Vaši Naši
stancelo.jpg
PÁR SLOV O AUTOROVI

Stan Vašina, na divokém Západě známý též jako "Stan Čelo", se narodil roku 1966 ve Strašnicích.

Již od útlého mládí se u něj silně projevoval smysl pro čest, pravdomluvnost a ryzí gentlemanství. Vždy se zastával slabších, zejména pak žen, a hlasitě upozorňoval na bezpráví, páchaná na těch, kterým svými vlastními silami pomoci nedokázal.

Níže zveřejněné dílo vzniklo v roce 1976 ve školní družině ZDŠ Kladská 1, Praha 2 - Vinohrady. Autor jím pružně reagoval na odklon zájmu svých spolužaček směrem ke spolužákovi Vítku Haškovcovi, který se zabýval tvorbou vědeckofantastických povídek.

Jana Martínková

Kapitola I.

Příjezd do Ameriky

Jsem rozený Čech. Asi před 20 lety jsem se stal cestovatelem. Jednoho dne jsem šel koupit si noviny, když jsem ve stánku uviděl pěknou knížku o Indiánech na Západě. Bylo to pravdivé povídání o ještě teď žijícím Černém Vlku, náčelníku Komančů Mokoviů. Byl jsem tou knížkou velmi nadšen. Řekl jsem si, že také musím být slavným a chtěl jsem jet na Západ. Asi po roce hledání dobré příležitosti a střádání peněz jsem najednou dostal dopis od svého strýce Emila (myslel jsem si, že už nežije), že mě pozve do Ameriky. On bydlel v New Yorgu.
Poslal mi v dopisu 10.000 dolarů a lístek na loď do Ameriky. Celý týden jsem se připravoval, napsal všem známým, kam jedu. V pondělí dne 25.6.1856 jsem jel dostavníkem k lodi, za hodinu jsem tam byl. Bylo tam mnoho lodí a loděk. Vůbec jsem se v tom nevyznal. Moje loď byla ukrutně velká a na přídi byl nápis: “Lesine”. Dostal jsem pokoj velmi luxusní, bylo tam velké kulaté okno. Pokoj byl na zádi lodi, ve vedlejší kajutě byl nějaký Němec. Jednoho dne jsem seděl na palubě a četl nějaké noviny, když ke mně přišel ten Němec. Něco mi řekl, ovšem já jsem mu samozřejmě nerozuměl. Za chvilku zase přišel a nějak se divil, asi myslel, že umím německy, jenže to se pěkně spletl. Já jsem neuměl německy ani plk. To ovšem byl velký malér. Pořád do mě něco hučel a nakonec povídá: “Du bist ein Idiot, nicht wahr?” Nevím, jestli je to, co mi přesně řek, ale něco takovýho to bylo. Asi po dvou tejdnech nastala strašná bouřka. Přišlo to znenadání. Ulomilo to jeden stěžeň a povalilo to toho Němce do sudu s rumem. Asi se tam udusil, protože když ho vytahovali, byl tuhý. Šel jsem do kabiny (lépe řečeno zdrhal), aby mě to taky nehodilo do rumu či přes palubu. Zažil jsem v kajutě strašnou hrůzu, na skříni byl nepřipevněný glóbus a slétnul mi rovnou na hlavu. Najednou se povalila skříň, až to zapraštělo. Najednou hrozná rána a už mi tekla do kabiny voda. Byl to ukrutný zážitek. Rychle jsem vyrazil dveře, sebral své věci (hlavně dolary) a vylétnul rovnou k záchrannému člunu. No hrůza! Už tam byly jen dva a na palubě asi 20 lidí a mnohem víc jich bylo ještě v podpalubí. Rychle jsem skočil po jednom pádlu a nasedl si do člunu a uháněl pryč.

Celý den lilo a já byl jako na žmach. Měl jsem hlad a žízeň. Už mě bolely ruce jak jsem furt pádloval. Asi za dva dny jsem uviděl zemi. Nabral jsem všechny síly a pádloval ke břehu. Vylezl jsem z člunu a padl na písek. Tak jsem ležel až do večera. Najednou mě bylo hrozně zima. Běžel jsem rovnou do takového lesíka. Tam mě chytily mdloby, no hrůza. Tak jsem tam ležel asi deset hodin. Už jsem myslel, že pojdu. Když tu jsem uviděl člověka. Zařval jsem na něj z plných plic, aby mi pomoh´. Přiběh´ ke mě a ptal se mě, co jsem zač. Mluvil anglicky. Naštěstí jsem anglicky uměl. Řek´ jsem mu, že mám hlad. Někam odběhl a za půl hodiny byl zde a dal mi čaj a maso. Představil se mi jako Hary Küger, prý byl rozený Němec, což značí jeho jméno. Bydlel jsem v jeho srubu asi deset měsíců, mezitím mě pěkně naučil jezdit na koni a přesně střílet, házet nožem a jednoho dne mi půjčil svého koně, abych jel do města koupit si svého koně, abych mohl s ním jezdit na různé lovy.

K městu jsem jel asi den. Tam jsem přespal v jednom hostinci. Druhého dne jsem koupil pro sebe pěknou opakovačku (henryovku) a dva levorvéry s náboji. Koně jsem šel koupit k jednomu chlápkovi. Ten však nebyl doma, jak jsem se dozvěděl u jeho souseda. Ten jeho soused mi řekl, abych si zašel k Tomu Heweynstonovi, tak jsem tam šel, ovšem jsem se zapomněl zeptat, kde ten Tom Heweynston bydlí. Tak jsem se zeptal jednoho pěkně urostlého chlápka, který mi řekl, že je ten Tom Heweynston. Dovedl mě k sobě domů a ukázalmi moc pěkné koně. Zeptal jsem se, který je nejlepší, a on mi řekl, že ten hezký bělouš. Tak jsem se zeptal, kolik za něj chce. On řekl: "Tak asi padesát dolarů." Ovšem to nebylo moc, tak jsem se zeptal, jestli nemá nějaké pěkné sedlo. Ovšem že měl moc pěkné. Prodal mi ho za směšných dvacet dolarů. Ale s tím koněm mi to bylo podivné, že sedlo stojí dvacet a kůň jen padesát dolarů. Věděl jsem, že v tom je nějaký háček.
Řekl jsem mu: "Hele, Mr. Heweynston, v tom je ňáký háček, tak levnýho koně jsem v životě neviděl!"
A on na to: "No jeden háček to má, ten kůň totiž není vochočenej, milej sir!"
Řekl jsem mu na to: "A vy jste to nezvlád´? Vy, takový svalman?"
„No abych se přiznal, tak ne.“
„To je ovšem malér, a máte vy vůbec nějakýho koně ochočeného?“
„Bohužel.“
„Tak ho ochočim.“
„Vochočit toho mustanga není tak lehký, já jsem si přitom zlámal hnátu.“
„Tak to zkusim ve volné prérii!“
„Tak jo, poďte se vsadit vo sto dolarů, že vás ten debil shodí dolů.“
„Tak jo,“ řekl jsem a plácli jsme si.
Potom se ještě zubil a říkal, že ruka je v rukávu a že těch sto dolárků jistě vyhraje. Potom jsem to jel oznámit Hary Kügerovi. On mi řek´, že Heweynstonovi hřebci jsou miliónový, ale hrozně divoký. Ovšem řekl mi, že tam do tý prérie pude se mnou. Asi za týden k nám přijuchal Heweynston a říkal, že máme s ním jet do tý prérie. Prérie ovšem byla hned asi po deseti minutách jízdy. Heweynston k nám přijel v dostavníku a přivezl toho hřebce svázanýho. Když jsme byli ve volný prérii, tak řekl, aby tomu hřebci rozdělali řemeny (Tom Heweynston s sebou přivezl dva cowboye. Taky pěkný svalouše). Připravili mi sedlo. Pan Küger (teď už jsme si tykali a říkali křestními jmény) mě naučil pěkně krotit koně. Tak jsem se dal do toho. Vyhoupl se na koně a začalo hrozný rodeo. Kůň vyletěl metr vysoko a zlostně zaržál.
Hary řekl Heweystonovi: „Thuder storm, to je hřebec!“
A Heweynston řekl: „To tedy je a jakej.“
„All devils, ten je,“ řekl Hary.
„Well, a jak toho cizince shodí.“
„Pshaw, ten kůň je výtečnej, ale Stana neshodí.“
„Pshaw, shodí.“
„Ne, neshodí a dost, já se tu nebudu hádat, hele Tome, radši se dívej.“
„Ten kůň je k němu jako ke gentlemanovi, chci aby ho shodil.“
Už jsem byl hrozně mokrej a vyplivanej a naposledy jsem mu tiskl koleny slabiny, kůň se vzepjal a najednou zkrotl. Za rok byl můj jedinečný přítel. Velmi jsme si s tím koněm rozuměli, pojmenoval jsem ho Mety. Můj Mety byl skvělý. Lepšího hřebce jsem nemohl mít.

Jednou sedíme s Harym a hrajeme kanastu, když k nám přijede nějaké auto. Vystoupil z něj nějaký nóbl pán a jde si rovnou k našemu srubu. Tady v té pustině v nezazším koutě světa a auto? To bylo divné. Tak v New Yorgu to beru, ale tady? Ten kavalír, asi padesátník, nás oslovil:
"Meršus, neviděli jste tu pána, který se jmenuje Stan Vašina?"
To jsem se lek´, vždyť já byl ten Stan Vašina. Muž zajásal a strašně mě objal a řek´:
"Můj drahý synovče."
"Kdo jste? Nejste vy strýček Emil?"
"Yes, můj drahý Stane."
"To je bezva, já vám děkuji za těch deset tisíc dolars."
"To byla jen malá upomínečka, já jsem však rád, že tě vidím, už jsem myslel, že jsi utonul, ale jak vidím, jseš živ a zdráv a máš dokonce srub."
"Ten srub není jen můj, je zde můj přítel a zachránce Henry Küger, ale vždyť se pletu, dyť je to Hary a né Henry, ale to je fuk, že jo."
"No to nevím, ale vlastně jo, kde je ten Henry?"
Tady se ozval Hary a říká: "Tady jsem."
"To jsem rád, že vidím zachránce svého synovce, tady máte jen pět tisíc dolarů, to je jen upomínka," řekl strejda.
Hary to přijal s nadšením a strašně děkoval. Se strýčkem jsme se dohodli, že mi dá svou adresu a že až budu něco potřebovat, ať napíši a nebo ať tam přijedu. Tak jsem poslechl. Tento návrh se mi zamlouval. Na adrese bylo toto:

dr.Emil Vašina
NEW YORG
Prysterstras 28
Náměstí Hongkong

Jednoho dne jsme zase seděli u kafíčka a kouřili doutníček a tu jsem uslyšel dusot koňských kopyt a už u nás byl stařík s dlouhýmibílými vlasy a řval:
"Indiáni táhnou!"
"To je malér," odvětil jsem.
"Musíme se na to připravit," řekl Hary.
"Zůstaňte u nás," zase já.
"Tak jo, ale musíme se připravit," řekl ten stařec.
"Ale fofr," dodal Hary.
Tak jsme fofřili a za chvíli jsme převrátili vůz před dveře a zabednili okna a nechali tam jen kousek volný na hlaveň. A za chvíli tu byli rudoši, utekli asi z rezervace a teď machřej a vražděj. Už vyplenili dvě vesnice a vzali hodně věcí (jako třeba zbraně) a už tu byli.
Jeden zařval (byl to asi náčelník) a všichni se vrhli na náš srub. Byli jsme v pytli. Vytáhli jsme bílý hadr a vyslali jsme ho oknem ven (byl na tyči). Indoši se začali radit, ale byli to nějací blbci, protože nás obklíčili jen zepředu a kůlna a zadní okna byla otevřená. Dlouho se radili, toho jsme využili, vzali zbraně a peníze a ještě nějaké potřeby (napřiklad jídlo a pití) a vyskočili oknem. Rychle jsme doběhli do kůlny, vzali jsme koně a rychle pádili pryč. Já jsem měl nejlepšího koně, mého Metyho, Hary měl taky dobrého běhouna. Ale ten chlap měl koně hodně uhnanýho, asi za pět minut to ovšem zjistili Indiánové. Rychle skočili na koně a jeli za námi, několik jich jelo trochu jinudy, z toho jsem vytušil, že si nás nadjedou. Věděl jsem, že tady odtud se musí jet přes skaliska a ve skalisku byl kaňon, kterým se muselo projet.
Indiáni to zaručeně věděli a nadjeli si nás. Ti co nás nadjížděli měli dobré koně, proto jsem otočil koně na zadních a uháněl směrem do lesa a ne do kaňonu. Za mnou se jich dalo asi padesát. A strašně štvali koně. Já jsem byl ve výhodě, protože jsem měl odpočatého koně a můj Mety uměl být vytrvalý. Indiáni za chvilku zpomalovali. Jeden kůň padl a přes něj padl druhý. Za chvíli už za mnou byli jen dva. Ostatní buď padli nebo to vzdali. Tydle dva měli poměrně slušná zvířata a nějak se ke mě přibližovali. Rychle jsem se otočil, vytáhl levorvér a vystřelil. Jeden padl, dostal ji přímo do čela. Druhého jsem též přesně trefil do čela. Byl jsem volný. Zpomalil jsem. Ty střely do čela jsem trénoval asi půl roku. Ale teď jsem střílel hodně přesně. Po čase mi dali přezdívku "Stan Čelo".
Ještě jsem ale neřekl, jak to dopadlo s Harym a s tím chlápkem! Haryho a toho chlapa jsem našel v kaňonu vodbouchlý.


Kapitola II.

Potyčky

Jednoho dne už jsem svůj srub opustil a začal se toulat. Prošel jsem asi 150 km po západě až k městečku, jmenovalo se Berg Duralf, tam jsem vstoupil do saloonu a řekl:
"Dvě limonády a biftek s bramborem."
Všichni ztichli, až jeden svalman řekl: "Dej si brandy, pápěrko a necucej tu limonádu!"
Vytasil jsem levorvér a ve vteřině ležel muž s kulkou v hlavě. Všichni byli vyjeveni a jeden řekl: "Stan Čelo!"
"Jo," odvětil jsem.
"A co si přejete?" řekl břicháč za pultem pln dobroty.
"Už jsem řekl!" zařval jsem.
Hostinský mi přinesl dvě kofoly a biftek s bramborem. Sedl jsem si u stolu, který byl nejmenší a nikdo u něj neseděl. Dal jsem se do biftečku s chutí. Zatím odklidili tu mrtvolu. Tímto kouskem jsem si u těch yenkejů získal respekt. Za pět minut byl bifteček ve mně. Řekl jsem si ještě o hrachovku. Tu jsem si dal dvakrát. Všichni na mě tak divně okouněli a s úctou lezli pryč. Za chvíli jsem byl v hostinci sám. Zaplatil jsem a šel pryč. Skočil jsem na koně a odcválal.
Jel jsem asi hodinu, když tu uvidím, že mi nějak kulhá kůň. Měl v noze jehlu. Vyndal jsem mu ji a prohlédl si ji. Byl na ní vyryt monogram:
"J. W."
Pozoroval jsem na cestě stopy; uviděl jsem čerstvé stopy jednoho okovaného koně a jednoho neokovaného koně. Z toho jsem usoudil, že to byl Indián a nějaký běloch. Jel jsem po stopě, protože jsem nevěděl,co bych tady měl dělat. Jel jsem asi hodinu, když jsem uviděl před kopcem dým. Přivázal jsem koně ke keři a šel probádat ten oheň. (Kdo u něj sedí.) Šel jsem asi půl hodiny, když tu uvidím oheň. U něj sedí nějaký Indián a vedle něj nějaký pořádný svalnatý chlap a radili se:
"No jo, Jone, to nejde, já Hulwers nechci přepadnout, máme zbraní dost."
"Ale udělejte to."
"No jo, tak jo, ale co když se to nepovede?"
"To pochybuju."
"Já taky, ale co ty víš, třeba se to někdo doví."
"Jestli máš věrný indžany, tak se to nikdo nedoví."
"Ale co když to povíš v baru, až budeš namol?"
"Nekecnu to, neboj se, Sedm vlků."
"Jako že se jmenuju Sedm vlků, tak říkám, že nechci ztratit své bojovníky."
"To je fakt, pošlu ti sto svejch lidí."
Jakých sto lidí mi bylo cizí, ale to hlavní jsem věděl: chce přepadnout Hulwers. Já jsem věděl, že Hulwers je vesnice, kde se prodávají zbraně.
Sedl jsem na koně a odcválal směrem k Hulwers. Chtěl jsem tam být dřív než ti Indiáni. Ale jestli je náhodou nepotkám. To by byl malér.
Ale příští den už jsem byl v Hulwers.
Přijel jsem k šerifovi. Zaklepal jsem a vstoupil dál. Šerif se mě zeptal, jak se jmenuji. Já jsem mu řekl:
"Jsem Stan Vašina."
"A co mi chcete?"
"Chci si s vámi pohovořit o vážné věci, jde o Hulwers."
"A co?"
"Ne tak zhurta, víte něco o Stanu Čelo?"
"Ovšem, co je s ním?"
"Stojí před vámi."
"Jé, to vy jste ten slavný střelec?"
"Ovšem, ale teď už k věci."
"No, povídejte."
"Včera jsem našel stopu dvou jezdců: Indiána a nějakého bělocha a šel jsem po jejich stopě, protože jsem neměl co dělat..."
A vyprávěl jsem mu to, jak se to všecko semlelo. Koukal na mě s otevřenými ústy. Celý se třásl po těle a dodal:
"To je malér, sir, co budeme dělat?"
"Musíme se na to připravit, myslí si, že o tom nevíte, možná, že nás přepadnou už dnes."
Potom jsme s šerifem ozbrojili jeho drsný chlapy a půjčili si z několika rančů cowboye. Asi za 6 hodin bylo vše připraveno. V domech na okraji městečka byli drsní chlapi. V Hulwers bylo hodně silných chlápků. Bylo to městečko, kde nebyly vraždy ani loupeže. Tito drsní chlapové měli morálku. Asi za 2 hodiny po tom, co jsme to připravili, uviděli muži na střechách s dalekohledy první Indiány. Za chvíli se ozvali muži z druhé strany městečka, že tam jede asi sto chlápků po zuby ozbrojených, tryskem k Hulwers. Indiánů bylo asi 200. Nás přibližně tak 500. Měli jsme jistou převahu. Za prvé nás bylo víc, a za druhé se pěkně vylekají, až zjistí, že jsme o tom věděli, že nás přepadnou. Za chvíli se ozvaly první rány. To začali střílet ti Jonovi chlapíci, (Jon je ten muž, co se domlouval s tím Indiánem, který se jmenuje Sedm vlků), ale nějak se netrefili, zato když se ozvaly první salvy z našich pušek. Měli jsme výtečné zbraně, měly dostřel asi až 500 metrů, což bylo celkem hodně. Ti Jonovi chlápkové měli nějaké krámy a o Indiánech ani nemluvě. Ti měli luky a šípy a pár jedinců mělo staré pušky, zaručeně přivezlé Kolumbem. Jeden z ní vystřelil a asi 50 metrů od místa, kde stál, padla kulka z ničehož nic na zem. Ale za chvíli jsme měli pěkně zatopeno. Bělochy jsme oddělali asi za půl hodiny, ale Indiáni se pořád ukazovali na obzoru. Bylo jich ještě přes 500. Za chvíli jsme měli i přes naše kvality velké ztráty. Už nás bylo asi jen 100 schopných lidí. Ve městě bylo na dnešek připraveno asi 20 doktorů. Pracovali, jen z nich lilo, ale pracovali dobře. Za chvíli, co vidím, jeden statný Indián (až po chvíli jsem zjistil, že je to ten Sedm vlků) chytil jednu hlaveň. Prudce škubl, a jak s ní prudce škubl, uvolnila se stěna dřevěného srubu a padla na zem.

Toho Indiáni využili, vrhli se do srubu. Srub se celý rozletěl na 3 části (přední a pravá stěna, zadní a levá, stěna a strop). Ti, co byli na střeše, sletěli dolů, tím Indiáni získali výtečnou příležitost. Na tuto stranu městečka vtrhli všichni. Já jsem se krčil za komínem banky s dalekohledem v ruce. Tu vidím, jak na mě míří jeden rudoch. Ve vteřině vytasím levorvér a prásknu mu to rovnou do čela. Za chvilku se ke mě začali dobývat další. Šípy kolem mě jen svištěly. V levorvérech jsem už neměl náboje. Všechny byly v hlavách Indoušů. Tu rána, a já mám v levé ruce zarván šíp. Rychle ho vytrhnu. Strašně to bolí. Za chviličku potom šíp v levém stehně. Nevydržel jsem to a spadl ze střechy. Naštěstí na druhou stranu, kde byl dvůr. Tam ještě Indoši neprolezli. Cítil jsem, že mám jednu nohu už v hrobě. Z vrat se sem hrnou Indiáni. Zavřel jsem oči. Svázali mě, sebrali mi zbraně. Jeden mi vyndal ten šíp. Podívám se mu do tváře a vidím, že je to náčelník Sedm vlků. Řekl mi plynnou angličtinou:
"Vy nejste zdejší, že? Nejste vy náhodou známý westman Stan Čelo?"
"Ovšemže," řeknu mu z posledního.
"Zastřelil jste mi 12 mužů, a dobrých mužů, a všechny přesně do čela. Myslím, že se o vás tvrdí, že jste čestný, proto mi hezky vysvětlete, co tu děláte a jak jste se sem dostal."
"Náhodou jsem vás slyšel mluvit s nějakým lumpem Jonem."
"Uff, ufff, tak to přivítání bylo jen kvůli vám!"
"Ovšem."
"Abyste věděl, že jsem hodný, nezabiji vás teď, ale později, howgh."
Teď jsem hrozně zařval, protože mě rány příšerně bolely. Sedm vlků pronesl:
"Jsi baba, ale já tě vyléčím."
Asi za měsíc jsem byl jakž takž zdráv. Sedm vlků mi řekl, že mě nechce jen tak zabít, protože si mě prý oblíbil a dodal:
"Chci tě vyzvat na souboj na život a na smrt, domluvil jsem to s radou starších."
"To mě nesmírně těší," dodal jsem velmi znechuceně a ještě jsem něco plác´: "A s jakými zbraněmi budeme bojovat?"
"To ještě nevím, to rozhodne rada starších."
Asi po týdnu ke mě přišel jeden Indián a rozřezal mi pouta. Byl jsem úplně dřevěný. Dovedl mě ke středu stanů, tam seděli staří bojovníci. Většina jich měla bílé vlasy.
Sedm vlků ke mě přišel a řekl: "Musíš být asi tři dny bez pout, aby jsi neřekl, že Sedm vlků bojuje nečestně, spoléhám, že nám neutečeš, vím, že jsi pravdomluvný a svůj slib splníš, slib mi, že neutečeš!"
"Tak yes," zase jsem dodal strašně znechucen.
Ale bylo to dobré, tři dny bez pout, to zase budu fit. Poděkoval jsem mu a šel do stanu, který byl určen pro mne. Dobře jsem jedl a pil a perně cvičil. Už jsem se chtěl oholit, protože jsem měl vousy až k břichu. Řekl jsem to náčelníkovi Sedm vlků. On se strašně smál a řekl mi, že oni už za mlada si vousy vytrhávají. Řekl jsem mu, že to musí bolet, ale potom je celý život klid.
Nastal den, kdy se měl konat boj. Rada starších řekla, že se bude bojovat noži. Pravidla byla, že bojovník musí bojovat, dokud bude moci. Měl jsem se svléknout do půl těla a dostal jsem nůž. Byl to krásný nůž, ale já nosil u sebe ještě bezvadný nůž po otci. Můj otec byl jednou v Egyptě a tam, nějak už nevím, jak se to stalo, dostal krásnou damaliánskou dýku, pěkně ohnutou, s držátkem vykládaným perlami a zlatem. Řekl jsem náčelníkovi, že bych chtěl, aby mi dovolil bojovat s mojí dobrou dýkou. On řekl, abych mu ji ukázal, a uznal, že je to dobrá ocel. Prostě byl hodný, tak mi dovolil s ní bojovat. Ještě se optal rady starších, ta však měla před Sedm vlků respekt, tak mi to dovolila.
Jeden svalnatý rudoch, byl to podnáčelník, zařval a boj začal. Sedm vlků se na mě vrhl. Zablýskly se nože. Sedm vlků zaúpěl. Uřízl jsem mu rukojeť. Všichni mě obdivovali. Ovšem Sedm vlků se nevzdal. Prudkou pěstí mi vyrazil dech. Ovšem já jsem bodl. Z jeho svalnaté ruky začala téct krev. Rychle sebral zbytek nože a mrštil ho po mě. Zaryl se mi do stehna, ale né moc hluboko, a potom klesl. Vyteklo mu moc krve. Já za chvilku taky už nemohl. Upadl jsem a nějak ztrácel vědomí.
Probudil jsem se až v jednom stanu. Ležel jsem na krásném lůžku. Vedle mě stála nějaká Indiánka. Uměla také anglicky. Řekla:
"Sedm vlků tě propouští a říká, že by byl rád tvým přítelem. Jsem jeho sestra. Také řekl, že jeho přítelem být nemusíš, ale jen jestli chceš."
"No, nevím, ale co je se Sedm vlků, už je zdráv?"
"Ano."
"A kde je?"
"Ve svém wigwamu."
"Mohu k němu?"
"Nemůžeš chodit, on přijde k tobě."
"Thank you."
A doopravdy za několik minut byl tady.
Byl pomalován rudými a žlutými barvami (to znamená přátelství a mír). Řekl:
"Buď mým bratrem."
Stali jsme se přáteli. Na život a na smrt. Žil jsem u Tibobů asi dva roky.
A dál si to domyslíte.
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one