Vaši Naši
DSCN1916.JPG
Vůbec nic nepotřebuje. Ničeho se nebojí. Nemá pocit viny. Když je proč, tak se rozčílí, když ne, tak je klidný. Úmyslně nikomu nepomáhá a ani neubližuje. Všechno v něm se děje tak nějak samo. Ptám se ho, co dělá v mé hlavě. Vždyť to nejsem já, ale jen jakýsi stín z pradávné minulosti nebo záblesk posmrtného života. Často si s ním nerozumím. Vždyť já pořád něco potřebuji, s něčím stále nesouhlasím, něčeho se bojím; pádu, nevyřešitelných tlaků, každodenního setkávání s davem v metru nebo u katedrály. Ale přesto se pletu, říká mi.
V nejhorším návalu vzteku z dlouhé fronty mi pošeptá, zastav to v sobě a jen se dívej. Tak se jen tak dívám, nemyslím na nic. A hle, takových jako je on vidím najednou víc. Je jich pár i v ostatních lidech. Mírumilovně si prohlížejí svět kolem sebe. Pro nic za nic si spolu začnou povídat, vždycky je o čem. Třeba o sázení bílých tulipánů za okny. Je úplně jedno o čem mluví, hlavní je ten tón, ta samozřejmá, nijak důležitá, nic neřešící směs vnitřního a vnějšího. To podělení se o něco, co se zrovna naskytne, nějaký klidný hlas to vynese na povrch, a není proč ho umlčovat. Nikomu se tím neubližuje, nikomu se tím nepomáhá, jen ta druhá já si tak pro nic za nic vysvětlují, že jsou na tom všechna stejně. Ničeho se nebojí. Nic nepotřebují. Nemají pocit viny. Mluví odněkud z pradávné minulosti, nebo se skrze ně zablýskne posmrtný život.
Moje druhé já je s ostatními druhými já rádo. Mně to nevadí. Ani to, že si to většina lidí neuvědomuje, že z nich dýchá věčnost.
23.4.2002
„Tak, můžeš si vybrat, jak to pojmeme. Buďto tě necháme pást stáda s pastýři, k nim tě odnese maminka, abys nepřišel doma k úhoně, samo sebou na chvilku, na nějakých jářku sedmnáct let, nebo tě vypustíme v bárce po vodě, aby si tě našli rybáři. Je tu i možnost, že tě už jako batole spolkne drak, a ty mu pak rozpáráš břich nožem, přibaleným do zavinovaček. Popřípadě toho draka potkáš, až budeš jinochem, potom ho na nějaký, soudím že třetí pokus, rozštípeš jako špalek na polínka," zasmála se babička.

"Taky se bude říkat, že s tvým narozením rozkvetla tráva i na pustých horách, světlo se šířilo od tvé kolébky tak mocně, že si toho Vidoucí nemohli nevšimnout. Ale to ti svým způsobem bude už jedno, protože tou dobou už budeš mít pozemskou pouť za sebou, všechny lidské věci tě jaksi budou již méně zajímat, hlavně vzhledem k tomu, že pravděpodobně nevyjdeš z velejemných požitků na Ostrovech blažených,“ řekla ještě babička a spokojeně pohladila robátko po hlavě.

Pak se zasnila, kterak všechno ten chlapeček změní. Přivede lidi blíže k pravdě, všecko všecičko se díky němu obrodí, nikdo už nikdy nepozná smutku ni nářku.

„No, milá babičko,“ ozvalo se z kolébky, „a nemohli bychom to udělat jinak?“

„Ale ale, maličký nám už mluví,“ opáčila značně nezaskočená babička.

„No, já bych si to představoval trošku jinak. Draka bych radši odvedl do ZOO, než abych ho zabíjel tak lopotně. K pastýřům nechci, trošku totiž smrdí. Rybáře bych taky vypustil, rybek v mořích ubývá, víš. A vůbec, co kdybych žádné lidi k žádné pravdě nepřiváděl, jen s mnohými děvčaty si zadováděl? Až tedy budu jinoch a i potom.“

„Chlapče, taková jsi mohl být významná Osoba, minimálně mystagog, a ty toto? Pohlavní radovánky? Nic duchovního?“ podivila se babička.

„Psal bych u toho básničky, to je duchovní ažaž,“ odvětil kojenec a bezzubě se na babičku zaculil.

 
army.jpg
Ostrava, Praha
leden - červenec 1990

Vojáčci

„Tak málo nás není, zase až takoví srabové nejsme, tak mi vysvětlete, proč jdeme od porážky k porážce, pár našich už zařvalo a mám pocit, že úplně zbytečně, že jsme jejich prolitou krví nijak nezesílili,“ prolomil večerní ticho u ohně jeden z vojáčků. Žlutovlasý.

„Nemáš tak úplně pravdu, zapomínáš, jak jsme přemohli vzbouřence, trvalo to sice dlouho, ale dali jsme jim za vyučenou, a od té doby se vlastně žádné povstání nekonalo,“ řekl vypasený vojáček v poměrně zachovalé uniformě, který vypadal vedle ostatních otrhanců docela dobře.

„Já pořád říkám, že bychom potřebovali nějakého velitele, je sice pěkné, že jako jedna z mála armád nemáme hodnosti, oficíry a hrajeme si na rovnocenné, bratry ve zbrani, ale kolikrát se nám to už vymstilo, co?“ unaveně prohodil jeden ze starších vojáčků. Známý bručoun. Ti mladší se na něj dívali podezřívavě, hned je napadlo, že se on chce usilovat o místo velitele, jemu při pohledu na ně došlo, na co asi tak myslí, a radši zmlknul.

Blonďatý vojáček, co začal tuhle pravidelnou večerní rozpravu, které většinou nikam nevedly, smutně pokyvoval hlavou. „Všechny armády mají velitele, nějakou tu taktiku, strategii, vymyšlené zásobování, výstroj, fůru peněz, jenom my jsme taková parta žabařů, která vzbuzuje spíš lítost než nějaký obdiv, úctu a strach. Já jsem taky pro to, aby nám někdo velel, stejně se většinou necháváme najímat a bojujeme za někoho, kdo nám může být docela ukradený, za pár šupů, nevím, proč bychom si nemohli někde sehnat zkušeného velitele, nikdo z nás to ale být nemůže, to by nedopadlo dobře.“

„Mám pocit, blonďáku, že zapomínáš na dost důležitou věc,“ probral se z dřímoty, možná hrané, ze všech nejstarší, už šedovlasý vojáček. „Každému z nás by přeci mělo být jasné, proč máme tu naší armádu takovou, jakou ji máme. Dohodli jsme se na tom. Tím, že jsme si rovni, o všechno se dělíme rovným dílem, všechno si tak nějak odhlasujeme, dohodneme se vždycky, pro koho budeme bojovat, tak tím udržujeme v tomhle divném světě svou svobodu. Jinak to ani nejde. Sice nás už pár umřelo, protože jsme chtě nechtě armáda málokdy vítězící, ale nikdo z nás nechce být sám, ztratit se, nechat se buzerovat od cizích, vlézt do nějakého chomoutu, i kdyby za to bylo nevím co.“

„Jo, starej, máš pravdu, ale i parta mnichů má svého opata, jeptišky abatyši, měšťani starostu, vesničani rychtáře a hlavně každá jiná armáda velitele, nechápu, že my chceme být za každou cenu jiní,“ řekl bručoun, aby podpořil blonďáka. Ti dva si byli kupodivu blízcí, sice si hodně nepodobní, spíš se jen tak doplňovali než co jiného.

„Nikdy nebudeme zbytečně zabíjet, krást, loupit a rabovat, neutečeme od toho, kdo si nás najme k ochraně, nebudeme pracovat pro ty, kteří mají za lubem nějaké zákeřnosti, nebudeme zbytečně přemýšlet, co bude zítra, a hlavně každý z nás musí vždycky podržet našince, když mu poteče do bot, kvůli tomu máme tu naši armádu. Dobře víte, že nic jiného nikdo z nás neumí, než žít ve větší skupině, o samotě bychom nikdo z nás nevydrželi, tak už nechte těch zbytečných debat o změnách. Zítra je taky den,“ ukončil večerní rozmluvy vojáčků jako každý den šedovlasý.

Vojáčci si rozbalili deky kolem ohně, vylosovali hlídku a uložili se k spánku.

.....

Pyreneje, říjen 1990 ... "To jsme si tedy naběhli, prosím vás, řekněte mi, kdo z vás sehnal tuhle prácičku? Honit po horách včerejší den, tak mi to přijde, jsem dost zničen, pánové, jak vy?“ začal blonďatý vojáček svou večerní litanii.

V kotlíku nad ohněm se ohřívala jen voda na čaj, nebylo do ní ani moc co jiného dát. Všichni se postupně sesedali k ohni co nejblíže, protože vzduch byl studený a k tomu ještě nepříjemně vlhký.

„Přiznám se bez mučení, stejně to všichni víte, že jsem tenhle hon na lupiče domluvil s tím malým knížetem já,“ zamručel tlustý vojáček, jehož uniforma už nebyla o tolik hezčí než uniformy ostatních otrhanců kolem ohně.

Blonďák se otočil na bručouna, u kterého čekal podporu. Ten však překvapivě mlčel a jen si prohlížel své ruce, které si ohříval nad ohněm.

Šedovlasý se zase probral z možná hrané dřímoty, rozhlédl se kolem sebe, počkal až se k němu všichni obrátí, a teprve pak začal mluvit jakoby sám pro sebe: „Není to poprvé, co se naše bojůvka dostala do hor, myslím ale, že tentokrát by nebylo vůbec moudré ještě několik dní tady ty lupiče hledat a i kdybychom je našli, tak jsme natolik zbědovaní, že bychom je spíš nepřemohli než přemohli, já jsem pro to vrátit se do údolí. Co vy?“

„Budeme jen všem pro smích, zmuchlaní jak papír, přijdeme ke knížeti a řekneme mu, že nám bylo zima, moc foukalo a lupiči prostě byli chytřejší a utekli nám, to nám doopravdy spraví reputaci,“ ozval se tlustý vojáček.

„Já se přidávám na stranu starého, je lepší sem tam ustoupit, být za šaška, než se pouštět do věci, na kterou ani omylem nemáme,“ vzal si slovo bručoun.

„Taky si myslím, že by nám už proboha nemělo dělat potíže prohrávat, vzdát se odměny za tuhle nešťastnou věc, v klidu počkat přes zimu někde v údolí, odpočinout si a hrát si na hrdiny až zase na jaře. Jenom nevím, jestli nám ústup z hor nebude trvat déle než cesta sem. Vůbec bych se nedivil, kdyby v průsmyku ty parchanti přichystali nějakou léčku. Co takhle přejít hory na druhou stranu a vůbec se ke knížeti nevracet?“ přemýšlel nahlas blonďák.

„Asi nám nezbude nic jiného, než se vydat na západ, tím směrem jsou hory nejprostupnější a za pár dnů se dostaneme k vesnici, nad kterou je prý zázračný pramen. Tam přečkáme zimu, já nebo někdo jiný ale musí zajít ke knížeti, nebude to lehký úkol, přejít hory, a potom k němu přijít s tak špatnou zprávou, ale kdybychom to neudělali, tak bychom si už nemohli říkat armáda. I když si stejně myslím, že časem skončíme jako žebraví poutníci, bojování nám poslední dobou moc nejde,“ přidal se bez delšího rozmýšlení na stranu většiny tlusťoch.

„Lupiče chytíme, určitě, když ne teď, tak později, nějaká tvrdohlavost, přeceňování se by nebyly k ničemu dobré. Zítra se vydáme do údolí, hlavně žádné zmatky. Ne každá výprava se povede napoprvé, můžeme být rádi, že se vrátíme všichni, nevím proč, ale poslední dobou hledám na každé patálii to lepší,“ zakončil jako vždycky večerní rozpravu šedovlasý.

Noc byla mrazivá, a tak se vojáčkové k sobě choulili jak malé děti. Na stráži zůstal nejstarší šedovlasý vojáček s tím, že se mu stejně nechtělo spát.

S rozedněním se podivně veselí vydali smluvenou cestou z kopců. Bez tlustého, ten musel ke knížeti.

.....

Pyreneje (španělsky: Pirineos; francouzsky: Pyrénnées; katalánsky: Pirineus) jsou evropské pohoří, oddělující od zbytku Evropy Pyrenejský poloostrov.

.....

Lurdy, listopad 1990

Vojáčci došli až do lesnatého podhůří. Nedaleko zapadlé vsi, u pramene, ke kterému vedla jen úzká pěšina, se zastavili. Bez delšího dohadování rozdělali kousek odtud oheň. Nejstarší vojáček se dnes rozhodl připravit nápoj z bylinek a léčivé vody ze staré, ale místními venkovany stále udržované studny. Všichni se na něj těšili. Cítili úlevu, že vyšli z hor a cestou je nepotkalo nic zlého. Společné pití „lektvaru“, jak nápoji všichni říkali, měl být součástí slavnostního okamžiku.

„Jsme na správném místě, přátelé, a proto si tady vystavíme zimní tábor,“ rozhodl se šedovlasý začít pravidelnou večerní rozmluvu.

„Je čas, abys nám nalil zase trochu síly do žil, starý, už dlouho jsi duchem mimo, aspoň mně to tak připadá, a víš, že bez tvých slov se naše skupina moc dobře neobejde,“ troufl si vstoupit do rozhovoru jeden z nejmladších vojáčků, černovlasý, který vypadal trochu jako malá panenka.

„No, myslím, že bys mohl něco říct, starouši, ani nemám dneska moc hádavou náladu, a tak ti snad nebudu skákat do řeči,“ zasmál se blonďatý vojáček.

Starý rozlil lektvar do všech plechových hrnečků, které mu jednotliví vojáčci podávali. Všem nalil stejně, zbytek z kotlíku vylil na zem a mumlal u toho jakási zaříkávadla.

„Protože kolem jsou samé krásné stromy, vítr dnes byl mírný, stálý a vlahý, vzpomněl jsem si na řeč jednoho starého mnicha, kterou zapsali jeho žáci do knihy, ve které jsem si velmi často listoval, než jsem ji dal s sebou na cestu jednomu z nás, který už před delší dobou opustil naši malou armádu,“ začal šedovlasý.

„Vzpomínám si na něj, to byl ten, který už nechtěl s námi dál putovat a bojovat, a nikdo z nás mu to nedokázal rozmluvit,“ přerušil starého vojáček, kterému říkali bručoun, ale spíš jen ze zvyku než pro jeho skutečnou povahu.

„Jde o tři síly větru,“ pokračoval šedovlasý. „Kdo nemá dost sil, vytrvalosti a není přizpůsobivý, je jako strom, který zlomí první náraz větru. Pokud je však ani ne přehnaně, ani ne unáhleně přizpůsobivý, pak jeho poddajnost je součástí cesty k vyrovnanosti. Je to první stupeň síly větru. Ten nejvyšší. Když se člověk přiblíží k síle základů, dojde ke kořenům a shledá je zdravými, spojí se s nimi, následuje tuto sílu, dosáhne vyrovnanosti. Je to druhý stupeň síly větru. Jakmile člověk spojí sílu kořenů a sílu nebeského větru, který ho už neodvane z jeho místa na zemi, dosáhne třetího stupně, stupně spojení. Tyto tři stupně jsou cestou k získání a vytváření prostoru, bez kterého se nemůže v člověku probudit čistá životodárná síla.“

„Jde tedy o poddajnost, vyrovnanost a pevnost, chápu to dobře?“ optal se černovlasý.

„Ano,“ zasmál se šedovlasý. „Je to úplně jednoduché. Člověk by si nejprve měl určit směr, potom plnit své úkoly. S upřímností a rozvahou. Takhle asi, začátek naší cesty nebyl dobrý, ale dospěli jsme k bodu, kdy si můžeme vytyčit nový směr, takže konec může být docela radostný. Zůstaneme-li vytrvalí, žádné neštěstí nás nečeká, to si myslím.“

Vojáčci seděli kolem ohně až do ranního rozbřesku, rozebírali výpravu do hor a domlouvali se, co budou podnikat příště. Někteří byli rozjaření a upovídaní, jiní zahledění do sebe, ale všichni cítili, že patří k sobě.

.....

Lurdy (francouzsky Lourdes) je jihofrancouzské město ležící v podhůří Pyrenejí v departementu Hautes-Pyrénées. V roce 1858 zde došlo k mariánskému zjevení mladé Bernadettě Soubirousové, a brzy poté se Lurdy staly jedním z nejdůležitějších římskokatolických poutních míst světa. Později exhumované a v městečku Nevers vystavené tělo Bernadetty Soubirousové zůstalo dodnes neporušeno.


 
v2.jpg
Žila byla kdysi v horách partička vrahounků. Spolu jedli, spali, pracovali, veselili se.
Měli taková pravidla. Kdo je porušil, ten předstoupil před společný soud. Nemohl se vymluvit na nějaké zaváhání, slabost, nemoc, potíže v lásce, rodině nebo něco takového. To si měl rozmyslet předem, když chtěl žít s vrahounky, tyhle věci.
 
Mohl se ale obhájit.
 
U soudu v kruhu seděli, různě hráli různé role, soudci vlezli obžalovanému do hlavy. Stali se jím, na chvíli. Když soud neuznal odsouzeného vinným, nic se nedělo. Prominuli si to. Viník všem taky musel odpustit.
 
Když ale soud uznal vrahounka, který pochybil, vinným, musel to přijmout.
 
Soudci stáli s luky v řadě a provinilý vrahounek odcházel po chodníku smrti. Někteří vystřelili do vrahounkových zad. Jiní sklonili zbraň. To podle vrahounkovy chůze smrti.
 
Buďto vrahounka zabili, když šel špatně, nebo jeho síla přemohla střely a střelce.
 
Vrahounek, který musel jít po chodníku smrti, se nikdy mezi vrahounky nevrátil. Buďto byl mrtvý, nebo odešel na jinou horu.
Výslech - obrázek

Výslech - obrázek

Plukovníku, plukovníku, už mě nelechtejte…
A když mi nabízíte cigaretu, tak prosím nějak slušněji…
Já vám stejnak nic nepovím, au au, tak tedy radši jo…
Včera jsem se koupal ve vaně a ze stropu, jak tam jsou ty fleky, na mě začal vejrat nějakej odpornej ksicht, né, au au, vy jste hezčí…
Plukovníku, dobře, k věci: Když jsem byl malý, tak jsem v obchodě ukrad bonbóny, ne už vážně, a normálně jsem zjistil, že mám sklony k zločinnýmu jednání…
Jo, kde jsem byl včera? Jednoduchá odpověď: Jsem zločinec! Auvajs, a já myslel, jak hezky nespolupracuju
Představte si plukovníku, že byste selhal, a do toho našeho ráje na zemi proniknul nějakej lotr, plundroval to tady a obtěžoval slušný občany, a pak vám unik, to byste se potom asi musel zastřelit, že jo…
Já mám taky čas, klídek, jauvajs, sem už ne, radši někam jinam, mamí, to bolí! Vy jste tedy kruťas, plukovníku…
Že vás už nebavím, hm, to mě mrzí…
Dobře znovu k věci: A když jsem byl větší začal jsem se spolčovat se špatnými lidmi…
Jména? Jó hned: Jirka Sirka, Peťa Pumpička, Vráťa Zvratka, au au…
No dobře, k tomu včerejšku: Začalo to úplně nevinně, jsem si tak ležel, znáte to, po ránu meditace vleže, to dělaj jen opravdový mistři, třeba takovej obyčejnej vizionář u toho chodí, ale člověk se sklony k léčitelství u toho musí ležet…
Hele, vy mě už netlučete, to jsem řek něco blbě? Dobře, už jsem skoro u toho, no a pak jsem posnídal, mé stravovací návyky jsou k tělu šetrné, strava je zdánlivě chudá, leč zdravá, chléb pomazaný rostlinným tukem, nějaká ta petržel, samo sebou nať, né to, no, to mi ani neporadíte, jak se tomu říká?
Vás už to zase nebaví, jo chápu vás, je to hrozný někoho vyslýchat, to se pak člověk dozví věcí, jo a mimochodem, vy jste rozvedenej nebo vdovec? Né né, jauvajs, už nic špatně neřeknu, takže na co jste se mě to ptal? A to alibi, to je jako co? No, to nemám, a koneckonců, co bych s tím dělal že jo…
Dobře, když mi dáte ještě jedno cigáro, tak se vám klidně přiznám k tomu, že jsem nasypal jed na krysy do vašeho kafe, aúúúúú
Jasně, už se těším, zítra vám řeknu, jak to bylo dál…
Naschle, plukovníku! A přeju vám krásný sny… 
V lese - obrázek

V lese - obrázek

Touhle lesní pěšinou šel už mockrát. Z Pětidomků, kam ho přivezl autobus z města, to bylo na chatu necelou hodinku. Nebylo bláto, ani zima, nebylo zas úplné parno, šlapalo se mu docela příjemně.
U vysoké jedle na kraji cesty uviděl láhev čůča, byla to přesně ta samá láhev, kterou sem položil před dvaceti lety, kdy tudy šli s partičkou. Měli tehdy takový svůj občerstvovací systém, první skupinka upila z lahve, položila ji někam na nepřehlédnutelné místo, aby další hlouček mohl láhev najít a svlažit hrdlo též. Ta láhev ho lehce zneklidnila, ale ne zas moc. Odzátkoval ji a přičichl k ovocnému alkoholu, zdál se být zcela v pořádku.
 
Po několika metrech uviděl u cesty pytel, přesně takový, ve kterém před těmi dvaceti lety nesli vykuchané sele, které pak na ohni opekli a snědli. Trochu byl na rozpacích, zda má do pytle nahlédnout, ale zvědavost mu nedala. Rozvázal provázek. Pytel hned ožil. Vylezly z něj chapadla, choboty, podivné chlupaté nohy, ruce, nakonec i jakási vousatá a vlasatá hlava.
 
"Jsem hejkal, abys věděl, za odměnu, žes mě vysvobodil z pytle, tě teď vystraším k smrti!" pravilo stvoření.
 
"Pro dobrotu na žebrotu, tak to holt chodí," řekl si a nechal se děsit.
000_0008.JPG
V řece plaval plavec. Proti proudu. Přitom byl pořád na jednom místě. I když máchal rukama jak zběsilý. Cyklista se vyřítil zpoza skály. Chodec zařval leknutím, jak se mu pneumatika bicyklu málem zakousla do nohy. Výkřik cyklistu velmi vyděsil. I s kolem spadnul ze srázu plného kopřiv do řeky. Plavec se přestal cítit ve vodě dobře, když už nebyl v řece sám. Vylezl na břeh. Chodce a plavce minuly tři dámy na kolech. Oba koukali na pěkná opálená vysportovaná stehna cyklistek, i když ty už neměly do důchodu daleko. Chodec a plavec se za nimi rozběhli. Cyklista máchal ve vodě rukama jako zběsilý, ale byl pořád na jednom místě. Plaval totiž proti proudu. A proud řeky byl silný. Tři cyklistky dojely do zahradní restaurace. Odložily kola do stojanu a koupily si pivo. Chodec a plavec tam taky doběhli a koupili si pivo. Netrvalo dlouho a do hospody přijel i cyklista, co se předtím potýkal s proudem v řece. Postavil své kolo do stojanu ke kolům tří cyklistek. Bylo hrozné vedro. Všichni seděli ve stínu pod stromy a pili pivo. První vstal chodec a začal se točit na sluníčku jak derviš. Pak i ostatní začali křepčit. Pot z nich jen stříkal. Tancovali nejdřív každý sám pro sebe a za sebe. Pak ve dvojicích. Cyklista s cyklistkou, chodec s druhou cyklistkou, plavec se třetí cyklistkou, pak zas cyklista s druhou cyklistkou, třetí cyklistka s první cyklistkou, plavec s chodcem a tak různě všelijak to střídali. Trvalo to dlouho. Nakonec jeden po druhém naskákali do řeky. Proud řeky je někam odnesl. Před hospodou zůstaly ve stojanu čtyři kola. Hospodský to neřešil. Nechal je tam stát. K večeru se přihnaly mraky a začalo pršet.

9. 8. 2007
Nějak se to vymklo - obrázek

Nějak se to vymklo - obrázek

Hospodu už zavírali a my jsme ještě nějak nechtěli naši společnost rozpouštět, čili jsem zavolal Jarce, jestli by s námi nešla k Chemanovi. Trocha té dámské společnosti by nás jenom osvěžila, jsme se s Bobem a Chemanem předtím shodli. Nějakou tu flašku s sebou, aby se necítila divně mezi nestřízlivejma. Na Jarce jsem jářku trochu pracoval, ale ne moc zaujatě, protože jsem zrovna měl románek s Lidkou, no románek, jsem s ní chodil a měl ji docela hodně rád.
*
V Chemanově velkým bytě, kde se válelo po zemi neskutečně různých věcí, kusů oblečení, knížek, dětských hraček jeho četných malých sourozenců, se nám udělalo hned uvolněně. Chvilku jsme tlachali s Bobem. Mluvil o tom, jak mu nedávno umřel kolega a taky kamarád, nějak mu zahaprovalo letadýlko. Bob, jakožto vojenskej pilot, měl docela sklon k morbiditě a věčným dumkám o vyčkávání posledních dnů.
*
Potom jsem nenápadně přiměl Chemana, aby se zabýval víc chlastem než Jarkou a odtáhnul ji do ložnice. Nedalo mi moc práce ji poodhalit natolik, aby zbytek už provedla sama. Bral jsem přitom v potaz Chemanovu teorii, že je dobrý zout ženě jednu botu, ona si pak tu druhou zuje sama, protože jí to přijde divný, mít jen jednu. No a jakmile je bosá, dál to jde už samo. Jarka byla evidentně připravená pustit se do díla, jenže já chtěl trochu požertovat, natahoval jsem to, řek jsem jí, že si jdu ještě zapálit, že jsem děsnej nikotinista, který musí hulit nejen potom, ale i předtím.
*
„Hele, Chemane, vzpomínáš na to loňský léto, na ten svůj spacák, jak jsi dycky říkal, jdu si s ní pokecat a pokecal jsi spíš jen ten spacák?" zrovna začínal nějaký to vzpomínání Bob.
Byl jsem docela zasvěcenej do těch letních historek, vždyť jsem se účastnil těhle orgií v trávě, takže jsem used ke stolovníkům a taky něco plácal o ženské otázce. Bob mezitím z místnosti odešel, a tak jsme s Chemanem kecali o tom, jakej je Bob trouba. I když pilot, je to stejně guma zelená cvičená. Hezky jsme si zapomlouvali.
*
„A kde je Jarka?" zeptal se po chvilce Cheman.
„Já blbec jsem na ni úplně zapomněl," zvednul jsem se, abych to s Jarkou odved do zdárnýho konce.
„Užij si," zasmál se pitomě Cheman.
„Hovno," jenom jsem řek a otevřel dveře ložnice.
*
Jarka tam seděla nahá v koutku, brečela a na posteli chrápal taky nahatej Bob. Myslel jsem v prvním okamžiku, že mu rozbiju držku, ale pak jsem jenom čapnul Jarku za ruku a odtáh ji odtud. Koukala na mě smutně těma svejma velkejma očima, že prej si Boba se mnou spletla nebo tak něco v tom duchu, ale moc platný to nebylo. Všechno bylo v prdeli.
*
„Zavoláme ještě někomu, co?" navrhnul Cheman, kterýmu moc nedošlo, že se přihodil takovej kiks.
„A komu jako?" opáčil jsem.
„No, já už telefonoval, když jste byli vedle, Katka nemůže, a tak přijde jenom Lidka," potěšil mě Cheman.
*
A fakt asi za hodinu si to Lidka přihasila. My tři u stolu byli už dost pod parou, furt jsme to probírali, jakej je Bob hajzl, a tak jsem si patřičně Lidky nevšímal, jak bych bejval asi měl. Dokonce jsem jí pitomě navrhnul, že jestli s náma nechce chlastat, tak ať si jde lehnou k Bobovi, že to je hroznej mazlík. Něco málo s náma vypila, a pak řekla, že jsme blbý a dovopravdy k Bobovi odešla. Cheman usnul na křesle a já odtáh Jarku na kanape konejšit jí, protože mi přišlo, že se cejtí dost blbě. Jenže co čert nechtěl, Lidka vůbec neusnula, ale přišla k nám, skoukla nás a hnedle mi dala facku. A pak načuřeně vypadla z bytu.
*
Druhej den jsem za ní jel na koleje. Ona mi nechtěla otevřít, tak jsem ty zkurvený dveře od jejího pokoje vykop. Dobu mi nadávala, ničila všecky věci, který jsem jí kdy dal, a ve finále řekla, že mě nechce v životě vidět. A měl jsem po legraci. Nezbylo než dumat, jak ten přibližně rok s ní blbě skončil.
Smutná a zahalená - obrázek

Smutná a zahalená - obrázek

V místnosti se zešeřilo. V křesle seděla vysoká žena. Upřeně se dívala na muže, který nervózně přecházel ode zdi ke zdi. Setřel rukou prach z knihovny, narovnal ubrus na stole, dolil vodu do skleniček. Vytáhl ze zásuvky starého stolu svíčku a zapálil ji. Dělal ale všechno jaksi mimoděk, bylo na něm vidět, že se chce soustředit na rozhovor, ale něco mu v tom stále brání.
"No, už jsem si zvykl," nakonec řekl.
"A to si myslíš, že jsi tím něco vyřešil?" hned mu vyčítavě a nazlobeně odpověděla žena.
"Já vím, že to není docela v pořádku, že jsem se od vás vrátil a nic nedělám. V ničem mi to nepomohlo, spíš mi to vzalo chuť jít dál," jeho hlas zněl posmutněle.

Sedl si na židli a podíval se na ženu, která si hrála se svíčkou. Nechala plamen stát rovně jako vojáka, pak zase těkat a vrhat pablesky na stěny.
"Všechno jsi pochopil úplně špatně. Že jsi měl možnost nahlédnout do naší říše, byl velký dar, ne každému je dovoleno k nám zajít. A ty místo abys prohlédl a zbavil se strachu z prázdnoty, pocitu odumírání, ochabování, úbytku sil a hlavně své paniky z rádoby schopných, silných, ale přitom nevědomých, máš už hrůzu i ze sebe."
"Vím, mělo mě to možná povzbudit, ale ono mě to spíš zdrtilo, připadám si teď úplně nicotný vedle těch siločar," omluvně a bázlivě řekl čím dál víc do sebe schoulený muž, ani se přitom nepodíval na ženu.

"Tím, že se pokoušíš před vším schovat, nic nepodnikat, neriskovat, zařadit se na úplný konec, kde ti každý může jen velet, rozhodovat o tobě, neptat se na tvůj názor, dělat si z tebe špinavou rohožku, tím si nepomůžeš. Nechápu, proč jen oddaluješ přijetí našeho daru, vzdát se ho stejně nemůžeš, už jsi ho zahlédl, byl jsi mezi námi, v našem světě. Ať si teď zalezeš, kam chceš, neunikneš nám. Připadáš si sice jako poslední, nikým nepochopený, přehlížený, ale já vím, že v skrytu duše přemýšlíš o tom, cos viděl, a víš, že tohle se nemůže přihodit každému. A tak svou pýchu - neříkej mi, že o ní nevíš - jen skrýváš za hranou skromností a nenápadností."

Potom oba dlouho mlčeli. Žena si zase jenom hrála s plamenem svíčky. On jako uhranutý pozoroval měnlivý svit a jeho odlesky na stěnách a nábytku.
"Vytváříš si masku šedivého, lhostejného a tuctového, ale pod tou škraboškou to v tobě vře jako v kotli. Dlouho to napětí nevydržíš. Měl bys s tím něco dělat," postupně zeslabovala svůj hlas.

Za okny se úplně setmělo. Ozvalo se bubnování prudkého deště.
Žena vstala, otevřela okno. Když se vracela ke křeslu, pohladila muže po tváři. Zprvu ztuhl, ale pak se uvolnil. Chtěla něco říct, ale on ji předběhl a začal rychle drmolit:
"Jak jsem na chvilku byl u vás, jak jsi mě okouzlila, a pak jsem se vrátil sem, tak tím se mi všechno převrátilo, není skutečné ani to, co jsem dělal předtím, ani to, co jsem u vás viděl, prostě jsem se ztratil, nemám ani trošku síly nějak se prosazovat tady a tam k vám se bojím jít, ani to, ani to, nic najednou pro mě nemá smysl. Jediné, co mě napadá, je jen čekat, nic nedělat, zalézt co nejhlouběji. Najít si nějakou ulitu. Kdyby to ale šlo."

Žena dopila vodu. Naklonila se k němu. Ucítil její vůni. Zašeptala:
"No, to je hodně špatné. Slibuji ti, že někdy půjdeš znovu k nám, a až se od nás vrátíš, tak nebudeš takhle nešťastný, zamrzlý a zničený."

Potom si zase sedla do křesla a už nahlas řekla:
"A protože jsi po první návštěvě nezešílel a nestal se "prorokem" nebo podobným zoufalcem s přefouknutým egem, plným přetlaku z špatně pochopených vizí, tak se ti nic nestane, slibuji. Naopak získáš, jsi tak maličký sám před sebou, že si naše dary nepřisvojíš a nebudeš si myslet, že jsou z tvé hlavy nebo nějak jinak tvoje."

Chtěl jí na to ještě něco odpovědět, ale žena se zvedla a bez rozloučení odešla. Ještě dlouho potom svíčka měnila plamen, jakoby si s ním stále hrála.

Druhý den se muž nemohl zbavit dojmu, že se mu všechno jen zdálo.

/foto - Harry Callahan, Chicago 1950/
Nájezdník - obrázek

Nájezdník - obrázek

Matky vychovávaly své dcery, otcové chránili a připravovali na zlé časy své syny. Lidé se k sobě tiskli jako kuřata ke kvočně, vzpomněli si na své příbuzné a začali se o ně starat, začali zase ctít stará pokrevní pouta. Pro nájezdníka byly nachystány malebné scénky hrajících si dětí se zvířátky, nevinné tvářičky mladých děvčátek. Bránit se nájezdníkovi nemělo nejmenší cenu. Mraky stále víc šedly, až začaly úplně černat, a místo dne přišla dlouhá noc. Hodně lidských myslí oscilovalo mezi nadsmrtelnou odvahou a děsem z přicházejících hrůz. Staří chlapi zalezlí v hospodách pořád žvanili o válce. Ale to, co mělo přijít, se nedalo srovnat s ničím, na co je jejich důstojníci a velitelé kdy připravovali. Nájezdník se uměl chladnokrevně rozzuřit tak, že by ho nezastavila sebelépe vycvičená armáda. Nevnímal bolest a uměl se stát nezranitelným. Přicházel z dob, kdy bylo dole dole a nahoře nahoře. Neměl nejmenší slitování s nikým. Měl nejen sílu, ale znal i všechny lsti všech bojovníků. Na světě nebyl nikdo, kdo by byl schopen se mu podívat do očí a nezkamenět nebo aspoň nezešílet. Žádná kouzla a čáry, hradby, úkryty, nic nemohlo lidi zachránit. Nájezdník musel vykonat beze slov své dílo zkázy. Ne že by nenáviděl, jen šel za svým cílem. Vyhrát a zničit, dohnat ty, kteří prchali, vyhladovět ty, kteří se skrývali. Věděl, že nikdy neudělá zbytečný krok nebo pohyb. Vždycky vyhrál. A i když všude bylo slyšet jen nářek a sténání, šel dál za svým. Podlehli mu. Nájezdník se podíval do slunce, které se zase vrátilo na oblohu, lehl si do trávy pod strom a usnul. Svět zase měl svůj ztracený řád. Matky vychovávaly své dcery, otcové chránili a připravovali na zlé časy své syny.
Dezertér - obrázek

Dezertér - obrázek

Zelený dlouhý plášť měl přepásaný koženým opaskem s kovovou přezkou. Těžké černé boty pevně sešněrované. Vítr si pohrával s lodičkou na jeho krátkých vlasech. Očima bloudil po do všech stran otevřené krajině. Netušil, jak dlouho jde a ještě půjde. Věděl, jak to skončí, ale nemyslel na to. Opakoval si: "Až a když, dva naprosté nesmysly, na ně radši nemysli."
Ve vojenském vězení chodil pracovat do prádelny. Stará ženská ho tam nechala vždycky vykoupat. Smýt špínu. Rád s ní mlčel nebo poslouchal její všední věty. Usmíval se, když mu říkala, že se za něj pomodlí. Ti se samopaly ho tady nehlídali, nebylo proč.

Jedné noci, když konečně unavený usnul na dřevěné pryčně, měl sen. Byl bleděmodrý. Panna Maria se na něj vlídně a smutně podívala, naklonila se k němu a něco mu pošeptala. Ze spaní zamumlal: "Nejsem žádný tvůj voják, ale jen dezertér, co ti ale nikdy neuteče. Jen půjde dál, nemá rád hranice."

Po třinácti letech dočetl její dopis, na slova pořádně neviděl přes vlasy a slzy. Už si nemusel říkat, že lze věřit bez naděje. Přicházela. Naděje. Láska, štěstí a bolest. V noci se objevila podruhé panna Maria. Usmívala se. Zářila bleděmodře. Venku sněžilo.
Měl smůlu - obrázek

Měl smůlu - obrázek

Zas měl smůlu. Chtěl vypnout, ale vypnul se na špatném místě. Přeci jen měl víc sledovat, co se kolem děje.
Dvě světla. V poslední chvíli tedy trošku jak ve zpomaleném filmu. Na těch kolejích neměl co dělat. Řekl si. Ale byl tu. Bleskově mu projel hlavou film, záběry z kdysi u moře, na seníku na vesnici a další ukázky z toho, co zrovna skončilo. Nárazník ho strhnul pod vůz elektrických drah hlavního města.

Putoval špinavým neosvětleným tunelem do tmavé studené místnosti, kde zůstal bezmocně ležet na zemi. Nad ním se skláněly vysoké černé postavy.

Rána od tramvaje byla nic proti tomu, jak bylo nezměrně nepříjemné, že si z něj kousek po kousku ti pánové podzemní ukrajovali. Dělali to pomaličku. Jediný moment, který ho potěšil, byla chvíle, když mu vyndávali plíce. Měl je pěkně prohulené. Takže ho pořád bolely. Konečně byly pryč.
Dva lidé - obrázek

Dva lidé - obrázek

Jedna paní 
 
Ta paní byla taková obyčejná. Kdo ji znal, ten ji měl rád. Její muž brzy umřel, syna přejelo auto, paní zůstala sama, ale moc si nikomu nestěžovala, taky nikomu nic nevyčítala. Ani bohu nebo někomu takovému. Prostě každého, kdo se rozpovídal, vyslechla, nikoho nepoučovala, no a i proto, kdo ji znal, měl ji rád. 

Jeden pán 
 
Ten pán se s nikým nebavil, pořád jen přemýšlel, jak to zařídit, aby všem bylo vše jasné. Nejdřív zkoušel lidem domlouvat, že se nemají hádat, mají jeden druhému naslouchat, ale postupem času zjistil, že se mu to nedaří, nikdo ho správně nechápe, a tak přestal mluvit, jenom přemýšlel, jak ten svět vylepšit, a od toho přemýšlení se mu vraštilo čelo. Všichni ho proto měli za nepříjemného morouse. 
 
Na lavičce 
 
A tak spolu seděli ten pán a ta paní na lavičce pod kaštanem stejně jako včera a předevčírem, mlčeli, ona se usmívala na kolemjdoucí, on se mračil.
Vilda - obrázek

Vilda - obrázek

„Ahoj," ozvalo se zpod stromu v parku před poliklinikou, kudy jsem si to uháněl z pošty domů, abych tam byl v půl šestý, jak jsem slíbil. Chvilku jsem si toho prošedivělého chlapíka prohlížel, nějak jsem si nemohl vybavit, odkud ho znám, ale sednul jsem si k němu na polorozpadlou lavičku.
„Vzpomínáš si? Bohnice," řekl a v té chvíli mi došlo, že jsme byli přátelé, takoví na chvilku, v rámci pobytu v blázinci.
„Dlouho jsme se neviděli, promiň, ale změnil jsem se, zestárnul," a nabídl mi cigaretu.
Chvilku jsme vzpomínali na pakárnu, shodli jsme se, že se nám tam už ani jednomu nechce.
„Čtrnáct dní jsem s nikým nemluvil, a tak jsem moc rád, že tě vidím."
Nevěděl jsem pořádně, co mu na to říct, a tak jsem plkal o tom, co nového u mě.
Pak se začal svěřovat Vilda.
„Jsem pořád sám, dceru jsem neviděl už tři roky."
„Jo, ona žije v zahraničí? Už jsem to zapomněl, asi jsi mi to ale říkal."
„Ne, na Černém mostě."
Vzhledem k tomu, že je to odtud pár stanic, jsem se tak nějak kroutil, že jsem nechtěl říct takovou blbost, ale Vilda to se svým vědoucím úsměvem přešel.
Pak mluvil o tom, že se ženou, se kterou se už před lety rozvedl, taky mluvit nemůže, vždycky mu zavěsí telefon.
„Taky mám společnou předsíň s mladejma manželama, udělali si z ní takový salón, kde debatujou se svými hosty, s těmahle klukama je mi taky blbý navazovat, jsou jinde. To víš, já nebyl jinej. Chtěli by si zvětšit byt o mojí garzonku a čekají, kdy umřu."
Zapálil jsem si další cígo, protože odcházet už teď, když se Vilda rozpovídal, mi přišlo hloupý.
„A chodíš někam?" zkusil jsem další témátko. Chvilku jsme probírali hospody v okolí, Vilda někdy zajde ke hřišti, je tam vždycky venku prázdno a tak tam sedí sám a když si vypije svý dvě piva, zase se vydá domů. Pak ale z Vildy vylezlo, že nikam jinam vlastně nechodí, protože po deseti minutách ho tak rozbolí nohy, že dál nemůže. Historky o tom, která hospoda na Malé Straně už není, co bejvala, bral jako zvěsti z naprostý dálky, naposledy tam byl někdy před revolucí.
Pak jsme se dostali k našim psychózám a práškům, jediný, u čeho se Vilda trošku smál, byla historka o doktorce z Proseku, která na něj, když se neobjevil na vyšetření, vždycky poslala policajty.
„Takže, když přišla revoluce, první, co jsem udělal, bylo, že jsem od ní odešel a našel si jinýho doktora."
Dali jsme si další cígo, ale už jsem byl trošku nesvůj, nerad chodím domů pozdě, začal jsem to Vildovi vysvětlovat. Vilda byl trochu skleslej, ale zjevně věděl, o čem mluvím.
„Každý ráno se divím, že ještě žiju," utrousil po pár minutách, kdy jsme jen tak mlčeli a kouřili.
„Ale nějakou tu světlou chvilku snad sem tam na tomhle světě máš, ne?" zašklebil jsem se s nadějí, že řekne jo. Celou tu dobu, co jsme si povídali, se mi vybavovalo, jak jsme spolu dobře vycházeli v devadesátým devátým, tam za plotem.
Vilda se podíval setsakra smutně a odpověděl mi: „Ne, nemám."
Smutný Heliodor - obrázek

Smutný Heliodor - obrázek

„Usměj se, Heliodore!"
„Nemrač se na nás, ty starej votravo!"
„Nekaž nám pořád náladu!"
„Heliku, ty jsi fakt tragéd!"
Heliodorovi nezbývalo, než se tvářit, že to neslyší, protože to slýchával skoro každý den, tak to možná doopravdy už přestal poslouchat. Ale mračil se dál. Byl prostě takový. Neuměl se smát jak pitomec každé nejapnosti. A i když se mu zdálo něco veselé, necítil žádné vnitřní nutkání usmívat se.
„No, konečně jsi přišel, bručoune, scházel jsi tu, fakt."
„Bez tý jeho pochmurný držky nám tu bylo zbytečně moc veselo."
„Heliku, dáš si panáka?"
Heliodor samo sebou nepookřál a spíš se ještě víc zamračil. Řeč plynula, Heliodor sem tam něco prohodil, okomentoval, zcela odtažitě a nedůrazně. Pak zase šel domů. Nespěchal, odcházel s posledními.

„Heliodore, co nového?"
„Hele, on se směje!"
„Heliku, proč se tlemíš?"
Heliodor se rozhlédl po ostatních a mezi záchvaty smíchu začal líčit příhodu, jak byl u doktora a tam se dozvěděl, že má nějakou nevyléčitelnou nemoc.

Všem je snad jasné, že Heliodor se zase mračí a sedí u stolu se svými druhy dál. Smrt se nekonala.
Pole - obrázek

Pole - obrázek

Průvodčí je vysadil z vlaku. Neměl totiž jízdenku pro sebe ani pro svého psa. Na zastávce ještě hodně daleko od města. Slunce na obloze žhnulo. Perón, úzká rozpálená asfaltová silnice a kolem lány kukuřice. Napadlo ho, že si cestu zkrátí přes pole.
Teprve, když se začali prodírat kukuřicí, došlo mu, že neudělal dobře. Rostliny byly vysoké, seschlé a šlehaly ho do holých rukou. Pes byl za chvilku zase samý bodlák.

Rozmýšlel se, jestli by nebylo lepší vrátit se k silničce u trati, ale řekl si, že přes pole musí přejít, když už se jednou touto cestou necestou vydali.

Po pár minutách chůze uslyšel hlasy jednotlivých rostlin. Začaly k němu mluvit. „Ztratíš rozum," řekla jedna. „Ztratil jsi se, nikdy se už k sobě nedokážeš vrátit," na to další. „Nemůžeš se vrátit, odešel jsi od sebe dokonale," zaslechl zase z jiné strany. „Zemřeš, tohle jsou tvoje poslední chvíle!" ozvalo se jakoby sborem ze všech stran.

Zbýval mu ještě kus cesty přes pole, chtěl utíkat, ale nešlo to, prodíral se kupředu tedy aspoň trochu rychleji, i když ho škrábance na rukou pálily. Pes šel chvilku před ním, chvilku za ním. Napadlo ho, co bude se psem, když to už nevydrží. A hlasy ho pohltí.

Měl pocit, že hlasy rostlin mu znějí už jen jakoby v hlavě, nepřicházejí z pole. Opakovaly dokola, že se blíží konec. Ať dělal, co dělal, strachu, který to v něm vyvolalo, se nedokázal zbavit, stejně jako hlasů.

Myslel si, že už nedokáže dojít na konec pole, když zaslechl dutou ránu. Kvílení. Nevěděl, jestli se mu to děje jenom uvnitř hlavy, nebo zda ty zvuky jsou skutečné.

Vyšel z pole. Ve škarpě u státní silnice uviděl svého psa. Umíral. Nedokázal v sobě nic vykřesat. Zíral na smrt svého čtyřnohého kamaráda. Jediné, co cítil, byla úleva.
Poušť - obrázek

Poušť - obrázek

Jak je možné, že to ty ovce kolem nechápou, nevidí snad, že se mu mají klidit z cesty, když má skoro chuť vraždit? A támhleta osoba si ho ještě ke všemu prohlíží. Fakt u toho musí mluvit, když ho všichni tak dokonale serou? To to chtějí slyšet? Nečum tak blbě, krávo!
Konečně se zavřel do svého bytu. Ruce se mu třásly. Já vám dám, rušit mi kruhy, zamumlal. Uklidnit se mu dalo velkou práci. Neodbytné napětí z něj postupně opadalo. 

Zavřel oči. Udělal krok a byl tam, to horko ho pohltilo. Neznámá, vyprahlá krajina. Slunce tady všechno spálilo, všude kolem jen písek. Z duny po jeho levé ruce se vynořil člověk v dlouhém černém hábitu, před ním se plazil dlouhý stín.
„Naučím tě, jak se stát neviditelným, rozplynout do všeho kolem," řekl a přitom mu podal velký kus černé látky.

Vůbec o tom nepřemýšlel a několikrát obtočil těžkou vlněnou houni kolem svého těla. Ocitl se uprostřed ohně, v samém jeho středu. Snažil se to vydržet. Nemohl myslet na nic jiného než na šlehající plameny, které olizovaly celou jeho zborcenou postavu, zkroucené ruce a vratké nohy. Vnikaly mu očima, ústy, nosem a ušima dovnitř lebky.

Žár postupně polevoval. Zas byl ve své ulici. Jezevčík přivázaný před obchodem se schoulil strachy za odpadkový koš, holubi se rychle rozlétli na všechny strany.

Otevřel oči. Kolem byla jen holá planina bez života. Poušť.
Dva druhy strachu - obrázek

Dva druhy strachu - obrázek

Za tím stromem stojí další, v ruce má mobil, proč pořád cosi sledují, kontrolují, kdo kde je, co dělá, vždyť nad lesem jen projíždím, unáší mě i ji i jeho lanovka k vrcholu hory, že by deset lidí v tom lese s mobily, kteří se mi dívají do otevřených očí až na dno a zas odrazem ven, volali nějaké své řeči o tom, kolik koupit litrů mlíka? Všechno je možné, jenže Romana to taky dává k uchu a říká: „Je v pohodě!" Nechci se jí ptát na to, kdo je v pohodě, o kom komu referuje ona, ale když tak do vás všichni vidí, určitě mluví o nějakém člověku, všichni se dívají stejně, a tak to bude jen o jediném, všichni jsou jak jeden a mluví jen o jednom, i když to šifrují jakýmisi všednodennostmi, ale je nad slunce jasnější, že ten proud, který nutí lidi otevírat pusy, mačkat tlačítka na mobilech je jen jeden, neexistuje víc energií, je jen jedna, jedno srdce, které pumpuje krev, že má milióny replik, to je druhá věc, ale doopravdy jde jen o jednu a to tu samou záležitost, a je mi samotnému protivné, že jsem se do téhle jednolité hry zapojil, díky tomu pokouření asi se to ještě nezvladatelně umocnilo, vždyť už předtím jsem měl co dělat, abych nezačal strachy křičet.
Pak jsem seděl vzadu v nákladovém prostoru pickupu, musel se schovávat před zraky policajtů, kteří za námi jeli dobrou půlhodinu, protože se tady má vozit jen nečlověčí náklady podle těch vyhlášek a zákonů, díky kterým mám strach, protože jsem je na každém kroku porušoval jen z pouhopouhého strachu ze zkamenění, a teď toho hořce lituji, protože když dávám k dobru všechno, co se ve mně i jiných děje, o věcech prostě musím mluvit bez nějakých zábran - támhle tomu jsem šel říct, jak jsem mu zkroutil plynové roury, aby to bouchlo, i když nic nebouchlo, stačil ten úmysl, tvářil se, jako že ano, že to chápe, ale jeho ledové oči prošly tam a zase nazpátek a já byl celý den jak v tom nejnechutnějším mrazáku, takhle to šlo dokolečka, den po dni, než jsem obešel všechny, kterým jsem kdy co provedl a ke konci mi už ani horká voda ve vaně nedokázala vrátit provozní teplotu, musel jsem zase něco provést, abych si dokázal, že jsem nezmrznul, a teď si o tom všichni, co jsem jim to prozradil, co jsem si kdy o nich myslel a provedl jim za prasárny, telefonují.

Jediná Romana a Roman se tváří lidsky, jenže já z té lidskosti chytil takový strach, strach, že je to naposled, co si s nimi mohu rozumět, s jakýmikoliv lidmi, protože pak už budu jen průhledný bez jediného hříchu, chvilku tam a chvilku zase na zemi, ta lanovka, jak nás unáší na vrchol, vždyť je to nekonečné, a na té hoře pozbudu veškeré lidské váhy a vytratím se v prostoru, naštěstí Romana se na mě dívá a ví, co se ve mně děje, neví, ale aspoň já si myslím, že ví, jinak bych strachy zešílel, Roman nic, Roman se tváří státotvorně, dodává našemu výletu klid a řád, to on si to celé vymyslel, Romana mě jen přibalila jako zavazadlo, abych doma nezcvoknul z pohyblivých zdí, ačkoliv ona neví, že se mi hýbají v bytě zdi, prostě lidi absolutně neví, proč co dělají, co která věc znamená, jen když se napojí na ten proud, tak jim docházejí souvislosti, jenže těch je tolik, těch zpráv nekonečných, dokazujících jednotu i těch nejodtažitějších věcí, lidí, vztahů, že se málokdo troufne tímto směrem vydat, prostě vše je naštěstí pro lidi zablokované a já nechápu, proč zrovna já musím touhle bariérou projít, vidět jim do žaludků, ale za "odměnu" počítat s tím, že ten, kdo se dívá, musí být průhledný, svých věcí se tedy musí nezbytně zbavit, aby viděl čistě a jeho záležitosti ten proud neznásobovaly, nedrolily a nelomily světlo v podivné obrazce šálivé.

Teď jsem řízen jen strachem, jejich strachem, který cítím, strachem z konečnosti, strachem o všechno, když už jsem z kola ven, tak o to víc jsem napojen na ten strach, který už není můj, ale všeobecný.

Pocit, že to nedohraju, nedožiju, nevydržím jejich strach, jejich veselí, které skončí tak velmi rychle, jen co o něco přijdou, o někoho, nechci být už průhledný a vidět tam i zpátky, ale musím, musím a ten strach se stupňuje, je jisté, že zešílím, otázka je jen, za jak dlouho, jiné východisko to nemá.

A pak totálně zhloupnu, až mě zmasakruje nějaký libovolný psychiatr. A bude mě všechno bolet. A ten strach bude pak jenom můj, o to stupidnější a malichernější strach, že zůstanu už jen obyčejná nemyslící bolavá troska, skelet toho, který měl tu smůlu, že viděl.
Chlapík v černém - obrázek

Chlapík v černém - obrázek

Nacvičoval to hodně dlouho. Chtěl prostě umět zmizet. Dokázat, aby si ho nikdo nevšímal, aby ho nikdo neviděl. Zkoušel různé metody a postupy. Stín ale pořád vrhal. Tak začal s cviky jedině v šeru, to mělo větší půvab. Pak se zas vrátil k denním etudám a sebe i svůj stín spíš zkoušel udělat ne neviditelným, ale pro kohokoliv úplně bezvýznamným. Propracovával svou metodu den ode dne k větší dokonalosti. A přidával stále nové postupy. Sladění dechu s okolím, pak i tepu srdce. Černé volné oblečení. Úplně vypnutá mysl, která jen vnímala, ale sama nic nevysílala.
Sedával nejdřív v rozích, ale postupem času mu to přišlo moc jednoduché, a tak svou neviditelnost spouštěl uprostřed místnosti plné lidí. Po pravdě, ono to bylo ještě jednodušší. Měl potom radost, když na někoho promluvil a oslovený sebou překvapením škubnul, jak ho předtím vůbec nezaregistroval. Nejradši své mizení trénoval v hospodách. S nikým se nebavil, vůbec na sobě nedával znát, jestli je mu někdo protivný, zda ho někdo zajímá. I když vypadal úplně jinak než ostatní se svými hodně dlouhými vlasy a v černých svršcích, postupem času si ho nevšimli ani přicházet, natožpak aby ho nějak vnímali, když už za svým stolkem seděl déle.

Když chtěl, aby mu servírka přinesla pivo, vypnul své splývání s místností a lidmi a podíval se na ni. Jestliže se její pohled setkal s jeho, teprve potom promluvil. Měl totiž už zkušenost s tím, že ozval-li se nečekaně, servírka se tak lekla, že jí kolikrát vypadla sklenice z ruky. Do svého mizení se zamiloval. Mluvení s lidmi mu vůbec nechybělo. Že ho viděly jen kočky, z toho měl svým způsobem taky příjemný pocit. Měl svůj svět, do kterého se mu nikdo nemíchal, o to mu přeci šlo.
Podivní rádcové - obrázek

Podivní rádcové - obrázek

Poslední dobou jsem se tím zabýval stále, bez přestání, tím, že život je jen bloudění v kruhu. Nevěděl jsem jak, ale cítil jsem, že se musí něco změnit. Tušil jsem, že sám na nic nepřijdu. Napadlo mě, že bych se měl pokusit někoho potkat, někoho, kdo by byl schopen mi poradit. O nikom takovém kolem sebe jsem ale nevěděl, tak jsem se rozhodl, že se vydám na cestu a třeba někoho potkám, někoho, kdo mi bude schopen pomoci. Když jsem ve svých úvahách došel až sem, dlouho jsem neváhal a bez větších příprav opustil svůj dům.
První, koho jsem potkal na své pouti už první den, byl větrem ošlehaný svalnatý chlap s velkou sukovicí v ruce. Přisedl si ke mně na lavičku, umotal dvě cigarety a jednu mi nabídnul. Bez většího váhání jsem chlapovi vyklopil, že se nemůžu zbavit jakýchsi vnitřních hodinek, které sice jakoby jdou dopředu, ale přitom v kruhu, takže se všechno vrací, a čím dál víc mě to unavuje, a teď ty hodinky dokonce nechodí vůbec, takže se už nic neděje a připadám si jako za živa pohřbený. Chlap mě poslouchal s kamennou tváří, nenaznačil jakýkoliv podiv. Řekl mi po krátkém zamyšlení: "Tyhle budíky polekají jen slabochy, my dospělí silný lidi je ignorujeme, nenecháme se tím ani trochu zaskočit. Mělo by ti to samotnému dojít a měl bys už konečně vylízt z kolíbky. A rozhodně by ses měl pustit do nějakého dobrodružství, jen tak zapomeneš na své slabé chvilky." "Už jsi někoho zabil?" zeptal se, než se zvednul. A ještě, když odcházel, na mě houknul: "Jestli jsi tedy nikoho nezabil, tak se ničeho neboj. Mrtvý budeš teprve tehdy, až zabiješ."

Rozmluva s chlapem mi zvedla náladu. Dobrodružství, to je to pravé řešení, že mi to už dřív samotnému nedošlo. Pak jsem se ale zamyslel nad tím, co měly znamenat ty řeči o smrti. Nejdřív jsem si myslel, že se mě to nemůže týkat, ale pak jsem dostal strach. Úvahy o smrti a zabíjení mi připomněly, že už se třemi dívkami se mi nenarodilo dítě, i když mělo. Přemohla mě čistá, ryzí, dokonalá trudnomyslnost. O jakémkoliv dobrodružství jsem přestal přemýšlet a prostoupil mě pocit viny. Vrátit se domů jsem ale už nechtěl, a tak jsem šel dál.

Další den ještě celý zamračený a na sebe naštvaný jsem potkal potetovaného kolotočáře. Nechtělo se mi moc mluvit, ale kolotočář si ani trochu nevšímal mého podmračeného a nepřátelského výrazu. "Tak, kampak jdeme, do nebíčka nebo do peklíčka?" začal  bodře. Nechtělo se mi odpovídat, ale pak jsem si řekl, že sám bych se z té chandry nevyhrabal, a radši tedy jsem pozval kolotočáře do nejbližší hospody. Mluvili jsme o tom, co se mně přihodilo, a kolotočář mě začal uklidňovat, že co bylo, to bylo. "Vždycky se může začít znovu. Já v sobě žádné hodinky nemám, čas mě nezajímá, každý nový den nový svět, nové ženské, kolik se narodí nebo nenarodí dětí, to nemá cenu počítat. Pořád jen dumat, co člověk pokazil, to by pak lidi nedělali nic jiného, než jen vzpomínali, plakali a nic si života neužili." Trochu mě ta slova uklidnila. Chvilku jsem ještě poslouchal kolotočářovy historky, pak jsem se se svým novým známým rozloučil a vydal se dál.

Řekl jsem si, že kolotočářovu radu jít jen dopředu a nevracet se, budu brát vážně.

Šel jsem několik dní, až jsem došel do malé vesnice u řeky. U vody jsem uviděl rybáře, tak jsem si k němu bez nějakého většího dumání přisednul. Delší dobu jsme jen vedle sebe seděli a mlčeli, potom se mě rybář zeptal, co že mě sem přivedlo. Vyprávěl jsem mu tedy svoji historii o hodinkách, svalnatém chlapovi a kolotočářovi. Rybář na to nic neříkal, potom mě pozval k sobě do chalupy. "Jestli tě trápí samota, tak si založ rodinu," řekl po jídle rybář. "Ale když tě něco žene hledat dobrodružství, tak věř tomu, že žádné dobrodružství není lepší než klidný a spořádaný život ve vlastním malém světě, pravidelný a jednoduchý." Poděkoval jsem rybářovi za jídlo a jeho rady a vydal se zase dál.

Neznělo to špatně, neplahočit se za novým, někde pěkně zakotvit a nevšímat si ničeho kolem. Když jsem nad tím ale začal víc přemýšlet, už se mi tenhle nápad tak moc nelíbil, to jsem přeci mohl zůstat doma a nic nehledat, nic neměnit.

Příští den mě cesta zavedla do lesa. Byla čím dál horší, skoro jakoby se mezi vysokými stromy ztrácela. Začalo pršet a zešeřilo se. Tady mám to svoje dobrodružství, usmál jsem se a šlapal dál. Šaty jsem měl po čase úplně mokré, zbytky světla se začaly pozvolna vytrácet. Ještě než les pohltila tma, potkal jsem poustevníka. Byl jsem už z těch svých setkání zvyklý začít se svěřovat, ale poustevník mě nenechal ani promluvit a rovnou řekl, že o všem ví. "Pojď se mnou," jenom utrousil, a vedl mě lesní pěšinou do ještě hlubšího lesa.

Za naprosté tmy jsme došli k malé dřevěné boudě. Byla v ní jen postel a stůl. Poustevník zapálil svíčku. Pak řekl: „Jediná pomoc, jak se zbavit myšlenek o nesmyslnosti života, je samota a úplné odevzdání se. Žádní lidští rádcové ti nepomohou, musíš počkat, až přijdou jiní." Na otázku jací, mi poustevník odpověděl: "Uvidíš sám." A po chvilce ticha dodal: "Nesmíš nikam chodit, jinak se nic nedozvíš," potom se anachoréta nečekaně zvedl a bez rozloučení odešel.

Proč to nezkusit, řekl jsem si. Něco na tom je, že lidi mi nedokážou na otázky odpovědět.

Pár dní se nedělo nic. Buďto jsem jen ležel na posteli, a nebo seděl před boudou. Několikrát mě napadlo, že odejdu, ale vždycky jsem si řekl, že není proč, a třeba to má cenu jen tak čekat a nevědět na co. Začal jsem si postupně zvykat na život v lese. Pozoroval jsem ptáky ve větvích, zajíce, který přihopkal k boudě a vůbec se nebál, srnku, která proběhla kolem.

Když se začalo zdát, že se všechno kolem proměnilo v úplný mír, objevil se před chatou poustevník. "Tak byl tu někdo na návštěvě?" Podíval jsem se na poustevníka trochu vyděšeně a odpověděl mu, že vůbec nikdo, ale že už cítím, jak jsem vyrovnaný sám se sebou a že bych se zase mohl vrátit mezi lidi. "To chceš brzy utéct a zase všechno vrátit tam, kde bylo," začal poustevníkovi odporovat. Tvrdil jsem mu, že už vím, jak bylo všechno, co jsem dělal doteď, marné, když jsem neměl v duši ten mír, který mě nyní celého prostupuje. Už se mi určitě nemůže přihodit, že by se mi zastavily hodinky, už je vlastně nemám a vím, co neopakovat, aby se zase neobjevily a nezačaly chodit v kruhu. Poustevník na to odpověděl: "To se pěkně pleteš, chvilka o samotě není to, co by tě mohlo zachránit. Jakmile se vrátíš mezi lidi, všechno bude jak dřív. Musíš počkat, až přijdou. Teprve potom začne mít pro tebe zdejší čekání nějaký význam." Připustil jsem, že má poustevník nejspíš pravdu, a znovu jsem se tedy zeptal, na koho že to mám čekat. Poustevník nechtěl nic prozradit. "Už jsi na návštěvu skoro připravený, a tak čekej dál a určitě se dočkáš," jenom řekl a odešel.

Uběhly tři dny, během kterých se nic nepřihodilo.

Když jsem se chystal k spánku, nemohl jsem se zbavit divné předtuchy, že se v noci něco přihodí. Přesto jsem nevydržel vzhůru a usnul. Uprostřed noci se otevřely dveře a v nich se objevil svalnatý chlap s holí. Byl asi dvakrát větší, než když jsme se potkali poprvé, a v očích mu zlověstně svítilo. Přistoupil k posteli a zařval na celé kolo: "Co tady děláš, proč se schováváš? Před svou zbabělostí stejně neutečeš," přitom mě začal surově mlátit svou holí. "Myslíš si, že jsi svatý, všechno ti projde a všechno ti bude odpuštěno? Myslíš si, že svým rozjímáním dokážeš odčinit všechny své viny?" Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jestli něco rychle neudělám, tak mě ten svalnatý chlap utluče k smrti. Přesto jsem se nedokázal bránit. Síla úderů se stupňovala, celé tělo jen hořelo. Když jsem si říkal, že už to nevydržím, chlap s výpraskem náhle přestal, zle se rozesmál a podivně potichu řekl: "To máš za to, že sis myslel, že se ze všeho vylžeš a vykroutíš. I kdybys ty sám nic nikomu neprovedl, stejně musíš trpět za to, co udělali ti před tebou. Patří k tobě, neseš si je v sobě." "Smrt za smrt," najednou vztekle zakřičel a dal mi ještě větší ránu holí. Ztratil jsem vědomí.

Probudil jsem se a nevěděl kde. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl na svalnatého obra s holí a na prožitou bolest.

Po několika dnech začal strach ustupovat. Pozvolna jsem nabýval ztraceného klidu. Když jsem ale šel jednou večer spát, zase jsem měl neodbytný pocit, že se v noci něco přihodí. No co, řekl jsem si a pokoušel se usnout. Když jsem byl už v polospánku, rozlétly se dveře. V nich potetovaný kolotočář. Nebyl větší ani menší než poprvé, ale přesto vypadal neskutečně. Vyzařovala z něj nelidská veselost. Začal mě vemlouvavým hlasem lákat, ať rychle vstanu. "Nenech se mlátit jak bázlivé zvíře, nečekej nečinně jako ovce na spasení, pojď a užij si trochu života. Jediné, co má cenu, je radost," švitořil. Udělal jsem kolotočářovi místo u stolu. "Počkej, někoho jsem ti přivedl," zašklebil se kolotočář a do boudy vešla černooká dívka v barevných šatech. Přisedla si k nám, kolotočář vyndal z brašny láhev s vínem a tři skleničky. Dívka se hned začala ke mně tisknout, šeptala mi do ucha samé lichotky a smyslně se smála. Vypili jsme nepočítaně sklenic, ale láhev bylo pořád plná. Kolotočář nepřestával slibovat, že život teprve začíná. Dívka se ke mně vinula stále víc a víc. Když už mi z vína ztěžkla hlava a podezřívavost se úplně vytratila, pokusil jsem se konečně dívku obejmout. Kolotočář v tu ránu vyskočil, v ruce se mu objevila břitva a vrhnul se na mě. Jakmile se břitva dotkla mého krku, zas jsem omdlel.

Po probuzení jsem nevěděl, jestli je ráno nebo večer. V boudě byl neuvěřitelný nepořádek, všude kolem samé střepy. Trvalo mi delší dobu, než jsem dal všechno do pořádku. Trochu jsem se tím uklízením uklidnil.

Minulo dalších pár dnů, během kterých se jitřivé vzpomínky na svalnatého chlapa, kolotočáře a dívku pomalu vytrácely. Seděl jsem zase před boudou, na nic nemyslel, jen se díval nahoru do korun stromů, když tu se zčistajasna objevil rybář. Trochu jsem se lekl, ale hned jsem se uklidnil a pozval ho do boudy. "Tak povídej, co nového," řekl rybář. Začal jsem mu tedy vyprávět všechny příhody, které se staly od té doby, co jsme se spolu naposledy viděli. "To máš z toho, že jsi mě neposlechl a pořád ses hnal za vzrušením. Všechno to, co mi tady vyprávíš, byly jen tvé pomatené představy, skutečný je jen normální poklidný život," vykládal rybář. "Našel jsem ti hodné děvče, se kterým se oženíš, postavíš domek u řeky, budeš se mnou rybařit a dojde ti, co je v životě hlavní," pokračoval. Nechal jsem se rád od rybáře přesvědčit a pomalu se začal těšit, jaký to asi bude hezký život, co mě čeká. "Počkej tady na dívku, kterou jsem ti slíbil, a s ní pak přijď k řece," řekl ještě rybář před tím, než zmizel stejně náhle, jako se objevil.

Přešel mě všechen klid, nemyslel jsem na nic jiného než na setkání s děvčetem. Před očima se mi míhaly krásné a usměvavé tváře všemožných dívek. Napětí se každý den stupňovalo. Přestal jsem vnímat svět kolem sebe a jen neklidně snil o tom, jaký bude další život ráj na zemi. Když jsem to už nemohl vydržet a chtěl se rozeběhnout do rybářovy vesnice, objevil se poustevník. "Nemusíš mi nic říkat, všechno vím," začal a upřeně se na mě zadíval. Pod poustevníkovým pohledem jsem zapochyboval o tom, jestli svalnatý chlap, kolotočář a rybář byli skuteční, a nebo se mi jen nezdáli. Poustevník se mě zeptal, jestli věřím, že se něco změnilo, a nebo ty návštěvy byly k ničemu. Dlouho jsem o tom přemýšlel, na nic jsem ale nemohl přijít. Jen se mi začalo zdát, že se zase objevují hodinky, co chodí dopředu, ale přitom v kruhu. "Až přestanou tikat," řekl poustevník, "už sem nechoď, a teď už jdi."

Nemohl jsem udělat nic jiného, než poustevníka poslechnout. Po několika dnech, kdy jsem si připadal, že jsem součástí neklidného snu, jsem došel do svého domu.

Jakoby řízen cizí vůlí jsem začal kreslit na velký papír svalnatého poustevníka s holí, s kolotočářovým tetováním a s rybářskou sítí. Nevnímal jsem čas, když jsem ten obraz kreslil. Pak jsem ho pověsil na zeď. Dlouho, bez přestání, jsem se na něj díval, potom se k němu přitisknul, musel jsem prostě, a nakonec jsem do něj vstoupil. Obraz mě pohltil. Zmizel jsem v něm.

Ocitnul jsem se zase v boudě v lese. Než jsem se stačil rozhlédnout, vtrhnul do boudy poustevník, hodil na mě rybářskou síť, praštil mě po hlavě holí svalnatého chlapa a přitom mě říznul kolotočářovou břitvou do krku. "Neměl ses k nám vracet," zaslechl jsem ještě směsici povědomých hlasů, než jsem se propadnul do úplné prázdnoty.

Probudil jsem se za šera. Byl jsem zpátky doma. Na místě, kde visel obraz, do kterého jsem vstoupil, bylo zrcadlo. Trvalo mi dlouho, než jsem byl schopen odtrhnout pohled od své vyděšené tváře s prázdnýma očima.
Pohádka o pomateném chlápkovi - obrázek

Pohádka o pomateném chlápkovi - obrázek

Byl vám jednou jeden pomatený chlápek. A ten si myslel, že se dokáže dostat do kaštanu. Hrozně dlouho se v něm dloubal, až ho vydloubal. Pak do něj vlezl. No věřili byste tomu? Já tedy ne. Já věřím jen na to, že mám ušatou hlavu.

A taky si ten chlápek myslel, že si promluví s jedním kotětem. Ale protože to nebyl moc hodný člověk, tak se s ním to kotě nechtělo bavit. Jen naříkalo a plakalo. A vlastně mu jen řeklo, že na tomhle asfaltu je to nějaké začarované. Takové malé bílé kotě. Poletovalo si to po asfaltu a o toho pomateného chlapíka se vůbec nezajímalo. Jen bylo hrozně smutné, protože se ztratilo. A nemělo na nějaké řeči vůbec náladu. Když už bychom tedy připustili, že se dá s koťaty mluvit. Ale to my neuděláme, protože víme, že kotě mňouká, ale nemluví.

A pak ten zmatený člověk taky šel přes pláň. Jak ji bagrujou. A ono tam foukalo a lítal tam písek v povětří. Tak ho z toho rozbolela hlava. Děti, víte, co si myslel? Že tam lítají duši. Takovýhle zmatený chlápek a ty jeho hloupé nápady s duchy, to není nic pro nás, milé děti. Radši budeme věřit tomu, že máme každý hlavu s dvěma ušima.

Děti, chcete slyšet ještě jednu z těch jeho hloupostí?  Ani bych vám to radši neměl říkat, abychom si zbytečně nemuseli klepat prstem do čela, ale když už jsem začal. On ten zmatený člověk si takhle lehne, dá si ruku v černém rukávu před oči a takovým vymyšleným kabílkem se připojí do elektrické sítě a běhá po různých drátech v domě. To je ale už úplně nemožné, že. To přeci nejde dělat, když má člověk normální ušatou hlavu. Ta by se do zásuvky nevešla, jak každý ví.
Tanečník - obrázek

Tanečník - obrázek

Vraceli se z venkovské hospody, kde trochu trpěli při nablblém povykování podivně degenerovaných domorodců. Docela je tam vyděsila jedna těhotná málozubá osoba, která klela jako dlaždič a lila do sebe jedno pivo za druhým, snad aby dobře ladila s ostatními. Ani malý klučina, který si k nim přisednul, dobu zíral do blba, a pak temným hláskem děl: "Já bych někoho zabil," jim nepřipadal obzvlášť normální.
Bylo sice už pozdní odpoledne, ale srpnové slunce ještě mělo dost síly, takže i v lese bylo horko a dusno. Vykračoval si to jen v trenýrkách a sandálkách. Ostatní šatstvo měl v batůžku, který mu nesla jeho přítelkyně. Najednou dostal chuť vymyslet něco nebývalého, aby potěšil sebe a i ji, když už musí celý víkend snášet jeho nesmyslné vrtochy.

Chvilku se mračil, jak mu vymýšlení nového nešlo. Pak začal poskakovat, kroutit různě rukama a nohama, ba i opoceným trupem. Dívala se na něho poměrně vyděšeně, co to do něho vjelo. Když jí ale vysvětlil, že jeho kreativní pohyby jsou zárodkem nového tance, tak se trochu uklidnila. Přemýšlel, jak by svůj nový tanec nazval, dlouho mu to ale netrvalo. Protože většina tanečníků se snaží o nalákání a přivábení žen, a jeho pohyby byly krajně jiné, rozhodl se, že svůj tanec nazve odpuzovák. Potom dokřepčil a udělalo se mu konečně dobře.
Alexandr Malý - obrázek

Alexandr Malý - obrázek

Alexandr byl sporý a nehezký. Pronásledovaly ho již od dětství podivné, nutkavé myšlenky. Snil bez přestání o tom, že se jednou stane největším z proroků či aspoň diktátorem. Cosi mu říkalo, že podstatou všeho je hra. Začal se proto věnovat šachu.
Postupem času přestal potřebovat šachovnici a figurky, naučil se hrát šachy toliko v duchu. Hrál vždy pouze s bílými proti černým mocným silám.
Okolí ho mělo za idiota, nejspíš kvůli tomu, že při vyvrcholení svých partií zapomínal zavírat pusu, a tak mu z ní tekly sliny. Byl to přitom člověk velmi jemnocitný.
Všední příběh - obrázek

Všední příběh - obrázek

Zazvonil budík, pracovník masokombinátu vstal, snědl vuřt, odskočil si, umyl si obličej, oblékl a vyšel před dům. Byla mu zima.

Školačka pomalu vstala, šla se vyčůrat, snědla snídani, co jí nachystala matka, oblékla se, vyrazila do školy. Venku jí byla velká zima.

Zazvonil budík, mladík vstal, šel na záchod, vyčistil si zuby, pak vypil studený čaj, za chvilku šel ven a byla mu tam zima.

Mladík jel plnou ranní tramvají, kde stáli i pracovník masokombinátu, školačka a spousta dalších lidí. Mladík si je posměšně prohlížel. Nepochyboval o tom, že bude úplně jiný, bude psát neuvěřitelně skvělé básně a stane se miláčkem všech. Spletl se.
Bílý muž - obrázek

Bílý muž - obrázek

Seděl v křesle. V ruce držel ovladač od videopřehrávače. Na tuhle kazetu byl hodně zvědavý. Přinesl mu ji před chvilkou bílý muž. Ve dveřích mu ji beze slov podal. Dívali se přitom na sebe dlouho. Ten bílý muž byl jeho přesná kopie, ale to si uvědomil až teď, když se obrazovka rozsvítila a na ní se objevila tvář toho muže.
Po půl hodině sledování nahrávky mu došlo, že všechno, co viděl, jsou jeho představy, jak bude žít, takhle snil v dětství, v pubertě, během dospívání. Všechno v tom filmu mu bylo neskutečně povědomé. Najednou zjistil, že neví, zda to nejsou jen jeho sny, nebo spíš minulost zhuštěná do pár epizod, ze kterých zmizela všechna špína, omyly, přehmaty. Začal tušit, že všechno, co se mu přihodilo, je tím filmem přemazáno, vyčištěno. Vyndal kazetu z videa, jako ve snu si oblékl bílé šaty a vyšel na chodbu. Tam si uvědomil, že si zapomněl vzít klíče. Zazvonil tedy z neznámých důvodů u dveří svého bytu. Díval se dlouze na postavu, která mu přišla otevřít. Když si důkladně prohlédl toho tak povědomého člověka, podal mu kazetu, co držel v ruce, a vyšel na ulici. Pohltil ho příval bílého světla a příjemného tepla.
Všude kolem mlha hustá jak smetana. Z ní se vynořila loď. Veliká plachetnice. Tak nějak vypadaly kdysi lodi, plující kolem Mysu dobré naděje do Indie pro koření.
Na palubě bylo pod sněhobílými plachtami, splývajícími s mlhou, pusto. Jen u kormidla, takového velikého, jak má být, stál kapitán. Měl na sobě bílý oblek, takže byl vidět jen jeho opálený obličej a ruce.
 
Na něco jsem se ho ptal, potřeboval jsem vědět cosi velmi důležitého, hlavního, co a jak mám dělat. Dnes i v budoucnu. Z jakéhosi neznámého důvodu jsem si myslel, že on jediný mi v téhle chvíli může něco prozradit. Ale nemluvil jsem s ním. S tímhle člověkem bylo zbytečné bavit se nahlas. Dokonale mi rozuměl i beze slov. Viděl mi hluboko do hlavy i srdce. Neuniklo mu žádné moje sebedrobnější hnutí mysli. Aby se člověk od něj něco dozvěděl, musel být upřímný, cokoliv předstírat by znamenalo, že by ten námořník zmizel v mlze a nechal mě napospas bloudění a pochybám.
 
Bílá loď plula celou noc, celý den, nevím jak dlouho. Vůbec se nehoupala na vlnách, plula zcela plynule mlhou. Mírný vítr napínal plachty. A kolem prázdnota. Bílá.
 
Když jsem se lodivoda beze slov optal, jak pozná, kde jsme, neřekl nic, jenom hodil do dálky dřevěný kruh a poslouchal, jestli o něco nenarazí, nevyšplouchne voda.
 
Probudil jsem se. Měl jsem nepříjemný pocit, když jsem si náhle vybavil, co psal Jiří Kuchař v knížce "Ayahuasca aneb Tanec s bohy". Tvrdí tam, že v excitovaném stavu po požití liány smrti se těm, kterým má být naznačeno, že se mohou vydat šamanskou cestou, zdá o bílé lodi.
 
Kuchařův Don Guillermo o ní řekl, že je trvalým stavem mysli, lhostejno, jestli se vztahuje k nějaké osobě, skupině lidí nebo ke světu jako takovému. Je to stav trvale prožívané lásky. A v tom je celé tajemství.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one