počkáme. A fakt to bylo děsný. Jejich front-man tak divně mutoval, slova mu nebylo rozumět a měli to příšerně nahlas. Právě když ten asi Fredyho syn do mikrofonu řval be a mother fucker, oh my brother, rozrazil dveře jeho otec, tedy Fredy, jednu mu střelil za ucho a poslal ho domu. Abych pravdu řek, docela jsme Fredyho zásah ocenili.
13. 4. 2009

Tak se ten pitomej ufoun do Hannah zamiloval. To sem si moh' myslet. V časopise se dočet', že k okouzlení ženy je potřeba obdarovávat ji v jednom kuse kytkama. Začal je tahat domu. Děsný kvanta kytek. Když jsem se Hannah svěřil s tim, že na to pomalu nemám nervy, řekla, že to nějak zařídí.

Večer ufounovi vysvětlila, že jediný kytky, který stojí za to nosit, jsou malý zelený sušený. Když jsme se přesvědčili, že to klaplo, měla z toho dětinskou radost. Ufoun dodával docela vydatný modely. Tak nám ta jeho láska přišla vhod.

Horší ale bylo, že zhulenej ufoun nemlel o ničem jiným, než o kosmický lásce a furt nás nutil organizovat jakejsi gang, kterýmu by šlo jen a jen o lásku. S velkým L. Chvilkama to bylo legrační, ale pak se mi to přejedlo. Vesmírná láska mi ani tak moc nevadila, jako spíš to, že se ten zhulenej  mimozemšťan furt motal kolem Hannah. Hannah mě ale ubezpečila, že mu vymyslí nějakou užitečnou práci, aby se nenudil a neprudil. Zavolala strejdovi, něco s nim chvilku domlouvala, sedli jsme do její nový káry a odvezli jsme ufouna do sýrárny v horách obracet sejry. Mohlo by se mu tam líbit.
13. 4. 2009

Myslel jsem si, že mě už hned tak něco nezaskočí, ale splet' sem se. Normálně jsem potkal ufouna. Regulerního. Čučel na mě přes sklo autobusu, když jsem si to šinul od Hannah domu pozdě v noci. Velký černý voči, kebule jak sůva. Ale taková vyblitě šedivá. Dost mě to polekalo. A von si, ten ufoun, normálně ke mně vlez. Skrz zavřený vokýnko. Prostě prošel nějak záhadně sklem. Jsem mu udělal na sedačce místo a civěli sme na sebe.

Pak, když sem byl konečně na svý zastávce, šel ten mrňavej ufoun se mnou. Nemoh jsem mu z nějakýho záhadnýho důvodu vodporovat. Asi mě nějak telepaticky voblbnul. Doma jsem rychle naklopil jedno z ledničky, abych se zas trochu vrátil do formy. A ponivadž nejsem nelida, tak sem jedno nabíd' i ufounovi. Dal si. Postupem času sem si na něj nějak už zvyk a řek' sem si, že asi nebude škodič. Šel sem normálně spát, von si dáchnul na gauči v kuchyni.

Druhej den přišla Hannah a docela koukala, koho to mám doma. Ale protože je slušně vychovaná, tak se představila, a zeptala se ho, jestli pije gin. Když nevěděl nic ani vo trávě, řekla Hannah, že s ním bude ještě hodně práce a dala se do toho. Po pár dnech sme vzali ufouna s sebou k Butlerovi. Vostudu nám tam neudělal. Kalil docela obstojně. Ale měl to těžký, všichni si s nim chtěli připíjet.
12. 4. 2009

Nechtěl jsem Hannah moc namíchnout, a tak jsem se ani nějak zvlášť necukal, když přišla s tim, že zase pojedeme do sýrárny. Měl jsem ale obavy, to jo. A splnily se. De se tam dlouhej kus pěšky do kopce. Všude kamení, hmyz, krávy. Hannah to ale tak nevadí, asi proto, že je to jejich. A taky tam jezdí vod malinka.

Taky bylo dost blbý, že jsem tam musel makat. V tý jejich zasraný sýrárně se musej votáčet zatraceně těžký kulatý sejry z jedný strany na druhou. Jak u blbejch. Co je mi po tom, že to tak dělali už starý Gallové. Tydlety dlouhý rodinný tradice, to je pěkná věc, ale co já s tim.

Když začnu mlejt vo technickým pokroku a vo tom, jak všude ve světě už se sejry dělaj ve fabrikách, jenom tady a v rodišti Hannah praděda, se zastavil čas, tak se Hannah zakaboní a zvedá oči v sloup. Když takhle dlouho třeskutě remcám, Hannah mi začne řikat dědku. Podle toho jasně poznám, že jsme namíchnutý voba. Občas se taky stane, že se pěkně pohádáme. Už jsem dokonce jednou jel do města zpátky i stopem.

Ale nakonec to většinou u Butlera nějak srovnáme. Ty Hannah sejry vlastně ani nejsou tak hnusný, když se to veme kolem a kolem. A zas tak často do těch zatracenejch hor na tu jejich salaš nejezdíme.
12. 4. 2009

Poflakoval jsem se takhle ráno tou spouští po Hannah bejváku. Všude různý týpci. Tak se mi postupně vybavilo, že včera se tu konala velká session. Nejsrandovnější ze všech byl asi poeta Radley Catman, kterej tady každýmu nutil svou novou sbírku veršů „Měsíční květy". Děsně si to vychvaloval. Sice ho ostatní moc nevnímali a jeli si po svejch lajnách, ale já jsem takovej dobrák, že jsem s nim o tom dal řeč. A jen tak z legrace mu řikal, jak tydle lyrický věci žeru. Myslim, že ho to fakt potěšilo.

Sem si jeden exemplář teď po ránu vzal s sebou na hajzlik. Cigárko a začet' jsem se. Už dlouho jsem v žádnej knížce nelistoval, tak jsem si řek', že to tedy prubnu. Poměrně to nemělo hlavu ani patu. Ale že bych si na to nějak dělal názor, to zas ne. Po čase se probrala Hannah, tak jsem se jí zeptal, co ona na tu Radleyho věc říká a strčil jí tu knížku pod nos.

Hannah mě s tim poslala do prdele. Uplně jsem zapomněl, jak Hannah nesnáší, když ji někdo s něčim takhle brzy votravuje. Tak jsem se jí zeptal, jestli nechce kafe, a vona, že si ho dá tak za hodinu a zas usnula. Vstala jako správná hostitelka uplně poslední, když už byli všichni pryč, kromě mě samozřejmě.

Jak jsme si konečně dali to kafe, tak jsem jí znovu nacpal tu knížku. Chvilku v tom listovala, a pak řekla, že je to blbý, vrátila mi to a šla se vosprchovat. Mám pocit, že to Radleyho dílo vohodnotila docela odborně.
11. 4. 2009

Jsem se dostal do kapku prekérní situace. Došly mi peníze. První, komu jsem se s tím svěřil, byla samo sebou Hannah. Docela mě potěšila tím, že mi nenavrhla, abych šel někam makat. Moc dobře ví, že by mě to moc nebavilo. A taky ví, že když jsem někde v práci, bejvám grogy a nemám moc čas na náš vztah. A to by bylo hodně blbý.

Dumal jsem, koho oslovit, aby mi třeba poslal nějaký ty drobáky na účet. Rodiče jsem z toho pro tentokrát vynechal, ty mě sice často sponzorovali docela vydatně, ale mívaj u toho i divný řeči. A to je potupný. Vsadil jsem tudíž na bráchu. Šéfuje nějaký firmě na výrobu pružinek do hodinek. A je docela za vodou. Hezky jsem mu vylíčil, jak se na mě šklebí sociální dno, a optal se ho, jestli jako je to dobrý, aby mě v tom nechal.

Pak jsem pár dnů chodil do banky sledovat, jestli s tim bratr něco udělal. S tou mou situací. Po tejdnu se na účtě objevila docela slušná suma. Hned jsem letěl za Hannah, abych jí to řek'. Skočili jsme k Butlerovi a Hannah si tam jako obvykle soustředěně smotla brčko a začala vysvětlovat, jak na našem vztahu musim pracovat, že to prostě nesmim flákat. O penězích se jí mluvit nechtělo, tydle věci ona kapku ignoruje. A má recht. Je to vysloveně trapný, zabejvat se penězma.
11.4. 2009

Tedy dneska mě bolí šiška uplně ukázkově. Hannah totiž včera zas vydumala, že se pudem projít po bárech. Že furt se jen válet v mym brlohu není nic zajímavýho. Sme si to namířili do takový tý čtvrti, co bydlej různý pisálci, máničky a jiný existence. Nejdřív sme popili po sklence ginu v jakýsi temný nálevně, řikali si tam U Bizona nebo U muflona nebo tak nějak. Ale měli tam muziku moc na plný kule, tak sme šli hledat lepší bár. Brzy sme narazili na nějakej u Shakespeara, ten se nám zdál příhodnější.

Všude takový ty figury s kudrnatejma vlasama, v oblečcích s aplikacema, co nadšeně plácali o  nezávislejch filmech, knížkách nebo čem. No z těch mám akorát plezír a v podstatě mi nevaděj. Horší bylo, že bar-man byl pěknej popleta, asi se moc zaposlouchal do toho jazzu, co tam hrál. Když mu Hannah přikázala, ať dokulí gin s tonikem, po chvilce na aplaus přines nějakou divnou žbrndu. Ani mě to nechutnalo, a to jsem schopnej vypít ledacos. Hannah se s tim nemazala, vzala ty sklínky a šla mu to votlouct vo hlavu.

Měl ten člobrda štěstí, že byl skrytej za masívnim dřevěným bar-pultem, kterej Hannah drobně zabrzdil, když tam vystartovala. Milej bar-man  se po té, co mu Hannah dost surově vysvětlila, jak má vypadat gin s tonikem, polepšil. Další runda byla už oukej. Si ten pitoma troufnul Hannah dát nějakej pofidérní tonik s umělým sladidlem nebo co. Musel se jí vomluvit a napravit chybu. To dá rozum. Jinak by to nešlo.

Ono odporovat Hannah, to nejde. Ani já to nedělám. Taky dycky rači sklopim uši a řikám jí, to víš, Hannah, si jak břitva, tě miluju. Hannah teďka eště vyspává, celá zmožená z toho našeho výletu, já skočim někam pro cigára, aby až se probudí, měla co kouřit. No jo, s Hannah je mi prostě dobře, no.
11. 4. 2009

Dneska bylo hnusný horko. Děsně sem se nudil. Tak sem zavolal Hannah, co zrovna dělá. Ona na to, že v tom vedru se nic moc podnikat nedá a že má strašně blbou náladu. Jsem se jí vtipně optal, jestli můžu přijít, a ona, že je jí to absolutly šumák. Řek' sem si, že za ní tedy zajdu.

Aspoň, že měla doma ten gin. Něco málo jsme se napili. Cpali jsme do toho spousty ledu. Hannah vypadala furt votráveně, ale neřešil sem to. Pustil jsem nějakej bigbít a udělal nějaký tousty. S vejcema. Hannah to moc neocenila, ale já si řikal, že je to všecko tim vedrem. Navrhnul jsem, že jako abychom si kapku zdřímli. Hannah byla po tom jídle tak bez nálady, že se jí nechtělo ani chrápat. Tak sem jí nalil další sklenku ginu a zalomil to. Pak sem se probral a kvákal něco vo tom, že bysme mohli pro změnu k Butlerovi. Jenže Hannah se k tomuhle návrhu moc nepostavila čelem.

Sme tedy tak v tom jejim kvartýře koukali do zdi, ani moc nežvanili, prostě to vedro je fakt mor. Gin sme vypili a ani nebyli moc připitý. Jen kapku zbitý. Hlavně tedy Hannah. Mně to bylo docela jedno. Já tydle situace zas tak moc neprožívám. Byl sem ale docela rád, že sem s Hannah, si myslim, že flákat se ve dvou je lepší než každej tak nějak sólo. A že Hannah byla vlastně docela ráda, že tam u ní vokounim.
11. 4. 2009

Hannah zas sršela nápadama. Co podniknout. Že pro změnu nějaký grilování na zahradě jejich noblesního rodinnýho sídla. Voni její rodiče sou kapku snobáci. Ale jinak pohodáři, třeba tudle nám sponzli vejlet po Skandinávii. Sem se necukal, ale  jel sem tam. S Hannah. Jenže teď chci mluvit vo tom barbecue.

Lidí jak psů. Všecko Hannah rodina a jiný. Nejvíc se mi asi líbil strejc Harry z Oregonu. Kravata, sáčko, na hlavě svítící pleš. Drnkal na kytaru a lil do sebe whiskey. Dost se vodvazoval. Sem s nim nezpíval, ponivadž halekám děsně falešně, ale sem tam sem se plácal do rytmu po kolenou, svejch. A dokonce i Hannah. Ani mě za to nijak nesjela. Asi jí to bavilo, jak sme free a happy. Hlavně ale ten Harry, zlinkoval se jak dobytek. A dělal ukrutnou vostudu. Každou ženskou plácal po zadku a podobně. Ani ty už krapet starší ročníky nevynechal.

To grilovaný maso bylo dobrý. Různý kusy ovce, prsíčka z kuřátka, libový z krůty, ba i ryby luxusní a tak podobně, ale vepř ne, voni to rádi kosher. A taky fůry různý zeleniny k tomu. I takový zvláštní exotický. Sem některý ty zelený bobule, šlahouny, lupení a tak vůbec neznal, ale když to jedla Hannah, tak sem si taky dal. Pěkně to zapíjel pívem a celkově oukej to bylo. Sem se édlvajs nadlábnul.

Když rodinný barbecue skončilo, nějak sme s Hannah ještě neměli dost a zase šli spolu k Butlerovi. Nás to tam furt táhne. Protože tam nikdy nezavíraj asi. A nejspíš taky proto, že v Butlerově lokálu dycky mám nějaký posluchače, který mi ještě nerozbili ciferník, když kapku blbě melu.
10. 4. 2009

Hannah tudle vymyslila, že mě veme na vejlet. Má za městem chatu, kterou sem eště zatím neviděl, a že jako to bude dobrý. Dokonce mi navrhla, že pojedem jejím autem. Ta její kára tedy není nic moc. Má starou fordku po otcovi, taková docela herka, na který furt něco nefunguje. Nejezdím s ní moc rád, jednak kvůli tomu autu, a pak taky proto, že Hannah není bůhví jakej šofér. Ale protože mám dobrodružnou povahu, občas si to s Hannah lajsnu.

Na prvním exitu nám to chcíplo a Hannah klela jak dlaždič. Dost sem z toho měl psinu, ponivadž když je Hannah rozjetá, tak jí to moc sluší. Furt samý do prdele a tak podobně. No pohoda. Řek' sem jí, že tam tu káru necháme, vemem deku a pudem se někam vyvalit. To mi neprošlo. Hannah pořád, že to musíme někam vodtáhnout a že přijede její service-man a že na tu její chajdu prostě dojedeme. Řikal jsem, že to není vůbec potřeba, ale stejně jsem musel tu rezatou bestii kus cesty tlačit. No, byl jsem z toho brzy grogy. Tak jsem potom rači sebou fláknul na zadní sedačku a čekal, až se vyklube ten její slavnej service-man. Dali jsme pár jointů a jakejsi týpek dovopravdy dorazil. Spravil to a my jsme si to drandili dál.

Už jsme byli pěknej kousek za městem, když nám to znovu zkolabovalo. Hannah byla nasraná, já taky, chvilku jsme na sebe řvali. Pak jsme z tý zatracený káry vylezli a Hannah slíbila, že tam ten vrak nechá, a že se pro něj už nikdy nevrátí.

Šli jsme na stopa. Dlouho jsme se u silnice nemrcasili. Vodvez nás nějakej hipík v počmáraným brouku přímo k Butlerovi. Večír jsem tam každýho votravoval s tim, jak je v přírodě pěkně a že bez vejletů do forest-nature to nemá prostě vůbec grády.
10. 4. 2009

Hannah vodjela na měsíc za pratetou do Virginie. Přemejšlel sem, co budu dělat. Když je Hannah fuč. Nakonec jsem vykoumal, že sem dlouho neviděl svý kámoše. S Fredym a Daddym bejvá dycky dobře. Jsou děsně sehraný. Sem je tedy kontaktoval. Hnedle jsme dohodli, že někam vyrazíme. Fredy navrhnul, že bysme mohli začít přemejšlet v non-stopu u Butlera. My sme s Daddym souhlasili. Trošku popít nikdy není na škodu. Po třech dnech v nonstopáči a tejdnu, během kerýho sme se z tý vopice kurýrovali v Daddyho doupěti, sme měli už všecko dostatečně promyšlený.

Naskákali sme do Fredyho dodávky a vyjeli. Směr jezera. Fredy celou cestu čuměl do nebe a komentoval, jak se tam hejbaj mraky. Sme mu s Daddym vysvětlovali, že je lepší, když řídí, čumět před sebe, co se děje na silnici.

K jezerům jsme dojeli bez havárky. To bylo príma. Pak jsme šli lovit ryby. Já to umim hodně dobře. Fredy s Daddym moc ne, ale zato jsou sehraný. Aspoň něco. Akorát Daddy mě kapku štval, že u rybaření nedokázal držet hubu. Furt mlel vo tom, jak by do vody mrsknul hand-granát a podobný kraviny. Neměli jsme ho asi na ty ryby tahat. Pořád jen blbě žvanil. Tak jsme ho poslali na žížaly, fakt jsme ho už měli dost. Vrátil se za dva dny bez žížal. Potřeboval prachy, aby nám taky moh' donýst pivo. Děsně se motal, tak jsme mu nic nedali. Nás už to rybaření a mlčení pomalu taky přestávalo bavit, a tak jsme si sbalili fidlátka a jeli zase k Butlerovi. Měli jsme o čem vyprávět. A to se hodně cení.
8. 4. 2009

Sedíme takhle s Hannah na paletách ve stínu za obchoďákem. Chytáme lelky a přitom poslouchám, jak ty popelnice děsně smrděj. Hannah ty smrady dost nesnáší. Zato pořád hulí. To jí nesmrdí. Vypadá to, jako bysme se nudili, ale my čekáme, až to příde. Mělo by to začít docela brzo. Máme samo sebou dost dobrý informace, proto taky tady v tom smradu sedíme. Co nevidět si to přihasí první, podle něj poznáme, jak to dopadne. Až všecky ty masový zbytky naloží a vodveze do kafilérky, vyčistí se vzduch a začne to. Vyvezou zeleninu a bagety.

Marně vymejšlim nějaký džouky, abych to čekání Hannah usnadnil. Začnu něco plácat o tom, jak sem ve Vietnamu vyhrál válku, ale Hannah to vůbec nebere. Tak začnu hovořit o tom, kterak sem v Libanónu přikládal do kotle v jednom hotelu, ale taky nic. Hannah se furt jen znuděně povaluje. Už jí to fakt nebaví.

Kdyby nebylo tak zatraceně horko, šli bysme se aspoň koupat. Ale tohle je už moc. Na druhou stranu nám to nahrává, že je prekérně horko. Že je horko úplně všem. S tím se právě počítá.

Začnu z nudy pískat, Hannah mě okřikne, že mi to neladí. Tak toho nechám. Moh' bych nás taky prozradit. Jde o to, abychom nikoho neprobudili. Když se nevzbudí šofér od zeleniny a baget, prodáme to, pořádně se zhulíme a pudeme si nakrást čerstvý. Baví nás to. Jsme totiž club drobné kauzální klimatické criminality. Věříme pouze globálnímu klimatu a sobě.
4. 4. 2009

Si to takhle šineme s Hannah nadzemkou, když tu zazvoní v její kabelce z pravýho mexickýho lnu s elegantníma barevnejma aplikacema mobil. Já svůj už leta nemám. Nenosim to. Víte proč? Protože já u sebe nesmim mít žádný zbraně. Jsem pak děsně nebezpečnej. A mobil, to je taky zbraň, sem onehdá s jednou libovou motorolou jakýmusi voprsklýmu cypovi v Las Vegas zlomil čelist, no. Ale zpátky k tomu telefonátu. Sháněl mě starej kámoš Luky. Že už dlouho mi nic nevyprávěl. Von má asi pět historek a mele je furt dokola. Ale jinak je to prima boy. Má supr kabriolet. A že co jako nezajít na drink. Mu řikám, Luky, nemám čas, zrovna s Hannah jedem do cinema. A Luk, že takhle to nejde, že má fakt potřebu si pokrafat. Tak sme s Hannah usoudili, že tedy ho nenecháme ve štychu.

No. Večírek to byl děsivej. Luky zas měl potřebu vytáhnout tu svou storku, jak skočil do řeky, aby zachránil jakýsi zfetovaný bejby, co se topilo. A přitom si roztlouk lebku vo kamení, jak tam vlít hlavou napřed. Do tý kalný vody. Nedalo se mu na to nic říct. Maximálně sosat jeho poměrně slušnou whiskey a blbě se usmívat tomu dojemnýmu příběhu, co sem slyšel už sto dvacetkrát. Prostě, když má Luky potřebu se svěřit se svejma událostma, člověk se nad nim dycky ustrne. Hannah děsně zívala, ale já Lukyho jakože poslouchal. A potom sme s Hannah jeli do našeho kvartýru. Celý vystresovaný. Jo. Sorry, že todle jaksi není moc luxusní historka, ale co se dá dělat, zejtra pochystám lepší.
3. 4. 2009

Chtěl sem původně vykládat vo tom, jak sem loni v zimě ve Venkůvru skolil medvěda mouchou, estli nevíte, co je to za loveckou techniku, tak to propálim, se veme obrovská kanadská moucha, odkřídlí se a mrskne po šelmě. Nebo jiný historky dát k lepšímu, ale budu se zatim šetřit, to ještě tak uplně nerozjedu, ty svý džouky. Dneska bych spíš dal k dobru nějakou míň brutální historku. Třeba jak sem jel s Hannah do Bronxu a když jí nějakej šmejd mírnyx týrnyx řek' hele bejby, tak sem ho sejmul svou levačkou, a von mně pak prostřelil břicho browningem. Ale vo tom taky nechci vlastně moc povidat. Spíš bych chtěl povyprávět vo svý libový imidž.

Je zjevný, že přichází jaro. Tak sem sadil na manšestr. Unikátně líbezně zahnědlej kabátek s kapcičkama vzor Mao Ce-tung, plandavý gatě, samo sebou taky supr manšestr, takový světle zelenkavý, ale kdysi, teď drobně hodně vyšisovaný. Roláček. Černej. Regulerně elegantně pomuchlanej a votahanej, ale na intelektuálnu mi přidává. Sandálky z pravý kůže. Takový pěkně vošmajdaný.

Když se ploužim pasáží s žvárem pod sosákem, dost mě lidi voceňujou. Maj ze mě dobrej pocit. Že jako někdo je furt i dneska v tý hektický době free, žádný násilí na sobě. Prostě pěknej člověk s dobrou imidží. No. Na úvod to stačí. Zejtra vám toho povim mnohem víc.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one