Vaši Naši
PC260019.JPG
941388_334929843300467_1875376623_n.jpg
Psycholožka Nováková mi koncem roku 2004 při terapeutických hovorech v Bohnicích mimo jiné vysvětlovala můj stav takovým podobenstvím. O domu. Všechno, co mi říkala, si zdaleka nepamatuju. Nějak se mi vrylo do paměti jen to, že mě zpočátku děsila možnými sankcemi na společných terapiích, protože jsem měl takový hodně blábolící tehdy stavy, pořád jsem něco nesmyslně vysvětloval a ono se to moc nehodilo. Ale pak jsem se zklidnil. Asi ne úplně jejím přičiněním. No a potom si mě zvala k sobě a řešila mě. Dal jsem jí číst svý sebraný spisy. Nebylo těch zápisků málo. Prý to všechno slouskala. Jsem jí to nechal. Z vděčnosti, že to vůbec přečetla. Taky mě tlačila do vydání nějakých zápisků v bohnickém jakémsi periodiku. Ale k tomu nedošlo. A při zkoumání mýho mentálna z toho taky vycházela, z těch napsaných věcí, takže jsem jí nemusel zas tak všechno objasňovat, co se mi líhne v hlavě. Ty zápisky tehdy byly svým způsobem i něco platný.

K tomu podobenství tedy. Psychologové v doléčovacím pavilonu se snažej přimět psychotiky, aby si zvykli, že musej dlabat už nafurt neuroleptika. Když tedy ataky psychotický nemaj poprvý. Psycholožka Nováková mi to chtěla asi podat nějak zajímavě. A ono se jí to docela i povedlo. Fakt mi to utkvělo. Připodobnila mý mentálno k domu. Ten dům se při každý psychose zboří. Jakože rozpad osobnosti nejspíš. Nebo taky že duše musí někde bydlet, nemůže poletovat bez těla nebo tak něco. A pak se musí pokaždý znovu dům postavit. Ovšem pakliže těch psychos je už víc v řadě, tak dům čím dál míň drží pohromadě. Logicky. Se nestaví nový dům z nových třeba cihel, ale z toho samého, z čeho byl postavený dům původní. Stačí už i menší nějaký otřes a milý barák se zas zřítí. Je jednoduše vachrlatější. Proto třeba ty pilulky, aby se zdi zpevnily. Vzpomínám si, jak mi líčila deště, co běžný dům ustojí, střecha, okapy normálka fungujou a tak, ale ty přestavěné domy to nerozchoděj. Znamená to pro ně už povodeň, co původní dům bere jen jako obyčejný deštík. A rozpadnou se.

Dokonce jsem tehdy vysoudil z toho podobenství a varovných slov, že fakt stačí málo, nějaký přetržený drátek v mozku (pod střechou) a už se to sype. Že tedy docela brzy přijde den, kdy už žádný dům postavit nepůjde. Kdy se úplně mentálno rozpadne. Může to v prvním případě znamenat, že zůstanu vězet mimo realitu. V druhém úplně nikde. Jsem si třeba představoval, že ten dům už není z cihel slepených maltou, ale ty cihly jsou jen halabala na sebe poskládaný, aby to jenom jako dům vypadalo. A přitom to je už jen kulisa domu. Aby lidem kolem přišlo, že jsem osoba - dům. Ale mně je to už poměrně fuk, nakolik je má osobnost soudržná, fungující, začleněná do procesů mezilidských a společenských a tak dál a dále. Jde mi prostě už jen o to, aby měla duše kde přebývat.

Možnost, že jde fungovat i jen jako ruina. To byl vlastně výsledek, ke kterému jsem nějako dospěl. Abych se zbavil strachu, že při sebemenším rozčílení třeba mi rupne pod střechou trámek a všechno bude v troskách. A hotovo. Lopotit se s přestavbami donekonečna nejde, jsou děsně namáhavé a ono ve výsledku je to jen marnost nad marnost. Protože to nedrží nijak výrazně pohromadě, i když to zdánlivě vypadá jako každý druhý dům v ulici.

Teď jsem si vzpomněl na jeden sen. Spadla ze mě po něm taková věčná nervozita na čas. A bylo to o pobořeném domě. Tak jsem si teď dával dohromady, jestli to bylo v těch zápiscích, co četla psycholožka Nováková, nebo až po tom jejím výkladu o člověku - domě. A bylo to až potom. Nakolik ten sen byl ovlivněn předchozím dumáním o podobenství o domě, si samo sebou nemůžu být jistý. Je divné, že mě to nenapadlo dřív. Ale některé věci se člověku vybavují až zpětně. I proto si sny, které mi přijdou něčím zajímavé a hlavně které si po probuzení pamatuju, zapisuju. V tomhle snu je hafo věcí, nad kterými bych mohl v poklidu dumat, ale podstatné je to, že se sen odehrává v pobořeném domě. Ten dům ze snu vidím docela dobře i teď.

Zápisek jsem si pořídil 20. 4. 2005, zjevně druhý den poté, co se mi sen zdál. Tu je:

"Měl jsem nějaké narozeniny nebo někdo jiný a konala se oslava. Do malé garzonky se nasoukala podivná směsice lidí, mí rodiče, jejich příbuzní, které jsem viděl jen párkrát v životě, kumpáni z putyky, bývalí spolužáci moji a Janiny a spousta jiných lidí, které jsem ani pořádně neznal. Trochu zvláštní mi přišlo, že schodiště, po kterém se do bytu šlo, bylo absolutně v dezolátním stavu, ze zdí na chodbě visely různé dráty a trubky, v podlaze byly díry, z vodovodního potrubí, které se vinulo kolem zdí, kapala voda, schody se různě viklaly a muselo se podlézat rezavé lešení, které bylo skoro všude. Dveře do bytů byly v podstatě jen stlučená prkna nebo pár hadrů či korálků na šňůrkách.

Pak se udál jakýsi konflikt. Jana začala obvolávat mobilem hostince na Starém městě, že by se tam oslava jako měla přesunout. Já se rozčílil, proč tak hodně telefonuje, že tam stačí přeci zajít. Moje matka na mě a Janu vyjela, že hrozně utrácíme, já houknul, co nám do toho kecá a ona s polovinou lidí, s těmi, co byli z jejího okruhu, nasupeně odkráčela po rozbořeném schodišti ven. Jana šla za ní a něco jí vysvětlovala, já chvilku zůstal s pár zbylými vevnitř, ale pak jsem jak Tarzan přeručkoval po lešení dolů a vykřikoval něco o tom, že by mi měli vrátit moje klíče. Otec se pitoreskně chichotal, že se pěkně pletu, že ty klíče jsou jejich. Děsně jsem se naštval a jen bezmocně nadával.

Potom jsem se pomalu vracel nahoru. Do domu proudily davy lidí, v jeho středu se místo bytů objevil veliký prostor, kde se bruslilo na kolečkových bruslích, tancovalo a byla tam jakási výstava zakázaného umění. Všichni měli podivné kostýmy, mnohde otrhané a dosti pestrobarvené. Trvalo mi dlouho, než jsem našel cestu do našeho bytu, ale časem jsem se domů nějak propracoval. Scházela tam jedna zeď a za ní se vyklubal jakýsi krámek s textilem. Nějaký bratránek nebo kdo si mezi rozházenými regály a zpopřeházenými ramínky vybíral oblečení, aby se hodil do křepčícího davu ve velkém sále, ušmudlané děti se batolily po podlaze, já marně na zaprášených poličkách a v skříňkách hledal cigarety, abych se zklidnil a přitom jsem shledal, že v bytě je ještě mnohem víc lidí než před tou hádkou. Otec s matkou a ti, co odešli, tam byli zase. Taky jsem zahlédnul Jitku, svou spolužačku z gymplu a jiné lidi, které jsem už léta neviděl a předtím si jich nevšimnul. Všichni juchali, byli přiopilí a mírně zfetovaní.

Vyšel jsem ještě na chvilku na chodbu, kde se proháněly pod spadanými a zpokroucenými trámy mezi různými strašidelnými artefakty na kolečkových bruslích mladší i starší postavy nezávislého vzhledu. Mezi nimi byli i synovci, kteří mi tenkými hlásky řekli, že už se taky těší na ten mejdan u mě doma. S hrůzou jsem dobu hledal vchod do bytu, protože někdo vykřikoval, že se blíží razie do toho našeho rozbořeného baráku, aby to tam zpendrekovali hlava nehlava.

V bytě už osazenstvo bylo polosvlečené a sjetý chasníci pokuřovali jakési aromatické doutníčky. Ten bratránek, co začal run na krámek s hadrama, se dušoval, že se nic nestane, že to vyloupení obchodu hodíme na někoho jiného z domu. Já začal kuckat, protože se do mě dala zimnice, konečně jsem si taky všimnul, že celou dobu se proháním po bytě a domě bez bot a ponožek. Všichni ale dál popíjeli a pokuřovali kolující doutníky, které asi někde švihnul ten podivný čertovský bratránek.

Ze zdí a stropů ustavičně padala omítka. Ozýval se smích a pobrekávání, všichni se objímali a tvářili, jako by konec světa měl přijít hned s rozbřeskem. Rodiče a Jana se ve finále zase začali spolu bavit, dívali se společně na mě jako na pomateného, protože jsem z toho všeho pomatený a vyděšený vpravdě byl, a já se s kýchnutím probudil. Za okny byla ještě tma, ale už švitořili ptáčci a zpod peřin mi koukaly nohy, na které táhlo z otevřeného okna."

No. Jsem to nechal tak, jak to bylo napsaný. Co si tedy hlavně pamatuju, je pocit, jaký jsem druhý den měl. Že jsem se na čas zbavil nějaké zátěže. Že se mi cosi zamotaného rozmotalo. Díky tomu snu. Hlavně že mi žádné drátky v mozku nepraskají, a i kdyby, tak ať si. Takže i když teď rád pohovořím někdy o nějakém předčasném kolapsu, závěrečném zešílení či smrti, nemyslím to úplně vážně. Něco ve mně mi řeklo, že nehledě na možné a docela i pravděpodobné ataky psychosy nemusím věčně podle návodu psycholožky Novákové jen stavět a stavět a stavět a neustále přitom čekat, kdy se všechno finálně zboří.
258961_3.jpg
29. 3. 2010

"otevřete pusu, dýchejte nosem, bude to stříkat," řekl dentista a rozjel operaci, půl hodiny ukrutných bolestí mě hodilo do transu, byly to slasti pekelného mučení. přišel jsem pak domů, ani nevím, jak se mi to povedlo, šlehl s sebou do postele a oddal se spánku. spal jsem potom celý den. jako by mě do temné vody hodili. na tom zubařském křesle jsem prožíval málem až jakési mystické stavy. před zavřenýma očima, dívat se na zubaře jsem nevydržel, reje barev, gejzíry netušených mimo-reálných i reálných světel pokaždé, když se mi nějaký nástroj zabodl do dásně, zubu, či kam se trefil. zajímavé. už se těším, až si to ve středu zopakuji. ovšem to by nemělo snad být tak brutálně mystické. doufám tedy. plus snad konečně zabere injekce s umrtvovací látkou chemickou, dneska nějak nefungovala.
Kterak chlípník ostrouhal - obrázek

Kterak chlípník ostrouhal - obrázek

2007

Jeden Pákistánec se rozhodl, že v našem hostelu máme kontakt na skvělé kólgérls. Dlouze jsem mu vysvětloval, že je to nemravnost, hanebnost, že tudy cesta nevede, v naší metropoli hledat prodejnou lásku, že se to prostě nedělá. V mé dokonalé angličtině zněla tato promluva asi takto: Nou.

Pak jsem mu podstrčil jakousi vizitku, kterou tu jakýsi pasák zanechal, že jako abych mu tam naháněl bohaté turisty. Odklusal s tím na pokoj.

Tam to vyluštil a zase se po hodině ukázal. Ptal se mě, bylo půl druhé v noci, jaká tam jede tramvaj. Řekl jsem mu, že žádná. A ještě jsem mu zlomyslně ukázal na mapě, kde to je. Pak se zeptal, jestli tam jede metro. Chvilku jsem mu vysvětloval, jak to chodí v Praze v noci s hromadnou městskou dopravou, tou podzemní tedy. Mému nou evidentně rozuměl.

Velmi moudře jsem mu zatajil, že u nás máme i taxíky, a tak šel neukojen spát. Mám z něj radost. Že se ovládnul. A nesesmilnil. 
Noc v hostelu - obrázek

Noc v hostelu - obrázek

2006

Tenhle hostel je svým způsobem neobyvatelný, ještě že tu dneska nikdo není. Tedy kromě mě, recepčního.

V noci kolem třetí čtvrté totiž začne rámusit topení. Jsou jen dvě možnosti. Nechat to být, a nebo zajít do kotelny a topení vypnout. Jenže pak je sice ticho, ale zima. Takže si člověk moc nevybere.

Onehdá tu spala Italka a Ital a samo sebou je to topení probudilo. Pročež byli trošku načuření. Docela je chápu. Vypláznout skoro patnáct stovek za nocleh v zařízení, kde se nedá spát, je trošku hloupý.

Hezky to pojednal kolega Jirka v naší předávací knize: "Bouchalo topení tak sem ho asi na půl hodiny vypl a poté zase zapl." 

Říkala paní Olga, že Jiří to topení nějakým záhadným způsobem na takovém přístrojku v kotelně tak pošteloval, že chudák pan Čermák, který má jaksi provoz hostelu na triku, to pak přes den asi hodinu dával do původního stavu.

Já do kotelny chodím dost nerad, protože mám vždycky pocit, že ty kotle zrovna, když tam budu, vybuchnou. No. Asi by nevybuchly, ale stejně jim nevěřím. Dnes tam nejdu. A nechám topení rámusit. Je to tady potom takový fajn industriální.
Mrtvola v hostelu - obrázek

Mrtvola v hostelu - obrázek

2006

Nezasvěceným může připadat práce recepčního v hostelu velmi nudné povolání, ale opak je pravdou. Je to vzrušující činnost.

Například minulou službu, to jsem tu byl přes den, jsem řešil, jestli nám jeden host, jakási paní, nespáchala v pokoji sebevraždu.

Měla, jako ostatní hosté, odejít do jedenácté hodiny dopolední. Nebo si po případě připlatit další den. Ale ono nic. Po poledním jsem šel zaklepat na dveře jejího pokoje. Nic!

Kolem druhé jsem znovu zaťukal. Zase nic!

Po čtvrté jsme k pokoji přišli i s paní pokojskou. Měla s sebou univerzální klíč. Po zaklepání a dalším tichu z nitra pokoje, jsme se pokusili dveře odemknout. Nešlo to. Zjevně měla záhadná klientka klíč v zámku.

Klepal jsem pak ještě v šest, abych nepředával službu s tímto děsivým otazníkem, co je s hostem. Otazník se však nerozplynul.

Po sedmé přišel kolega, aby mě vystřídal. Vylíčil jsem mu celý případ a infikoval jsem ho podezřením, že s klientkou našeho hostelu není něco v pořádku. Pěkně jsem Jirkovi nahnal strach a šel domů.
 
Dnes večer jsem přišel opět do recepce a první, na co jsem se ptal, bylo, jak tento velmi tajuplný případ dopadnul. 

Kolegyně mě překvapila tím, že prý ona dáma přišla zas přes den dveřmi z ulice a koupila si další noc. V knize předávací však byl záznam od kolegy Jiřího: "Pokoj 22 stále obydlen, nájemník nereaguje. Noc není zaplacena."  

Teď čekám, kdy se ta paní zase zjeví, ještě jsem ji neviděl. Klíč od jejího pokoje je za mnou na poličce mezi ostatními. Záhada dle mého není ani trochu vysvětlena. 

Jak říkám, povolání recepčního je velmi napínavá činnost!
Bačkory do vězení - obrázek

Bačkory do vězení - obrázek

2004

"Máte velkou obálku?" 
Aha, tak teď za okýnkem asi bude mírně horko, jsem si řekl, když jsem se zadíval do očí smavé krásky, co se tu vyklubala a ksichtila se způsobem, který nevylučoval ani vraždu.

"Paní Miládko, máme ňáký obálky, velký?" otázal jsem se a nenápadně se zvedal ze židle, že jako přepustím pozici zrovna Miládce, zkušené to pracovnici, která mě už třetí nebo kolikátej den školí, jak to tady na poště chodí. Jak s klientem pohovořit, vyhovět mu a podobně.

Paní Miládka zašla do kanceláře. Mezitím jsem si hrál s propiskou a radši se moc nedíval na krásku, jaký zas ukazuje světu drsný naštvaný grimasy.

Po hodné době Miládka s velmi pěknou a obrovskou obálkou přikvačila. Krasavice ji bez sebemenších známek povděku přijala i za ni kupodivu zaplatila. Z tašky pak vyndala jakési křusky a začala je pěchovat do té obálky. Zalepit ji však zcela bez vady nezvládla, pročež jsem bez meškání vyběhnul kamsi do prostoru pošty pro nějakou lepící pásku. Taky vtipně smolila adresu až na vyboulenou zásilku, takže se jí písmena moc nepodařila.

"Chtěla bych to poslat jako dopis," natlačila nám poté bachratou obálku do úředního prostoru za sklem. 
"To nemůže jít jako dopis, musíme to poslat jako balíček," odvětila přívětivě vždy ochotná pani Miládka.

Jsem se též kolem obálky, na které byla uvedena adresa vazební věznice, různě ochomýtal, ovšem tak jaksi bez zjevného angažování se, vše jsem kolegiálně nechal na Miládce.

Krasavice začala děsně nadávat, jakože jsme nechutný, že normálně takovýhle dopisy posílá. Balík to být rozhodně nemůže, jelikož by ho jejímu druhovi nepředali, ve vězení jsou svinský předpisy a podobně.

Tak čtvrt hodiny jsme se vybavovali o tom, zda dopis, či balík, rozkacená zákaznice byla neoblomná, že to musíme poslat jako dopis, kurva, do prdele a podobně. My tu obuv v papíru přeměřovali pravítkem, mačkali různě na neblahou zásilku, aby měla míň jak pět centimetrů tloušky. Bez výsledku. Fronta mezitím hezky narůstala a pár klientů České pošty se začalo taky zajímat, o co jako gou, samo sebou i na naší straně se začali srocovat zvědaví pošťáci. Případ to byl i pro ně zajímavý.

No, budu stručný. Řeknu, jak to dopadlo. Tyhle pantofle jsme prostě do vězení neposlali. Vězeň bude chodit bos. Ech!
Provizorní pošta - obrázek

Provizorní pošta - obrázek

2004

Zas po těch pár plechovejch schodech do suterénu. Tuhle v tadytom sklepení visely modrý balónky, dost eklhaft to bylo, se jima lákali klájoši - jak debilně říká pani vedoucí zákazníkům, tudíž odborně podle poštovních pravidel číslo čtyři odstavec osmnáct řádek jedna klientům české pošty - na nějaký půjčky a pojistky, dost pofidérní nápad, ale mně je to jedno, nad různejma věcma se nepozastavuju, kam bych potom došel, že jo. A ještě než sem tak kolem půl jedný vlezu, do tohodle sklepa, tak si koupím nějaký limo a cigarety v krámě na rohu. Pak se ještě podívám do zamřížovanejch vedlejších dveří, zdali už přijeli doručovatelé s balíčkama a kdo to tam s nima zrovna řeší. Potom když projdu kolem omlácenejch zdí, tak za sloupem na člověka vybafnou ty zdejší tři přepážky. Většinou je aspoň jedna zavřená, nejsou lidi, nebo někdo z těch tří, co tu maj bejt, prostě třeba musí hulit nebo tak. I když pracujou všichni tři, tak taky může bejt nával, ale to spíš až po čtvrtý hodině, to je čas pěkně na hovno, to ani Jirka nemele ty svý nesmysly o žrádle, ale má co dělat, aby těch lidí ubylo. Jirka je vůbec exot, vždycky si vybere někoho z kolegáčků a hodlá ho ostatním zprotivit, ale nějak se mu to nedaří, protože jsou ty jeho pindy dost profláklý. Minule ryl do Markéty, a furt a furt, bez pauzy, že je to buřtice a tak, ale ona ho měla na praku, tudíž toho na čas nechal a zas radši pomlouvá Tomáše, že je puntičkář a maniak do oznámeníček, jenže to ví každej, že Tomaso je podivnej neurotickej pinktlich ptáček, co furt dělá potíže lidem, co nemaj vobčanky, jdou si pro balík ne pro sebe, ale pro někoho. On totiž každej stejně ví, že je Tomáš velice hodnej člověk. Asi nejpříjemnější mi nejspíš jsou Jakub a Marika, Jakub furt v práci mlčí a jede jak na spídu, ale když s ním pak člověk žvaní v hospodě, tak má co dělat, aby ty jeho historky věčně neporovnával s těma svejma, neskákal mu do řeči a tak. Dobře promlouvá o svým malování, je jasný, že nejde o debilní akademický kecy, ale že ten kluk malovat umí, a že si je toho vědomej, ale divný je na tom to, že zas tak zvědavej na ty jeho malůvky nejsem. Tudle Marika říkala, že do něj byla docela zamilovaná, se jí líběj máničky a tak, což chápu. Tomaso a Jirka jsou zas pro změnu dohola, i to má ovšem taky svý kouzlo. Dneska Marika nějak stírala nějaký smítka z obrazovky počítače košilí, přičemž se jemně obnažovala, pročež jsem musel přikejvnout na slova moudrý Marty z výpravny, že má hezký to svý tělo. Taky furt nějakejma podivnejma úradkama osudu lezu do šatny zrovna v ten čas, kdy se Marika převlíká a docela mám co dělat, abych moc nevejral, i když jí to evidentně nevadí, protože je to děvče jářku zkušené. Sex, drogy, rokenrol. A teď je maminka, má podobně starý děcko jako já, takže jaksi máme dost stejný radosti i starosti.

Je děsivý, jak je člověk věčně ulítanej v týhle práci, ale protože to tady postihuje jaksi každýho, tak mi to kupodivu nevadí, i když zrovna nějakým workoholismem netrpím. Nějako člověku dochází, že když se hodí marod, tak oni budou mít delší směny a podobně. Kde se ve mně bere ta kolegialita, to nevím, ale dělá mi dobře, když Marta o mně říká, že je na mě spoleh, že jsem nikdy nepřišel pozdě a podobně. Marta je vůbec bezva, mám rád, když je v práci nějaká moudrá žena, původně jsem měl za idol Miládku, je mi sice stále velice velmi sympatická, ale Marta mi přijde víc podobná Xeně, mýmu idolu z předešlý práce, taková ženská, co všecko chápe a vnímá, třeba když kejchám, tak hnedle řekne, že ví, jaký to je, když chlapa něco bolí, jakej je z toho špatnej a tak. No. Docela mě mrzí, že se to sklepení v listopadu zavře a poputujem do opravený pošty na Vinohrady. Týhle provizorní, co nemá ani schránku, ani se tady neprodávaj losíky sazky a nedělaj další poštovní úkony jako důchody, rekomanda a podobně, a je to v ní vůbec takový dobře andrgraundový, tý budu želet. Ale díky konci teprve věc dostává ty pravý obrysy, takže to beru jako příjemný, že si to tady snad nestačím zošklivit, že jako na tuhle provizorní pobočku Český pošty hnedle u Vltavy budu vzpomínat docela rád. 
Shimano 18 speed - obrázek

Shimano 18 speed - obrázek

/5.7.2004/

Krásně se cestuje na velocipédu. Obzvláště když bicykl jest moderní. Do kopce se dá zvolit takový převod, že málokterý z kola sleze. Já slezl. Ono, před klášterem jsem vypil jednu klášterní třináctku, a tak proč bych kvaltoval, jde o to vstřebávat alkohol všemi póry. U hasičů, kteří na hřišti trénovali jakési mýtické sebezáchovné numinózní rituály s hadicemi, jsem nepobyl. To radši zase usednout a tentokrát pod slunečníkem popít bráníka v láhvi, pověstných padesát korun v obalu od tabáku ještě umělo i ve své zbytkové hodnotě dodat krvi řádný alkoholový pulz.

A v kopci zase nějaký běžec předběhl můj stín propojený s kolem, dítě jakési mě též předjelo, asi protože mělo přílbu, dokonce i rezatá kráska kolem nemilosrdně zafuněla. No, na kopci počkala, ale nějakého toho milostného souznění v omamném býlí vysazeném zemědělcem, který svůj kraj zná, a proto je věčně sjetej, se nedočkala, ani já se nedočkal, asi na to neměla náladu, a já se taky do érótových pastí nějak ne a ne vplést. Nu. Ale jako jinak tedy byla pěkná. Cyklistikou svaly pružné a líce zrudlé. Já se však radši než na její poloobnaženou hruď díval do mraků, které se nádherně seskupovaly do lákavých pro oko formací.

Ani stará žena před krámem neměla pravdu, když říkala, že se strhne bouře, některé staré ženy spíš své vědění hrají a v podstatě jsou to sklerotické strojky na otřepané průpovídky. A dokonce i nějaká Němka vypadla sem z éroplánu nebo odkud a optala se mě, zda umím engliš, pročež jsem ukázal prstem směrem k lesu a naznačil jí, že tam je teprve ten pravý lokál pro ni zbudován. Ale co.

Ves mých rodičů mě přivítala odérem z hřbitova, zamával jsem těm, kteří kropili hroby, a poslední úsek vyšlapal, i když byl do kopce.

Před domem stálo pověstné červené žiguli 1300 strýce Mílka, a tak radši už nechám zapisování a jdu se věnovat polehávání a výchově syna.
Nezaměstnaný - obrázek

Nezaměstnaný - obrázek

2003

Nohy už téměř zkamenělé se noří do bílé. Jakoby sádra či sníh? Léčivý chlad.

Věci někdy tak trochu zapadají do sebe, když se člověk uvolní a zkusí aktivní imaginaci. Hlava, centrum, musí trošku pozbýt velící role. Zbývá jen vnímat co a odkud do ní přichází. Po boku žena a usínající děcko, které tak hezky zlobilo, že se dokonale utahalo. Nejsou vůbec překážkou těchto vnitřních her. Spíš je člověku umožňují. Uvědomuji si, že tu nejsem sám, že to nejsou nějaké od dneška, zítřka, budoucnosti odtržené záležitosti, které teď nechávám vyvstávat ze svého nitra.

Bolest v levém koleně ustala. Ano, ta nemohoucnost a neklid těla i mysli byly hodně ovlivněny tím, co se za poslední dny přihodilo. Hlavně pak ztrátou zaměstnání. Jak řekl bývalý kolega Filip, ztratili jsme formičku a vylili jsme se. Filip tvrdil, že mu bude trvat dlouho, než se přerodí z úředníka a člověka starajícího se o informace a jejich předávání, shromažďování a tak v někoho jiného. Přesto byl euforický a těšil se na změnu. Během hodiny jsme si u piva pověděli to hlavní, o čem jsme o sobě jeden druhému nějak neměli odvahu říct za celých těch sedm let, kdy jsme spolu u počítačů v naší kanceláři na Hradě trávili osm a i víc hodin denně. Vycházeli jsme spolu slušně, jen trošku odtažitě. Hádku jsme zažili jen jednu, asi před rokem. Filip tehdy zastupoval vedoucího a mně se jeho styl nelíbil. Oba nás to tak sebralo, že jsme se museli naší věci věnovat a vysvětlit si ji. Hned ten den a pár dnů poté. Dokud nám nebylo oběma jasné, co druhý cítí a kde vidí příčinu téhle krize. Jak o celé záležitosti, našem pracovním i lidském vztahu, smýšlí. V tom prostředí vlídném to nebyl problém.

Nemám pocit, že bych se radoval ze změn. Má představa byla, že budu v tiskovém oddělení dál. I poté, co tento prezident odejde. Nešlo to. Spletl jsem se. Ale svým způsobem musím brát svou dnešní situaci jako jakousi výzvu.

Dnes jsem nikam za žádnými známými nešel, ani u nás nikdo nebyl. Včera jsme debatovali do noci s Lukem Malérem. Synek si spal. Bylo to příjemné, ale teď jsme potřebovali klid. U svíček, při čaji zeleném, hodně sladkém, na čistém ubruse jsem zkusil divinaci. Se svými padesáti už dávno vyschlými stébly řebříčku. Výsledek poměrně souhlasil s mou myslí a představami o tom, co se děje a dít má. Čtyřicet dvojka - Přidání. Spodní střední čára - jin, horní střední čára - jang. Nevědomí, podklad mysli, senzitivní skoro žensky, nezablokované. Mužské vědomí s ním v harmonii. Spodní čára jediná silná - jangová. Ta čára říká: Je příznivá chvíle pro vykonání velkého díla. Veliké štěstí, žádná chyba. Tato čára je v řadě čar hexagramů výjimkou, neboť je nabita kladnou energií, i když je nejspodnější. Je třeba využít jakési podpory zdola, z mého pohledu poměrně prozkoumaného nevědomí. Svým způsobem přijatého vědomím během bouří předešlých let.

Dnes se při vhledu, kdy se vše zastavilo, objevila zase jakási divoká bytost. Dívala se mýma očima do mé hlavy, ale zároveň i jakoby z ní ven. Byla na černém pozadí hlavně červeně i jinak pestře zbarvená. Ta šelma z mé duše nevyletí. Zůstane tu doma. Sem tam se kvůli ní zatmí, ale ten divoký tvor už je, zdá se, spíš pomocník než nepřítel. Věřit mu ale v žádném případě nejde.

Jsem zvědavý, zda najdu odvahu pustit se do jakéhosi podniku s knížkami, o kterém teď uvažuji. I kdyby to nevyšlo, nic se nestane. Pakliže vše vyjde, jen dobře. Myslím si, že nějaký čas bych měl pobýt doma, abych nasál atmosféru starostlivosti o synka. Nějak ženě naznačit, že nemám chuť, aby si o mně pořád myslela, jaký jsem sobec.

Vztahy, když nejsou hrané, jsou křehké. Uvidíme.
Uchazeč o zaměstnání  - obrázek

Uchazeč o zaměstnání - obrázek

2003

Na Skalce hledám bus do tovární zóny. Zapojím do toho někoho, si tak říkám, támhleten důchodce o holi je ten pravý.
„Pane, nevíte, jak se dostanu do Pérovny?"
„Pérovnu už zrušili."
„To mi neříkejte, posílaj mě tam z pracáku, přeci by mě neposílali do zrušený fabriky, ne?"
„Tak museli postavit nový závod."
Stáník je v dobrém rozmaru. Já taky. Důchodce taky. Slunce svítí.
 
Přijíždí spoj. Důchodce vleze za řidičem do jeho kokpitu a probírá s ním, jestli tento stroj jede do Pérovny. Z povzdálí sleduju jejich dialog. Řidič po chvíli, kdy už cestující jsou trošku nervózní, zamává mým směrem a svolí k našemu nástupu a že prý to jsou jen tři stanice.
V autobusu vytahuju mapu, abych konfrontoval červenou linku trasy autobusu na papíře s realitou. Vše odpovídá.
 
Vystupuji. Zřím bufet. Jdu se občerstvit. Limonáda jen za pět korun. Jsem v dobrém rozmaru. Stáník taky.
 
Již tuším kudy jít, ale optám se jen tak ze zvyku dvou žen, zda nevědí, kde je Pérovna. Odpovídají mi nějakým východněslovanským nářečím, že tu už hodinu bloudí. Rozbaluju mapu, chvilku do ní civím, potom je zcela profesionálně naviguju. Někam jinam, než chtěly, jsem totiž vtipálek.
 
Vyšlapuju si to ulicí „K Pérovně" k Pérovně. Zahrádky oplývají švestkami a vraky starých aut. Je to tu malebné. Jsme se synem v dobrém rozmaru.
 
Ve vrátnici se mě vrátný optá, zda jsem přišel probrat svou žádost o práci. 
Odpovídám mu: "Ano." 
Vrátný je v dobrém rozmaru, a tak mi řekne, že pan Máčala je na obědě, paní Honzáková na dovolené. Nevidím nikde problém, s vrátným se tedy dohodnu, že se uvidíme za půl hodinky. Zajdu do bufetu poobědvat, na zahrádce pod jehličnany mi chutná. Stáník se usmívá, pokonverzujeme s paní za okýnkem a zase jdeme do Pérovny. Už znám zkratku kolem benzínový pumpy.
 
Vrátný mě vítá. Ampliónem někoho vyvolává. Nikdo nepřichází, a tak mě nasměruje do budovy sekretariátu. Vjedu do dveří i s kočárkem. Vítá mě stará paní. Vypadá jak indiánská babička, vrásčitá tvář, dlouhé šedivé vlasy, kolem krku dřevěné korálky. Zapřede rozhovor se Stáníkem, oba jsou v dobrém rozmaru.
 
Po chvíli se objeví inženýr Máčala. Stáník začne řvát.
Máčala se omlouvá, že tak rozrušil dítě. Omluvy nepomáhají, Stáník nabírá na hlasitosti.
Říkám Máčalovi: „To se tak někdy stává. Syn má své vrtochy."
Máčala mě i se Stáníkem pozve do kanceláře, kde mi chce vysvětlit, co že to je za práci, co že to je za firmu. Nevysvětlí mi nic. Stáník má záchvat čím dál větší, škube sebou, řve a je k neupokojení. Máčala se začíná potit, já se začínám potit. Přichází muž v montérkách, asi někdo z výroby, řeknu si. Ten praví: „Je pochcanej."
Já pravím: „Není, pleny má suchý."
Máčala stále zkouší prohodit něco o tom, co jejich továrna vyrábí. Je to zbytečné, Stáník ho nepouští ke slovu, a já stejně vím, že tu dělají péra. 
 
Po několika krušných minutách se s Máčalou dohodnu na tom, že přijdu příští týden, místo referenta obchodního prý je zatím volné, firma snad do týdne nezkrachuje, i když moc neprodává.
Na nádvoří se schází několik lidí: šedovlasá sekretářka, Máčala, muž z výroby, další zvědavci, Stáník řve čím dál víc. Zamávám jim a snažím se rychle opustit tento tak sympatický závod. Z oken kantýny přilepené k vrátnici se ozývá dívčí smích. Stáník umlká. Začíná být v dobrém rozmaru.
I já se vracím do normálního stavu, dám si v bufetu další chlazený nápoj a zase se mi po těle rozlije příjemný pocit z pěkného slunečného dne.
7. 1. 2003

Tak se nám dnes narodil syn. Stanislav Jan. Čekal jsem, že bude zdravý a krásný. Ano, čekal jsem dobře. Skeptiků doma máme dost, tedy jednoho. Stačí mi vymlouvat chmury této osůbce, ještě abych strachům podléhal. To by tak hrálo.

Slíbil jsem si, že nebudu nic věštit, hledat nějaké předpovědi, odpovědi na otázky dříve, než se syn narodí. Proč bych to dělal? Chtěl jsem věřit. A věřil jsem. I když vnitřní lhář pochyboval, já ho umlčel.

Dneska jsem přeci jen I-Ťing pro syna udělal. A nestačím zírat.

Zcela uvolněně bez nějakého předpokladu jsem skládal notně vyzrálá stébla řebříčku podle tradičního návodu.

A co mi vyšlo:

Šest nad sebou stojících jangových čar. Dva trigramy nebe.

----------- 
----------- x 
----------- 
----------- x 
----------- 
----------- x

První, třetí a pátá čáry silné. Druhá, čtvrtá a šestá slabé.

Vyšel tedy první základní hexagram: Tvoření.

V pohybu nebe je síla. To je Tvoření. Tak šlechetný člověk je neúnavný ve svém usilování.

Jangové čáry prvního hexagramu na první, třetí a páté pozici jsou nejsilnější (a ejhle, co nám vyšlo za silné čáry), protože jsou na adekvátních místech pro energii jang.

Výrok hexagramu: Mohutnost, pronikavost, zisk a vytrvalost.

Výroky čar: 
První: Skrytý drak. Nejedná. 
Drak je symbol energie, síly, skrytý drak je síla, která nestaví na odiv své schopnosti či možnosti. To není pasivita, ale vnitřní potencialita a utajená aktivita těch, kdo dokáží působit, třeba z povzdálí. Neboť ve zdrženlivosti je mnohdá největší síla. Proto je dobré se zdržet otevřeného jednání, a když už jednat, tak velmi, velmi uvážlivě. 
Třetí: Šlechetný člověk je činný celý den, až v noci zpytuje, jaký je. A z nebezpečí vyjde bez úhony. 
I nejsilnější se má mít na pozoru, má sledovat, neudělá-li chybu, nemá ale přitom slevit ze své rozhodnosti. Měl by se vyvarovat chorobné samolibosti. Dávat si pozor a zůstávat ve střehu. 
Pátá: Po nebi letí drak. Je dobré potkat velkého muže. 
Nebe je polem velkých a kladných sil. Kdo se s nimi spojí, vítězí v kterém chce ohledu, ve sféře, kterou si sám vybere. Jeho konání bude plodné. Bozi pomáhají těm, kdo si pomáhají sami. Podle mnohých vykladačů je právě tato čára prvního hexagramu v celé Knize proměn čarou nejšťastnější. Doporučuje se jednat naplno a dočkáme-li se podpory, bude jen dobře.

Převrátíme-li silné čáry, vyjde nám hexagram doplňkový.

Vyšel tedy tento:

----------- 
----- ----- x 
----------- 
----- ----- x 
----------- 
----- ----- x

Trigram řeka a trigram oheň, tedy hexagram 64, hexagram poslední - Nedokončení.

Oheň nad vodami. Nedokončení. Tak šlechetný člověk bedlivě rozlišuje věci a jejich místo.

Ta nádherná souměrnost, první a poslední hexagram. Jsem trošku v úžasu. 
Ano, člověk nemusí brát podobné věci vážně, ale já na náhody nevěřím.
11:25. jakýsi zvuky ufounský. a pak ta četba z autobiografie.
další část v 16.30.
22:50 třetí část četby.
24:40 finále... takže čtyry vstupy tam jsou.
Kocovina - obrázek

Kocovina - obrázek

31. 3. 2002

Chvilku před usnutím se mi bez sebemenšího upozornění promítnul průběh celého dne. Úžasně zrychlený, ale dokonale ostrý obraz i zvuk. Prosecké skály, hřbitov v centrální Libni, hospoda U Hoffmanů na Stírce, kavárna v bohnickém areálu zdraví, kancelář, kam jsme byli vpuštěni žertujícím chasníkem v černém triku s nápisem POLICIE, lokálek U zavěšeného kafe na Úvozu, domovská pivnice Na růžku a další místa se v přesně chronologickém sledu řadily jedno po druhém jako korálky na šňůrce. Je to svým způsobem příjemné vědět, že se to všechno někam do hlavy uložilo, potěší to, že mám ještě dobrou paměť a funkční závity.

Smál jsem se povýšeně, když jsem zavolal L, někdy včera v poledne, a L řekl unaveným hlasem, že s náma nikam nepůjde, protože má kocovinu jak hrom. Svěřil jsem se mu, a to nikdy nelžu (jako že je nade mnou), že mně se něco takového nemůže stát. Že jsem Al-abstinent. A hle, dneska mám kebuli bolavou a rejděj mi v ní permoníci. Dal jsem prášek, ale stejně jsem pořád zkouřenej a tiká mi tam velice velmi. Mám kocovinu, ale takovou tu úžasnou, kdy si jsem vědom všeho, co jsem plácal nad sklenkami i v noci za svitu svíček. Je příjemné nemít potřebu se kvůli tomu jakkoliv trápit. Ani se stydět za to, jak jsem s pokrfejsem H, co bojoval na straně Izraelitů někde u Golan, žertoval způsobem pro ostatní nepochopitelným. Oba jsme z těch našich sebeopěvných slov a chlapáckých narážek měli radost. Nelhat, jen trochu zveličovat, propojovat zdánlivě nesouvisející údaje do bizarní mozaiky šťavnatého světonázoru. To mě baví. Jsem neutrální, jak pravil posměšně až vyčítavě E. Mozek si ale pod tím poklidným povrchem pracuje střelhbitě dál a nedá pokoj ani na okamžik.

Co nevidět vystřízlivím a delší dobu to nebudu pokoušet, startovat alkoholem skryté věci v hlavě. Tracy Chapman zrovna zpívá něco o sladkým bejby. A já trotl jsem si udělal puchýř na levým ukazováčku, jak jsem zcela náruživě mačkal spoušť pistolky a žlutejma nábojema se strefoval do sošek nad knihovničkou. Bude veselo, pravil jsem, a začal se zase nablble řehtat.
Alkoholy - obrázek

Alkoholy - obrázek

„Paní vrchní!" první se zasmál na starou kelnerku.
„Nějakou tu vodku, pompelu a rajčátka, a šupito presto!" druhý zařval a mračil se.
„Nestřídmost, troufalost, ztráta zábran, agresivita, a pak přemíra nepatřičné rozcitlivělosti," začal deklamovat, ale poplácat druhého po rukávu se mu nechtělo.
„Ohó, servírka ze staré školy, žádný cukrbliky, stabilní, pomalý výkon bez otázek a komentářů, ale ty se mi nějak nelíbíš, hošánku, mám ti vyrazit stoličky a nebo aspoň propasírovat levačku tvým břichem až k obratlům, a napravit ti posed?" otáčel se druhý na židli jako kohout na báni.
„No, pompela mi asociuje mládí a ty piksličky legrační a to tvoje hartusení zase jakousi tvou věčnou snahu dokazovat si, že jsi stále rujný a nevybouřený, ale není to už ono, jen blafeš a neskáčeš na stůl nebo někoho nechytáš za límec, už nejsi, co jsi býval," trošku si ale poodsedl od druhého, protože si říkal, co kdyby.
„Nechytám a chytat nebudu, nechci dostat přes držku, jen tak kdákám," náhle změnil výraz a snažil se vysílat vůkol paprsky plné lásky.
„No, hlavně se netvař opile, sice s tebou držím krok, těch panáků máme sakumprdum hodně přes deset na hlavu, ale já mám pocit, že jsem čím dál střízlivější, jako za starých časů, když jsme tak kalili už takovej třetí den, to ta střízlivost byla čím dál očividnější, ovšem klamná, no jo," rychlý film před očima mu dokázal, že jeho paměť tedy opilá není.
„Já ti dám střízlivost, jsem byl teď na hajzlu, a všichni tam na mě zase mluvili, všichni, co seděj tady, i úplně jinde, ze zrcadla na mě čučel cizinec s tak ostře vyvedeným pohledem, že jsem ho docela měl chuť vynechat a plout dál bez něj, k střízlivosti mám daleko, a ty taky," a na důkaz prásknul pěstí do stolu.
„Hele, a proč jednou nepřestaneš napadat lidi, támhle toho jsi moh' nechat na pokoji, nic nám neudělal, sedí si, vejrá do knížky, co ti vadí?" věděl, že rozebírat chyby druhých je nádherně snadné, když se člověk může vymluvit na alkohol a jím odbourané zábrany.
„Vadí, vadí, moc, moc, on si čte Pelce a ono je hluboko po soumraku a on si sám čte Pelce, no nenasere tě to?" a nalil vodku do rajčatového džusu, zamíchal to prstem a vypil na ex.
„Hlavně mu zase nabídni, že mu tam nějakou tu kapitolu domaluješ, fakt, nechápu tě," slovo nechápat začal přiřazovat ke všem ostatním, nechápal tedy nic.
„Mám chmelový patro, dám pro změnu pivo," utřel si červenou pusu rukávem. Zvedl se a vyrazil nečekaně rychle k pípě, to pivo objednat, cestou málem srazil k zemi mladíka, ale omlouvat se mu za tenhle počin nechtělo. Pak koupil i cigarety. Tak, kdyby došly. Byl prozíravý.
„Se pobliješ," stále nechápal.
„A jak jsme tady kdysi sedávali, a mezi basama limonád se proháněly ty krysy, ale škoda slov, to je tak dávno," a najednou, jako by ty krysy zase byly zpátky, měl z toho radost, že čas se smrskává na pár historek a zbytek mizí.
„Nepůjdeme domů?" jen tak nadhodil, i když se mu tady líbilo.
„Ne, dneska je den, kdy se to nehodí, pauzírujeme už dobu, jednou za čas to propláchnout, ten mozek, vůbec neuškodí," přestalo se mu chtít mluvit, a tak do sebe lil pivo.
„Uškodí, a co ty halušky? Si myslíš, že si pak lehneš a ono to samo přejde?" chtěl se hádat.
„Nestarej se, nebuď mravokárnej, nejsem na to zvědavej," neměl chuť na spory s prvním, a začal ho objímat kolem ramen, zpívat starou odrhovačku, ale po čase se rozhlédl kolem, koho by zase poslal někam.
„Pivo, vodku a rajčátka," zakřičel mezi třetí a čtvrtou slokou.
„Ty vole, ale nelij mi to na kalhoty, dej si aspoň jedno kafe, abys dýl vydržel," a rozesmál se tomu, jak zase zapomíná na svou spořivost, jak vlastně hrozně rád ty zatracené peníze propíjí.

 
Vzpomínky na Dřevák - obrázek

Vzpomínky na Dřevák - obrázek

1994
 
Už to tu dávno zplanýrovaly bagry. Nějaký parkoviště nebo co tu je.
 
A ten chlap, co si na čásek odskočil z krimu, každýho, kdo přišel, zmlátil, jeden, kterýho jsem potkal u Ujdy, a kterej pak se mnou nějakej ten den chlastal, chytnul taky jedno dělo, plánoval, že si sjede domu pro škorpiona a vodbachne ho, hajzla, jel jsem s nim, místo škorpiona nějaký chlastání a drogy, pak usnul, a tak jsme nikoho nevodbachli, ale toho blbce stejnak zase zavřeli, takže unik pomstě, a já jsem tam musel nevybouřenej přes noc žvanit s Frantou, takovým blbcem z Moravy, co tvrdil, že tam dělá vyhazovače, ale spíš neměl kde spát a jen tak kecal, sem tam někoho prohodil zbytkem okna, ovšem troufal si jen na totální sráče, který sem zabloudili, protože nevěděli, co je tu čeká, že je vokradou, zmlátěj a nechaj ležet venku na ulici, když byli blbý a motali se tady, tak proč ne, podivný bylo, že Míša sem chodila docela ráda, nějaký ty rvačky a vožralý votravové jí nevadili, stavěla se k tomu, jako že to nevidí, no vona to ale vlastně dovopravdy doslova neviděla, protože nevidí skoro nic už od mala, vždycky se tak nějak do rozplakana připila, že jsem pak musel celou noc poslouchat ty nářky, jak se jí všechno sere, ale já to poslouchal rád, připadal jsem si důležitej, že jí jako umím uchlácholit, taky se tu pěkně vyřádila, protože se tady tancovalo, nějaký ty srágory vod toho druhýho vod Kollera furt dokola, samý fláky pro pitomý holky, no, nevadilo mi to až tak, měl jsem tyhle srdceboly svým způsobem rád, a taky jak tam smrděl ten výčep, hnusnej typ za ním, na hajzlech věčně někdo chrápal nebo fetoval, v krajním případě vojížděl místní krásky, který se nechtěly ukazovat mezi normálníma lidma, ale jen tady, táhlo je sem to živočišný chlapáctví některejch pokérovanejch chasníků, který každýho přeměřovali pohledem, a když se někdo blbě díval, hned to s nim dali do pořádku, a to tak, že byl rád, když vodešel po svejch, měl jsem už naučenej takovej jakože nezúčastněnej kukuč, protože jsem nebyl žádnej prvoligovej oskár bitkár, a to ani za časů největší formy, no, sem tam jsem se k něčemu připlet, ale na tyhle kriminálníky jsem jaksi si nedovoloval, tohle bylo jejich voblíbený sraziště, bůh ví, proč jsme sem furt lezli, asi že jsme byli zvrácený a věčně mimo, stávalo se dokonce, že jsem si to sem přihasil v noci sám, vodněkud někam jsem cestoval, a tady to bylo tak hezky na půli cesty, některý místní týpkové si na mě zvykli, a tak jsem s nima probíral ty jejich starosti, kde co vyčórovat, ale nějak moc jsem jim nefandil, úchylům, na druhou stranu mě bavilo, jak uměj myslet jen na teď, a nezabejvaj se tím, co bude, maximálně tak každej měl naučenou nějakou tu truchlivou historku, proč je na šikmý ploše, a já byl takovej hajzl, že jsem dycky hrozně upřímně naslouchal, a přitom si nechal platit pivo, protože bez peněz jsem byl tehdá dost často, vono, co jsem měl, to jsem prokalil, to dá rozum, třeba tři dny v kuse s jedním blbcem ze známý rádoby pankový kapely, děsnej vypravěč a bavič, akorát to třetí den jízdy bez pauzy neukočíroval a držkou padnul v epileptickým záchvatu k zemi, takže ho, rockovou hvězdu bezzubou, táhla Míša k sobě domu, aby se trošku zmátořil, no, aspoň zase bylo vo čem vyprávět, vo tom jeho vybíleným bytě, sváděl to na rozvod, ale droga byla pravděpodobnější výklad, vůbec tyhle pitomci, co si to píchali, byli v noci všude, člověk se jim nevyhnul, Míša se s těma kretenama furt kamarádila, a hrozně se pak divila, když jí zase něco potáhli, taky jeden takovej zcela na první pohled kamarádskej si vode mě, blba, pučil koženýho párkra, a kupodivu jsem ho vod tý doby na známejch místech už nepotkal, no, a jak to skončilo? Prostě jsem se zamiloval do Ivy, jenže jsem zároveň zapomněl přestat chlastat, a tak ta dokonalá konstelace mě jedinečně vyhodila ze sedla, že nade mnou pluly místo mraků černý jezdci s divokejma psama, vodevšaď jukaly divný vidinový úkazy, Iva to vzdala a já to nějak zvlášť moc dobře nerozchodil, no a nějakej ten čas si pak vod toho svýho pěkně rychlýho a společenskýho života vodpočinul v pakárně. 
Biskupcová - obrázek

Biskupcová - obrázek

1993 - 1995

Bydleli tam Ujda a Jandák. Ujda byl bytnej, Jandák nájemník. A s nima sem tam fůra dalších týpků. Třeba Březina tam byl pečenej vařenej. Ten se vyznačoval tím, že když se vožral, tak se věčně přel a rval, a protože s tím začal až tehdy, když měl už hodně naváto, tak poměrně často dostal přes držku. Též na něm bylo hezké, že si odseděl nějaký ten čásek ve vězení. Asi nejkurióznější důvod, proč si tak jednou pobyl za mřížema, byla jeho vyvedená krádež televize. Vytlouk' jakousi výlohu, vzal televizi a pomalu se s ní vožrale šoural po hlavní třídě odtud pryč, takže pro policajty nebyl nejmenší problém ho odlapnout. Prý se u soudu obhajoval tím, že kamarádi měli chuť se dívat na televizi, a tak jim ji chtěl přinýst, a cože na tom je tak nepochopitelnýho. Další dobrá z postav bejval Hampejz. Ten se živil tím, že se v různých půjčovnách tvářil děsně seriózně, na svou občanku si půjčil věcí za pár desítek tisíc, a pak to střelil někde v bazaru dosti pod cenou. To, že mu pak chodily nějaký obsílky a upomínky, nebral moc vážně. Ovšem velmi často se stávalo, že postavy, co se sešly v Biskupcový, neměly ani floka. To pak ležely, kouřily vajgly od startek a čekaly, kdo přijde. Vždycky někdo přišel a bylo zas líp.

Též byla moc hezká výzdoba bytu. Dvě, tři prázdné skříně, veliká postel se špinavejma spacákama, holá podlaha parketová a holý zdi. Jediná vychytávka byl obraz, co dostal Ujda od nějakýho svýho kámoše, a na něm byl jakejsi oranžovej orangutan, co opejká slona nad propanbutan. Jandák měl ve své komůrce plakát Sinead. Nějakou tu poličku a jakousi matraci.

Bylo velmi veselo, když se Ujda pustil do žertování. Spočívalo v tom, že se zapnul budík s rádiem, jedinej funkční reprodukční přístroj v bytě, a Ujda uhadoval, kdo to hraje. Když hráli Stouni, říkal, že jde o Queeny a podobně. Ono se to legrační moc nezdá, ale když to provozoval takovou třetí, čtvrtou hodinu, už to prostě k smíchu začalo bejt. Prostě Ujda měl za ušima. Též každému říkal, jak ho miluje. Smál se u toho a cenil svý bezzubý dásně. Ačkoliv to byl byt velmi andrgraundovej, já si tam tvrdší drogu dal jen jednou. A bůh ví, co to bylo. Na každej pád to asi nebylo nic moc, když jsem potom začal skákat po hlavě ze stolu. Jakože jsem hochům ukazoval, kterak jsem v mládí byl za závodního plavce. Dodnes mi to, když je náhodou takovýho Březinu nebo Ujdu potkám, nezapomenou připomenout, jakej jsem bejval skokan. Vysloužil jsem si tehdá přezdívku Oblouček. Ovšem někdy to některý týpci komolej. Takovej Majkl mi říká Koloušek. Ale mně to neva. On Majkl to má už dost vygumovaný.

Ujda se ve finále oženil s Radkou, odsunul se do Holešovic a ten byt střelil. Teď už je ale zase sám. Nebo bůh ví s kým. Ono už to tam taky nebylo ono od tý doby, co se jim tam jejich další podnájemník Ježek, co byl odkudsi ze Slovenska, oběsil na klice od okna.
Samson - obrázek

Samson - obrázek

Lezlo se tam po schodech divně točitejch. Něco jako v Hellsbells, ale přeci úplně jinak. Hlavně tam nebyl takovej smrad. Nebo aspoň mi už dávno vyvanul z hlavy. Ono Vinohrady přeci jen nejsou Smíchov po povodních, i když tahle sklepení, podzemní rokáče, jakýsi břicho noční Prahy, maj svý aroma. Jsem se zamotal v nějakejch vjemech nosu, no, ale spíš mi vždycky šlo o ty postavy tam, než o nějaký zážitky čuchový.

Ono to patřilo Tereze, tehdy dívce Jardy, co jsem posléze zblbul z jeho ségry. Tereza byla svým způsobem úžasná. Mi jednou, všichni kolem v líný kocovině, vysvětlovala na louce, sama zachumlaná v hadrech, po oči v kapuci, jak mám hezký nohy, jsem tam ležel jen v trenkách, no, to se nezapomíná, takovýhle ujetosti. Pak to asi střelila, tenhle klubík, odjeli s Jardou do Indie nebo kam, ale asi už jsou dávno zpátky, jenže já s touhle Emilovou partou už nejsem drahnej čas ve styku, takže nevim. Oni furt hráli kulečník, já se mezi nima motal a nějak jsem předpokládal, že si všichni děsně rozuměj, i když nemluvěj jaksi normálně, že na sebe třeba mluvěj jen těma šťouchama, pak dokonce jsem tak cvokatěl, že mi přišlo vhodný se omluvit, že mi tikaj hodinky, protože aby se jako nelekli, že někde bachne bomba, asi tou trávou to taky sem tam bylo.

Vůbec nejproklatější a nejsilnější vzpomínka na Samsona - to byl asi moment, kdy mi jeden neznámej tydýt rozmlátil zobák, tak hrozně podivně. Seděli jsme s Jindrou a byli pěkně rozjetý a já se smál jak vůl, a ten chlap mi řek, nesměj se, jsem se na něj uculil a než jsem mrknul, napálil mi pěstí. Jindra, kterej je docela drsňák, to snad ani nepostřeh, se do toho ani nenamotal. Tekla mi krev, holka z kuchyně mi přinesla nějaký ubrousky a otírala mi papulu, mi to dělalo dobře, to si pamatuju moc přesně. A ten člověk si mě odborně prohlíd, řek, že je to potřeba zašít, posadil si mě do svýho černýho formana, vzadu za mřížema tam v tý káře měl dva nechutný dobrmany, odvez mě do vinohradský nemocnice, tam mi to sešili, a za pár minut jsem zase kalil. Pak jsem tak zpětně uvažoval o tom, že jsme nezareagovali moc jako hrdinové, ale co, o to nejde, někdy.

Taky byl príma Alfréd, ten chodil s Olinou, ta je teď psycholožka, ale nešel bych k ní ani za boha, když si pamatuju, jaký nevýrazný stvoření to bejvalo na gymplu, ale ne ve zlým nevýrazný, prostě taková intro, no a ten Alfréd do nás lil panáka za panákem, utrácel jak blbej a furt děsně rozséval vůkol poklid a pohodu. Taky divnej chlápek.

No a Jandák, ten se zpíjel každej den do němoty, když přišel k sobě, tak se hádal s Míšou, párkrát ji zmlátil, já pak jednou jeho, jakožto Míšino kámoš. Jo a ten Jandák jednou usnul na hajzlech a oni jako ve čtyři nebo v kolik zavřeli a nechali ho tam do další otvíračky, a když otevřeli, Jandák tam seděl zlitej a čepoval si jedno za druhým. Myslím, že jim nic nezaplatil, protože porušili jeho lidský práva na svobodu pohybu.

A taky v Samsonovi bylo moc hezký, kterak jsme tam jednou seděli s Evou a von tam vlít žárlivěj Lukáš, tvářil se, že nás nevidí a zas vypad. No a já si s tím hlavu nelámal.

Asi nejblbější kousek, kterej se mi tam poved, byly mý nemístný vtipy, kvůli kterejm se na mě doživotně nasrala Radka od Ujdy, oni se už tedy rozešli, jsem mlel něco o léčitelích Vdechu a Nádechovi, když tu Radka začala děsně ječet, jakej jsem blbec, no, nechápal jsem nic, až když mi řekli, že jí umírá otec na rakovinu plic, nebo tak nějak to bylo. Se to už nedalo vokecat. No.

A pak z toho udělali Ptáka Loskutáka, ale to už stálo za houby, jakože cestovatelský blbinky pod sklem na stolcích, vymalováno světle, žádný černý zdi a dobrá muzika, a ne to, co frčí v těch trapně monotónních doupatech pro metalíky. No. Nebejvalo tam špatně.
Francie - obrázek

Francie - obrázek

listopad 1990

Barák pro bezdomovce. Polní cestou kus od výpadovky. Kdesi na periferii maloměsta pod Pyrenejema. Všecko je v něm z betonu. I stolek, i židle, i jakási police, která je za postel. Ležíme na ní s Helmutem. Příšerně nadává a brečí, že už léta neviděl dceru. V Německu ho kvůli něčemu honěj, a tak odtud před deseti lety zmizel. Prej tam má bohatou famílii, jeho fotrovi patří benzínka či co. Prej mu odkáže nějakej ten milion marek. Povídali že mu hráli.

Po zemi se válí kvantum flašek od piva, byl jsem pro ně v nedalekým supermarketu. Potom z ničehožnic Helmut vyběhne ven. Lemcám dál pivo a přikládám dříví do krbu, je taky z betonu. Pak otevřu železný dveře a jdu Helmuta hledat. Jak jsem vožralej, tak sebou fláknu do roští. Tma je ukrutná. Helmuta nemůžu najít, vrátím se tedy zpátky. Džíny, co jsem vyfasoval v charitě, mám roztrhaný na obou kolenech. Teče mi z nich krev. Ale protože mám zrovna nějaký halušky, tak je mi to gancegál. Začnu nahlas halekat nějaký protestsongy a propadám se do děsivý chandry.

Helmut se vrací. Chce se prát. Nadává na komunisty a zasraný chudáky z východu. Celou noc žvaníme. Zachvátí mě nějakej podivnej pocit ztráty paměti. Řeším to tím, že začnu vykládat všecko, co vím o český historii. Samý krvavý story. Rozednívá se. Na chvilku usneme. Helmut jde pro další piva. Celej den chlastáme. Somrovat nepůjdem. Až další den.
Útržky z vojny - obrázek

Útržky z vojny - obrázek

1988 - 1990

přijímač. Velké Meziříčí. boty z barexu mi hned první den udělaly puchýře. náš velitel, svobodník absolvent, byl starý jako já. většího idiota jsem předtím nepotkal. chtěl jsem mu něco provést, ale neudělal jsem nic, nechtělo se mi do Sabinova.

polní cesta. leželi jsme v trávě. zrovna se nepochodovalo. všechno vonělo jarem. a my zas šli do kasáren, nejošklivějšího baráku široko daleko. před ním byl buzerplac a pár stromů. pod nimi jsme sedávali s cigaretou, když se zas na něco čekalo.

vrátili mi nůž. byl od od krve, kluk se s ním chtěl podříznout, a od mýdla, protože s ním měl vyrábět tak zvaný mazlák. pak jsem tu kudlu radši někde ztratil.

Brno Židenice. místnost s dvaceti palandama. lesklý parkety, jak se po nich do nekonečna jezdilo kombajnem. taková krabice naplněná pískem, dole s kartáči. smrad a zima. zalézt do spacáku a hned usnout. jen noc byla příjemná, když tedy nebyl zas nějaký poplach.

výstrojní sklad. regály s uniformama. Michal snědl prášky, co jsem pro nás sháněl, a ráno ho našli, jak tam leží, odvezli do nemocnice, pak do blázince. já do téhle akce nešel, i když jsem mu to slíbil. scházel mi potom.

Božice na jižní Moravě. sprchy. tekla jen studená. aspoň že to. vychutnával si mě politruk Trepáč, pitomec nad jiné velký. dal mi na starost prasata. jsem je měl krmit a tak. protože jsem je vtipně osprchoval párkrát studenou, přestaly pár čuníkům fungovat nožičky. takže z některých gumáci nic moc masa neměli.

přijela Dáša, v tom zeleném jsem si vedle ní nepřipadal moc oukej. musel jsem se zas z vycházky vrátit. pak jsem to nevydržel, z kasáren utekl a odjel vlakem do Prahy. byl jsem u ní dva dny. nechal jsem se najít a za odměnu mě zavřeli na čtrnáct dnů. pak ještě párkrát.

obrovská kasárna ve Znojmě. sklepní vězení. byl tam klid a byla tam tma. přes den pak půda plná mrtvých holubů. já to měl uklízet, ty mrtvolky a jiný svinstvo. spalo se na dřevěných pryčnách, přes den se přiklopily ke zdi a měli jsme po hehe. nebo jen já, když jsem tam byl toliko s maníky ze stráže, ti tedy byli hodně ujetý mládenci.

cihelna v Uhříněvsi. byl jsem tu za trest. to se jim hodně povedlo. vstávalo se v pět a práce končila asi kolem druhý. pak jsem mohl do Prahy. o víkendech jsem jezdil na chatu. uniformy jsme nenosili. na nějaké kontroly jsme dlabali.

listopad a revoluce. ze soudruhů vojínů jsme se stali jen vojíny. důstojníci chlastali mnohem víc než předtím. nevěděli, co s nimi bude. ti, co přišli po nás, měli už vojnu kratší.

Ostrava, Bělský les. Rusové vedlejší kasárna opustili. ještě jednou mě chtěli zavřít. putoval jsem do vězení v Trenčíně. jenže z toho nic nebylo, protože jsem si zapomněl vzít vojenskou knížku, tak jsem se pak dva dny flákal mezi Moravou a Slovenskem. nakonec jsem velitele přestal bavit, takže jsem konečně mohl domů. sám. protože všechny pustili o měsíc dřív. já nadsluhoval. ta různá vězení. ani jsem se neopil v nějaké z hospod plných chlapů s řasama obarvenýma uhlím a rovnou šel na vlak.
395471_4878164284799_116201834_n.jpg
Včera jsem nemoh usnout a pořád se mi honily hlavou z neznámýho důvodu různý vzpomínky na dva roky probenděný v armádě. Nevím proč. Dokonce jsem uvažoval o tom, že vstanu a něco si zapíšu, nějaký ten postřeh, ale nechtělo se mi z postele. Teď už nemám to vzpomínání tak akutní, ale přesto se mi některý momenty honěj před očima, když se k tomu trochu přinutím.

Třeba to, jak jsem řekl praporčíkovi Sasarákovi, ať mě neotravuje, když mi vyčítal, že ve společenské místnosti hulím, a on mě pak poslal na tejden do vězení. Nebo politruk Trepáč, jak mi vylil lahváč, co u mě našel v šuplíku v kanceláři, na podlahu, já to musel vytírat, a pak druhej den jel na tejden do vězení. Do vězení jsem jezdil do Znojma, vlakem. Povětšinou jsem tam musel pracovat. Třeba uklízet na půdě mrtvý holuby. Nebo nakládat smetí na vejtřasku. Nejvíc času jsme ale trávili v podzemních prostorách toho vězení. Různě jsme se spoluvězni vymýšleli blbý historky a vtipy, aby to v tom šeru trochu utíkalo. Jednou jsem jel z vězení sám, bez doprovodu, a tak jsem toho využil a trochu se šel občerstvit do hospody. Seděla tam taková odvázaná holka, co se se mnou dala do řeči. Dokonce si mi sedala na klín a smála se mejm pitomejm historkám, takže mě to hodně bavilo, pročež jsem si nechal ujet několik vlaků. A poměrně se opil. Samo sebou mě zase za pozdní příjezd do kasáren poslali na druhej den do vězení. Asi na tejden. No.

Na vojně byla nejpůvabnější ta směsice týpků, se kterými musel být člověk pohromadě. Často magořili, rvali se, některý propadali depresím, sebevraždili se, šikanovali mladší kolegy, popřípadě sami byli šikanovaní, hubli, tloustli a tak. Ale rozepisovat se mi o tom nechce.

Nejvíc se mi ale zaryla pod kůži úvodní pasáž z vojny, kdy jsme celej měsíc pochodovali po polích kolem kasáren. Bylo jaro, kolem se všecko zelenalo a nám bylo všem blbě z toho věčnýho pochodování a hrozně neradi jsme se zvedali ze země, když končily řídké pauzy na cígo. Nějak od té doby mám vůně jarní zeleně a země spojené s tím pochodovacím obdobím. Ale není to vzpomínání ryze nepříjemný. Takový spíš neskutečný.
Jel dál - obrázek

Jel dál - obrázek

Vytáhl ze sklepa kolo. Nasadil na uši sluchátka. Pustil si Lady Pank a vyjel. Za Prahou si sednul do první hospody. Kolo stálo venku, ale volkmen hrál pořád dokola ty dvě tři kazety, které měl s sebou. Pak popojel. Dal si další pivo v nejbližší hospodě.

Den už byl v půli. Jel dál. Pořád poslouchal kazeťák. Spolykal nějaké prášky. Muzika už byla hodně všude. Zase si dal pár piv a pomalu jel dál.

Strnul, když silnice náhle skončila, nelámal si s tím ale dlouho hlavu, kus se vrátil a zkusil jet po jiné. Narazil na další hospodu, vyměnil si ve volkmenu baterky, vypil další piva. Už se stmívalo. Dojedl prášky. Pořád poslouchal muziku, už by ani nepoznal, kdyby volkmen přestal hrát, jak mu všechno kolem znělo těmi polskými popěvky. Jel dál.

Ráno se probudil ve škarpě, chvilku nevěděl, kde je, pak zjistil, že má nohy na šlapkách, zadek na sedadle, ruce na řídítkách, po těle jinovatku, na uších sluchátka. Pustil si znovu ty Lady Pank. Jel dál. V obchodě si koupil lahvové pivo, vypil ho, a přitom na lavičce popřemýšlel, kam že to vlastně jede. Najednou si vzpomněl, že se mu chce za přítelkyní sedmnáctiletou venkovskou, aby ji konečně zahrnul svou Láskou. Jel dál.

No. Nakonec se mu to povedlo, i když jel na úplně opačnou stranu republiky. Jel dál.

/1986/
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one