Vaši Naši

000_0011.JPG
"spotřeba domácností byla hlavním motorem české ekonomiky v roce 2016." to jsem zaslechl ve zprávách a začal o sobě uvažovat jako o domácím motoru, který spotřebovává, co může, a žene ekonomiku nemilosrdně vpřed... ale asi toho nechám, je to dost pro mentálno neúnosný, tydle úvahy.
jak jsem čekal konec světa - obrázek

jak jsem čekal konec světa - obrázek

Asi jsem vystoupil z metra nebo možná z tramvaje, ale v tu ránu jsem to zapomněl, bylo to svým způsobem úplně jedno odkud a čím jsem sem přijel, hlavní bylo, že jsem se ocitnul pod kopcem, odkud jsem se tu noc hodlal dívat na konec světa.

Odněkud jsem se dozvěděl, že se má vykolejit Měsíc ze své dráhy a narazit do Země, nebo Země si to napálit do Slunce a potom Slunce vlítnout do černý díry, nebo možná to mělo proběhnout v nějakém jiném sledu, na každý pád jsem si byl jistý tím, že tenhle den je pro všecky vůkol ten poslední.

Dost mě rozčílilo, že přes ulici, za kterou byl ten vyhlídkový kopec, nevede přechod. Jezdily po ní zběsile rychle nechutný auta a já, nebohý pozorovatel konce světa, jsem tak neměl šanci dostat se na druhou stranu. Pak jsem sice objevil podchod, ale na tom se mi zas nelíbilo, že i když je u metra, tak tam nemají záchod, protože jsem si ještě chtěl před koncem světa odskočit. Shodou okolností pár dnů nato jsem tam záchodky objevil, ale tu noc, kdy měl přijít konec světa, tam prostě nebyly.

Trochu jsem oddaloval konec světa tím, že jsem sledoval Měsíc, jak se blíží, a to tak upřeně, že mu nezbývalo než se srážce se Zemí vyhýbat. Jenže mi bylo jaksi jasné, že jednou polevím a pak zákonitě dojde k nejhoršímu. Děsně mě to vyčerpávalo a mou paniku parádně zvětšovalo.

Druhý den, když jsem se probudil doma, kam jsem se zas dostal nějakým neznámým způsobem, jsem se divil, že k ničemu nedošlo. Asi můj vnitřní hlas, který podle Havla přesahuje naše malá já, si ze mě zas udělal dobrý den. A nebo to nebyl ten pravý transcendentní hlas, ale nějaký chybný spoj v mé makovici. No nic. Hlavně, že jsme to přežili ve zdraví. A zas v klidu jsem se vrátil z propustky zpátky do pakárny, kde jsem se flákal ještě asi dva měsíce, než mě tyhle nápady přešly úplně. Nebo tedy spíš se jen schovaly a naučil jsem se je potlačovat. Nemít z nich strach.
Jolku zásadně používám toliko umělohmotnou. Kdys nás s ní podarovala bývalá tchyně. Jinak celý rok dlí ve sklepě a někdy taky i přes vánoce, když ji tam zapomenu a vánočky doma úplně ignoruji. Ono to jde zdůvodnit zcela jednoduše, proč nemám rád stromek uříznutý v lese a koupený na trhu. K symbolu stromu, jak znalci vědí, patří i jeho kořeny. V hloubi země. Jolka bez kořenů prostě je houby smysluplný symbol, že. Něco podstatného jí chybí. To už radši tedy tu umělohmotnou napodobeninu. Strom bez kořenů uschne a může se vyhodit. Umělohmotná atrapa pěkně zas počká na příští rok ve sklepě. Vůbec ten symbol jolky bez kořenů mi přijde poměrně trefný. K celému tomu vánočnímu štěstíčku. Uříznout, ozdobit, odzdobit a vyhodit. Umělohmotná jolka je jinak zacyklená. Nekončí s opadáním jehličí. Chvilku na stole v pokoji, pak zas rok ve sklepě. A tak dokola. Je to takové hlubinně psychologické svým legračním způsobem.   
bk_1318_cover.jpg
oidipova pravda není příběhem universální touhy po matce. jeho život je příběhem o bolestném a statečném uzdravení z nešťastného dětství. nikdo netouží celý život po své vlastní matce, ale po oceánickém štěstí - Matce, ze kterého nás vlastní matka musí vytrhnout, i kdyby nechtěla. prý má být vzor otec, ale bez matky celý přerod ze společného, nerozlišeného v individuální neproběhne. matka, i když se odvolává na otce, dělá to tak ze svých vlastních důvodů. mělo by jít o toto: přejít od spojení s tělem Matky ke sjednocení s Duchem Otce. Od ne-já k já a opět k ne-já. podaří se to málokomu.

příběh o synovi marie je zase pro změnu tragickým příběhem mladíka, který aniž kdy pocítil dotyk s druhou bytostí, aniž kdy poznal ženu, zmírá připodobněn k Otci. celý západ tím příběhem trpí, nese kříž nešťastníka.

freudovo myšlení ovládá dualismus tradiční pro západní kulturu. já versus ten druhý. toto myšlení škodí zdravým názorům na lásku a vše obrací v jednu velkou tragedii, melancholii a depresi, přiřknutou hlavně ženám, kterým dokonce freud upírá i právo na vymanění se z nešťastných stavů díky umělecké tvořivosti, ta podle něj je jen doménou mužskou.
- Ten petr se s magdou rozešel, ale špatně to nesl, a tak přišel za evou s kyticí.
- A eva je tvoje dcera?
- Jo, eva je moje dcera a magda je její dcera, moje vnučka.
- A ten petr chodil s magdou?
- Jo, petr chodil s magdou, ale rozešel se s ní a říkal pak, že neví proč, a tak přišel za evou, to je moje dcera, s kyticí.
- Eva je tedy tvoje dcera? Někdy to pletu.
- Ano. a petr toho litoval, že se rozešel s magdou, to je dcera mojí dcery, a koupil jí zájezd do říma. na čtyři dny. A přinesl evě, to je moje dcera, kytici.
- Do říma? to je krása.
- A ona se s ním magda rozešla, protože se bála v jeho domě, on ten dům je pro ni moc velký. On petr je hodně bohatý, má peněz jak želez.
- To se evě líbí, že je bohatý, že jo?
- Komu by se to nelíbilo? Oni magda a petr se rozešli už několikrát, ale teď říkal, že prodá ten velký dům a koupí kvůli ní menší. A jeli do toho říma spolu.
- Oni se vždycky sejdou zase, když se rozejdou?
- Ano. petr teď přišel s tou kyticí.
- To si jsou souzeni.
jsem o tom tak nad ránem přemítal, o mafiánech u nás. on vlastně každej u nás byl tak trochu mafián, kdo mírně či víc jel v šedý ekonomice. za komára. a pak jako že se změnily poměry? tomu věří jen pár pitomečků. jen se to rozjelo ve velkým. největší mafie je teď něco ve smyslu bejvalýho IPS, tydle stavby, tam šéfové nabízej nějakejm třeba milencum svejch manželek, že je zalejou do betonu a podobně. a ten milej milenec, když nemá za ušima a třeba v garáži plechy na zdech, kam si managerovo žena dá bavoráka, a který odstíněj takový ty šumítka v autech, co manželovi udávaj polohu auta manželky, tak jsou druhý. tam přijede za nima, manager, když špásujou, a nabídne milýmu hochštaplerovi, že ho picne, ten vytáhne taky kvéra a koukaj tak na sebe a ve finále oba uznaj, že vo nic nejde, že někdy jindy zasejc. prostě divokej východ je tu furt. kdo si myslí, že jsme nějakej právní stát, tak žije v jedný velký halucinaci, co mu servíruje nova, blesk, mladá fronta, typickej plátek velkejch mafiánů, nebo respekt, nemlich to samý, jen se to tváří krapátko intelektuálně, ale stejně to protěžuje zájmy těhle různejch mafií. je to prostě uplně všude. a že sem tam někoho lapnou? no, bóže, jasný, buďto je totál blbej a nenažranej, nebo to přepísk. a je to moc vokatý.
plán pro Miloše - obrázek

plán pro Miloše - obrázek

Při jízdě tramvají se mi v hlavě zrodil geniální plán. Díky této fantasmagorii se mi velmi zlepšila nálada.
Celý ten projekt spočívá v tom, že se Miloš Zeman stane prezidentem. Pak za ním zajdu, požádám ho jen o hodinku jeho vzácného času a vše se pak nepochybně povede přesně podle mého plánu, jen když mi k tomu dá prostor, mu to vysvětlit.
O co jde: Plán je to jednoduchý a přitom velkolepý. Spočívá v tom, aby se český prezident zapsal do dějin jako nejbizarnější a nejkuriosnější postava 21. století.
Stručně pár bodů, které jsem si pro setkání s Milošem připravil:
1. Úplně zrušit Kancelář prezidenta a udělat si místo toho Klub dobré důchodcovské nálady a bezva bonmotu.
2. Chodit na Hrad jen tak jednou týdně a jinak trávit čas tím, že on by chlastal, já se ládoval pilulkama na hlavu a smáli bychom se všemu.
3. Přerušit jakýkoliv kontakt se světem. Kdyby omylem se někdo ozval, vypnuli bychom jediného aligátora, který nás s okolím spojuje.
4. Zrušili bychom na Hradě nejen lidi, ale i počítače, telefony, hradní stráž, všechen inventář prodali či pronajali za hubičku nějakým Milošovým známým. Aby z toho aspoň někdo něco měl, že na Hradě panuje alkoholik a schizofrenik.
5. Projekt by Miloše určitě zaujal, protože stát se nejslavnější postavou evropských dějin má své kouzlo, to je lepší než peníze nebo cokoliv jiného.
6. I bez našeho starání se o okolí, bych Milošovi garantoval, že o nás psát budou.
hajek-kouri.jpg
tak mám takový pocit, že Jan Kozák, který si řiká gnostik, je docela nebezpečnej magor. v knížce z roku 2001 "Kořeny indoevropské duchovní tradice " mj. píše:

Židovství je možno charakterizovat jako ideologii a víru těch bytostí, které nepochopily a odmítly základní moudrost školy člověka - uctívání zákona karmy... Je pochopitelné, že takováto "dharma" narážela všude, kde se Židé objevili a získali vliv, na rozhořčený odpor domácího obyvatelstva. U všech probuzených to bylo principielně filosoficky od počátku, u "strakatých Lábanových krav" vždy teprve v důsledku činů, pramenících z takovéto "víry". Vytunelovaná a zadlužená státní pokladna, fingované krachy peněžních ústavů, při kterých přišly miliony lidí o své celoživotní úspory, všeobecný nárůst kriminality a prostituce, narůstající beztrestnost zlodějů, vrahů a podvodníků a jejich stále rostoucí chuť proto obvykle končívaly "krvavým potrestáním" viníků - sekáním rukou zlodějů, věšením vrahů, věžněním podvodníků atd. Krev coby "znamení boží" má proto v židovství ještě druhý, zcela světský výklad - je jím spojenectví všech takto pronásledovaných "mučedníků svobody".

se mi vůbec nechce věřit, že je možný, aby něco takovýho u nás vyšlo. a ono jo. a to je jen krátká ukázka, na podobnou strunu to je celý. absolutně nic nechápu. takový sláty jsem ještě neviděl. přeci se nepíše rok 1940 nebo tak. a tohle mi tedy taky vzalo dech:

"Starý zákon" nikdy neexistoval samostatně, bez zákona "Nového" - obě dvě tyto židovské knihy vznikly zároveň v rámci jednoho přisvojovacího záměru, který měl dokázat, že spása a Spasitel mají svůj kořen v židovství. Právě proto jsou také oba díly Bible patřičně textově propojeny.

prostě co stránka, to podobný dělo. a aby toho nebylo málo:

Vzdělávací kurzy se konají v Praze 1 x 2 hodiny týdně, školné za jeden semestr 1000 Kč (přednášky), nebo 3500,- Kč (výuka sanskrtu + přednášky). Zájemci nechť se hlásí na telefonním čísle: 605 26 60 45 nebo na adrese mgr.jan.kozak@seznam.cz

vedoucí projektu: Mgr. Jan Kozák

http://www.gnostica.cz/skola.html

---------------

Petr P. Hájek, to je tedy krasojezdec a expert. touhle pasáží knihy o „mediokracii" a apokalypse „Smrt v sametu" opět dokazuje, jak dokonale umí propojit zdánlivě nesouvisející „fakta" a krásně to nasvítit a vygradovat pointu:

Každý pokus o „modernizaci", jehož extrémním případem je odpadlictví, končí „smrtí ve středu", sebezničením. Toho jsou si vědomi ortodoxní židé, když odmítají Stát Izrael, vytvořený z hlediska pravověrného judaismu zcela svévolně. Stejně tak to vědí konspirátoři proti katolické církvi, když pomocí odpadlické „páté kolony" prosadili a zrežírovali „modernizační" II. Vatikánský koncil. Tutéž metodu použil Václav Havel při konspiraci proti Václavu Klausovi v takzvaném Sarajevském atentátu. Oficiálně šlo vnitřním i vnějším spiklencům rovněž o očistu a modernizaci Občanské demokratické strany.

a teď příde ta zásadní poučka, i když je to teprve strana 28:

Zákon odpadlictví je však neúprosný: buď se spiklencům podaří zničit Matku, nebo jsou vytlačeni, osamostatní se - a pak dříve nebo později zahynou.
řešení. - obrázek

řešení. - obrázek

mě tak napadlo, jak opět usmířit prezidentskými volbami rozhádaný národ. je to velmi prosté. a rovněž tak i radikální. oba kandidáti na post hlavy státu se rozvedou. jejich dozatímní manželky to jistě pochopí. jde totiž o hodně. o svornost všeho lidu. Miloš a Karel následně urychleně provedou coming out. (to bude Klaus čumět!) a pak ve svazku registroveného partnerství oba mohou reprezentovat naši krásnou zem. a kdo z nich bude hlava státu a kdo její partner, ozdoba recepcí a banketů? to nechť posoudí voliči.
10329924_10203138321651748_438995257430967226_o.jpg
jsem na čt měl nejrači takáče, dlouho byl muj favorit. ale dneska sem přehodnotil názor na to, kdo mi nejvíc na obrazovce imponuje. neni to ten v kravatě, ale ta moderátorka. ani moc nesleduju, co to řiká. ten rudý kostýmek totiž je vyloženě esteticky bravurní. a zabere celou mou pozornost.
co bych poradil komunistům, aby vyhráli volby - obrázek

co bych poradil komunistům, aby vyhráli volby - obrázek

/soudruh Vojtěch Filip: Nemyslím, že by se o Bruselu a tím méně o Praze mělo rozhodovat v Moskvě a ve Washingtonu./

nejde o tyto volby, na to je už pozdě, toto aplikovat. tak tedy, o co hlavně jde: šlo by o úplnou otočku v meždunarodnoj politice. on soudruh Filip o tom už lehce hovoří, soustředit se na Afriku a Asii, dle mého zásadně na Čínu. místo eur se pokusit zavést jüany, místo Schengenu nabídnout světu novinku, otevřené hranice s Čínou, čili se úplně izolovat od evropských sousedů potížistů. nabídnout čínským soudruhům, že budeme jejich první evropskou provincií, zpočátku, než se přidají další, takovou pátou kolonou v Evropě. hned by se vše stalo veselejším, důležité by bylo dovézt si od nich čelné pracanty a jen sledovat, jak jich je tu víc a více a radovat se s nimi z nezadržitelných ekonomických úspěchů, postavených na čínské lásce ku práci a čínské zodpovědnosti. též zcela opustit jakékoli kulturní evropské vlivy, ale začít tu prosazovat počínštění, které by spočívalo v počeštění dozajista mnohých pročeských soudruhů Číňanů vlastně, mnohý mladý český básník by pak měl tak velké publikum, o kterém se Máchovi či Erbenovi ani nezdálo, a my bychom se stali prvním evropským moderním národem, který bez pláče a nářku totálně předběhl dobu. a zítřům začal říkat s úsměvem včerejšky.

Směnný kurs čínského jüanu býval v minulosti (do roku 2005) pevně fixován na americký dolar v kursu $1 = ¥8,28. Poté byl kurs nejprve upraven na $1 = ¥8,11 a následně byl pro směnný kurs jüanu vytvořen měnový koš - jako hlavní měny jsou v něm zastoupeny americký dolar, euro, japonský jen a jihokorejský won; jako vedlejší měny (s menším vlivem na výsledný kurs) jsou zastoupeny britská libra, thajský baht, ruský rubl, australský dolar, kanadský dolar a singapurský dolar.

Směnný kurs čínského jüanu vůči české koruně byl podle ČNB např. 2.1.2009 v poměru ¥1 = 2,836 Kč a 14.1.2010 ¥1 = 2,631 Kč.
volvo2.jpg
Povaluju se na posteli v chatě a vedu řeči. Zeširoka rozebírám, jak mi bude protivný, jestli si pro mě přijdou a budou chtít pomoct s mostem, nosit pražce, ze kterých se to sestrojuje. Dumám, kdo z nich si tak asi pro mě dojde. Plácnu něco o tom, že baleťák je lemra, ten sám se nebude moc angažovat a asi nebude z těch, který by mě votravovali. No a v tu chvíli je baleťák za oknem a jde si pro vodu ke studánce. Pak dlouze dumám a rozebírám, jestli to slyšel, že o něm říkám, že je lemra. Nakonec se rozhodnu to ověřit experimentem, vyzvu kamarádku, aby šla před chatičku, jestli je to přes to otevřený okno dobře slyšet. A docela tak nějak i víc nahlas, aby to mělo grády, začnu povykovat „Baleťák je lemra, velká lemra." Ona se hned vrátí a říká mi, že zrovna, když jsem znovu mlel o baleťákovi, jaká je lemra, tak šel zas kolem. Tak jestli to neslyšel napoprvý, že napodruhý mu to nemohlo uniknout. No a asi za čtvrt hodiny si baleťák s uplně klidným ksichtem pro mě přišel, že jdeme pomáhat opravovat most. Nějak jsem neměl moc sílu se vzpírat a šel jsem budovat ten zkurvenej most.  
15_rychnov3.jpg
Jdou takhle Kája Mařík, Malý Bobeš a Zilvar z chudobince kolem holičství. Kája povídá: "Hoši, sem mě vodí maminka, když jsem hodný, aby mě nechala ostříhat. Za odměnu." Bobeš si poťuká na čelo: "Kájo, kolik ti je, že tě tvoje matka vodí jak miminko do holičství, to by sis tam neuměl dojít sám?" A Zilvar praví: "Vaše starosti na mojí vlasatou hlavu, hipsteři. Radši koukejte někde vysomrovat nějaký cigáro. Nebo se s váma fakt už nebudu bavit."
DSCN7408.JPG
Zářivky. Na stropě musej bejt zářivky, aby to bylo hnusný přesně tak, jak to potřebuješ, aby to bzučelo a bylo kolem celý takový vyblitý, chodíš tam a zpátky, tak dlouho, že už celej bzučíš vevnitř víc než ty zářivky. Nakonec rozkopneš ty dveře na konci chodby, furt jsi to dělal, tak to máš v sobě, někde se nechat zavřít, protože venku to už nešlo. Venku to nešlo, proto jsi se dostat až uplně dovnitř. A nějakou tou chodbou chodíš sem a tam. Co potřebuješ, jsou okna s mřížema, bzučení zářivek, a potom tam tak dlouho chodíš pořád sem a zase zpátky, že ten zámek rozlomíš, znovu se to povedlo, dveře na cucky, zámek rozlomenej, ten pro změnu na okně, na okně s mřížema. 

Řikat si, že tenhle vypadá jak debil. A vypadá jak debil, protože to bude debil. Je jich plnej chodník. A ani jeden ti není po chuti. Tak radši sleduješ stromy, upřeně sleduješ stromy. O těch tě naštěstí nic o debilech nenapadá. Sis jen tak hrál s tim slovem debil. Ale pěkně ses vystresoval. Když vypadá jak debil, protože asi bude debil, tak je ti zas jako na chodbě, kde bzučej zářivky, kolem okna s mřížema, zamčený dveře. Ale koukat na to, jak ten kterej strom je jinej než ten vedle něj, to tě spíš vybije, než abys musel něčím proletět. Nějakýma dveřma. Se divili vždycky, když viděli ty rozsekaný dveře, se divili a ty ses divil, že jim to nevadí.
tatort-479x359.jpg
11. 7. 2005 

Nevoholenej, po ránu s bolavou hlavou, věčně v bárech vomlacovanej divnejma existencema. Děvkař. Má legračního parťáka. Se kterým se dycky pohádá, aby se pak nakonec filmu usmířili. A slunce u toho vychází nad městem. Tak vypadá správnej hrdina. Polda. Nadřízenej mu furt hrozí vyhazovem. V jednom dílu ho dokonce zabásnou za podezření z vraždy. Ale mně je jako každýmu jinýmu jasný, že správňáckej polda neni žádnej vrah. Tedy, ne že by sem tam v jinym dílu někoho nesejmul. Ale to se už nepočítá. A musí mít nějaký netradiční, pokud možno kapku starší fáro. O který pořád přichází. A žere jen různý hamburgry a pije kafe. A je legračně oblečenej, i když jde na soud, kde ho zrádná soudkyně dostane, aby se to nakonec stejně nějak objasnilo. Ale jsou i jiný vypečený díly, kde jsou jiný poldové. Takovej starej, divně namluvenej, co se mu kupříkladu rozmočej botky hnedle v úvodu filmu, bůhvíproč je to děsně důležitý, když kolem kapaj záporný týpci jeden po druhym. Podobně jako francouzský detektivové i on je štamgast v nějakým vyvedeným bistru, hrozně lidský to je. A miluje ho starší hospodská. Co mu ty botky zničený leští. Jakože. Jenže mu je neleští, ale koupí radši nový. To je právě ten fór. Výborná sondička do duše servírky oddaný. A jeho komickýho parťáka bolej zuby. A nebo dobrej je i ten tlustej, ale ten neni z Tátortu.

Propad jsem těmhle detektivkám. Miluju je. Německý hrdinové jsou děsně dobře psychologicky prokreslený a je to lepší čumět na bednu než chlastat v nějaký hospodě. Po chlastu má člověk kocovinu a nabourává si tim svojí psýché a vztahy. Čumět na Tátort tak sebedestruktivní neni.
jamesredfield.jpg
- chlapečku, hraješ si rád s dětmi?
- ne. ale někdy se zajdu podívat na dětské hřiště, jak vypadají. nesportuju tam s nima. každý sport je tak trochu podobný skákání z okna. víte? prorok pan redfield řekl: "dospělí často idealizují myšlenku velkých rodin a dětí vyrůstajících společně. děti by se měly učit o světě od dospělých a nikoliv od jiných dětí." též pravil, že "lidé pochopí, že by neměli přivádět na svět děti, pokud neexistuje alespoň jeden dospělý, odhodlaný soustředit plnou pozornost a všechen čas na každé dítě." a neřiká nic o tom, abych se vopičil po dětech. přeci.

http://deniceksv.blogspot.cz/2011/12/james-redfield-celestinske-proroctvi.html
na konci věku. - obrázek

na konci věku. - obrázek

poměrně dlouho jsem nebyl z žádný knížky tak perplex, jak z eseje "na konci věku" od amerického historika maďarského původu johna lukacse. závěr knihy mé pochybnosti o tom, zda se mi to jen zdá, co to čtu za zlomový dílo, uplně rozehnal. dozvěděl jsem se konečně, že planeta země je střed vesmíru, protože na ní žijeme a protože se tu před dvěma tisíci lety zjevil ježíš. nikde jinde se to nestalo, tak se to nedá popřít, to naše centrální místo ve veškerenstvu.

největší duchové sklonku novověku byli marx, freud a einstein. ovšem trochu některé věci nezvládli. třeba marx špatně odhadnul, že stát není tak důležitý jako národ, což následně dokázal hitler, který byl mnohem větší pohroma než stalin, protože stalin se choval jak ivan hrozný, v podstatě taková jeho kopie, ale naštěstí se to vše odehrálo v zaostalé zemi, zato hitler neměl v německých dějinách předskokana. sice měl silnou vůli, ale řídilo ho zlo, proto špatně dopadnul.

lukacs prokládá své úvahy o historii konce věku a síle ducha, která předchází materielním záležitostem, různými vsuvkami z dějin fyziky, ale stejně fyzika není důležitější než historie. na různé vědce se musíme dívat jen z toho úhle pohledu, že byli součástí své doby. moc pěkně se třeba vypořádal s descartem, jasně naznačil, že nějaké myšlení je pěkné, ale člověk nejdřív musí být, aby potom mohl myslet. podobně dostal za ucho i popper, který když mluvil o objektivních faktech, měl si uvědomit dřív, než tohle vypustil z pusy, že fakta neexistují sama o sobě. a jakýkoli "fakt" mimo naše poznání ztrácí význam přeci. darwin taky nic moc. s tim, že silnější vyhrává, to tedy přehnal. to křesťan nerad slyší.

zpočátku eseje se to nezdálo, ale od kapitoly, kde se objevila trojka marx, freud a einstein, a pak další úsek, který opanovali mussolini, hitler a stalin, to nabralo na obrátkách, takže jsem asi na finální happy end s ježíšem mohl být připraven, ale stejně mě zaskočil. no. už dlouho jsem si tak čtenářsky neužil.
0.jpg
objevil jsem na výpravě za poznáním ve strašnicích hospodu, ve které jsem ještě nikdy nebyl. okusil jsem tam nealkopivo "Střízlík" (pivovar Herold Březnice) a bylo na chuť výtečný. též přiměřené ceny. co mě ale nejvíc potěšilo, bylo, že když jsem se loučil, tak jeden ze dvou chlápků, se kterými jsem sem se dal do řeči, mi řekl, ať zas někdy přijdu. bylo to od něj velmi milé. je docela možné, že mě tam kroky zas někdy zavedou. v budoucnu. nejsou tam automaty, televize. jen tam hráli šipky. a to je docela i příjemná podívaná. když se člověk udrží a nepošklebuje se jim, že se netrefujou.  
mí kámoši z vojny - obrázek

mí kámoši z vojny - obrázek

Pepa si nikdy nenechal říct, už než z něj byl četař, specialisoval se na skupinové fotografie. pak přijel generál, cvaknul ho, a od té doby si mohl kdykoliv pučovat jeho koně, Pepa byl machr na transakce. proto je furt fotil. Fredy s Daddym to pak kolorovali a rozposílali za deset káčé rodinným a jiným příslušníkům.
koňská záležitost - obrázek

koňská záležitost - obrázek

koně mám rád. už muj děda je měl rád. věděl o nich své. a rád je kupoval. když jsem dovršil svůj 40. rok, poznal jsem, že mě s rodinou nejvíce spojuje zděděná láska ke koňům a jejich nákupu. byl jsem však příliš nezkušený. a můj kůň, první kůň, přežil jen díky bylinkářce, která se nade mnou slitovala a kobylu vyléčila.
"zrcadlo věštkyně" - obrázek

"zrcadlo věštkyně" - obrázek

jsem opět po letech byl na návštěvě své dobré přítelkyně a učitelky divinace, věštkyně a básnířky elegického verše Eleonory. potěšilo mě, že má za rámem svého zrcadla, u kterého provozuje numinosní a divinační úkony, vetknuto mé foto z dob, kdy jsem k ní chodíval na lekce karetní věštby. dodnes se nemohu vynadivit, že jakákoliv předpověď, co jí karty řekly, klapla. třeba jsem nikdy nechtěl věřit tomu, že se stanu odborníkem na tipování výsledků v chrtích dostizích. jak ona říkala. a přeci mám pocit, že karty nelhaly. ani jednou jsem ještě vítězného chrta netipnul špatně
dvě historky - obrázek

dvě historky - obrázek

Jedna léčitelka povídala, že k ní přišla s žádostí o radu vegetariánka, svěřovala se jí s tím, že když někdy jde po ulici, tak se jí stává taková podivná věc, přestane totiž vidět lidi a všude kolem ní chodí jen kostlivci. Léčitelka jí poradila, ať si zajde do řeznictví a koupí si vuřt či jinou uzeninu a všechno se v dobré obrátí. A ono skutečně se tak stalo. Kostlivci zase začali být normálními občany, stačil jeden buřtík.

Kolegyně vyprávěla, že jednou, kdysi, byla v košér restauraci v Maislovce, jídlo mdlé, ceny vysoké, leč celkový dojem napravovala dvojice číšníků, kulaťoučkých, žoviálních bratrů v jarmulkách, kteří byli k nerozeznání. A jeden z nich ji plácnul přes zadek. Nebylo komu vynadat, byli tak stejní.

10.1.2002
vystoupili z auta a zapálili si.

"co máš rači? pankáče nebo dechovku?"
"co je ti do toho?"
"nic."
"tak proč se ptáš na takovou kravinu?"
"nevim."
"a ty? máš rači pankáče nebo dechovku?"
"kolik je hodin?"
"proč?"
"protože vidim, že máš prima hodinky. kolik stály?"
"nevim, ale košili jsem si koupil za pět korun."

dokouřili a sedli si zase do auta.
číňan - obrázek

číňan - obrázek

včera proti mě v metru seděl tajemný číňan. měl zavřené oči a prováděl záhadné zdravotní cviky. mnul si prsty kolena, osahával si zápěstí. a tak různě. pak chvilku točil hlavou tam a zase zpátky. pořád u toho měl zavřené oči a nenechal se vůbec ničím vyrušit. ani mu nevadilo, že kousek od něj zařvalo pronikavým hláskem dítě, co se vezlo metrem v kočárku. pořád neotevíral oči a cvičil. nemohl jsem ho bedlivě nepozorovat. no a pak jsem přestoupil na céčko a tam proti mě seděla pro změnu číňanka. ta měla oči otevřené a neprovozovala cviky. jen se potutelně usmívala. taky jsem ji bedlivě sledoval. když na kobylisích vystupovala, nemohl jsem si nepovšimnout toho, jak měla hubené nohy. což neladilo s její kulatou hlavou. u zubaře v čekárně žádný číňan už nebyl. jen dvě důchodkyně, které vedly ty jejich nezáživné řeči. a když jsem jel od doktora domů, tak jsem byl v hodně špatném rozmaru. a to se nedá sledovat nic.
Bei Dao - obrázek

Bei Dao - obrázek

Bei Dao: Vše

za vším je osud
za vším jsou oblaka
vše začalo a neskončí
vše toužené zaniká v zárodku
všem radostem chybí úsměv
všem bolestem chybějí slzy
všechna slova se budou omílat
všechna setkání se stanou jen jednou
veškerá láska přetrvá v srdci
veškerá minulost přetrvá ve snech
ke každé naději přidají komentář
ke každé víře přidají hulákání
každá vřava zná okamžik ticha
každá smrt zní dlouhou ozvěnou

------------------------

Ve dveřích se srazím s paní Vlastou.
„Tak, Stáňo, nashle."
„A máte dneska pro mě ještě něco?"
„Zeptejte se paní Heleny."
Vystoupám do mezipatra, chvilku něco kutám a pak přijde na otázku:
„Paní, Heleno, že prej ještě něco mám jako udělat, co pak to bude?"
„No, mohl byste obejít čínské restaurace a dát tam letáčky na Bei Dao."
Slečna Petra mi ještě poradila, abych si ofotil ze Zlatých stránek adresy těch restauránů. Učinil jsem tedy tak. Do růžových desek vložil á trojku v čínštině, nějaké ty pozvánky česky end anglicky, probral ještě detaily, jak a co jim říkat, paní Helena hezky poreferovala o čínské kulturnosti, já také přispěl svou trochou do mlýna, chvilku jsem se ještě jen tak mrcasil ode zdi ke zdi, a pak vyrazil zase do ulic.
*
Do první čínské restaurace jsem vešel s úsměvem na rtech, pěkňoučká číšnice Bei Dao znala, řekla, že je to moc „chezky" ale že prý mám radši pohovořit s panem vedoucím. Ten jen letmo nahlédnul do letáčku a zcela nečínsky se zachmuřil. Něco zavolal do kuchyně, odtud přišel kuchař a jaksi mě měli k odchodu. Bez úklony jsem vyrazil. Ano, asi zde emigrantské literáty nemají rádi, řekl jsem si.
*
Nad problémem ujařměného čínského lidu jsem pomeditoval v kavárně u Rybky a jak jsem tak meditoval, odešel jsem bez placení, mladík od báru však měl rychlé nohy, a tak jsem se s ním vyrovnal sice až venku, ale přeci.
*
V dalším čínském restauránu se mě číšnice ptala, kolik že peněz jim dáme, já vysvětloval, že letáčky dostanou zcela zdarma, ovšem pan vedoucí zase nasadil nečínsky kamennou tvář a já ani nečekal na kuchaře se sekáčkem na zeleninu end maso a šel.
*
Ve třetím restauránu se situace opakovala.
*
Řekl jsem si tedy, že akce čínská restaurace se nemá příliš přehánět a zamířil si to k Templářovi.
*
Seděli tam notorik Milan a proplešlej profesor Džimy, hned jsem tedy začal rozprávět o šílenejch čínskejch poměrech, nesvobodě end totální totalitě vysílané čínskou ambasádou do všech restauránů čínských, co jich v Praze je. Přešli jsme pak plynule na Allendeho, Čegevaru, Ševarnadzeho, Miterána, Olbrajtovou, zase toho starýho Číňana Ťiang Ce-mina, co jich patnáct tisíc nechal pobít na Tchien-an-men, Tečerovou, od ní ke Klausovi, pak něco o polských Jeruzelských end Pilsudských a tak vůbec. Docela jsem zapomněl, že neumím anglicky a Džimy česky. Spojovalo nás naše umírněné levicové smýšlení end láska k Charmsovi, Dostojevskému, Vendrsovi, Grásovi end jiným těmhle chasníkům. Když jsem dopil třetí pivko, kouknu na hodinky a ejhle, je třeba jít domů. Džimy mi zamával na rozloučenou, popřál zdraví synkovi a že zas musíme někdy probrat tyhle věci o Hitlerech a jinejch týpcích, co že to se s tím světem stalo. V tramvaji jsem se zasnil a těšil se domů.
*
Ano, má práce na poli kulturním je zcela náročná.
*

/4.11.2003/
Nick počkal. - obrázek

Nick počkal. - obrázek

Nick počká.

Lehce rozdrážděn svým vyprávěním o nevědomí a zmatku metafyziků z nevysvětlitelnosti čehokoliv o zaposlouchání se do všeobecného středu tu i okolo, v nás, nich, nechávám se vězet ve vnímání bez vlastního vstupu rozumem, který si stejně dává bene. Příběhy Rebeky u piva v Jamajce zapadaly. Že se dá těmhle věcem věřit, že se někomu hned tak nevyhnou. Prostě to sem tam secvakne.

Obcházím Smíchov. I tudy, kde jsem dostal kdysi popelnicí do hlavy, se dneska sunu už potřetí. Cítím pokaždé jakoby znovu a živě ten vzdor a strach a smyčce v příběhu se málem nevyhnu.

Jen takový záchvěv před setměním.

Na mostě se rozhlížím. Doprava, doleva. I za sebe. Nad sebe. Mraky se rozestoupily nad Hradem, nad Vyšehradem, nad Emauzy. Tři světla v celkem dokonale připravené podívané. Slabý dozvuk žlutě oranžové v posledním odstínu modré.

„Jirko, ve městě už není listopad, nikomu to neříkej, nikdo to nepochopí, ve městě už nepadá listí," zaslechnu ponořen do čtení na přeskáčku, bez touhy po informaci, s touhou po výstupu z času. Podívám se po tramvaji, kdo to tady vyřvává své strachy. Podobá se hraběti Kinskému, licousy a obrovská hmota. Nešťastně nevypadá, spíš nadupaně. Tou temnou esencí, která mě odrazuje, ale projdu se jejími zákoutími zase. Když je tak naléhavá a zrovna teď všude kolem.

„Ztratil boha." Chtě nechtě se otočím, kdo řekl tohle. Šedivé dlouhé vlasy a temný výraz. Další vědoucí se usiluje o mladou nadějnou feťačku.

Už nepotřebuji domlouvat se se sebou na tom, co je doopravdy, co je mámení. Zmámení jsou ti, co slyší. A přitom se někteří z nich nenechají slávou večera, temným příkrovem zdánlivě bez konce, opít. Jiní jsou do němoty.
A zase Libeň. Vyrušený křikem zpiťara, nemám chuť být ostražitý, z jeho zla nemám strach, je dojemně na zcestí s tím svým špinavým tetováním a smradlavýma očima. A zase se proklínám, co že mi na jeho očích tak vadí.

Po zaváhání, zda ano či zda ne, jsem našel „cestičku k domovu". Tohle loučení, návraty a vítání se je divná věc.

„Tak nashle brácho," pomyslel jsem si, když vodpad, a celou minutu jsem čekal, že to na mě přijde taky - taková se do mě z toho jeho umírání dala zima.

Nick počkal.

/23.7.2003/
Několik vtipů - obrázek

Několik vtipů - obrázek

medvídek koala leze po stromě, dole pod stromem se válí lenochod.
koala vytáhne z kapsy mobil a vytočí číslo lenochoda.
lenochod svůj telefon nezvedá.
koala tedy hodí vztekle mobil lenochodovi na hlavu a zakřičí na něj: "lenochode, takhle ne, vím, že jsi línej jak veš, ale že si se mnou nechceš už ani podebatovat, to je moc i na mě, kliďasa!"
lenochod pomalu otočí hlavu nahoru a povídá: "nebuď labuť, koalo, pokecáme, klídek. jen vem v potaz, že nesnáším moderní techniku."
 
Sedí moucha na zdi.
Druhá na monitoru počítače.
Ptá se ta první: "Co děláš?"
A ta od počítače povídá: "Čtu si internetovou poezii."
A ta ze zdi se zasměje: "Neblbni, to tě zabije."
Počítačová na to: "Radši umřu smíchy, než abych dostala plácačkou na mouchy jako ty, inteligente."
 
Jde pán po ulici. Najednou se rozeběhne. Pak zas zpomalí. Pak se znovu rozletí. To udělá asi desetkrát. Nakonec toho nechá a pomalu se šourá domů.
Dveře mu otevře jeho žena a ptá se ho: "Tak co?"
A pán na to: "Zas jsem to nestihnul."
A paní na to: "Nevadí, zejtra je taky den. K obědu bude lečo."
 
stalo se to nedaleko Pardubic.
zasněný netopýr vlétl do mlékárny.
a povídá: "tři láhve kefíru, prosím."
prodavačka mu odpoví: "tobě nic neprodám,
nelíbíš se mi. netopejr, co mluví, je divnej!"

potká na ulici rohlík housku a říká jí: 
"dobrý den, housko, jak se vede? co nového?"
a houska na to:
"jářku, nic moc, rohlíku."
rohlík se zamyslí a povídá:
"no. dneska bych byl nerad o samotě, budeme tvrdnout spolu, housko, jo?"
"Nohama na zemi" - obrázek

"Nohama na zemi" - obrázek

/2.3.2003/

Tak jsme v pohádce. Nohama na zemi.

Dědkové na lavičce v parku kousek od pietního místa, kde zmasakrovali za války pár komunistů, jsou stejně nevýrazní jako jejich staří psi, co jim dřepí u nohou. Sedneme si kousek vedle nich. Houpám kočárkem, hulím a poslouchám ty normální lidi. Jeden referuje druhému, co dneska v Blesku psali. Druhý říká: v novinách. Alibista, stejně čumí asi jen na Novu. Koneckonců taky jsem ji v neděli v poledne sjel. Že prý by to byla bez něj, nového hlavy, ostuda. Ten kulturák za námi vypadá jako divadlo Nord v Moskvě, kde to moc nevyřešili. Náladu to nezvedne, jen se otočit tím směrem. V prázdném jezírku se za mřížemi tlemí kovoví hroši. Jdeme kolem nich dál. Tráva je špinavá a čachtá to. Kasárna, hnusný monolit nemocnice. Mezi klášterem a panoramatem s věžemi řada děsivých nabobských domů. Tak si na nich vylívám nával rozčarovanosti. Není ale v podstatě proč se rozčilovat, jsme v pohádce, nohama na zemi. Bude normálně.

Puget a Bobošíková. Pan Dvořák z Chrudimi se ptá. Už nebudeme s hlavou v oblacích, ale budeme si ji hezky střihat a výsledek: 0,9 až 1,2 milimetru, pak je to teprve to ono. Normálně, hlavně normálně a klidně se semkneme jako jeden muž, nic než národ. Budeme mít dobrou náladu. Tamten vyráběl jen blbou, jak se dozvídáme od pisatele pana Nováka. Hlavně ten náš národ. On i Fedor Gál už večer z obrazovky jen chrčel. Je vůbec něco tabu? Nebo snad už ani není?

Veze mě karosa nová. Nevím proč, ale pořád si je v ulicích prohlížím, něčím mě fascinují, dokonce se mi snad tyhle autobusy líbí. Konečně jsem tedy v téhle nové krabici na kolečkách. Odjíždím zpátky domů. Sednu si. Nastupují další lidi. Už je plno. Za mnou se postaví holka. Že bych ji pustil sednout? Jen takový nápad. Nezvednu se, jsem na to moc líný.

Prázdný byt, to mi fakt dodá té pravé energie, nejsem už na to zvyklý. Zítra budou v práci všichni s ksichty disidentsky mírně odhodlanými tipovat, kdo půjde první z kola ven. Kdo dobrovolně, koho vyhodí. A kdo zůstane, bude za divnýho. Tak jsme v pohádce. Protože to je už v tomhle mém pobytu tady pokolikáté, tak čekání na osvobozující veselé zakončení bude čím dál tím únavnější. Nohy se k zemi přilepí? Utéct z toho tuhnoucího bláta zase do malého světa svých a kolem sebe se radši nerozhlížet?

Pohádka začíná, konce nevidět.
Rys - obrázek

Rys - obrázek

Seděl na židli a kouřil. Byl už večer. Skoro noc. Chtěl se na něco soustředit, cosi řešit, nemělo to ale žádnou cenu, tak všechno vypustil, nechal odeznít. Propnul prsty levé ruky, tak pro nic za nic, nepřemýšlel, celá jeho paže si začala žít vlastním životem.
Ohýbal prst po prstu, cítil přitom sílu, která nebyla jeho. Pomalu začal kývat tělem. Postupně se uvolnil. Rozvzpomněl se na oči rysa, zraněného, bez jedné tlapy, v té chvíli mu v levé ruce zaškubalo.
Co kdyby ta ztracená síla raněného zvířete přešla do mé levé ruky, řekl si. Je to možné? Síla přece nepatří nikomu. Přichází v pravý čas? Opožďuje se? Předbíhá se? Jde asi nevnímat její naléhání, ale pak může být zle. Síla nemocného rysa chtěla být sdílena. Určitě. Nechtěla se ztratit. To ani nejde.
Možná, že rys, než přišel o svou tlapu, věřil, že jeho síla patří jenom jemu, pak ale dospěl k něčemu jinému. Z jeho očí to bylo patrné. Tehdy v útulku pro zraněná divoká zvířata šlo vytušit, že uvězněné zvíře není němé, že mu něco říká.
Docházelo mu to však až teď, po několika měsících. Nepozastavil se nad tím, co rys chce. Jen tušil tu bolest, která nepatřila rysovi, ani nebyla jeho, jen se někde mezi nimi pohybovala. Bylo mu z toho zle, asi víc než rysovi. Ten už byl smířený. Nežádal po něm nic.
Zabolelo ho v páteři. Z nenadálého popudu se vymrštil ze židle, vší silou vrazil do zavřených dveří, pak jako by ztuhl. Rys asi zemřel, určitě, proletělo mu hlavou. Chtěl pryč, proto mě hnal proti těm dveřím. Jeho síla tu byla. Umřelo i něco ve mně, ten poslední záchvěv, pud sebezáchovy, neochota poddat se, běs a strach ze smrti mě posedly.
Ani se radši nepodíval do zrcadla na stěně, nechtěl vidět oči mrtvého rysa. Radši si šel číst. Z knihovny vybral jeden časopis. Věděl, co nalistuje. Obrázek rysa. Díval se dlouho do žlutých očí, ožívaly.
Známý psycholog a spisovatel podivuhodně napínavých psycho-knih Jerom si tak na mě předevčírem vzpomněl, že bych mu moh pohlídat děcko, když jsem teď doma a nemusím nikam chodit do práce. Jsem mu řekl, jasně, Jerome, nevidím nikde problém a vydal se hnedle ráno, jen co jsem svého potomka umístil ve škole, jeho synka pohlídat. S Erlánem jsme si okamžitě padli do oka, Jerom trapně zkoušel mládenečka uspat, ale já hned viděl, že to nepůjde, že spolu musíme nejdřív pohovořit. Tak jsme Jeroma vyslali do práce a začali spolu probírat různý věci. Erlán sice nemá moc pestrej slovník, říká jen Ká a Pá, ale během půl hoďky jsem už jasně věděl, co kterým Pá a Ká myslí. Dobře jsme si podebatili. Zašli pak před dům prohnat se na tříkolce, potom jsme zas v obejváku škádlili kotě, co z nás mělo evidentně velikánskou radost, lehce pojedli, Erlán si nechal nainstalovat slušivej brynták, no, pěkně jsme zapařili. Až nás to kapku zmohlo. Takže když přišla Jeromova žena, našla nás s Erlánem, jak se povalujeme na gauči, Erlán hlasitě chrápal, já jen tak lehce v polospánku dumal. Dělat baby-sittera není nic složitýho. Vyměnit plíny a tak podobně jsou činnosti, který umím už léta. 
anexia - obrázek

anexia - obrázek

čsad kladno a anexia. 
dvé firem přepravních. s nima jezdim.
s anexií asi radši.

třeba dneska z žehrajd do prahy jsem jel anexií. šofér si furt něco bručel. si sednu dycky dopředu. bych viděl z předního okna na silnici, jak to ten profik šofér zvládá. dycky to zvládá. a abych vokukoval taky příchozí na různejch stanicích po cestě, jak si kupujou lístky.

dnešní řidič měl tenkou průsvitnou kůži kolem očí. a moc pěknej autobus. anexia má dycky na trase, co jezdim, krásný autobusy. bílý a vevnitř pohodlný. nikdy nejsou nabitý. protože jich jezdí hodně. nebo proč. to je fuk. ale pokaždý je to prima jízda.

na lístku si přečtu jméno řidiče, je to tam asi dle zákona či proč vytištěný, a ho oslovuju křestním jménem. v duchu. když nastupuju do stroje či vystupuju z autobusu, pozdravím ho. a dívám se na něj přitom. nestalo se, že by taky nepozdravil.

anexia je bejvalý čsad slaný, jsem si zjistil. šoféři u týhle firmy jsou pěkně oblečený, slavnostně. cestovat je totiž svým způsobem svátek. hlavně člověk nesmí spěchat. vždycky jsem u autobusu o čtvrt hodinky minimálně dřív. a když přestupuju, čekám třeba půl hodiny. jdu do hospody, teď, když je už venku zima. v unhošti či v žehrovicích. sedim si tam u kamen a poslouchám řeči místních ochmelků. například o tůmovi, co močí na silnici a to tak, že automobilisti koukaj na jeho pinďoura. a tůma pak, když se vymočí, chodí za ježkem somrovat. ale za starým, mladej ježek nic nemá. tůma je z žehrovic. je tam asi slavnej.

v anexii, v tom bílým krásným autobuse, se o takovejhle věcech nemluví. tam se mlčí a kouká z okének. v anexii panuje nádherný klid, motor autobusu, supr dupr karosy, si vrní a oči se zavírají. cestujícím, ne řidičovi. to by nebylo dobrý. 
Sonda do duše úředníka - obrázek

Sonda do duše úředníka - obrázek

18.7.2002

Po přečtení si pár úvodních slov z knížky "Dveře šamanů" jsem se vyklonil z okna, proti mně vyrazil takový divný noční pták velikosti holuba, ale co byl zač, to nevím, na každý pád mě docela vylekal, párkrát zakroužil, a pak zmizel.

Jsem přetaženej, dělám hodně věcí proto, že je to tak nesmyslně dáno, když vypadnu z kola, mám potom dokonce pocit, že je to jen na chvíli, že ten hlavní proud, to důležité, smím jen navštívit, většinu času trávím na povrchu. Je to příšerný mrhání časem.

Jak člověk delší dobu žije v přesvědčení, že je všechno v pořádku, zákonitě zjistí, že vše nemůže vycházet, jak má, že se na to jde dívat jinak. Stačí malý pošťouchnutí a všechno je nějak v nepořádku: zájem jde vidět spíš jako únik, povídání si o všednostech jako mlácení prázdný slámy.

Jakmile se o tom zmíním, už je to jinak, taková ta neuchopitelnost a neukotvenost je příznačným rysem, jak s tím žít? Prostě to nebrat vážně, vůbec si toho nevšímat? V podstatě jsem poslední dobou vyrovnanej, což je zázrak při neslučitelnosti vědomí a nevědomí, tedy asi nejen u mě samotnýho.

Bez zapochybování jde jen o prázdné přežívání. Nebylo by to lidské, spíš by šlo o nějaký barvotisk z příručky Jehovistů, popřípadě další pokračování nekonečného plácání si po zádech a vzájemného si podkuřování lidí, tajících svou řevnivost, kteří se snaží s různým výsledkem o básničky (pismak.cz), a nechápou, že upadli do otupujícího stereotypu, na který když se podívá někdo zvenku, tak ho zákonitě vidí jako neuvěřitelnou onanii.

Poznatek, že nejtypičtější člověk týhle doby bez mýtů je schizofrenik, rozpolcenec, který má co dělat, aby nezešílel, mi přijde jako klíčový.

Takové jen útržky, tu zpráva, tu reportáž, támhle věta, tuhle osm řádků, pět minut tohoto, deset támhle toho, celý tenhle denní rytmus na člověka doléhá, rozbíjí to jeho potřebu celistvosti. Na druhou stranu jen zájem o jednu věc, dotaženo do důsledků, dělá z člověka ideální uzavřenej kabinet hrůz.

V tom předbouřkovém dusnu z ničeho nic začal jeden chlap házet po druhém flašky, pytlíky, housky, prostě všecko z nákupní tašky, hrozně u toho nadával, bylo to o strach. Člověka napadlo, že takovýhle výlevy má zakázaný, nejde to, vždyť přece tohle není řešení. Ale kolikrát v duchu cosi bouřlivýho proběhne a zůstane to tam, tam někde hluboko a …

Jasně vím a pořád čím dál líp, co nedělat, co poškozuje křehkou rovnováhu, sem tam je ale umění to tak provozovat. Prostor se kupodivu ale nezužuje, spíš rozšiřuje. Je to hlavně tím, že co nevidět budeme tři. Jsem si jistej tím, že se všechno zvládne, i když těch černejch děr v sobě i kolem vůbec neubývá. Bylo by divný, kdyby zmizely. Jsou a budou.
Úřad - obrázek

Úřad - obrázek

27. 1. 2003

„Ještě tohle dooprav, doposlechni, dopiš, založ, zařaď, nahraj, a pak můžeš domů, ovšem až přijde konec pracovní doby! Nic se nesmí zanedbat," chvatně a nervózně sype ze sebe první.

„Úkoluj si koho chceš, já své myšlenky těmihle směry nenechám promenovat. Spíš jak že zrovna saje nebo krká potomek, kolik že plínek zaneřádil, to je mým oblíbeným předmětem úvah," ne moc nahlas a s očima upřenýma na nádvoří, tam za oknem, odpovídá druhý.

„A když budeš chtít, budeš se moci rozloučit s nadřízeným lehkou úklonou a budeš-li mít veliké štěstí tak i rukou podáním," pokouší se zmírnit nátlak první, ale přeci jen je svým nápadem okouzlen víc, než by chtěl připustit. Rád podává ruce a směje se příjemně.

„Půjdu kolem parku, tam koupím něco na zub, pak se jednu stanici projdu pěšky, s cigárkem v hubě a budu brčkem sosat ledový kafe z krabice," bručí druhý, dnes má odbojnou náladu, cítí že mu vůbec nic neuteče, když bude jen tak sedět a čučet z okna.

„Cokoliv nedodělat je nepřípustné, jak jen můžeš odejít a nemít všechno, jak má být, podívej těch restů," první nemůže uvěřit tomu, že ho nikdo nevnímá. Zachovává ale klid.

„A kdy už bude odpoledne světlo, abych se mohl projít Jelením příkopem?" druhý je docela nahlas v cíli dnešního úředničení, i když hodiny říkají něco jiného.

„Ten chaos nesmí přerůst přes hlavu, člověk pak ztratí nervy a je méně produktivní, čím víc toho je neudělaného, tím víc se vše odkládá, uniká smysl práce. Všechno musí být včas a poctivě zkontrolované, neodbývat nic!" po několikáté se první vrací k témuž, vlastně není schopen přesunout své záměry jinam. Ale i jemu dochází, že mlátit prázdnou slámu v jednom, jen tak si sám pro sebe mručet, je nuda.

„No, ono v Jelením příkopě by se dalo i promenovat s kočárkem, ale jak to vymyslet, aby se pak nemuselo kolem těch zběsilých aut? No, nejspíš to vzít nahoru k Belvedéru a přes Letnou, to je úplná zelená dráha, aha, no tak tudy, už aby to bylo," zase se odděluje duchem od této místnosti na konci dlouhé chodby ve druhém patře.

„A přijdeš, až se bude v neděli o půlnoci spouštět standarta? Myslím, že bys u toho neměl chybět, to je jen jednou za život," to je ono, pomyslí si první, to jsem hlavně chtěl říct, a vypoulí oči.

„Se svými praporkářskými kouzly na mě nechoď! A vůbec... Myslím, že bys tady mohl být ty, pořád dnes otravuješ s prací a tímhle harampádím," představa špalíru a mávátek mu docela hnula žlučí, i když ví, že tady půjde o něco jiného.

„Jednou na to doplatíš, jednou se to provalí, jak jsi málo loajální a angažován," řekne první sice výhružně, ovšem bez jakékoliv naděje na to, že bude brán vážně. 
Cestou z práce - obrázek

Cestou z práce - obrázek

duben 2003

V lese, jó v lese na jehličí, zpíval si v duchu, tvářil se ukrutně, ale přitom se vevnitř tak jakoby chechtal. Mocně zachrchlal, obloučkem vyslal hlen z útrob na dlažbu, a pak si konečně zapálil. Odbočil z kopečka dolů do parku, kráčel skoro až bujaře do rytmu písně o trpaslících a pohazoval u toho hlavou a rukama.

To jest legrace, říkal si, když si vzpomněl na to, jak se mu nad jeho hlavou hádali rozdovádění spolupracovníci a on si přitom pro sebe zpíval, jako celý den od rána, tuhle dnešní odrhovačku. Když se pak zklidnili, mysleli si, že něco k tématu hádky řekne, ale on místo toho začal rozebírat, jak je to hrozné, že dneska už nejsou ty nůžky, co bývaly, ne a ne provést hezký šmik, zapochyboval přitom také sebekriticky o svých schopnostech vést rovný střih, že by tedy to nebylo v nůžkách, zeptal se a kolegové poté od něho vyjádření ke svým půtkám přestali čekat.

Dvě starší dámy stály před kamennou hlavou s uraženým nosem a jedna druhé povídala, že o této soše nikdy nic nečetla, druhá kývala hlavou a zavedla řeč radši někam jinam, asi také nic nečetla, ocenil její manévr dalším zachrchláním a nevraživým pohledem na tu kulturní dvojici. Jsou to lišky, tyhle staré ženy v parcích, řekl si a poté prošel tunelem do druhé části zahrady. Malá holčička, malá babička a malý pes, docela ho tahle skupinka zaujala, a tak si zapomněl notovat, ale jen na chvilku. Vždycky se mu moc líbilo, jak si ho malé děti zvědavě prohlížejí, tady dokonce jeho pomalu se přibližující postavu sledoval i psík. Babička byla už nervózní, na koho že to ti její svěřenci brejlí, a tak udělal, i když trochu nerad, nelítostný kukuč na děvčátko, aby konečně otočilo tvář k babičce, která podle něho začala být mírně nervózní z jeho zjevu. Asi si to jen namlouvám, řekl si ale potom, vždyť na mě nic strašidelného není, ta paní se jenom zase chce dostat na čelné místo zájmů své vnučky, nic osobního v tom nebude.

Prošel bez větších tragických příhod parkem, a pak po starými kameny dlážděné uličce skryté mezi vysokými zdmi k tramvaji, další lidi sledovat už neměl náladu, a protože jich tam bylo moc, tak radši vlezl do metra, kde jich bylo ještě víc.

V metru stál nad nějakou hezkou slečnu, samo sebou se tvářil kamenně, dával do toho hodně, přitom si přemítal, jak je to divné, že je všude tak spokojený, doma, v práci, dokonce i cestou z práce, ale přitom má stále touhu se mračit a sem tam i podivně nevlídně vystupovat, to je zvláštní věc, co že ho to stále nutí vypadat tak v nesouladu se svou bujarou podstatou. No, pak se přirozeně nesmí divit, a ani nediví, že ho mají někde za divného, někde za nemluvného, jinde za suchara či trudnomyslného, a on si přitom připadá tak nádherně spokojeně.

Vystoupil z metra, zamířil ke svému domu a chvilku po úvodních pár větách se ženou se dozvěděl, že mu něco určitě je a proč pak je poslední dobou tak utrápený? Dlouho se rozmýšlel, jak to vysvětlit, že se mu úplně všechno líbí, až mu to přijde samotnému hloupé, ale protože si nebyl jist tím, že prohovoří zdárně a patřičně výstižně, radši nic moc nevysvětloval. U toho přemítání dost dlouhého se mračil, takže by mu žena stejně nevěřila.

No a to je celé. Ono cestou z práce se zas nedějí takové věci, aby se o tom muselo psát ještě něco víc.
Aktivity v nečinnosti - obrázek

Aktivity v nečinnosti - obrázek

7. 10. 2005

támhle to smetí sebrat, dlouhá úvaha, zda nevyluxovat, ale to nejde, to se nedělá tak často, a ten filtr pak se musí vyměňovat, zvednout hračku, ráno vstát, velmi složité, když do noci se musí na TV vejrat, či listovat v nočním klidu knihou o mytologii západu, vždyť je to tak důležité vědět, jak to bylo s tim plavcem na Ithaku, co vše za dospívání ega se tam skrývá a všemožný individuace, odkazy na cokoliv, vše dosavadní v jednom příběhu, a nakolik je to jinak, než když Chosé šel do Egypta a Moše z něj ven, tyhle pod těmi historkami archetypy, to je přeci děsně důležitý znát, a taky utřít prach ze stolu a něco v ledničce vylovit, vyťukat pro formu nějakou tu odpověď na inzerát, vždyť jsem nezaměstnaný, a to jako neni správně, odpoledne do parku, nelekat se dětských žertů a synovi vysvětlit, aby neprudil tu starou pani s malým dítětem nějak, ale jak mu to vysvětlit, když má svoji hlavu a koná jak mu libo a ne otcovi, schizma, neunavit dětskou duši, však i nenechat ji zpustnout, a doma pak zase sebrat nějaké to smetí, dumka o luxování nepřichází v úvahu, trochu poležet, ano, tělo z toho neustálého přemítání a jalového konání se v únavu noří, pak zas něco poradit ženě, je jí to tak milé, když jí řikám samé z mých obsesí plynoucí blbiny, a že prej, ať se do práce neženu, ano, pracování by mi mohlo nalomit křehkou psychiku (slova mého lékaře), ale na druhou stranu zvednout sebevědomí, takhle si mohu připustit, že něco na té mojí asociálnosti je pro společnost nepřínosného, a podebatovat o tom s Emilem, hlavně mu vysvětlit toho Chosého do Egypta, jak mocně to změnilo celé paradigma, vešel tam jeden, do podzemí, vyšel celý dav, národ, kurnik, to je zcela vážná věc, to se prostě muselo podepsat na všem, ty před tím to konali vždy sami, cestu do podzemí a ven, Adonis třeba, a po něm a nich, a že jich tedy bylo celé procesí, třeba i Ježíšek, a ještě sebrat támhle to smetí, to tu před chvilkou nebylo...
Přání a stížnosti  - obrázek

Přání a stížnosti - obrázek

2005

Když jdu v těchto dnech do hostince, samo sebou popít jen limo a kávu, hrozně mi vadí, že tam už nemají knihu přání a stížností. Mám poslední dobou chuť si ustavičně na něco někomu stěžovat, a to tak, že třeba spíš na počasí než na personál, který v podstatě za nic nemůže, protože za jeho nevrlostí a nevraživostí je určitě nějaká okluzní fronta či co. A onen zápisek do oné imaginární knihy, co už není, bych vždycky zakončil stížností na sebe, že mám potřebu si stěžovat na druhé, nebohé přezaměstnané a ne na sebe, který by nejradši celý život trávil jen na divánku a rozebíral své stavy s chápajícím terapeutem. Vůbec nějak poslední dobou bych nejradši pořád jen škemral o pochopení. A když chci, aby někdo chápal mě, tak samo sebou chápu, že bych měl i já chápat jeho. Tak se snažím chápat. Jsem ale z celého toho chápání děsně utahán a řeším to pak tím, že věčně jen spím. A potom si můžu stěžovat maximálně sám sobě, že nic nestihnu, protože jen všecko chápu, ke všemu ještě úplně divně s miliónem různých podrobností, účelů, účinků a vazeb různě mezi lidmi, věcmi, ději a tak vůbec nějak moc celkově a zeširoka.
Vejlet - obrázek

Vejlet - obrázek

2004

Ten chlápek byl těžce do pohody, konec konců i ta jeho ženská, která seděla za volantem, no ony i ty jejich děti, co dřímaly při dost ryčným bigbítu na druhejch sedadlech, byly v klídku, no von i Emil v naší třetí řadě ač unaven byl docela v richtiku, si uvědomoval, že to bylo docela štígro, že nás svezli. A ještě chlápek džoukoval, když jsem mu na Smíchově řikal, že by bylo príma, kdyby nás vysadili, že proč s nima nejedem k nim na kafe, estli se nám jako nelíběj nebo co. No v Davli, když jsme zjistili, že jsme to v putyce přepálili přes odjezdy všech spojů, nám tak nějak do džouku nebylo, nic proti chůzi ve tmě po krajnici kolem řeky obsypaný párou a mlhou, ale přeci jenom jsme od rána courali se krajem a jaksi měli oddělaný chodicí tyhlety. Z beznaděje jsem dokonce brnk Humblemu, jestli se mu zcela náhodou nechce pro nás sjet do tý zasraný Davle. A von by i sjel, kdyby to bylo zlý. Ale zlý to nebylo, jak řikám, jelikož nás vodvez ten pohodář, co ho vezla ta jeho žena. Výtečný velký vozidlo, fordka tranzit, no. 

Taky docela byl do pohody jeden tydýt z takový tý vykropený partičky, co voblehla svejma písněma nádražní špeluňku v Bojově, kde jsme s Emilem v rámci deště řešili věci. Já se docela nadchnul pro nějaký ty sociologický rozbory a různý příklady ze života jsem uváděl, no. Jsem toho, a von i Emil, namlel dost. Na různý témata. Co mi tak utvělo, bylo tlachání o tom, kterak někerý lidi to maj díky různejm rodinnejm zázemím hozený jakože do života na dvorku a jiný, co to s rodinou nemaj do pohody a vodetnou se vod ní, že ty jsou jako ty z toho lesa, co se musej sami vo sebe postarat, řádskej lov a žádný sypání zrní na tom dvorku plus vydřená svoboda a drsnej pohled na druhý, takový to pravičáctví a tak, děsný souvislosti a komplikace, paradox na paradox, i mytologický historky jsem použil coby pepře svých vzletných slov, Emil je kritickej posluchač a namítal, ba i přizvukoval, hezky jsme se do toho zaplejtali, ale to by bylo na dlouhý lokte. Konec konců jsem chtěl zmínit onoho v pohodě, co přišel s těma zpěváčkama zduněnejma, jeden v pazouře chřestítko a že ježíšku panáčku, budeme tě kolíbati a podobný hitovky, jsem s nim dal řeč u jízdních řádů, von, že kam to jede, a já, že na Dobříš nebo na Prahu, ale že je sobota, a tak jsme se shodli, že je to momentálně na nás voba dost komplikovaná trojčlenka a šli rači zase lemtat. 

No vono vysvitlo ještě sluníčko, a tak jsme s Emilem překročili pohoří do Davle, ale to světlo nás holt zmátlo, takže jsme jaksi podcenili ten vodjezd, ale vo tom jsem už mluvil. No. Hlavně u Vltavánků nám zalepili trávicí trubice chutnou krmí, jsme se dost dobře potom jaksi nemohli zvednout ze židlí. Vo španělský ptáčky s rejží šlo, no. Silně lahodný a nečekaně sytý byly. Dosti do pohody krmě. Vo ptáčkách šla řeč i s tim žertérem z tranzita, ňák se v jeden moment směr jízdy zamotal na jakejsi vobjížďce, a von, že jako jedem zas do Davle, že by jeho famílie nějaký ty španělský ptáky skousla. Emil v odpověď taky zavtipkoval, ale co vymyslel vo těch nablblejch ptáčkách, to si tedy prosim pěkně nějak nepamatuju. No.

Taky byly v klídku ty scenérie po cestě, různý zelený kopce a ta zeleň byla dost šťavnatá a vůbec. A morko bylo. Takže jsme museli taky už nedlouho po startu v Měchenicích zapadnout do knajpice v Klínci. Dost ďábelskou výzdobu exteriéru tam maj, celá zeď plná krtečků, křemílků, vochomůrek, sluníček a podobně, dost sytý barvy, ale vevnitř docela do pohody, žádný expresivní kýče. Normálka, jo drškovka docela taky do pohody. A pívo taky.

Emil děsně hnal, to von dycky, jsem jen čekal, kdy ztratí dech, ke konci tedy už moc nehnal, zato já chytal kolikátej už elán. Výborná turistika, až na ty paty, k večíru docela dřely. No jo, ale vejlet to byl stejně hodnotnej. Krajina utěšená, hovor uvolněný, dost jsme se poměli.
Agentura Č.P.A. - obrázek

Agentura Č.P.A. - obrázek

1. 12. 2008

Miirdásek psychologickou fintou přesvědčil Alžbětku, by mi nebrala tabák. Udělal to převelice sofistikovaně, řekl tomu děcku: "Dobře, Alžbětko, budeme si hrát tvou hru na schovku tabáku, ale když ty máš svá pravidla, my budeme mít taky svoje, to znamená, že jak hra skončí, jde se spát. Je to hra před spaním." Alžbětka se zamyslila a hra se nekonala, mohl jsem nerušeně pokuřovat. Po této Miirdáskově etýdě jsem zjistil, že je to ten pravý umělec, ten Miirdásek. A nebo jsem na to přišel už dřív, ale to nehraje roli, prostě je to ten pravý hoch, kterého agentura bude propagovat.

Co je umělec bez umělecké agentury? To prostě není žádný umělec, to je jen stín umělce. Umělec musí být v agentuře. A proto jsem se rozhodl Miirdáska propagovat. Je to všestranný talent. Vybrali jsme jeho oblíbenou činnost: Odporné obrázky. Když jsem šel ráno z místa večírku, Miirdásek se ještě povaloval. Dobře mu tak. Ale agentura už pracuje, umělec odpočívá a agentura za něj pracuje, o tom to všecko je...
Černý pes a Rudý les - obrázek

Černý pes a Rudý les - obrázek

22. 10. 2008

Emilovi nevoněl asfaltový povrch, museli jsme něco vymyslet, nebylo to ale úplně ideální, ta naše odbočka, protože jsme narazili po chvilce na myslivce v akci. po průchodu honitbou, kdy se ozývala střelba docela ze zblízka a za autem v poli byl přívěs s mrtvými zajochy, se vyjevil rybník. bylo třeba sledovat stopy ve sněhu, stopař se ve mně probudil, a trefoval jsem, když šlépěje někam vedly a nevracely se, bylo dobré tudy jít, když se vracely, bylo jasné, že tudy ne, u rybníka to klouzalo, pak uzřel Emil ceduli: pozor pes, co kouše, nebo něco takového, ovšem, sotva jsem to vyťukal Haně jako sms, už tu byl, skákavý černý pes, za nim druhý. skákal po nás, ten druhý na něj vrčel, pročež se skákavý černý pes vydal s námi, odháněli jsme ho, ale málo zarputile, chtělo to vzít násilněji, řekl pak Emil, který byl takto poučen svým otcem, ponivadž jeho otec byl velký přírodovědec a znal hodně. černý pes s námi šel tím Rudým lesem, ona se tak spíš jmenovala osada, která v lese ležela, pak jsme vyšli na pole, pes pořád s námi, na silnici nám to už bylo hodně blbé, protože ho mohlo něco zajet, tak jsme se dohodli, že ho vrátíme do lesa. našel jsem jinou cestu, mnohem kratší a vrátili jsme se po ní k rybníku a lesu, Emil nepostřehnul, že je dobré to otočit, protože pes už se vydal sám tam, odkud přiběhnul. po cestě zase zpátky začalo sněžit a nějaký pošťák bloudil pořád sem a tam s dodávkou. v hospodě jsme poseděli a popili lehce, než jsme vyrazili na vlak, jakýsi divný chlápek mě znervosňoval, byl jen v kraťasech a řval na celé kolo nesmysly. jsem zas volal Haně, co nového jako se děje. mám potřebu se jí svěřovat a vědět, co ona, tak už to holt je...   
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one