Vaši Naši
DSC08484.JPG
640067.jpg
S Míšou se známe asi deset let. Hezkej vztah. Chviličku, tak dva roky, jsem do ní byl zamilovanej, pak jsme se kamarádili, potom jsme se nějakej čas nemuseli, přišli si zase na chuť, běžný, mám ji rád, protože mě má ráda, a ona má ráda mě, protože ji mám rád. 
Včera jsem s ní šel nakupovat pytel sušenýho žrádla pro její dva psy. Míša by ho neunesla, a taky by to sama nezvládla, protože skoro nevidí. Šli jsme do Kotvy, do dvoupatrový hypersámošky. Jako průvodce jsem se osvědčil skvěle, bloudili jsme už než jsme našli koutek s psím žrádlem. Tam jsme zjistili, že ten levnej druh nemaj, a tak s jednou konzervou a dvěma sáčkama kolínek jsme pod mojí taktovkou zamířili k nejbližší osamocené kase. Paní prodavačka byla božská. Zeptali jsme se jí, kdy budou mít onen desetikilovej pytel, a ona děla, že se máme zeptat. Koho, to už neprozradila. S nevrlostí sobě vlastní jsem nahlas utrousil, že je tele. Jenže po pěti minutách jsme se k ní vrátili, anžto jsem nemohl najít východ. Vyšmákla si nás, když nás nadirigovala na schodiště k výtahu. Nejel. A tak jsme bloumali garážema, kde Míša málem vrhla, protože je citlivá na smrad, třeba perníkáře pozná podle toho chemickýho puchu, co jde z jejich hadrů, a kterej můj nos nikotinisty nikdy nezaregistruje. Potom nás zachránilo jakési schodiště jako vystřižený z nějakýho blbýho americkýho filmu. Tý radosti. 
Dneska jsme šli do Labutě, vybaveni nákupní taškou na dvou kolečkách, co frčela mezi dětma, když jsme byli děti. Pročež jsme byli rozverní a chechtali se tomu, že všem v podstatě houká v makovici, nejen nám dvěma. Nákup proběh úplně hladce, vozejk mi akorát pořád drnkal o paty, jelikož je sestrojen pro trpaslíky s dlouhejma rukama. Jen u Míši doma jsme nesklidili očekávaný aplaus, ale její dcerka nám vylála, že jsme jí nekoupili požadovanej multidrink či co, ale vobyčejný jupíky. Míša jí tedy hnedle vynadala, protože to s dětma umí, a já radši odjel domů. 
Zjistil jsem, že ve mně dříme utajenej milovník sámošek, garáží a tak. Tenhle moderní svět, v tom se umím pěkně otáčet. A svý odpůldne a večery dokážu trávit věru plodně, bez nudy. Jestli to není tím, že poslední dobou mám sebe a své přátele docela rád, poměrně furt, nehledě na přízeň či nepřízeň okolností. No. 
Konkrétně s Míšou mě to ba, poněvadž jí dělám Golema, nejednoho týpka jsem už sestřelil. Ale to bylo dřív. Je pořád krásná, tak nějak dětsky, věčně má potřebu mít ráda a pomáhat. I když si to vlastně ona sama zaslouží víc než kdokoliv jinej, lásku a hodný lidi. Nějak jsem se rozněžnil, skočím na Růžek, je noc, pohovořím s galérkama a bezdomovcema, abych se odreagoval od svejch zmatenejch pocitů. Těžko se usíná člověkovi, kterej je věčně zamilovanej. A ta Patti Smith tak hezky zpívá. Dream Of Life.

10.1.2002 
P4280002.JPG
Bylo to v létě 1995, kdy jsem značně provokoval osud a všechno hnal až na samou mez možností, ba i za ni. Procházel jsem se krajem, odtud tam a zas jinam, polykal kilometry rychlou chůzí. Ale stále se nemohl zbavit přebytečné energie, která byla něčím podobná těm nebeským úkazům prazvláštním, které mi nedávaly pokoje. Třeba malý temně černý mrak na úplně modrém nebi, přímo nade mnou, pohybující se stejnou rychlostí a směrem jako já a podobné laskominy. Nezbývalo mi, než zkusit vybruslit z toho psychedelicko-meteorologického náporu na mozek přes řádné zdemolování si mysli, tedy se pěkně opít. Ovšem vůbec jsem nedomyslel, že nemám u sebe zrovna žádné peníze, nijak jsem to nehodlal řešit a říkal si, že to nějak dopadne. V obci Mrzky jsem do sebe lil číši za číší a aby toho nebylo málo, pustil se do sporů s místními bijci, kteří vyloženě měli zálusk si mě vychutnat, což se mi svým způsobem líbilo, na druhou stranu zas o další úraz jsem tak moc nestál. I napadlo mě v mé připité mysli, že zavolám Radce, zda by tam za mnou nepřijela z Prahy a nezalepila za mě ten otevřený účet, protože bylo nad slunce jasnější, že jakmile bych jim přiznal, že nemám ani vindru, začalo by to lítat. Radka nějak asi pochopila, že situace není úplně růžová a asi za hodinu dvě se tam objevila se svým vozem. Přijela i se ségrou. Využil jsem zmatku, který způsobily v lokále svým příchodem, rychle jim to za Radčiny peníze zaplatil a poměrně hbitě naskákal do auta a jeli jsme. Abych to všecko řádně vylepšil a abych Radce udělal ještě větší radost, mlel jsem cestou o nebeských silách, které dozajista zaviní v tomhle energeticky excitovaném období nejednu dopravní nehodu a ať tedy jedeme opatrně. Pár dnů na to jsem už k úrazu přišel, bylo to jaksi nevyhnutelné, to bylo zas pro změnu v Praze.
S Radkou na horách - obrázek

S Radkou na horách - obrázek

2001

Do Krkonoš jsem jezdil jako děcko každý rok, pak jsem jaksi těchto kratochvílí zimních zanechal. Ale pořád jsem měl k těmto místům docela kladný vztah, a tak jsem neodmítnul návrh kamarádky Radky, že si pojedeme zaběžkovat. Od posledního mého lyžování sice uteklo nějakých patnáct let, ale domníval jsem se naivně, že tyto dovednosti nelze zapomenout. Dopravu, ubytování, lyže, boty, proviant, nic jsem nemusel shánět, všechno bylo na Radce, a tak já jen usedl do jejího vozu a vyrazili jsme na výlet. Vzali jsme s sebou ještě jejího kamaráda Honzu, velkého horala a vypravěče.

A dobře jsme udělali, protože hned úvodní přesun do horské boudy by se bez něj neobešel. Na kopec nás sice vytáhnula lanovka, ale po hřebenech to bylo ještě dobrých pět kilometrů. Samo sebou sněhu všude velké spousty. Takže jsme použili lyže. Mně to tedy ale vůbec nešlo, botka mi stále jakýmsi záhadným způsobem nechtěla stát na lyži, sesmekávala se a já věčně padal. A taky už byla tma, čímž to bylo všechno ještě takové pikantnější. Radka s Honzou na mě museli pořád čekat.

Aby se to nepletlo, půjčená lyžařská obuv se mi rozbila, nebo vázání nebo co, prostě nešlo to. Chtěl jsem tedy chvilku jít po svých, ale to taky nešlo, protože jsem se bořil po kolena do sněhu a co krok, to veliká námaha. Honza to tedy vyřešil tak, že mi půjčil své lyže a boty a ty mé rozhašené lyžařské pomůcky si vzal sám. Těch pět kilometrů jsme šli asi tři hodiny. Dělal jsem též svým spoluvýletníkům velikou radost tím, jak jsem stále nahlas přemýšlel o tom, kterak je hnusné zemřít na sněhu vysílením.

Jakmile jsme dorazili na chatu, v tu ránu jsem pookřál. V takové obrovské místnosti s palandami a žhnoucími kamny jsme s Honzou celou noc zpívali písně a vyprávěli si historky a já mu neustále děkoval za to, že mi zachránil život. Též bylo příjemné, že tam byla ještě nějaká děvčata, kterým nevadilo, že jsme je nenechali celou noc vyspat, ale různě se k nim chovali galantně a nenuceně přátelsky jim stále nabízeli alkoholy.

No, pak se tam různě lyžovalo, popíjelo, já tedy spíš dělal to druhé, a nakonec asi po týdnu jsme jeli zas do Prahy. Velmi veselé bylo to, že na parkovišti pod horou Radka zjistila, že někde ztratila klíčky od auta. Vypadalo to na další horor, protože zas nastala noc. Ale kupodivu to dobře dopadlo, jelikož klíčky našla výčepní v hospodě, kde je Radka vytrousila a kde jsme se loučili s horami. Já se tam tedy i celý sušil, protože sestup z kopce na lyžích pro mě opět znamenal nejedno ulehnutí do sněhu, i když mi už ta lyžovačka šla trochu líp než první den.

Taky bylo velmi veselé, že tu první noc našeho výletu, co jsem neustále Honzovi při nejedné láhvi destilátu upřímně děkoval, jaký je můj zachránce, přišla do horské chaty někdy kolem páté nad ránem skupinka skautů, kteří na horu vystoupili od hodně vzdálené železniční stanice bez lyží a bez pomoci lanovky. Celý den a noc ty děti šlapaly hlubokým sněhem. Za odměnu si mohly samy uvařit vuřtguláš. A protože jsem hodný člověk, dovolil jsem skautíkům, aby mi dali ochutnat toho, co navařili, a když jsem se pěkně nasytil, poděkoval jsem jim.
IMG_0380.JPG
tadle Blanka asi byla nejvypečenější modýlek, na který jsem kdy narazil. přivodila mi ji Radka, která mě do Strakonic zavlekla. potkal jsem ji v báru u komína, kde se kalilo tak do čtyř pěti do rána, a pak se šlo do nějakýho bejváku pospat, aby se postavy zas občerstvily na další kalbu. jednou mi vesele oznámila, ať du k doktorovi, že mám kapelu. neměl jsem nic, jen vostudu. ale to se dá, horší bylo, že jsem si jednou kvůli ní zlomil ruku, když jsem něco vykládal na chatě, a máchal mocně u toho okončetinama horníma, že jsem si jednu málem ulomil o rám ve zdi, kde bylo okno z místnosti do místnosti. přijela tam ještě s jednou kamarádkou. a aby bylo veselo, tak sme kradli na polích zeleninu a dělali z toho salát. děsnej kotel, kterej pak logicky šel do kompostu. protože se to nedalo jíst. sem ji navštěvoval ve Strakonicích, dělala na finančáku, ale přestala ze mě mít radost, protože jsem byl věčně drobet ujetej. a ona v tom úřadě chtěla vypadat seriosně a nemít problémy. no a potom mě výlety do Strakonic přestaly bavit a bylo. už jsem ji od tý doby neviděl.
0000317c1_47ac0d.jpg
jsem si ji tak vybavil, tudle poťouchlou holku, když jsem byl v paláci adria na jugmannově náměstí si něco zařizovat, ona tam sedávala v kavárně. jak bejvala nahoře. a sem tam provozovala tanečky u takový tý muziky, co frčela. kdysi. jsem tam za ní chodil. byla více méně hodně stabilně potřeštěná. vždycky z toho koukal maleur, z nějakýho toho meetingu s ní. jednou u ní doma jsem se rozpovídal a asi po hodině mě stípla a pustila mi kazeťák, na který si mě celou dobu zlomyslně nahrávala. na tejdenním výletě ve východním německu jsem kvůli ní trpěl, protože mě přítelkyně jitka polila horkým kafem, když si všimla, že s blankou sem zadobře. její sestra měla ráda petra nagyho a visely všude u nich na jarově jeho plakáty. děs běs. nebo mi jednou chtěla jakože dát pusu, jenže místo toho do mě foukla dým z cigára a já se málem udusil. a to předtim chtěla ještě vozit na zádech, protože jí prej bolely nožičky. jakýkoliv vzpomínky na ni jsou spojený s nějakým tim pocitem, že si ze mě furt dělala prdelky. a bavilo ji to. ale mě vlastně taky. co s ní je teď, to netuším, ale jak sem tam bych rád potkal někoho z minula, tak o nějaký setkání s ní bych asi po pravdě moc nestál.
obr_146152.jpg
Ten člověk vypadá poměrně všedně, ale až tak normální nebude, to bych k němu nechodil už tak dlouho. Má svá specifika, která z něj dělají sympatickou postavu.

Pokaždé, když se u něj objevím, se totiž s neskrývaným zájmem zeptá, jestli netrpím nějakými úzkostmi nebo něčím takovým. Původně jsem si myslel, že je to jen taková obligátní otázečka, pak mi ale časem došlo, že vůbec ne, že ten doktor s napětím čeká, co mu řeknu nemilého. Když mlčím nebo to přejdu nějakým vtipem, je trošku nespokojený, pakliže mu ale začnu líčit, co se mi hrozného stalo, začne svítit jako sluníčko.

Asi nejvíc rozesmátý byl, když jsme probírali pochmurnost skotské přírody, to jásal a s nadšením v hlase rozebíral, jak jsou ta blata a močály skvělé pro deprese, že to je fakt ohromné. Taky se mu onehdá líbilo, že jsem se mu svěřil s tím, jakou jsem měl děsnou kocovinu po vypití třech lahví červeného, smál se na celé kolo a říkal, že to mohlo dopadnout velmi špatně.

Našeho psychiatra mám rád, pokaždé se snažím potěšit ho nějakou tou historkou o tom, co se mi hrozného přihodilo. Dělá mi velkou radost, když se chichotá a je nadšený z toho, jak se mi špatně vede.

20.9.2002
29543.jpg
Že se budu často vídat s lidmi z oblasti péče o duševní zdraví, bylo jasné poměrně záhy. Nechoval jsem se nikdy příliš standardně a sem tam i nápadně jinak viděl realitu, než bylo kolem běžné. Myslím, že první psycholog, se kterým jsem si pěkně pohovořil, byl obrovitý Oswald. Testoval mě, zda nejsem schizofrenik, když mi bylo devatenáct. Vůbec jsem mu tuhle myšlenku nerozmlouval, protože schizofrenici byli mí oblíbení hrdinové už od dětství. S chutí jsem mu vyplnil Róršacha, i nějaké testy s barvičkami, že se jen mlsně oblízl a řekl, že mám náběh.

Pak jsem pár let zahálel a s psychology nehovořil, což byla chyba. Ale napravil jsem ji už ve svých dvaceti devíti, od té doby s nimi debatuji často. Třeba psycholog či psychiatr Kašparů ze mě byl natolik uhranutý, že mi řekl, že mám vymalováno. Že tuhle diagnosu, co mám já, ještě neviděl. Říkal jsem mu něco o tom, jak je dobré komunikovat s různými entitami v mimo-prostoru. Náš pohovor byl kouzelný tím, že jsme si nepovídali u něj v ordinaci, ale na policejní stanici v Pelhřimově. Mělo to nádech takového trochu tajemna.

V Jihlavě jsem hovořil s jakýmsi starým doktorem, který se tvářil velmi rozšafně. Ale aby mi dal co proto, udělil mi úkol odpovědět písemně asi na šest set dotěrných otázek. Odpověděl jsem asi na tři, zbytek jsem přeškrtal se slovy, že mě to obtěžuje. Byl velmi spokojený a uznal, že mám za ušima. Že vyplňovat tyhle magořiny je pro plebs a ne pro kvalitního schizofrenika.

Pak jsem během své kariéry hovořil ještě s mnohým psychologem a psycholožkou, psychiatrem či psychiatryní. Že si je všechny ani nepamatuji. Utkvěl mi hodně ale odborník nad jiné uznávaný, jakýsi emeritní doktor v Bohnicích, který tam radil mladším kolegům při vizitách. Ten za mnou chodil na kuřárnu, aby si pěkně poklábosil o halucinacích a jiných mých zálibách. Vždy mi dal cigaretu a už jsme se spolu kvalitně bavili. Dal mi mnoho rad. Protože si mě oblíbil.

Další psycholog, který mi utkvěl, byl mladý slovenský odborník, který mi za pohovor dal vždy sto korun, aby mě motivoval. S tím jsme dávali dohromady celou mou cestu v podzemní říši, kterou jsem absolvoval ve svých třiceti devíti letech, moc ho to bavilo. Mě taky. Jeho otázky byly velmi sofistikované a velmi mi pomohly při rozpomínání se na různé příšerky v podzemí.

Taky nemohu nevzpomenout psycholožku Novákovou, které jsem věnoval své sebrané spisy, kde jsem podrobně popisoval své zážitky z extatických stavů. Tato paní to se mnou dokonale uměla. Nejdřív mě lekala, a pak byla velmi otevřená a radila o sto péro. Některé její rady se mi i líbily. Též mi bylo milé, že mě vždy slušně a zdvořile požádala, ať se za ní stavím, že si pohovoříme. A dokonce mi vždy poděkovala, když jsem jí prozradil zas něco z mimo-reality.

Psychologové a psychiatři to mají prostě rádi, když se člověk nestydí a pěkně jim všechno vylíčí, jak to je za zrcadlem, vždyť proto to dělají, aby si užili nějaké novinky. A já jim vždy toho prozradil hodně. Málokterý odcházel z našeho setkání nespokojený. 
mecklenburg.jpg
Mohlo to bejt tak v šestaosmdesátým. "Ukaž jí Prahu," řekla mi kámoška a nechala mi na krku krásnou pubescentní Germánku. No jo, protáhnu ji pár knajpama a hodim pak na vlak, jsem si řek. Jenže se to nějak vysmeklo.

V Holešovicích jsme potkali dva pitomce, který ji chtěli voject. Já, starej dobrák, jsem jim to vodkejv. A šlo se k nim. Tak nějak jsem ale tej holce přišel na chuť, a tudíž ty dva podivíni museli poslouchat svýho debilního Kryla z páskáče v druhej místnosti a já se věnoval meklenburskej černovlásce. Svý modrobíle pruhovaný kalhotky si sundala a nandala za ten večer, noc a další den dostkrát, voba jsme byli jak v říji, úplně zblblý z těch svejch těl.

Pak se ozvala, totálně idiotskej dopis plnej nesmyslnejch kresbiček srdíček a jinejch sraček, že ať přijedu. Tak jsem tedy za ní dorazil do severního Enderákova. Hned jsme se ponořili do těch lásky her v jakýmsi dřevěným domku kus vod jejich paneláku. A asi dva dny jsme vodtud nevylejzali. Ve finále mi řekla, že jo, že to bylo príma. Jsem tedy zas jel domu.

Samo sebou jsem na ni zapomněl, jenže se mi znovu připomenula, ať se zas vyklubu, tentokrát v Drážďanech tref-punkt. Jsme se zlili jak dobytci mezi nějakejma debilníma studentama a ona mi vyklopila na schodech v jakýmsi děsivým klubíku, že je v tom a že budem mít dvojčata. "Bezva," jsem si řek, kapku udiven.

Trochu jsem nastartoval alkoholy a plánoval, jak tu školu dodělám, Ramona bude pinglovat v jedný německý hospodě u Flóry, až tedy potomci povyrostou, já shánět zkurvený prachy coby ekonom kdesi kdekoliv a jakože nám bude ve čtyřech fajn, a tak jsem za ní přijel neplánovaně vo tom podebatovat. Nějaká halucinogenní diskotéka v totální prdeli, kam nás hodil jakejsi trabant, a nějak koukám, moc z ní láska nevyzařuje, tak se ptám, co a jak, a vona, že potratila, že se to dalo čekat, že měla už jeden potrat před rokem a podobný hemzy, pročež jsem ty alkoholy nastartoval ještě víc, na školu se vysral a potykal si s nechutnejma halucinacema, kdy na mě mluvili mrtvý. Jsem byl tak kapátko za vraha, tím to asi bylo. Jojo.
IMG_1393.JPG
jsem tudle zavzpomínal na Toluena, bydlel chvilku u mě, v Libni, požíral tam vločky a všecky prachy měl jen na chlast, hrál v kapelách různejch, ale nějako zmagořil, a teď je už čas dead-man. vyprávěl furt něco o barevnejch čmoudíkách, když někam přišel, sestrojil z papíru hodiny, který měly kyvadlo z pet flašky. a když odcházel z toho bytu, ty hodiny dotikaly. bydlel v Mělnický ulici chvilku. s nějakou holkou. a často hrával v Borátu, jsem tam tudle byl a je to tam jiný, ale furt to jde. nejlepší akce s nim byly ve Strakonicích, to bejvalo přes celej víkend, veliký, strakonický mládežníci byli free a happy, v rokáči-kulturáku divným, ale to nevadilo, hlavně, že to bylo divoký. kdy přesně zhasnul Toluen, to už nevim, ale Újezd mám spojenej už na věčný časy s ním. byl to postavička.
e95ca450b3a9c967b8ec900dd57b215a--mmf250x250.jpg
„Řekni něco!" vyslovil to pomalu a záměrně chladně.
„Hranatý popelník," vystřelil hranatě.
„Celou větu," sám nevěděl, jestli se schyluje k bouřce, ale únava byla silnější.
„Držím v ruce hranatý popelník a za zády mám zeď," díval se přitom na obálku časopisu a snažil se vidět písmena jen jako obrázky, které nemohou dát žádný smysl.
„Proč mi to říkáš?" vzpomněl si na setkání, někdy před osmi lety, kdy musel říct přesně to samé, bolelo ho to, opakuje se a ani neví, k čemu to je dobré.
„Protože říct ti to, co si o tobě myslím, se mi ještě nechce," místo toho ale chtěl prvnímu povědět, že přesně ví, proč chodí v oblečení, v jakém chodí, proč je všechno jedné barvy, chtěl mu vysvětlit, jak je mu díky tomu jasné, jaký je, i když on o tom neví. Jak se nemění.
„A ptal jsem se tě na sebe?" věděl, že druhý se věčně domnívá, jak ho má přečteného, v duchu se tomu usmál, ale zle, skoro v duchu nadával, i když nevědomky, to nadávání bylo někde hluboko uvnitř, sám nevěděl, odkud přichází.
„Ne, ale když chceš, abych s tebou mluvil, asi si myslíš, že mě zajímáš," měl potřebu zavřít oči a poprosit prvního, aby pustil nějakou kazetu, hodně nahlas.
„Tak já tě nezajímám?" konečně se rozesmál upřímně.
„Ano i ne, mám teď prázdnou hlavu, ani ty v ní nejsi," cítil, že se mu první dostal pod kůži. A bylo mu to moc příjemné, cítil se s ním doma.
„Co jsi chtěl říct tím popelníkem?" a začal přemýšlet, jestli náhodou druhého nezneužívá, ale hned o tom zapochyboval, nebyl si něčeho takového vědom.
„Jsou věci, které se špatně vysvětlují," řekl, protože se najednou zase cítil opuštěný a sám, a udělalo se mu z toho špatně.
„Náhodou já ten popelník znám. Je ošklivý, ale ty sis na něj zvykl. Proč ho nevyhodíš a nepoužíváš nějaký hezčí?" zeptal se, ale nechtěl slyšet odpověď.
„Tyhle věci, na které si člověk zvykne, musí mít někde hluboko něco skrytého, nějakou vlastnost, která může za to, že nejen že ti patří, ale i ty patříš jim. Tím, že spolu cestujeme, patříme si, i když o tom nechceme nic vědět," napadlo ho, že neví, proč vzniklo slovo středověk, zní prázdně, doba ledová je mnohem jasnější, to už ale neřekl, protože se začal stydět, že se mu první bude smát. Zle a nevlídně, jak to tak dobře umí.
„Já nejsem věc, nemůžu ti patřit, a ani tě nechci vlastnit. Ale asi se pletu, patřím ti. Tak a teď řekni něco jiného!" dostal chuť druhého vidět zevnitř.
„Třistakrát devadesát minut muziky, asi, přibližně, denně dvakrát devadesát minut muziky nahlas a kolem sedí a stojí lidé, přemýšlím, proč to musím mít, nechci je slyšet, pár nezajímavých vět, ticho, někdy mám chuť být nějak milý, někdy se po někom ohnat, nejde to ovládat, ono samo, neovládám to, hraje si to se mnou, proto poslouchám tu muziku, aby mě neměli v hrsti, abych nepodléhal jejich náladám," musel o hudbě mluvit, měl čím dál větší potřebu něco poslouchat, vypnout u toho, přesunout se jinam.
„No, já jdu pryč, pusť si zase něco, nevěřím ti všechno, ale sobě také ne, jdu pryč, ale ty pojď se mnou a neposlouchej mě ani nikoho jiného, jen tu muziku. Budeš zase klidný a pak rozrušený, a ono to bude měnit tvou náladu, ale zároveň ty budeš měnit to, co ti tu náladu mění," měl pocit, že se propadá, chtěl druhého chytit za ruku, ale neudělal to.
„Nikam nepůjdeme, všude číhá zima a tma, zůstaneme tady a ty mi budeš číst. Dřív se četlo jen nahlas, nikdo neznal to dnešní čtení si pro sebe, utíkání do knihy, dřív kniha spojovala," viděl, že první má z něčeho strach, ale nechtěl o tom mluvit, přišlo mu to moc bolestné.
„Nebudu ti číst, radši poslouchej tu svou muziku, já se na tebe budu potichu koukat a ty to budeš vědět a budeš se chovat podle toho. Nebudeš sám, ale se mnou," řekl a netušil, proč mu před chvilkou bylo skoro do pláče, teď už věděl, že se to hned tak nevrátí.


11.12.2002 
P1050823-1.JPG
historky o Hannah a o mně, stanislavovi

Běleč, 23.10.2009
Tři starosti

Posted by stanislav in Kniha o Hannah on Říjen 16th, 2009

Byli jsme v kostelíčku. A v obchodě. S babičkou Hannah. Vracel jsem se pro deku na vozejček. A pro tašku s peněženkou. A zamknul jsem potom dům Hannah rodičů? A pak se to rozjelo. Klíčové hry. Jeden klíč pro Alžbět, aby si skočila na záchod, ale přitom odešly i klíče od kostelíčka spolu s Hannah, kostelíček zůstal otevřen. Klíče od zámečku. Klíče od domu Hannah rodičů. Chaos. Kde jsou které? Co je zamčeno? Málem jsem se zle zapotil. Dopadlo to ale. Kostelíček jsem šel zamknout. A i s ostatními klíči to nějak dopadlo.

A pak zas, jak to udělat s otopem? Když docházejí brikety z pilin. Měl bych nanosit dříví. Ale když tam sněží? Bylo by to rozumné? Odložíme to. Ale jen na zítra či pozítra, otop musí být. Vyčkám jen, až nebude tak nevlídno a podnik podniknu, otop přemístím na předem určené místo, odkud poputuje do kamen. By nebyla zima.

A do třetice: igelitové pytlíky od briket, už je nesmím házet do kamen, protože se mi jeden ten obal chytil za dvířka kamen a zle to po bytě zámečkovém smrdělo spálenou umělou hmotou. Hannah mi na tenhle ekologickej prohřešek tudíž nemohla nepřijít. Slíbil jsem, že už to nebudu dělat, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Jak jen rád upaluju igelity, moc se mi líbí, jak se v plamenech kroutěj. Ale když jsem to slíbil, musím to dodržet. Prostě tedy igelitové obaly budu nosit spolu s PET lahvemi před krám do kontejnerů na tříděný odpad. Baví mě to taky. Velmi rád třídím odpad, ale ještě radši jsem igelit upaloval. Už nebudu. Nějak to snad přežiju.

Sobota
Září 13th, 2009

V sobotu jsme se rozhodli s Hannah, že si uděláme výlet do lesa v Chráněné krajinné oblasti. Samo sebou jsme šli jen po pěšině a nedupali po rostlinkách, ani nezahazovali odpadky či něco takového, jak já, tak i Hannah jsme milovníci přírody totiž. Už jen kousek za Bělčí jsme se rozplývali na loukou plnou fialových ocúnů, nádhera jednoduše to byla. Pod zříceninou loveckého hrádku Jinčov jsme si to pak namířili do srdce rezervace. Kolem potoka Vůznice. Žádný chráněný ledňáček na nás nemával křidélky, nebo žlutá kuňka nekuňkla, ale nám to ani moc nevadilo. Divukrásné skály kol potoka, les, který se stává pralesem, padlé stromy totiž nikdo neodváží a vytvářejí se tak podivuhodné scenérie, to stačilo bohatě.

Po asi dvou hodinách chůze jsme se dostali na druhou stranu rezervace, já si myslel, že se vynoříme až u Berounky, ale my dorazili na asfaltovou silnici. Tam jsem začal Hannah vysvětlovat kudy dál, dokonce jsem z dřívek a kamínků sestavoval mapu, abych pak zjistil, že říkám úplné blbosti. Naštěstí Hannah mě usměrnila a vydali jsme se správným směrem. Za chvilku jsme dokráčeli do Nižboru. Hannah si se mnou lehce pohrávala, protože tvrdila, že cedule před obcí, na které bylo napsáno Nižbor, vůbec nemusí znamenat Nižbor, ale třeba Zbečno, ovšem já na to nenalatěl, pochopil jsem, že Hannah žertuje. Moc dobře jsem věděl, že jsme v Nižboru, protože jsem tudy už jednou jel autem. A tak jsem machroval, že vím, kde je pěkná hospoda. Vůbec jsem se nemýlil. Doopravdy kousek u kolejí jsme na ni narazili. Už byl nejvyšší čas. Měli jsme oba hlad. A polívčička a grilovaný hermelín nám udělaly moc dobře.

Vlak do Zbečna měl jet až za dvě hodiny, tak mě Hannah ukecala, abychom šli ještě na zámek, bývalý hrad tedy, který se tyčí nad řekou. Velmi malebné to tam je. Jen mě zaskočili dva plechoví Ježíšové, kteří byli úplně žlutí. Hannah drobátko sakrovala, protože jí rozbolel zub, ale měli jsme s sebou pilulky proti bolesti, a tak se to spravilo. A nějak děsivě to náš výlet nepoznamenalo. Cesta vláčkem byla taky moc hezká, všady kol Berounky chatičky a chataři, takže jsme si řekli, že ta naše trasa lesem, na které jsem nepotkali ani živáčka, byla velmi dobře vybrána. Z vláčku jsme bez meškání přeskočili do busu na Běleč a v klidu klídečku a v dobrém rozmaru se z výletu vrátili. Večer jsme ještě absolvovali grilování pstruhů na zahrádce Hannah rodičů. Dá se říct, že sobota to byla jako malovaná.

Sdružení
Září 12th, 2009

V Praze Nuslích, v hostinci Marná snaha, se začalo na popud Hannah samozakládat sdružení, které bude mimo jiné bdít nad jejím bohulibým plánem zřídit v bělečském kostelíku galerii. O tomto svém záměru se již radila se starostou obce, milým, hovorným člověkem, který nebyl proti. Dokonce již domluvil setkání s vikářem. Já bohužel tou dobou budu v Praze starati se o syna, takže Hannah zangažovala Tomáše Vícha, osobu nad jiné povolanou, která by ji podpořila při těchto rozhovorech. Jen co se to trochu rozeběhne, uděláme pro sdružení i www, což budu mít na starosti já, Hannah musí nejdřív sestavit jakýsi náčtr, co jako všecko má sdružení za lubem.

V té galerii nebude vstupné, plánuje Hannah, jen u každého díla, či pod souborem děl toho kterého umělce, kasička, kam buďto spokojený divák něco přispěje, a nebo nespokojený, popřípadě lakomý divák nepřispěje. Hannah je zdatná organizátorka, domnívám se, že svůj plán je schopná dotáhnout do zdárného konce. Kostelík je odsvěcený, věřících je v obci málo, čehož je důkazem i to, že ve volbách do europarlamentu dal hlas v Bělči lidovcům jen jeden člověk. Tak co s ním, kostelíkem, že. Něco podniknout vůbec není na škodu.

Kdyby se sdružení řádně sdružilo, může být galerie jen startem v jeho dalších bohulibých aktivitách. Předseda Garth je velmi schopný organizátor, který se nezalekne překážek. Celé sdružení si ho velmi váží, má už od začátku dva oddané podpředsedy, kteří se také ničeho nezaleknou. Jednatelka Hannah se s nástrahami osudu též hravě popere, další významná členka sdružení Pomerančová má rovněž  pro strach uděláno, takže se doopravdy není čeho bát. V plánu máme ještě nalákat do sdružení Toma Vícha, schopného architekta´a muže s ideály, které propaguje ve svém časopise Revue Beau. Já jsem sice poměrně skeptický člověk, ale když jsem s Hannah, její zápal pro věc mne prostoupí dokonale.

Zde je seznam zatímních členů spolku:
Garth, předseda a mluvčí a ministr Pravdy
Tomáš, místopředseda a ministr agronomie
Pomerančová, ministryně kultury
Hannah, jednatelka a ministryně zahraničí
Sten, místopředseda a ministr of Love

Čalouník
Září 9th, 2009

Tak se opět musím vrátit k těm popelnicím. Už je zas neodvezli. Ani v pondělí ráno, ani odpoledne, dokonce ani v úterý. Tentokrát jak popelnici před Hannah obydlím, tak ani popelnici Hannah rodičů. Začínám v tom vidět něco jako spiknutí. Za vším může podle mě být i sofistikovaná intrika bělečské radnice, kdy se tato usiluje udržet pro svou ves titul obce nejvíc ekologicky třídící odpad na celém šírém Kladensku. Obyvatelům Bělče prostě nezbyde nic jiného, než tak ekologicky dumat o odpadcích, že ani jedna PET lahvička, ani jedno sklíčko, ani jeden papírek nezůstane ve směsném odpadu, leč skončí v barevných kontejnerech na tříděný odpad. Jen před krámem jich stojí asi půl tuctu.

Co se týká odvozu obsahu popelnic, zdá se mi díky mému pozornému studiu situace, že tyhlety kejkle s popelnicema nejsou v Bělči úplně oukej, ale co se týká dopravy, je to mnohem lepší. Ani jeden autobus, kterým jsem to měl nasměrované sem a odtud, nevynechal, a ani autobusové spoje do Bratronic, se kterými tento týden jezdíme s Alžbět do školy, se nechovají nějak podezřele, naopak, všecko jezdí úplně na čas. Nejluxusnější to bylo včera, kdy jsem jel odpoledne pro Alžbět a v moderním nízkopodlažním voze kladenského ČSAD jsem cestoval jen já a řidič. Dělalo mi to dobře, že mám celý bus jen pro sebe. Hannah nejela, protože musela zůstat na zámečku s Verunkou, kterážto se oddávala odpolední chrupce.

Dneska ráno jsem se zas chystal jít z Bratronic do Bělče pěšky, protože čekat půl hodiny na autobus mi přijde zbytečné, když to není pěšky zas až tak daleko. Ovšem vypekl mě chlapík v elegantních montérkách, který mi řekl, že mě sveze svou dodávkou, že moc dobře ví, že si to mířím do Bělče, že to poznal podle Alžbětky, se kterou si mě logicky spojil, když mě viděl, kterak s ní vstupuju do budovy školy. Dojal mě svou ochotou, a tak jsem se nebránil. I když jsem díky tomu přišel o ranní švestičky, které konzumuju rovnou pod stromem kousek za bratronickým hříštěm. Hannah koukala, že jsem zpátky tak brzy, ale já jsem nelenil a začal nahlas fabulovat, jak ten chlapík v montérkách dozajista po Hannah jede, prostě další exemplář v řadě bělečských jejích ctitelů. Přede mnou machroval, že má čalounictví, dokonce mě vyložil ze svého vozu přímo před ním, aby mi jako ukázal, že netlachá, ale já doufám, že Hannah tím neučaruje, též je možné, že ani jeho žena by mu to nedovolila, nějak se motat kolem Hannah, protože když jel od školy, tak asi má potomka. A kde je potomek, bývá i jeho matka. Není to úplně nezbytným pravidlem, ale ani nijak zřídkavý jev, jak jsem díky svým bedlivým pozorováním společenské problematiky v naší zemi již zjistil.

Konec léta
Srpen 26th, 2009

Jsem sám bez Hannah, už kolikátý den, Hannah odjela za slunkem a mořem do Itálie, někam k Janovu. Co mě drží v lepší kondici, jsou Hannah esemesky, člověk je rád, když ví, jak to tam sviští, na jihu. Prý už jsou s Alžbět obě velice snědé, to se tedy těším, až Hannah uzřím a uplně se z toho celej zas klasicky dojmu, jak je pěkná. Psala, že se jí o mně zdálo, to mi zalichotilo velice velmi. Jeden čas jsem nedělal nic jiného, než si nechal zdát o Hannah, je to velmi příjemná činnost. Řízené sny mi ovšem drobet nabourávaj mou křehkou rovnováhu mentální, tak to radši teď moc neriskuju, když tu sem sám a nemá mně kdo spravit morálku. On syn je taky v Itálii, pro změnu s babičkou a dědou v Porto San Giorgio, tak je to obzvlášť takové nijaké, momentálně. Ovšem já si nějakou zábavu vždy najdu, abych nepropadal trudnomyslnosti.

Než Hannah odjela, tak jsem se v Bělči zabýval tím, kudy tim vzduchem do Itálie poletěj, ponivadž to v Bělči k tomu svádí, k těmhle úvahám, vzhledem k tomu, že tam aeroplány brázděj oblohu jeden za druhým. Ale zas tak výrazně to venkovský poklid neničí. Ovšem jednou jsem se na létadlo rozhněval, když jsme se zrovna líbali s Hannah v lese a nad náma jedno letělo, neodpustil jsem si pár neomalených poznámek na jeho adresu, něco ve stylu, ať z tý voblohy vypadne a tak.

V Praze se dosti věnuji knihám a internetu, též úřady různé jsem obíhal a ještě obíhat budu, vzhledem k tomu, že se chystám začít pracovat a podobně. Bez peněz to moc nejde, ačkoliv jsem člověk poměrně skromný a výdaje nijak obrovské nemám. Potěšil mě přítel Emil, se kterým jsem to zas rozebíral ze široka tím, že po mé sáhodlouhé lamentaci na toto thema zaplatil útratu za nás za oba v zahradním lokále nedaleko nuselské radnice. On Emil taky už delší čas nechodí do práce, ale žije z dědictví. Též velmi skromně. A ještě ke všemu mi řekl, že je kompetentní, co se politiky týká. Nezbylo mi nic jinýho, než se začít chechtat. Tyhle jeho vejfňaky mě dycky potěšej.

Kovboj
Srpen 14th, 2009

Hannah odjela s Verunkou do Prahy, koupit si plavečky do Itálie. Svezli je tam její známí z Košic automobilem. Zůstal jsem v Bělči s Alžbět. Původně jsem měl v plánu dát k dobru pár moralistických pouček pro mladé děvče, kterak je úžasné starat se o mladší sestřičku, jak je to skvělý vidět v očích holčičky lásku a neochvějnou důvěru ve staršího sourozence a podobně, ale záhy jsem usoudil, že je to nuda a šli jsme radši na zmrzlinu. Po cestě z krámu se Alžbět stavila u statku, kde mladí lidé hřebelcovali koně, různě jim jeden zkušený jezdec s kloboukem a americkejma holinkama vyndával z kopyt zeminu a jiné nečistoty. Měl jsem pár decentních otázek, zdali jim Alžbět nevadí a oni říkali, že vůbec ne. Tak jsem jim to uvěřil a Alžbět nechal u koňů, by se zas něco nového dozvěděla a já to měl bez práce.

Potom jsem se věnoval vyřizování neodkladné korespondence na netu a podobně, odháněl kotě Káju, která mi furt lezla na hlavu, popíjel v klidu klídečku kávičku a tak. Pak jsem si ale uvědomil, že Alžbět je u těch koňů nějak dlouho a že by asi bylo dobré zjistit, zdali je tam vše oukej. Jsem totiž děsně zodpovědný a představa, že bych Hannah neodevzdal její dceru se všemi údy nedolámanými a na správném místě mě poměrně vylekala. Pročež jsem to šel vokouknout, co se děje u koňů. Zrovna se schylovalo k tomu, že se s nimi skupinka mladých lidí a kovbojem hodlala jít projít po okolí a ten kovboj v klobouce nabídl Alžbět, že se může na jednom koni, takovým tom nejhezčím, svézt. Blahosklonně jsem dal k akci svolení a Alžbět jela. Až ke hřišti, tam jsem ji sundal a poděkoval. Alžbět též poděkovala.

Když jsem mluvil po telefonu s Hannah, tak jsem si uvědomil skryté pozadí celé akce, protože kovboj se jevil býti obeznámen s tím, kde Alžbět se svou maminkou, tedy Hannah, bydlí. Alžbět ho určitě pozvala na zámeček a tak dál a dále. Je to celé uplně jasné, kovboj se pokusí Hannah učarovat. Veme to přes projížďky její dcerky na koni. Je to pro mě velká výzva, protože jen ta žena, o kterou je velký zájem mezi zkušenými muži, je ta pravá. A udržet si její pozornost a vřelý cit, není činnost hodná amatéra. Též mě velmi potěšilo, že mi Hannah řekla, že oběd je připraven v troubě, jen to vohřát.

Neklid a energetický nápoj
Srpen 12th, 2009

Ráno jsem panikařil. Přišel na mě neklid. Pak bývá všechno špatně. Nenechal jsem si to však pro sebe a svěřil se s tím Hannah. S tím, že něco musím udělat. Nutkavé to bylo. Jinak bych mohl být nervosní nepřiměřeně situaci. Nic moc jsem neudělal, ono v podstatě zas tak moc toho dělat nejde, ale aspoň jsem si to v hlavě uspořádal, co bych jako měl, krok za krokem. Hannah byla úžasná, že tyhle moje řeči o neklidu vydržela. Též bylo příjemné, že jsem část své pozornosti upřel na hovory s Alžbět. S dětmi třebas moc nesportuji, nejezdím na kole, lyžích, koních, neskáču z výšky, nelezu po skalách a podobně, ale pohovořit s dítětem, to možná zvládám. A též se velmi rád s dětmi procházím, či čekám u nějakého hřiště, popřípadě koupaliště, až se vyblbnou.

Hannah musela na poštu do Bratronic, tak jsme se tam vydali. Velmi sofistikovaně jsem na netu zjistil, kdy je otevřeno, bychom nepřišli na poštovní úřad a necivěli jak puci na zavřené dvéře. Po cestě, je to asi dva kiláky, jsem neustále upozorňoval Hannah, aby se snažila nechodit prostředkem silnice, člověk nikdy neví, co za volantem kolem jedoucího vozu může být za jedince. Též jsem vtipkoval. Když je člověk venku z neklidu, vtipkování samo odkudsi přijde. Hannah měla luxusní řeč o svém oděvu. Měla na sobě bílé tričko s límečkem, a vůbec jí nevadilo, že sem tam se na něm objevují maličké skvrnky. Vysvětlovala svou teorii o tom, kterak to na venkově působí. Měla pravdu. Hannah postava je působivá. I když si teď lehce stěžuje, že drobně přibrala, není to vůbec vidět. Je nádherně štíhlá. Je mi to jasné, mám na tyto věci dobré oči.

V Bratronicích jsme zašli do Jednoty. Mám v okolí Bělče zmapované už tři Jednoty, v Kamenných Žehrovicích, v Unhošti a v Bratronicích. Bratronická Jednota zdá se býti asi nejslaběji zásobovanou, ale mají tu jednu úžasnou kuriositu. Energetický nápoj za šest korun devadesát haléřů. Půl litru. Dávka, kterou dospělý jedinec za den nesmí překročit, dětem se to vůbec nedoporučuje pít. Tak jsem ho vyžahnul. Energetický nápoj. Začal jsem v Bratronicích a pokračoval po cestě autobusem do Bělče, ve kterém jsme jeli jen já, Hannah, Alžbět a samo sebou šofér. Ten nápoj chutná jak bonbón a má děsně nelákavou až odpudivou barvu. Vydrželo mi to však na delší dobu, žvatlat o tomto nápoji. Zabývat se blbostmi mě prostě baví. Okolí to sem tam i snáší, je to možná lepší než hovořit o neklidu. Ten naštěstí ustal už dopoledne, hlavně díky Hannah.

Bez Hannah
Srpen 10th, 2009

Odjel jsem si něco vyřizovat do Prahy. Bez Hannah. Jakmile jsem to vyřešil, stihnul jsem to všecko za dopoledne, lognul jsem se, a pak si lehnul. Samo sebou usnul. Protože bych pořád jen spal. Mám zase spací období. Musím ještě k rodičům, zalejt kytky a vybrat schránku, ale odkládám to na večer, až bude trochu chládek. Když jsem sám ve svým bytě, baví mě to jen chvilku, člověk je chvilku sám rád, ale pak ho to přejde zákonitě. Chybí mi tu potomek a Hannah. Zejtra za Hannah zas pojedu. Potomka uvidim až bůhví kdy, je se svojí mámou, a potom bude s babičkou a dědou u moře, kam s nima letos nejedu.

Jak jsem tak ležel, měl jsem zas návaly mimoreality, třeba jsem viděl v červeným světle, jak bůhvíproč hladím kocoura Blecháče a lezou mi po ruce potom jeho malý černý blešky, co s timhle, žejo. Pak zas dumám, kolik je, a nejsem schopnej se jít podívat na hodinky, nihil a bezmoc prostě. Hodit se do nějakýho mimosního stavu pro mě neni problém. Když jsem sám. Když jsem s Hannah, je to mnohem lepší, ponivadž s ní tak moc neřeším svý mentálno jen, ale taky se interesuju, co ona, její dcéry a vůbec sem tam myslim i na praktický věci. Nejen na ujetosti. A na to, jak se mi pořád samovolně vracej halucinace. Čím dál tím nezajímavější a brutálnější. Bolí mě pak hlava a jsem grogy. Když to přejde.

Hannah přes víkend měla hosti. Veselou partičku. Večírky a procházky kol Bělče. Príma. Jen bylo zas slabší, že já se s nima nikdy nenapiju, ponivadž mi bohatě stačej Blecháčovo blešky a jiný libůstky za střízliva, kdybych si přihnul lihoviny, bylo by to ještě stokrát horší. Ale je docela fajn, že je to o mně známo, tak třeba Tom pro mě přivez nealkopíva a Pom, která pak přijela s Gártíkem, taky. Já se s tím nikdy netajil, že to mám v hlavě ustrojený poměrně divně, že mi stačí málo a jsem vedle jak ta jedle. Dokonce i Hannah matce jsem to mezi řečí říkal v autě, když jsem s ní a Hannah otcem jel ráno do Prahy. Ale ona to už asi dávno ví, protože se o tom zeširoka rozepisuju na netu na svých page třeba a ona to už četla.

Myslíš to vážně?
Srpen 9th, 2009

Seděli sme s Hannah v takový prazvláštní restauraci v Unhošti hned u hlavní ulice vedle fízlárny, venku tedy před tim divným lokálem, založený do sedátek měkkejch s červenejma polštářkama, nad náma červenej slunečník s reklamou na coca colu, kterej ladil s Hannah novejma šatičkama, co si koupila v Praze. Já byl klasicky v takovým mimo rozpoložení z vedra a únavy a Hannah studovala okolní lidi svejma zraky, který byly vyladěný novejma brejlema, který jí moc slušej. Bavilo mě, kterak Hannah mhouří oči, by viděla, i když tedy má už fungl nový brejličky. Hannah pila kafe a jen tak mimochodem se mě optala, jestli to s ní myslím vážně. Tak jsem jí řekl, že ne, protože říct ano, mi přišlo v podstatě ještě divnější. Spíš jsem se pak pokoušel z Hannah vyloudit důvod, proč se mě na tohle ptá. A že prej jen tak, to je to samý prej, jako kdyby řikala něco o tom, že je obloha modrá.

Pak sem o tom přestal po chvíli mluvit, spíš sem komentoval letadla na nebi, americkou vlajku nad protějším barákem a podobně. Ale časem jsem se k tomu vrátil, k tý otázce, jestli to tedy myslím vážně. Klidně můžu říct, že šecko myslím smrtelně vážně, ale jak můžu zaručit, že to tak budu mít hozený napořád? Mám se sebou svý zkušenosti, když je pohodička, nebo problémy se jaksi řešej s nasazením z obou stran, de to, jenže taky se může stát, že začnu já nebo v horším případě i Hannah propadat různejm stihomamům, depresím, utkvělejm představám, kerý sice nejsou nijak výrazně podložený událostma, ale jen překladama událostí, zvláště pak hodně tendenčně vyloženejch pasáží, a co pak? Pak to chce toleranci trochu, a co já vím, estli se dostaví nebo spíš se přižene únava z toho všeho? Já tedy po změně nijak výrazně netoužím, mně je s Hannah moc dobře, ať se děje, co se děje, a i sem jí to kolikrát řikal, že by bylo příjemný, kdybysme spolu byli až do smrti smrťoucí, jenže jak za sebe můžu ručit, když vím, že umim bejt otravnej a věčně zničenej, malichernej a podobně, nehledě na to, že mám svý myšlení nabouraný několika atakama psychosy či otevřenýho vědomí.

Z Unhoště sme jeli do Bělče poloprázdným autobusem, Hannah byla moc milá, docela si libovala, že do Prahy jezdí jen na vejlety, podle mě je jí v Bělči dobře. Má teďkonc práci, co může dělat doma, krmí tu zvířata rodičům, když tu nejsou, furt vaří jídla, kerý jí asi bavěj vařit, a sou mimochodem dycky dobrý, o děti se tu člověk nemusí tak strachovat jak ve městě, a i jim tu je evidentně líp než v Praze, zatim to prostě vypadá docela dobře. Ale asi hlavní je nepolevovat v nějakým plánu, kterej jsem se pak večír snažil z Hannah vypáčit, ale nic neřekla, protože byla už unavená a já se neptal nijak chytře. Ani nevím, v kolik šla spát, šel sem do hajan dřív, zas pro změnu do zadní místnosti, kde jsou postele zas jinak, může se už k tomu oknu, co jsem byl zpočátku zvyklej u něj pokuřovat.

Mouchy maj po hehe
Srpen 8th, 2009

Jsem se zas tragicky minul s denním režimem, zvadnul jsem někdy během večerních zpráv v TV a probral se v druhej půli filmu o tom vošoupaným frantíckým detektivovi. Hannah pracovala a já se podivně motal od ničeho k ničemu. Jak ty mouchy, které byly zas na pořadu dne. Hannah otec se odpoledne rozhod obnovit sítě v oknech, by měly milé mouchy po legraci. První pokus nevyšel, ale napodruhý, když jsem do toho zapojil i připínáčky, který Hannah kdesi vylovila, a nejen suchý zipy na okenních rámech, na kerejch to vůbec nedržleo, tak to snad klaplo. Much ubylo. A taky já k nim změnil vztah, začal jsem je brutálně vraždit plácačkou růžovou, ty který tu zůstaly uvězněný, a pak i pozdějc, když se kolem půlnoci objevily odkudsi další hmyzáci. Buďto přilítly, když se otevřely dveře na chodbu, a nebo někde byly zalezlý a vystartovaly směle na noční směnu. Ovšem přišly si pro smrt. Dřív je vraždila jen Hannah a já povídal cosi o tom, že jsou to kamarádi, ale holt změna je život.

Hannah po jedný zvadla, oči uplně vykoukaný z monitoru, když já měl za sebou už pár usínacích pokusů, kerý nevyšly. Dneska jsem to s Hannah vůbec nesladil. Dokonce jsem jí už blahopřál k dobré noci a mizel do lože, ale zas se vyklubal a různě popíjel kafata a nechal se obtěžovat kotětem Kájou, kerý mi furt lezlo po hlavě a tak různě. A když šla spát Hannah, tak jsem se zas probral. S tím spaním to mám zas hozený pěkně blbě, když jsem todle léto u rodičů na chalupě, tak zvadnu hnedle těsně po synovi, kerej de spát, když mu to doporučí večerníček a babička, ale chcíplej jsem stejně celej den, usínám i odpoledne, v Praze nemůžu usnout vůbec, pakliže sem tam sám bez potomka, a v Bělči to mám relativně v poklidu. Hannah mě řikala jednou do telefonu, když sem zas byl v Praze a měl ponurý myšlénky a řeči, že tady to sou lázně. No proč ne. Nikdy jsem venkov nějak zvlášť neobdivoval, ale Hannah byt na zámečku je mi docela příjemnej.

Ten její bejvák v Bělči je poměrně pěknej. Nejvíc se mi líbí, že má docela dost místností a okna na tři světový strany, to je velmi milý. Zprvu jsem chodil pokuřovat do okna v nejzadnější místnosti, co vede na náves, je z něj vidět kousek kostelíka a chalupa s dvěma satelity, ale s tim mám utrum, protože jsou před nim zrovna narafičený postele, tak regulerně hulim v místnůstce, kde jsme nejčastějc, protože tu buďto Hannah pracuje, a nebo já se loguju na net. A je tu i TV. TV mě v Praze vůbec nebaví, vůbec ho nepouštím, ale tady někdy s Hannah na něj vejráme z gauče. Nebo děti se tu sejdou u pohádek, když tu jsou. Momentálně tu ale nebylo ani jedno. Holky si odvez jejich táta svým bílým citrónem a syn zbytek léta bude u svý mámy, a pak s babičkou jedou do Itálie. Hannah taky pojede koncem léta s Alžbět do Itálie, ale kapku někam jinam, tak jsem na sebe zvědavej, co bez nich budu dělat. Jsem na synovi a Hannah docela závislej, mý propady nálad uměj docela srovnat. Ale stejně i když jsem s nima, pojídám pilule. Je to už pár let, co se tim krmím, a nemám z toho žádnou radost, leč jak mi kdys řikala doktorka Nováková a i jiný hlavologové, nejde to jinak.

Ranní cígo a kafe
Srpen 7th, 2009

Sem se probudil docela fit. Poměrně děsně brzy. Hannah a Alžbět ještě spaly. Kotě Kája mi leželo u krku, šmátralo po vlasech a vrnělo. Mám pocit, že si mě oblíbilo. Ale uplně vzájemný to neni, protože mi semo támo leze na nervy, když se cpe mezi mě a Hannah na gauči. Jsem Hannah nebudil, pravděpodobně málem celou noc totiž pracovala, ale v klidu klídečku si dal cígo a udělal kafe. Byl jsem v docela dobrým rozmaru. Ta tajemná popelnicová aféra je asi už vyřešená. Jsem se totiž přeptal Hannah matky, jestli nějak souvisí to, že jsem zasunul prázdnou Hannah popelnici za plot s tím, že jim popelnici nevyvezli, a ona mi to celý vysvětlila, že to tedy nesouvisí vůbec. Někdy je lepší se prostě zeptat a nekoumat problém sám. Vtip je nejspíš v tom, že popeláři z Kladna jsou lajdáci a mnohdy nějaký popelnice v Bělči vynechaj. Pak to musej řešit na bělečským místním úřadě, pakliže jim ten, kterej má furt plnou popelnici zavolá a ty kladenský popeláře napráská.

Se mi vybavila příhoda s popelnicema, kterou jsem zažil ještě v Karlíně, když jsem tam pracoval v hostelu Altis. Ta byla taky docela dramatická. Neodvezli popelnice. Firma AVE. A vedoucí, taková mladší žena s hodně nespolupracujícíma nervama, začala pátrat, kde je chyba, zda na straně popelářů, nebo na straně recepčních, který v noci těm popelářům měli otevřít vrátka. Dělalo se to za pomoci dálkovýho ovladače. Tu noc kritickou tam byla Lucie, která měla dycky dobrý spaní, takže ji zvonek těch popelářů neprobral ze sna. Jenže ona tvrdila, že tam nebyli. Jsem sice věděl, že je to blbost, jenže jsem její verzi z kolegiálních důvodů vedoucí potvrdil, že to tak stopro je. Vedoucí těm v AVE volala, jak to, že nepřijeli. A voni, že přijeli, ale nikdo jim neotevřel. Vedoucí málem zviklali, ale já byl natolik přesvědčivej, že dala na mě a spolu sme ty z AVE nádherně haněli. Všecko vypadalo vyřešený, když se do toho vložila sestra tý Lucie Míša a ukázala vedoucí na videu, který všecko v hostelu i kolem něj nahrávalo, že tam popeláři fakt byli. Jsme si s Lucií pak ťukali na čelo a prima se podivovali nad Míšou, kterak může bejt tak nekolegiální. Ještě dlouho potom jsem byl zdrcenej z tohleho faktu, jak může sestra sestře vyvíst takovej podtrh.

Hannah včera večír pracovala dost hodně tedy. Normálně dycky s ní počkám, až dopracuje, a pak teprve dem spát společně, ale tentokrát jsem vyměknul a uleh sám. Ovšem sem se kolegiálně Hannah přeptal, zdali jí to nevadí, řikala, že ne. Měl jsem ze sebe i docela dobrej pocit, ponivadž jsem uspával Alžbět četbou, aby Hannah mohla pracovat a nemusela se zdržovat těmahle věcma. Mě uspávat děti baví. Svýmu synovi, kerej je teď u svý babičky v Táboře, pročež ho zrovna uspávat nemusim, občas čtu nebo s ním jen před spaním diskutuju. Myslím si, že je velmi důležitý probrat události dne, než se usne, aby ty hlavní věci byly vyřešený a nemuselo se usínat s nějakejma traumatama a s pocitem, že je něco nedořešený. Alžbět jsem čet příhody o Sysifovi a stařečcích Filoménovi a Baucis, jak se k nim pozvali na véču bohové Zeus a Hermes. Sysifos byl pěkně vypečenej a lstivej trumpeta. Se docela tomu spolku vědátorů divím, že se podle něj pojmenovali, po týpkovi, kterej chtěl vošulit bohy i smrt, ovšem mělo mu bejt předem jasný, že bude druhej. A taky podle toho dopadnul, že si tyhle věci neuvědomil. Nemá klid a věčně valí butrák z mramoru do kopce a nikdy tím nic nevyřeší, protože si to bude muset dávat v tý záhrobní říši furt dokolečka.

Sám jsem si pak, když Hannah pracovala, dočet toho vtipálka Voltaira, jeho veselý storky o Candidovi mě docela bavily, tak jsem to sjel celý. Poslední dobou, co se znám s Hannah, už moc nečtu, žiju totiž radši událostma dne, kterejch je s Hannah dycky hodně, než abych se dopoval nějakejma informacema od pisálků knih. A taky mám pocit, že čím jsem starší, tak tím mě v těch knihách míň překvapěj. Junga a jiný důležitý věci mám prostudovaný odshora dolu a furt se k nějakejm teoretickejm rozborum vracet nemá cenu, a příběhy vymyšlený a i reálný cizí jsou si dost podobný, když jich člověk shltne několik set. Takže je to někdy i ztráta času, ta četba. A i jako výplň volnýho času je to mnohdy zbytečný, ponivadž je někdy lepší preferovat vlastní úvahy. Ovšem jak se ukázalo s popelnicí, někdy na to jeden nestačí a musí se přeptat. Už se těším, až se Hannah probudí, jsem zvědavej, v jakým bude rozmaru, na Hannah je prima to, že se to nedá nikdy dopředu přesně vodhadnout. Ovšem i když je třeba v špatnějším rozmaru, dycky je u toho roztomilá. Ne že by se snažila za každou cenu bejt roztomilá, ale já to tak vidim. U někoho, když je zachmuřenej, mi třeba přijde, že nic moc, ale Hannah to sluší a je půvabná, i když se neculí, ale naopak. Ovšem myslím si, že dneska by mohla bejt v dobrým rozmaru, nic katastrofickýho se snad konat nebude, jenže jistej si člověk tímhletím bejt nikdy nemůže, to by byl naivka a nezkušenej pozorovatel jevů, ten, kterej by si myslel, že vždycky všecko pude hladce.

Nerostou houby, přesto z nich máme karbanátky
Srpen 5th, 2009

Popelnice před barákem Hannah rodičů je plná. Já to věděl. Sám sem se tam byl podívat, když sme šli vrátit s Alžbět Jessii, co s náma byla v lese. Jessie je pes. Velkej, ale kliďas. Jen sem tam někoho mimochodem vykiluje. Ale nedělá to naschvál nebo z nějakýho zlýho úmyslu. Prostě je velká a nemá uplně zmáklý svý pohyby, tak sem tam někoho prostě povalí. Ale v rámci popelnicový záhady udělala Jessie dneska cosi, co mě přesvědčilo o tom, že ve vzduchu furt něco visí. Nejen že všude panoval mimořádnej klid, na polích ni zetor, špendlíky a eště nezralý švestky v áleji visely na stromech uplně strnule, před krámem seděl jen jeden opilec a vůbec se nehejbal, jen sem tam si srknul z lahváče. Prostě hrozně divnej klid. Sem o tom hovořil Alžbět a tu napadlo, že podobně to muselo na světě vypadat těsně před vyhynutím dinosaurů. Dost se těhle věcí lekám, zdánlivá idyla, ale pod povrchem se furt dějou tyhle entropický a lidskýmu mozku utajený děje. Je mi jasný, že není zdaleka vyhráno, že se furt k něčemu prapodivnýmu schyluje. I ten Milan s křovinořezem, jak sme si zamávali, v tomhle celým jede. Nebydlí pod Hannah žádnou náhodou. Náhoda neexistuje.

Hannah dneska byla v klidu, v tom lese, ale ne v takovým megaklidu jako včera. Do lesa si na sebe vzala černý tričko bez rukávů, který vkusně podtrhovalo její krásně opálený ramena, a plandavý béžový kalhoty s černým proužkem, pohodlný, ale asi ne tak luxusní, jak by si zasloužila. Do lesa konec konců neni potřeba jít voblečenej tak elegantně, jak někam ve velkoměstě. Asi jsou od její matky. Já Hannah kalhoty nekupuju, neumím to. Skoro nikdy nic nekupuju, jen sem tam nějaký jídlo a tabák. Bez cigár by to nešlo. Hannah moc sluší, když pokuřuje. Balí si cigára velmi zkušeně, dělá si filtřiky ze srulovaných tvrdých papírů. Já naopak preferuju krátký papírky vážky a s filtrama se nezatěžuju. De mi vo to pokouřit, kdy mě to lapne a nedělat u toho moc rituály. To fakt neni pro mě zapotřebí. Jde mi o nikotin, zklidňovač nervů, ne o nic jinýho.

V lese Hannah sbírala s dětma houby, já seděl na kládách a dumal o spisovatelích, energii, kolik je stojí sepsat knihu, kde ji berou, estli to neomezuje jejich různý jiný ryze lidský činnosti a tak. No a v tej chvíli, když sem byl nejlíp zamyšlenej, srkal kafe ze zavařovačky s takovým dřevěným víčkem, pokuřoval, tak právě v tej chvíli ryzího uvolnění, se to stalo. Jessie si mi sedla na nohy, jako celou svou nemalou váhu na ně přenesla, tak jsem jí řek, ať toho nechá a ona to nevzala uplně dobře, ale málem mi ukousla levou ruku. Sice na ní nemám ani šrámeček, ale mentálně jsem to cítil tak, že se mi o tu ruku usiluje, nejde moc o to, co se stane doopravdy ve světě vnějších jevů, ale jak situaci hodnotíme, to je jasný. A já to hodnotil tak, že mi Jessie chce ukousnout levou ruku. Abych nemohl vykonat nějaká věci. Jaký? Na co potřebuju obě ruce? A hned jsem byl zas zacyklenej v záhadě, která začala plnou popelnicí před domem Hannah rodičů. Jessie je jejich pes, jak to souvisí? Zatím nevím, ale možná se časem rébus rozluští.

Hannah zas excelovala v kuchyni, ledva sme se vrátili z toho lesa. Opět potvrdila, že se v těhle věcech fest vyzná. Proto taky díky tomu jsem víc fit, co znám Hannah, ubral jsem několik kilo a jsem pohyblivější. I když odpočinek nezanedbávám. Ale jestli si Hannah dobře odpočine, to je taky moc důležitý. Sem tam jí to jde, sem tam se přepíná. Málokdy něco odloží na druhej den, když už se do toho dá. Asi jí dělá někdy problémy koukat se na mě, jak s klidem cokoliv odložím, nebo o tom jen tak nasucho plácám a skutek utek, ale docela často to dopadne dobře, protože se v ní probudí, v Hannah, její tolerantní součástky osobnosti a i tak nějak není moc kritická. A i když je kritická, cejtím tam dobrou vůli. Jak už jsem řekl, nejde tak uplně o realitu jako takovou, ale o to, jak situace působí na jejího pozorovatele. A já cejtim, že v tomhle ovzduší, nastartovaným plnou popelnicí, půjde ještě do tuhýho. Připravuju se na to ale, snad se nenechám zaskočit. Nerad jsem z něčeho moc vyplesklej. Třeba jsem poměrně s přehledem zvlád situaci s televizí, stříbrná nešla zapnout, tak jsem ji vyměnil za černou, která možná ukazuje i trochu líp a Alžbět s kotětem Kájou zas maj v klidu na co vejrat. Pohádky tam dávaj dneska prima, třeba Pošťáka Pata, toho mám rád.

Úvod Knihy o Hannah - tzv. otevírák
Srpen 4th, 2009

V autobusu sme byli čtyři, tlusťoch, co spal, já, co sem furt něco fotil, řidič, co vypadal jak sjetej, a dáma z Žiliny, co měla pod průsvitnou blůzou hnědou podprsenku. Zazmatkovala, protože sjetej šofér nejel kudy měl, ale hnal novej iris-stroj po zapadlejch vesnicích, který vůbec nebyly v jízdním řádu. Přišla k němu a tázala se ho, zda bude v Kamennejch Žehrovicích v jedenáct, von ukázal na červený světlo na semaforu, kterej nás přibrzdil, a řek, že za to nemůže, za tu červenou. Ale Žehrovice zvlád v poklidu, sem stačil eště nákup v Jednotě, co je hned u zastávky autobusů. Nějaká paní tam dlouho mlela u pokladny, jsem už měl chuť ji upozornit na to, že mi ujede možná díky ní bus do Bělče, ale nic sem neřek, jen se neuroticky vrtěl.

Závěrečnej autobus byl bez příhod, trochu se mi nelíbilo, ža tam, kam sem si sed, tak na tom sedátku vedle byly drobky, sem je smet na zem. Jen šofér hučel do nějakýho týpka storky o špatnejch poměrech v dopravním podniku Kladno, že ředitel vymejšlí jakýsi kokotiny s pokladničkama v autobusech. Ale u toho volantem kroutil zdatně. V Bělči sem vystoupil, už to tu mám zmáklý, vim, kerá vesnice de po kerej. A rovnou sem si to šinul za Hannah na zámeček. Co bych tam taky jinýho vymejšlel, že jo.

Hannah mě uvítala v kuchyni. Oblečená byla v bílejch šatách s jemnejma puntikovejma nebo kytičkovejma aplikacema, moc decentní, dokonale poladěný s bílejma kalhotama plátěnejma, na kerejch je voranžovej flek, co jako naznačuje, že Hannah má výtvarnej talent. Kolem spousty potravin. Samý zdravý, vesměs zeleniny, výpěstky z její zahrádky. A tři kukuřice z Rakouska v hrnci.

Jen co jsem drobně poležel, pohovořil o novinkách z Vysočiny, už se stěhovaly postele. Hannah děsně ráda přemísťuje nábytek, má tendenci stále to vylepšovat až k dokonalosti, kerá je daleko před těma všema čínskejma teoriema o nábytku v bytě. Vyladěný je to tak, že to prostě nikdo jinej tak vyladit nedovede. Pak jsem se lognul, taky se zase potom natáhnul na gauč, nakouk do Voltairova Candida, poseděl na pískovišti s Veru a byl večír.

Zajímavá byla záhada s popelnicema, ta mě ovlivnila na celej den. Neodvezli popelnici Hannah rodičů, Hannah popelnice byla prázdná, tak jsem ji zasunul za plot. Zdánlivě nic zajímavýho, ale jen zdánlivě, protože jsem si taky splet Hannah otce v cyklistickej přílbě s Hannah matkou, která nám dala houby v octě, což zas zdánlivě nesouviselo s tím, že Hannah otec přivez z lesa houby, kterejma sem se přejed, dvě popelnice, dvoje houby, otec se zaměňuje za matku, dvě možnosti, je zle, nevadí to, a ve finále jsem zjistil, že Milan, co bydlí pod Hannah bejvákem, má dvě auta, tohle prostě není náhoda.

A na začátku celýho bludnýho kruhu je popelnice. A já blázen jsem ji dal za plot, už když jsem ji tam dával, tak jsem si říkal, že tímhle se něco rozjíždí, něco, co dozajista poznamená příští události. Tahle záhada je teprve rozjetá, houby mě neotrávily, ani Hannah otec, ani Hannah matka na mě nebyli nevlídní, ale pořád je něco ve vzduchu. Záhada jak vrata.

Hannah k tomu nic moc neřekla, hodila se do klidu. Hannah se umí hodit do klidu jako málokerej druhej. Úplně celej den byla v klidu, nic jí nerozhodilo kecky, ani mý řeči o popelnici, protože sem o tom mlel furt, myslel jsem si, že by jí to mohlo bejt nepříjemný, ale byla v klidu. Nevyhodilo ji to z konceptu. Ale já vím, že ještě není konec, že příběh, který nastartovala popelnice, která byla prázdná a já ji dal z hlouposti za plot, že to bude mít ještě pokračování. Nejpozdějc zítra zjistím, zda popelnice Hannah rodičů už je taky prázdná, když ne, fakt se něco valí, co už ale nejde zastavit…

Zlatopramen
Červen 24th, 2009

ležím na gauči a piju ledové nealkopivo Zlatopramen.

koukne na mě Hannah od pc a říká:
“takovýho frajera, co umí pít z flašky vleže, jsem ještě neviděla.”
a jak to dořekla, tak jsem se málem tím pivem utopil.
život je velice křehká věc. je dobré si to stále připomínat a uvědomovat.
abych se ze svého znovuzrození probral, šel jsem si do ledničky pro druhý Zlatopramen.

Kladno - autobusové nádraží
Červen 13th, 2009

Po ránu zazvonil budík, koukám, nikde nikdo. Jsem si řek’, Hannah mě tu nechala samotnýho, pak jsem Hannah našel v koupelně, čiliž jsem se uklidnil. Spoj z village do Prague jel už v sedum, ale zvládli jsme to. Neujel nám. Ponivadž všude mám tendenci bejt mnohem dřív, než to jede.

Spoj byl supr, bílej stroj s červeným proužkem, kladenský čsad, není nad ně. Dochvilný, viditelně označený numerem a luxusně odpérovaný. Všecko totální idylka. Vesničky malebné. Až se objevilo Kladno City, kde jsme měli přestupovat.

Kladno City je jednoduše dost hnusný. Ale když jsem s Hannah, nevadí mi to. A spoj, co měl ject podle internetu, tu nebyl. Muselo se čekat. A když čekám, tak si přeci zapálím, ne? Ovšem u druhý cigaretky nastal menší problém. Z bílý oktávky vyskočili dva Kladno City police-boys a hnali se ke mně. A jako že to cigáro nemusim odhazovat, že mě už zmerčili. Hannah zkusila smírný tón, ale strážci zákona byli neoblomný. Výši pokuty začali na tisíci káčé, pak když viděli, že bych to asi nezvlád, tuhle sumu, tak to poladili na dvě stovky.

Jeden se mnou vyřizoval placení, druhej si opisoval mý údaje z občanky, aby asi bylo jasný, kdo jim to hulí na jejich odporným nádraží. Byl jsem jak beránek, tak nevytáhli obuchy. A vlastně bůh ví, jestli je vůbec měli. Nevypadali na moc zkušený maniky. Ponivadž tu byla Hannah, tak jsem zachoval ledový klid. To jako myslím je dobrá image, ale bejt tu s nima sám, tak bych rozhodně zvolil cestu revolty a bylo by z toho prima adrenalinový show a podobně.    

Závěrem bych chtěl podotknout, že jsem hochy zákona pochválil. Člověk musí situace vnímat neosobně a to, že strážníci jsou na stráži a ochraňujou nádraží busový před nikotinem, je krásný. Malinko mi dojem z jejich výkonu pokazila zlomyslnost toho zapisovače, který řekl, že se má kouřit o asi pět metrů dál. Kdyby jako něco. Že tam by to bylo bez pokuty. A tak nějak divně se usmál. Prominul jsem mu to ale, protože se podle mě jen vytahoval před Hannah, jak má za ušima. To je dost běžný, že todle chlapíci dělaj, když je na blízku Hannah.

Bratronice
Červen 6th, 2009

cestou z Bratronic svítil
na nebi měsíc
taky tam na nebi
lítaly letadla

byl jsem na ně připravenej
viděl jsem jich spoustu
už otevřenejma dveřma
bratronický hospody

v těch letadlech lítaj bossové
co vydělávaj na všem možným
třeba na levným kečupu
ve velkých baleních

na vesnici mě kapitalismus
moc neobtěžuje
ale ty letadla mě stejně nutěj
na tyhle věci myslet

ale ne zas nějak výrazně

radši myslím na tebe
a mám radost
že jsme spolu

Petřín
Červen 1st, 2009

na lavičce na Petříně
tvá hlava na mým klíně
a věže odbíjej dvanáct

Liška
Květen 24th, 2009

Pozvala si nás do svého doupěte Liška. Mě, Hannah a Alžbět.
Zalekl jsem se jejího Psa. Liška a Pes jsou divný spolek.
Na gauči měla svého Člověka. V krbu časopisy.
Na zdech Nory visí obrazy.
Kousek od Nory vedou koleje. Po nich jezdí vagonek.
V noci promítá Liška do hlav nocležníků sny. Je to zlomyslné.
Mně, nezaměstnanému, promítala sen o práci.
Jednalo se o pracovní poradu, nadřízený říkal, že zkrátí pracovní dobu.
Po tom snu jsem byl celý nesvůj. Liška nikdy není celá nesvá.
Liška je stále nad věcí. V její Noře jsou také schody.
Schody mezi prvním patrem a přízemím.
Když Liška není v Noře, najdete ji na Stadionu.
Vedle Stadionu teče řeka, která nabízí možnost k ochlazení nohou.
Liška má ráda malé děti. Nedělá si z nich potravu, ale baví se s nimi.
Psa krmí prasečíma ušima. Když Pes žere ucho, je Liška spokojená.

Běleč
Březen 9th, 2009

V pátek mi Hannah oznámila, že by bylo dobré podniknout výlet do Bělče, kde žijou její rodiče a kde má byt. Na zámečku. Vzhledem k tomu, že jsem uvažoval sám o výletě do přírody, souhlasil jsem. Vyzvednul jsem syna ve školce a chutě jsme se vypravili na autobus na Hradčanskou. Jakmile jsme tam přišli, uviděli jsme jeden pěkný. Nastoupili jsme do něj a on se hned s námi rozjel směrem Unhošť. Tam jsme v obchodě koupili mumii z jedlé gumy a vyčkali Hannah otce, který pro nás přijel vozem. Zanedlouho jsme už byli v Bělči. Pohovořil jsem možná moc ukecaně s Hannah rodiči v jejich pěkném domku a šli jsme obhlédnout zámeček. Hannah byt je hezký, s okny na všechny světové strany málem, zámeček též, a hlavně je tam pěkné, že tam není internet, takže jsem si od něj a své závislosti odpočinul. Večer jsem skládal puzzle. V sobotu jsme šli do přírody, krmili jakési koně a koukali na krávy, pak ještě s Alžbětkou a Stáníkem jsme navštívili les. Vše bylo velmi hezké, až na poměrně nepříjemné chování Stáníka ku Verunce, což čílilo Hannah, pročež Stáníka kárala, načež on se urážel a v zápětí já chytal nervy. Celá kauza skončila v neděli tím, že jsem musel uznat, že má výchova je podobná jen jakémusi uhlazování hran, což asi není úplně ideální. Ale do neděle jsme to přežili jaksi. V neděli jsem šel se Stáníkem a Alžbětkou ven, bylo bláto, takže jsme byli všichni zamazaní. Kolem poledne mě a Stáníka Hannah tata odvezl automobilem do Unhoště, kde jsme zas chtěli pořídit mumie, tentokrát i pro Alžbětku, protože jí to Stáník slíbil. Leč obchod byl zavřený. Nepříjemnou situaci za mě řešil jakýsi unhošťský pán, který nám s laskavým výrazem ukazoval cestu do jiného obchodu. Tam jsme pořídili zas pro Stáníka cosi gumového na zub a pro mě nápoj a nikotin, aby se nám cestovalo dobře. Autobus byl prázdný, za okýnkem se míhala krajina a my v poklidu dorazili do metropole. Kde na plakátech syn uzřel gaviály, pročež jsme se dohodli, že ve středu půjdeme do ZOO. Tento plán se nelíbil mé matce, ale já jsem se rozhodl stát se pevnějším a její výhrady jsem šmahem odpálkoval. No. V Bělči bylo dobře, jen ta koexistence Stáníka a Verunky se musí doladit. S Alžbětkou to jde, ale s malou Verunkou to má zatím kazy.

IKEA
Únor 4th, 2009

Ráno jsem málem zašlápnul Magdinu fretku, vrátila mi to, kousla mě, když jsem si pro jakési papíry lozil do šuplíku, kde hřadovala. Pak jsem si ale spravil náladu tím, že jsem dokonale zaúčtoval to, co Magdě nešlo. Hned jsem si připadal takovým schopnějším, i když po včerejšku jsem ještě lehce rozložený. Hrál jsem si totiž na stěhováka. S Hannah otcem jsme instalovali novou lehací soupravu ve Strašnicích. Matraci jsme měli novou z IKEA shopu, kam pro nás Hannah otec přijel autem s vozíkem. Poté jsme naložili ještě nějaké židle a kostru lože u Hannah v bytě a celý náklad vyložili ve Strašnicích. To bylo ještě všecko v cajku, také nám s tím pomohl Kobylka, co se zrovna ochomýtal v Holešovicích. Ovšem odvoz starého těžkého nechutně gauče k mému otcovi do garáže, to už bylo jinačí kafe. Hannah otec byl totál svěží, ale já v každém mezipatře jsem volal po zastávce a oddechu. Obličej se mi zabarvil do odstínu rudé a pot ze mě jen stříkal. Taky mi zase ruplo v koleně. Poté si úplně stěhováním nepoškozený Hannah otec skočil na kávičku k mým rodičům a já, celý rozklepaný z té úžasné fyzické námahy, jsem pospíchal domů za Hannah a Verunkou, ozkoušet, zdali pak se bude na nové sedací a lehací sestavě dobře ležet. Šlo to. Vyzvedl jsem pak Stáníka, lehce se motal zmateně po bytě a večer jsem pak padnul za vlast a tak od devíti už vůbec nesledoval, co pěkného se děje, alébrž jsem vyčerpáním usnul.

Strašnice
Leden 31st, 2009

Dopoledne jsme se rozhodli měnit nábytkové sestavy. Otočit postel v kuchyni, tím to začalo, pak následovaly další změny. Bylo to náročné, proto jsme lehce poleželi a i se najedli. Samá zelenina. Odpoledne jsem přemýšlel, že by nám se skříní mohl pomoci Miirdas, ten se však omluvil, že přijde až zítra. Pročež jsme se pustili do druhého kola bez něj. Koberce letěli, podivný obsah peřiňáku letěl, fůra knih vylítla též, tedy zatím jen čeká na odlet, různě se vše pozměnilo. Hannah se projevila jako dobrý organizátor i realizátor. Někdy kolem půlnoci jsme měli padla. Byt je úplně jiný. Většina nesmyslů je pryč a opticky přibylo prostoru. Dokonce jsme u toho stihli sjet starý fotky, podebatovat a pokouřit a podobně. Jsem se dneškem spokojen. V nově přeonačeném bytě mi bude rozhodně líp. Zvláště pak, když tu se mnou a Stáníkem bude Hannah a její potomstvo.

Vernisáž
Leden 30th, 2009

účast byla relativně mohutná, ono víc prostoru v té galérii ani nebylo, než pro nějakých 15 lidí, my původně mysleli, že jdem do hospody nebo do báru, ale židle a pohovky tam byly, takže jsme se nějak poskládali nakonec. byli tam pomerančová, gártík s kubíčkem, lumík, já se stanislavem, kelly, halka, janek periskop, hedviga, danuška-ježibaba, pišta hufnágl, hluk malér, marie, martin-prokletí z písmáku a to je asi tak všecko:-) galerie patří jakémusi stevovi z anglie odněkaď, kerej se téže velice bavil, obzvlášť když rozlil sdostatek lihovin, aby se všichni rozehřáli a když se gártík chopil kytáry a lumík mocným hlasem zapěl, přesunul se steve od báru do místnosti s pohovkama a spokojeně říkal, že to je to, po čem toužil. kelly téže zpívala ostošest, pak přidali se pomerančová s halkou. tábor jsme opustili kolem jedné hodiny popůlnoční a pak jsme s halkou cestovali noční sockou až na strašnickou, kde jsme se v míru rozžehnali, směřujíce ke svým domovům. večírek to byl velice zdařenej a fluorescentní - páč bylo v galérii takové osvětlení, ve kterém vše bílé zářilo jako neon a ostatní ztrácelo se ve stínech barevných až oči přecházely. do dáli svítily cigarety bílé jako plameny od úst lidí pomalovaných fluorescentní barvou oranžovou a žlutou nejenom po tvářích, ale i po břichách. jojo. pjekné to bylo.
(sepsala Hannah)

Revizoři
Leden 29th, 2009

Jeli jsme dnes dopoledne s Hannah ke mně do práce, abych podepsal jakýsi papíry, by bylo něco peněz. Cestou tam jsem hovořil o okolí, které bylo vidno z okénka vozu elektrické dráhy. Cestou zpátky nás vyrušili revizoři. Jeden si to namířil na průzkum po přední části vozu, druhý to vzal odzadu, tak jsem řekl Hannah, že by bylo docela fajn, vystoupit prostředními dveřmi. Pročež jsme vystoupili. Prošli jsme se na jinou zastávku na náš druhý spoj, ale protože jsem moudrý muž, tak jsem dal Hannah lístek na tramvaj, který jsem měl připravený v peněžence, sám jezdím totiž na tramvajenku. I nastoupili jsme do tramvaje, Hannah si štípnula lístek a pustili jsme se do dalšího kola rozhovoru. I kdo nenastoupí, naši dva revizoři. Hannah jednomu z nich znechuceně podala lístek a pravila, že revizorům a podobným šmejdům se nedívá do očí. Já se na něj podíval, přeměřil jsem si zkušeným okem jeho muskulaturu, chvilku jako se tvářil, a pak mu dal tramvajenku. Nu. A to je celé. Pak jsme ještě šli do masny, kde to pěkně vonělo.

Dumka
Leden 16th, 2009

Celý den se nepotkáme, nebudeme spolu. Celý den bude příprava na zítra. Budu uklízet a podobně. Zajdu nakoupit a tak. Jak říká Alena, mám jakýsi laser, který se soustředí jen na tebe, druzí musí být hodně snaživí, abych zaregistroval, že se něco děje, nebo se nějako montovat mezi nás, to pak logicky všechny možné i nemožné varianty prohazuju mozkovnou, samo sebou začnu tou nejhorší verzí. Jsem už takový, nemám rád těšení, to pak jsem zklamaný. Je mi příjemnější vidět to černě, a pak koukat, že se pletu. Taky si dám buzení syna, oblíkání téhle postavičky, školku. Syn, to je osoba číslo jedna, s tím nikdo nic nenadělá. Teď pod oknem válej sudy do hospody. Den to bude jako jiný, ale trošku smutnější. Bez tebe. Hlavní vlna ve mně bude pořád naladěná na nás dva. Když zavřu či, vidím tě, tvé oči, a pak tvou tvář. A přemýšlím, jak ti je, co děláš.

Holešovice 2.
Prosinec 18th, 2008

Z práce jsem přišel k Hannah nečekaně brzy, kolegyně Magda vyslyšela mé nevyřčené prosby a vysvobodila mě už v půl sedmé. Ignoroval jsem nechutný déšť a těšil se na lože, kam jsem chtěl kosti své složit. Poté co bych pojedl. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo. Pojedl jsem chutně, ale pak jsem bojoval se svou nervozitou, marně lapal po své duši, která kdesi bloudila, načež jsme řešili s Hannah Verunku, které se zas nechtělo spát a čiperně pořád někam odbíhala. Když jaksi vše vypadalo, že se již uklidňuje, rozplakala se Alžbětka, že ji bolí ucho, čili Hannah s ní odjela do Motola a my s Mirdáskem měli večírek. Verunka na úvod hodila šavli do postele. Zdravotník Mirdásek kolem ní skákal a podobně, její bulení pak profesionálně zastavil, já nějak už měl po jisté chvíli večírku plné zuby a tak jsem to zalomil, probudila mě až Hannah někdy ve dvě v noci. V té chvíli už byl klid, byl čas se věnovat další spánkové etapě, protože ráno jsem zas brzy vstával.

Holešovice
Prosinec 3rd, 2008

Zas jsem v noci kňoural, že brzy umřu. Sám sebe děsně litoval. A žadonil o péči. Když má člověk rýmu, je to zlé. Málem jsem se rozplakal. Nad ránem jsem dumal o tom, že přestanu kouřit, ale ráno jsem si hned zapálil. Ale je mi příšerně, já to nemám rád, když jsem nastydlej. Hannah mi uvařila nějakej zdravej čaj, jako to bylo dobrý. Hannah je moc hodná. Večer jsme si hráli s Alžbětkou, ona měla dřevěnou myšku, já líný plyšový klíště, který si furt chtělo číst a nechtělo se hejbat. Dřevěná myška se koupala ve vaně plné dvoukorun. Myška byla totiž boháč. Miirdas si pouštěl filmy na laptopu. A taky nám ukazoval nějaký vymakaný fotky z akce v Lucerně.

Krmit losa
Listopad 15th, 2008

Krmit losa není žádná legrace, vážení, takový los se potuluje všude možně, hlavně pak se motá po bažinách, i u nás, ano, i u nás, to mnozí nevědí, těžko se ten los hledá, on pořád migruje, víte? Ve skupinkách tak čtyř pěti losíků. Nedávejte mu moc jablíčka, taková želva, když jí jablíčka, měkne jí krunýř, ale to možná trochu odbočuji, no, los radši seno, seno je vydatné. A bát se losa? Není důvod, ale takový los v říjnu na druhou stranu může být nepříjemný společník, to víte, kluci - říjen - říje, ale to znáte sami, to je i jinde, i u nás u lidí, tyhle testosterony, to vám nemusím vykládat… chácha chacha. A ten los  se mi někdy i zakousne do kyblíku, ve kterém mu nesu mrkvičku, jako u losa to jde, ale když se mi zakousne do kyblíčku dikobraz, to je nadělení, dikobraza nejde pošimrat, píchá, víte… chachacha chá… Za chvilku vám něco povím o vlcích, tak tam za mnou přijďte, až budu mít výklad, jo? Jinak pěkný den vám přeju…

Ouky Douky
Listopad 2nd, 2008

Všude plno ”zvláštních” neobyčejně stejných případů s pózou kavárenskou. Úplně na mě ten stereotyp skočil a udělalo se mi zle.
Servírka mírně nežoviální, tak to mám rád.
Mládež nahlas vypískne něco o tom, co je to ta ontogeneze, to je další střep zabodnutý do mé věčně bolavé hlavy.
Pak jakýsi nonšalantní machr s laptopem a sluchátky a drátky požádá o heslo do sítě, to už tedy málem vyskakuju z kůže.
Vtipně odejdu, ale pak si venku uvědomím, že tu mám spicha, že jako takhle ne, dám si cigaretu a na druhý pokus se obrním a již sedím v meditačním klidu, je mi všecko fuk, ničeho si nevšímám…
No a pak přijde ta, na kterou čekám, a je unavená, utahaná, zdecimovaná.
Hovor s ní je nadobyčej příjemný, nehledě na to, že si zas začínám všímat těch lidí kolem sebe, pak je úplně vypnu a konečně se soustředím na ni. Když tu pojednou už musí domů.
Taky se odeberu domů, tohle je příjemné v podstatě, tyhle kavárny, bolesti hlavy a všecko kolem podzimní, prostě je to dobrý. Jak jsem naťuklý a motám se mezi halucinací a tímhletím vším tady.

Bar na konci cesty
Listopad 1st, 2008

Vypínač na okně do světlíku
Učebnice jazyků na dlouhou cestu
Mluvit se světem i když prší jen ve větráku

A pak ona odjede a něco praskne
Je slyšet úplně všechno každého
Strach se tak zvětší že zmizí
Nejde si s ním hrát

A světla aut a rachot nočního města
jsou i nejsou
Pod Nuselákem

Na Hrádečku
Říjen 27th, 2008

Dnes jsem opět sám sobě dokázal, jaký jsem dokonalý řešitel záhad a podivných technických záležitostí. Šlo o to, že jsem v práci připojil nový modem na internet, lehce zmaten ze změti kabelů, které tu máme, jsem se pustil neohroženě do díla. Tedy kuráže mi dodala vedoucí, která řekla, že nikdo jiný by to nesvedl. Červený káblík, zelený, dvacet osm černých, patnáct bílých, odkud kam vedou? Do toho jsem si pustil instalační cd od O2, kde kdosi říkal, jak na to. Ale nepočítal s tím, že mi tady těch různých přípojek, odboček a podobně máme mnohem více, než co stojí v návodu. Po půlhodině kutění se internet na novém modemu rozběhnul. Měl jsem z toho dobrý pocit. Ještě jsem doladil vysílání signálů vzduchem s technikem od O2 a bylo.

Víkend byl pěkný, ale náročný. Setkání literrátů proběhlo bez větších zádrhelů, byl jsem tam klasicky první, pak teprve dorazil Japko, Kropotkin a další a další. Též Humble z Englandu. Nikdo snad nijak nepřišel k úhoně, toliko Lukáš jaksi trochu nevydržel ten nápor a malinko se mu udělalo špatně. Řešil to team odborníků, Kelly, Periskop, Lumík, Liška, také Hannah se svými esoterickými postupy byla tedy úžasná. Domů jsem se dostal až nad ránem. Takže celou neděli jsem proklimbal, i když jsem musel po obědě, na kterém jsme byli v restauránu U Tonyho, se synem ven na hříště, kde honil Sárinku a Elinku, dvojčata, co mu říkají kapitáne, což se mu asi velmi líbí. Též jim nabízel, ať zajdou někdy k nám. Nevím, zda jejich rodiče, když mě viděli ten den lehce zhuntovaného, jsou nějak výrazně pro.

Chvojkovice
Říjen 24th, 2008

Včera to bylo ve Chvojkovicích velmi náročné, přesto však povedené. Protože se na večírku sešli samí rozumbradové. Hana nabádala a neodpustila si nejednu lingvistickou poučku, Periskop též dokázal, že není Světošlápkem jen tak pro nic za nich, ale že zná své zkušenosti předávat, snad jen Pomerančová tolik moc nehovořila, protože byla promrzlá a chvilku jí trvalo, než roztála. Hlavně jsem byl zpočátku vyděšen tím, kolik je ve Chvojkovicích šipkařů. Seděl jsem tam sám mezi nimi ve sklepení a bylo mi úzko. Naštěstí mě zachránila Hana, se kterou jsem se odebral nahoru, kde bylo o poznání méně postaviček. Večírek byl doopravdy náročný, protože jsem se dostal do postele až v půl čtvrté, ovšem kam se hrabu na Periskopa, který říkal, že vůbec nebude spát a rovnou, co si vyřídí nějaké pohledávky přes agenturu či co, pojede do práce. Jak jsem na večírku to hodnotil, je teď ve fázi jakéhosi pracovního oblouznění. Jen by pracoval a pracoval. To já tedy ne, já bych jen spal a spal. Měl jsem jakési živé sny, ale už jsem to zapomněl, o co šlo. Nevylučuji, že se mi do nich dostala Hana, protože je okouzlující.

Černý pes a rudý les
Říjen 22nd, 2008

Emilovi nevoněl asfaltový povrch, museli jsme něco vymyslet, nebylo to ale úplně ideální, ta naše odbočka, protože jsme narazili po chvilce na myslivce v akci. po průchodu honitbou, kdy se ozývala střelba docela ze zblízka a za autem v poli byl přívěs s mrtvými zajochy, se vyjevil rybník. bylo třeba sledovat stopy ve sněhu, stopař se ve mně probudil, a trefoval jsem, když šlépěje někam vedly a nevracely se, bylo dobré tudy jít, když se vracely, bylo jasné, že tudy ne, u rybníka to klouzalo, pak uzřel Emil ceduli: pozor pes, co kouše, nebo něco takového, ovšem, sotva jsem to vyťukal Hannah jako sms, už tu byl, skákavý černý pes, za nim druhý. skákal po nás, ten druhý na něj vrčel, pročež se skákavý černý pes vydal s námi, odháněli jsme ho, ale málo zarputile, chtělo to vzít násilněji, řekl pak Emil, který byl takto poučen svým otcem, ponivadž jeho otec byl velký přírodovědec a znal hodně. černý pes s námi šel tím Rudým lesem, ona se tak spíš jmenovala osada, která v lese ležela, pak jsme vyšli na pole, pes pořád s námi, na silnici nám to už bylo hodně blbé, protože ho mohlo něco zajet, tak jsme se dohodli, že ho vrátíme do lesa. našel jsem jinou cestu, mnohem kratší a vrátili jsme se po ní k rybníku a lesu, Emil nepostřehnul, že je dobré to otočit, protože pes už se vydal sám tam, odkud přiběhnul. po cestě zase zpátky začalo sněžit a nějaký pošťák bloudil pořád sem a tam s dodávkou. v hospodě jsme poseděli a popili lehce, než jsme vyrazili na vlak, jakýsi divný chlápek mě znervosňoval, byl jen v kraťasech a řval na celé kolo nesmysly. jsem zas volal Hannah, co nového jako se děje. mám potřebu se jí svěřovat a vědět, co ona, tak už to holt je…

Utopie
Říjen 17th, 2008

Včera jsem se účastnil velice příjemného večírku. Předcházelo mu vystoupení Marka Motora a jeho kolegů v klubu Utopia. Nějak jsem to tedy přežil, nebylo to vlastně ani tak moc děsivé. Hlavně se mi líbilo, že tam byla Motorova maminka a on se k ní choval velmi pěkně. Ovšem potom jsem se dal na baru do řeči s Hanou Konvesz. Na první pohled mi učarovala. Velmi okouzlující nonkonformní žena. Poseděli jsme ještě s Japkem, jeho kamarádem mladým zpěvákem z jakési kapely, Markem Motorem, Emilem a Františkem, přítelem Motora, v irském pubu v domě, který patřil starému Kaiseršatovi, než ho střelil a peníze pak rozfofroval na honitbách. Hana se nešetřila a předvedla strhující tempo společenské zábavy. Komentoval jsem to novým bonmotem, že alkohol je dobrý kamarád, ale špatný démon. Pak odjela domů taxíkem. S Emilem a Františkem jsme ještě pokračovali v závažných hovorech. Motor do toho vyprávěl vtipy. I jízda noční tramvají domů byla příjemná, protože jsem jel s Františkem a hovořili jsme o extremismu a tak podobně. Doma jsem ještě podebatoval s Alenou a lehce pošimral žaludek vepřovým žebírkem, dvěma karbanátky a paprikou plněnou. Nějak nemohu rovnou usnout, protože se mi hlavou honí věci. Ráno v práci budu dobrá mrtvola.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one