Vaši Naši

000_0011.JPG
Meditací k sebevraždě - obrázek

Meditací k sebevraždě - obrázek

Už mě to tvoje zoufalství hodně nebaví, zdá se mi, že ta tvá věc nazrála ku bodu, kdy ti fakt musím podat pomocnou ruku, nějak ti poradit prostě, co s tím, sebou tebou tedy, můžeš udělat. V rámci tvého sklonu a důvěře k duchovědám myslím, že úplně nejlepší bude naučit tě tuhle meditaci. Fakt dobře poslouchej a řiď se přesně pokyny, které ti teď řeknu. Že se jedná o součást tajných nauk a nemá se to předávat nezasvěceným, na to kašlu, pro tebe jsem ochoten čehokoliv.

Tak rovnou začínám s výkladem, ano?

Je třeba setrvat v jedné poloze, až se ti stane zcela nepohodlnou. Je jedno, jaká to je. Nevím. Zkus obyčejně sedět u stolu na židli a mít nohy na desce toho stolu. Jakmile tě začne něco svědit, můžeš rozjet imaginaci. Do začátku je dobré si vzpomenout na úplně všechno svědění způsobené obtížným hmyzem, komáří štípance a podobně, nech tělo, ať to dělá za tebe. Každé místo, na které hmyz účinně zaútočil, musí ten nepříjemný okamžik znovu prožít. Pak je potřeba každé to místo drbat, rozškrábat, nešetři se, doopravdy musíš svou kůži drásat až do krve. Když tedy tě už svědí tělo skoro úplně všude, vrhneš se na zuby například. Kterýkoliv zub tě bolel, musí znovu, a pak k tomu přidat pocity z vrtačky u zubaře, tentokrát bez umrtvení. Tohle prosím neodbývat, ale řádně poctivě prožít. Kůže tě ale nesmí přitom přestat pálit. Bolesti se musí násobit. Jedna po druhé přibývá, když pustíš paměť těla z opratí a necháš ho pěkně se soustředit na bolesti a všechny nepříjemné stavy. Ke kůži a zubům můžeš přidat žaludek, určitě tě někdy řádně bolel, tak ho nech si na to rozvzpomenout, do toho v puse plameny a na kůži už samý krvavý šrám. K tomu vymknutý kotník, pohmožděná žebra, zlomenina ruky, nohy, bolesti kolena, naražený loket, všemožné řezné rány, prostě teď už se musíš hodně svíjet, když tělo vzpomíná na prožité bolesti. Dostane se až k ranému dětství, prvním pěkně bolestivým úrazům a nemocem, k zánětům uší, naskočí všemožné vyrážky.

A znovu opakuji, vše musí jet najednou, ne kvůli jedné bolesti vypouštět tu předchozí, na kterou si tělo za tvé ochotné spolupráce, kdy mu musíš dát k této retrospektivě zelenou, vzpomene. Prostě každý vnitřní orgán musí bolet, kůže být celá podrážděná. Výtečné je přidat popáleniny, ale pozor. Mají tu moc přebít třeba bolesti hlavy, které jsem ještě nezmínil, ale ty při poctivé meditaci přijdou samy od sebe. Vše musí bolet současně. Hlavně zbaběle nepřestat s meditací, nebo dokonce omdlít. Meditace pak nemá nejmenší účinek, když se nějak předčasně ukončí, že. To jistě chápeš.

No. A prozradím ti, co už asi tušíš, že tahle meditace, když to tedy neodbudeš, nemůže skončit nijak jinak, než že se pokusíš o sebevraždu. Zdali jsi meditoval dobře a doopravdy se do toho položil a neodbýval jednotlivé fáze a nevynechával nesvědomitě různé oblasti bolestí, se zjistí velmi jednoduše. Když meditace skončí sebevraždou, byla provedena kvalitně a ty bolesti byly opravdové, tělo při meditaci spolupracovalo, jak mělo. Když se jen nějak zraníš, tak to nebylo úplně přesně ono. A měl bys příště chyby napravit, fakt žádnou bolest nevynechat, jednu k druhé přidat, ne je prožívat nějak na přeskáčku.

Myslím, že jsem ti hodně pomohl, když jsem ti teď prozradil tuto osvědčenou metodu, jak si zameditovat a dotáhnout konečně pořádně jednou jednu věc do konce. Neoddiskutovatelného. Přeju ti, aby se ti to povedlo.

 

čekání - obrázek

čekání - obrázek

čekání je věda. umění. někdy ho zvládám méně, kupříkladu ve frontě v sámošce si to mnohdy tak nevychutnám, ale spíš se nervuju. v čekárně u doktora mi to jde lépe, ale jen občas. ovšem nejvíc zvládám umění čekání na zastávce, kdy se čeká dopravní prostředek. když není zima a člověk si sedne na lavičku a sleduje lidi vůkol, je to vesměs příjemné. taky poslední dobou mám větší pochopení pro staré lidi, jejich potřebu něco sdělit, ne žádnou důvěrnost, ale třeba jen co kolik stojí a podobně. taková stará paní je dlouhý čas sama doma, a pak je ráda, že se s ní dá někdo do řeči, i někdo cizí. je to prostě pochopitelné. často s nimi pohovořím, když se čeká a někdo začne něco vykládat. pakliže jen nesakruje a je to tím pádem úmorné. 
 
jak stárnu, čekání mi jde čím dál tím líp. už jen, když mám zákonitě po nějaké mánii období bez energie a jakékoliv nálady, prostě to nějak vydržím, stačí přeci jen počkat, až se to srovná. nějakých pár týdnů, měsíců. ten cyklus, na kterém je postavena má diagnosa, je už dávno mou součástí. nepůjde to donekonečna, jednou prostě se dočkám a je jasné čeho. do té doby si budu pojídat prášky, pokud možno se neoddávat alkoholu, který ty mánie přitahuje jak magnet a podobně. 
 
různé práce, které jsem kdy vykonával, jsem dělil podle toho, zda jsem měl potřebu počítat hodiny do konce směny nebo ne. třeba dvanáct hodin v recepci věčně prázdného hostelu mi utíkalo líp než sedm hodin na poště, kdy jsem se konce směny dočkal vždy jen s nasazením toho nejvyššího úsilí. kdybych musel ještě někdy do práce, což se nedá vyloučit, asi bych zas dělal nějakého toho vrátného nebo někde v nějaké zapadlé recepci. s tím jsem problémy nikdy moc neměl. zvláště pak, když jsem tam měl internet a mohl si vymýšlet své oblíbené nikam nevedoucí projekty, které pak po čase zase mažu, nebo jen tak plkat po drátech. číst knížky v práci mi kupodivu nikdy nešlo, vytržení od knihy je mnohem nepříjemnější než vytržení z brouzdání netem, který je ze své podstaty více založen na těkání. 
 
hlavní moje oblast čekání je věnována synovi, čekám, až bude samostatný, rozhodně mu to nechci nijak urychlovat, sám jsem na rodičích visel pěkně dlouho. si třeba neumím sám opravit elektriku v bytě. to jsem nechával na otci a jiné věci. no. kdyby byl býval nechtěl, nepomáhal by mi s tím. 
 
prostě mi přijde, že čím je člověk starší a opotřebovanější, tím líp umí čekat a nikam se nehrne zbrkle. objevování nového a stálé akce s tím spojené v jistém věku člověka přestanou naplňovat. jak koho tedy, mě určitě. proto plkám o tom čekání, že mi nevadí. že nemám nic, co by díky čekání někde jinde utíkalo. 
 
51270_3.jpg
27. 11. 2003

Nijak zvlášť do hloubky, ani jakkoliv závažně, jen tak lehce a nedůsledně jsem se jal dnes podvečer uvažovat o výchovném procesu. Samo sebou jsem to vzal z pohledu otce.
*
Nejjednodušší je začít extrémními případy.
*
Čili na jedné straně otec zvaný maminka, který neřekne jedinou větu, aby tam nebylo aspoň něco málo chvály dcerky či syna, potažmo obdivu k utrpení a oddanosti ženy, což mně zavání jakýmsi absťákem, jakoby se vnitřní svět tohoto člověka totálně změnil, jakoby před narozením dítěte ten onen člověk ani nežil.
*
Na druhé straně muž, který nedělá v podstatě nic jiného, než že vydělává peníze, aby rodina byla jaksi zavinuta v blahobyt, ovšem při téhle veledůležité činnosti nestíhá potomka zahlédnout jinak a jindy než spícího.
*
Třetí, ten nejhorší archetyp otce, je muž, který se o dítě ani nestará, ani nevydělává peníze. Má žena tvrdí, že je to můj případ. Samo sebou mi nezbývá než zcela nesouhlasit, ovšem brát tento náhled v potaz.
*
Nechci to nijak zvlášť vyvracet, fakta jsou fakta. Jen musím podotknout, že peníze doopravdy moc nevydělávám, materiální statky a různý blahobyt v mém levicovém pojetí je jen „pokladem pro červy“, jak vtipně říká Paracelsus, přesto se prý velmi často zmítám ve „smrtelných křečích lakoty“. Paradoxně. Též prý velmi šetřím láskyplnými slovy. Toto nařčení sice odmítám, ale když to tak protějšek vidí, tak na tom asi něco bude.
*
Toliko úvodem.
*
Teď k jádru věci. Co o výchovném procesu a dávání příkladu potomkovi vlastním přístupem k životu řekla Kniha proměn?
*
Někomu by přišlo nejspíš zcestné, radit se s „mrtvou“ knihou, ale mně jaksi ne. Už jsem si nejednou ověřil, že I-ťing svými výroky skvěle doplňuje úvahy na dané téma. Každý večer, když synek usne, člověk si cosi probírá ve své hlavě, víceméně je to spojené s proběhlým dnem, či dnem příštím, a hexagram, v oné rozjímavé době vytvořený, vždy podotkne něco, co souvisí. Poradí, kudy by se úvaha měla dát.
*
Dnes tedy jsem uvažoval o rozmazlování a jiných aspektech výchovy. Při tomto hloubání jsem vyluštil dvacátý sedmý hexagram I, Výživa, Vyživování, Čelisti, Koutky úst. Všechny čáry byly nepřetáčivé, čili doplňkový hexagram nevznikl, snad aby člověka nerozptýlil od hlavního. Jak podotýká paní R.L.Wing, tento hexagram ve své statické - čili této – podobě znamená dokonalou rovnováhu. Stání KEN v horním trigramu rozjímá nad novým růstem, jejž urychluje dolní trigram ČEN, hrom, jeho vznětlivá síla. Vnitřní trigramy vychází KCHUN a KCHUN, tudíž přijímání. Samá jin. Otevřenost a dbaní na vnímavost. Hexagram pojednává o výživě těla i ducha. Apeluje na vyváženost. Mistr Liu I-ming hovoří o využívání klidu k posílení činnosti. Též navádí téma k otázce řeči, takže nejen příjmu, ale i výdeji. Ústa, čili mluva, je brána dobrého i zlého, kořen štěstí i neštěstí. Proto si moudrý dává pozor na to, co říká.
*
Nemohu si pomoci, ale co se týká výchovy, tento hexagram je zcela adekvátní. Radí střídmosti v jídle i pití, potažmo ve všech materiálních radovánkách, ovšem též varuje před podceněním této záležitosti, čili žádný nesmyslný asketismus není na místě. Druhou stranou věci je nezanedbávání toho, co potomek do své hlavy dostává i jinak než jen z talíře. Tady jsou docela patřičná slova o pevnosti, ovšem pevnosti spojené s proměnlivostí, osvobození od pout nepříznivých a příznivých okolností, úsilí i neúsilí. Čili vyhmátnout tu správnou chvíli na nějaké to jakože rozmazlování založené na nekárání a vyhovění všem možným přáním robátka, nevnucování výchovných mouder, když potomek zrovna neprojevuje nejmenší snahu naslouchat, na druhé straně odhadnutí okamžiku, kdy by se něco klíčového v jeho charakteru mohlo porouchat. Různé to sociální a jiné cítění nezanedbávat.
*
Teorie je jen teorie, ale bez jakékoliv vnitřní připravenosti nelze nikdy nic podniknout, natož pak se starat o druhé.
*
Chce to prostě aspoň nějaké to málo zásad a ty pak taky dodržovat. Třeba my jsme se dohodli na absolutním vynechání fyzických trestů. Myslím si, že jsou mnohem chytřejší metody, jak dítěti dát najevo, že něco dělá zcela špatně.
*
No a to je asi tak ve zkratce všechno.
není nič lepšího než sdílení. co je to sdílení? není nic horšího, než tohle vysvětlovat. ale pokusíme se věc alespoň nastínit. na nějakém příkladu nejlépe. mohl by nás eventuelně uvést do problematiky. takže třeba, jak se sdílí bacily? to pojednávat nebudeme, neni to sdílení, které by člověka obzvlášť potěšilo, natožpak obohatilo, chce-li být zdráv. ale nechce-li být zdráv, sdílet bacily je dobrá možnost, jak si zasdílet. o tom ale hovořit nebudeme, jak jsme již uvedli.

takže co sdílet? jak sdílet? nakolik sdílet? proč sdílet? moc otázek. vrátíme se k tomu příkladu. jde o to totiž, vybrat jeden doopravdy příkladný příklad, a když se najde ten správný příklad, všechny otázky jdou stranou. než se ale dostaneme k tomu pravému příkladu sdílení, uvedeme aspoň jeden případ sdílení, který zas tak moc toho neosvětlí. aby byl jasně vidět ten rozdíl mezi dobře podaným a špatně vybraným příkladem sdílení.

nebudeme chodit kolem horké kaše a chutě do toho. takže ten méně osvětlující příklad sdílení. je to sdílení nedobrovolné. to sedí paní v autobuse, vedle ní si přisedne druhá paní do autobusu. a ta, co si přisedla, jeví známky ospalosti. padá jí hlava. a ta hlava má chuť si zasdílet. nestačí jen, že tyto dvě paní sdílejí dvousedadlo, ale hlava ospalé paní začne sdílet rameno paní, co je vzhůru. paní, co je vzhůru, sedí toporně, odevzdaně a její rameno nedobrovolně sdílí hlavu paní, co nastoupila po ní. trvá to několik zastávek a jediný, kdo z tohoto sdílení má radost, je zlomysný cestující, který sedí za těmito dvěma paními a těší se na to, až hlava ospalé paní zase bude sdílet rameno paní, co je vzhůru. tak. to by bylo doufáme úplně jasné.

a teď uvedeme příklad sdílení, které není úplně nedobrovolné. zámecká paní sdílí zámeček. ten samý zámeček sdílí správce. v jistém smyslu, aby to bylo hodně jasné. co sdílí zámecká paní se správcem? snad ne zámeček? a nevíme jak dál. není vůbec jasné, o jaký to tu jde způsob sdílení, ale je dobrovolné. máme dojem, že příklad zámecké paní a správce nic neobjasnil. nebude to jen tím, že vysvětlit fenomén sdílení není nic snadného, bude to i tím, že tím druhým případem jsme celou záležitost znejasnili. avšak to neznamená, že sdílení je nevysvětlitelné, naopak už jen ta spousta příkladů, co nás napadá, toho mnoho o sdílení napovídá. dalo by se říci, že svědčí ve prospěch sdílení jako takového. což je na druhou stranu veliký krok dopředu a u toho bychom rádi zůstali. 
Pátá kolona - obrázek

Pátá kolona - obrázek

2007

Nějak se mi vysmekávají poslední dobou z rukou psychické záležitosti, a tak jsem si musel zajít k lékaři. Je to fajn týpek. Člověk mu jeden den brnkne, když se mu přitíží, a hned tam může druhý den naklusat.
 
Jsem se tomu svýmu psychiatrovi, ke kterýmu chodím už před sedm let, zas hezky vypovídal. Jak si lítám z těla, halucinuju, nespím, pobrekávám a tak vůbec jsem mimo, hotovej uzlíček nervů. On si mezi tím psal nějaké své záznamy, bůh ví, co si to do počítače ťukal. Pak mi zvednul dávku prášků a řekl, že mám doufat, ža ty ataky jsou jen tranzitorní. Jde o to, abych usnul v noci, abych netřeštil. Předepsal mi taky nějaký pilulky na spaní. A taky mi řekl, že kdyby mi fakt bylo zle, že mi dá neschopenku, klidně i zpětně to napíše. To mě docela uklidnilo.

V lékárně jsem si je vyzvednul, ty prášky na spaní a svůj starej dobrej risperdal a tegretol. Zacáloval to a bylo, tedy bude. Jsem si ještě nekoštnul, ten stilnox na spaní, uvidíme. Prej se to musí sníst vsedě a rovnou sebou fláknout do postele, jak je to speedy. Už se těším, večír do toho jdu. Připomnělo mi to Ujdu a jeho zlopověstný roháčky, Ujda tehdy na Žižkově, když tam vegetil s Jandákem, říkal, že nebyl schopnej strčit druhou nohu do nohavice od pyžama a už byl mrkev, když si koštnul pár tabletek.
 
Pak jsem měl ještě před noční nějakej čas. Když jsem si to kráčel po Letné, zkusil jsem provolat jednu slečnu, ale ta zrovna jak na potvoru byla v práci, a tak jsem se šel projít do bohnickýho parku. Ne, že jako se chystám v léčebně pobejt, to bych věru nerad, ale spíš protože tam mají panenku Marii s Jezulátkem, a já s ní už dlouho nepohovořil.
 
A taky je třeba občas zajít do Pátý kolony. Dneska tam bylo narváno, večer mělo být v sále divadýlko. Sedl jsem si ke stolu, kde byli Peťa a Leoš. Pak si to přihasil ještě Saša, který se kasal s novým mobilem za dvacet čtyři litrů. Samý vykutálený týpci, co už dávno věděj, co to jsou psychózy a podobný lahůdky.
 
Říkal Petr jednu dobrou historku z krámku, kde dělá, že prej si dal tři prásky nějakýho skaňoura, a pak to s nim šlehlo o zem. Vylítnul si nad svou hlavu a koukal se na to svý ležící tělo, jak se nad ním lidi skláněj v údivu. Pročež se zas radši do toho svýho těla vrátil.
 
Jo, tyhle znalci pobytu maj vždycinky dobrý storky. Si řekneme, kdo má největší mánii, a ten pak nejvíc žblebtá, aby se vyžblebtal. Zdá se mi to takový rozumný. Leoš, ten jede jen v mániích, ten deprese nemívá. Chytnul to po rozvodu. Se stává bohužel. Ale má už dvě velký děti, a tak si se svou hlavou hlavu až tak neláme, a nebo jestli jo, tak o tom nekecá tak blbě jako já.

No a pak jsem šel do práce. Mám dneska noční. Snad to tu nějak překlepu bez lítání elektrickejma drátama po baráku a jinejch blbostí. Naládoval jsem se risperdalem, to by mělo pomoct. Po půlnoci si šlehnu ještě ten stilnox. Peťa řikal, že když si dá tuhle větší dávku, že ho to řádsky vyklidní. Ráno pak musí začít cigárem a kafem, aby se vůbec probral. Já taky bez kafe a cigára nedám ránu. 
 
Je dobrý probrat svý psychověci s těmahle týpkama, sice mají papíry na hlavu, ale rozuměj tomu víc než doktoři. Mají prostě bohatý vlastní zkušenosti. Jednoho to prostě uklidní, že není na světě s ujetou myslí sám.
V kavárně - obrázek

V kavárně - obrázek

2006

Za okny tma. Na stolech svíčičky. Každý druhý hulí. Díky vysokým stropům je ale v kavárně, kde je zakázáno podávat alkohol do devatenácti nula nula, docela dýchatelno.

Petr: Já hrozně nerad cestuju večer. Kolem poledne, to jde, ale večer, to fakt nemám rád.
Pavel: Pod tím fíkusem vypadáš jak lovec na čekaný.
Petr: Jo na čekaný, jo jo, lovec, no to jo, no.
Pavel: A to znáš ten o tom chlápkovi, co jede na lov do Afriky?
Petr: Ne.
Pavel: No tak jede týpek do Afriky, prochází se tam po tý džungli a v tom k němu přiběhne takovej velikej vopičák a vopíchá ho do prdele. Ten chlápek pak přijede z toho lovu, z tý dovolený, domu a vykládá to jednomu známýmu. A ten mu na to řekne, že může bejt rád, že ten vopičák to nikomu nepoví. A ten první na to smutně: No jo, nenapíše, nezavolá.
Petr: Nenapíše, nezavolá, to je dobrý.
Pavel: A na jak dlouho to tady vidíš? Do vánoc? Já snad budu na vánoce doma.
Petr: Mě ven nedostanou. Já to tady mám dóžo. Chci na chronickej pavilon.
Milenci - obrázek

Milenci - obrázek

Přemýšlel jsem kolikrát o tom, jak se mohlo přihodit, že se do sebe tihle dva tak zaláskovali. Vždyť byli a jsou věčně buďto úplně zdecimovaný práškama a injekcema oblbováků, nebo zas na druhém břehu. On nezvladatelně útočnej jak vzteklej kocour a ona pobíhající fúrie s vytřeštěnýma očima. Že byli někdy normálně fungující, protože jak jinak jde navázat tak nerozborný pouto, a oba naráz, to mi tedy nejde do hlavy.

Ona ta jejich láska většinou probíhá přes zeď uzavřenýho oddělení. Pořvávaj na sebe přes dveře, dokud je někdo neokřikne. Jen na jaře a v létě můžou spolu sedět na lavičce venku ve výběhu s vysokou trávou pod dozorem fracků na civilce. A když jsou na otevřených pavilonech, tak spolu cvrlikaj a držej se za ruce v Pátý koloně nebo v kantýně nedaleko brány u levnýho špatnýho kafe a hulej jednu za druhou.

Jeho nejlepší číslo jsou příjezdy do pakárny z nedlouhých epizod na svobodě, kde pravidelně propije, co může, popřípadě něco vyvede, nějakej ten hodně absurdní malér. Většinou ho někde musej potom chytat. Často má ale takový delirium, že se ani moc necuká. Jenže stejně ho pokaždý přikurtujou, aby si nic neudělal. Stačí mu půllitr vodky na ex a už má o střechu nad hlavou v areálu postaráno.

Jeho oblíbená záliba je terorizovat ty, kteří si to nechaj líbit. A pak se jim hrozně omlouvat. Když na něj pro změnu přijde plačtivá. Různě po zblblejch pacoších chce, aby mu vraceli prachy, cigára či co, protože mívá utkvělou představu, že ho všichni imrvére okrádaj. Ve veselejších momentech mánií různě hledá v umyvadle zlato a drahé kamení, popřípadě se modlí ke spasiteli, se kterým je děsnej kámoš. Taky často mele o svém buddhovství, svých nadpřirozených schopnostech ve věcech umění meče a podobně.

Ona pro změnu pořád trpí všema možnejma fóbiema, myje si bez ustání ruce, celý den kontroluje svůj drdol, jestli je v richtiku, a na nic jinýho už nemá sílu. Maximálně tak jen drmolit o tom, jak jí jednou bude líp. Ale líp se jí samo sebou nikdy neudělá. Je děsně otravná. Věčně něco zapomíná a mluví pořád dokolečka o tom samém. A má příšerně pisklavej hlas.

Co já vím, tak se znaj už hezkou řádku let, takovech pět šest, a žádnej z nich doteď nejeví známky poklesu zájmu o toho druhýho. Žít venku spolu ale asi nikdy nezkusili. Ono venku někdy třeba taky není některej z nich dýl jak měsíc v roce.

Nějak mi ten jejich vztah není jasnej.

23.7.2003
Terapie - obrázek

Terapie - obrázek

Hňácám z hlíny panáčka, rychle ho ale zase proměním v hroudu, zachytit jakýkoliv tvar je tak zbytečné, co s tím. Terapeutka má vytetovaný křížek na ruce, úplně stejný jako onen tichý muž, co si každý den čte noviny v kavárně. Nemám chuť si je dva nějak spojovat, ale proč on sedí na lavici, kde je nalepený bílý kříž? Asi jen tak náhodou. Rád terapeutce pomáhám s vlhčením hlíny, je to příjemnější ji připravovat než něco sochat, zvlášť když je člověk netrpělivý a nechce čekat, až se věc vypálí a tak. Konec konců mám tady už jednoho panáčka od minule. Je tlustý a stojí mezi ostatními postavičkami. Jsem pyšný na to, že jako jediný na hlavě.

Kreslím progreskami tři kočky, s kulatou hlavou, hranatou a nakonec trojúhelníkovitou. Mulatka, která si na moje žvanění u našeho stolu v jídelně delší čas zvykala a která prý pozná svou psychózu podle toho, že začne mluvit v duchu sprostě, říká, že jí to připomíná africké umění. Je to nesmysl, kočky jsou to víceméně ošklivé. Terapeutka pak začne mluvit o tom, že se s manželem perou, aby nějak odpálkovala mé sebemrskačské řeči o tom, že se v mániích chovám někdy zbytečně agresivně.

Dvakrát dokola se projedu v jízdárně na černém koni a mám vystaráno na celý den. Nemohu myslet na nic jiného a pořád se spokojeně usmívám. Splnil se mi sen, i když mě hodně bolí záda od toho, jak to neumím. Chůze mi po té projížďce působí radost, cítím se lehčí.

Pastelkami se snažím o barevného Konfucia, vypadá jinak než na předloze, na přebalu knihy, co s sebou zrovna nosím, ale to nevadí, je čím dál tím barevnější. Nějak mi to nestačí, přidávám ještě potvoru s havraními křídly, ostrými zuby a tělem šelmy. Tlachám zas něco o třech kastách, barvách, potřebě zachytit svou modlu nebo svého průvodce, motám prostě páté přes deváté a terapeutce to vůbec nevadí, protože jí to asi přijde zábavnější než hloupé dotazy více méně slabomyslných žen z chronického pavilonu, které jsou všude okolo a něco kutí podle jejích rad.

Nejdřív rozplétám a potom zase splétám z ratanových vláken jakési kolečko, hraje k tomu z přehrávače Navarová, co nedávno umřela. Rozprávím s terapeutem jemného hlasu. Zase něco plácám o mytologii a svých stavech, které mi nalhávají jakousi výlučnost, on přitom hluchoněmé pacientce pohyby naznačuje, jak má pokračovat ve vyplétání košíku. Okny proudí dovnitř slunce. Pak nám terapeut uvaří kávu. I starému pánovi, který si přišel jen posedět. Písničku o učiteli si notuju v duchu ještě dlouho poté.
Přístav - obrázek

Přístav - obrázek

2004

Psycholožka Nováková v Bohnicích při našem jednom posezení u ní v kanceláři na mě měla správně záludnou otázku, jako abych si představil po jungiánsku, protože věděla, že oblibuju jungiány, své nevědomí jako moře. A sebe, své vědomé já, jako nějaké plavidlo či co. A potom se hned optala jaký. Tak jsem jí řekl, že se do toho vžívám, že se tedy cejtim býti jako bójka. To jí nějak nestačilo, ono to moc loď neni totiž ani. Pak jsem si vzpomněl ještě na Titanic. To jí přišlo zas moc, viz ten jeho konec. A pak tedy, co z té bójky udělat, aby to bylo doopravdické plavidlo. Pročež jsem vymýšlel různé plachty, vesla, motory a podobně. A ona na to, že kde jako to udělat, tu rekonstrukci. Jestli není potřeba to provést někde spíš v přístavu. Tudíž jsem jí to odkývnul, že tedy přístav je potřeba. 

Jindy si mě zase zavolala a začala mi vykládat, jak ten přístav, nebo třeba doky, plynule se přešlo z toho na jakousi imaginární budovu, že prostě ten dům má čím dál tím menší šanci na přežití, když se zhorší počasí. Že už ta přestavba po zhroucení se proběhla tolikrát, že ty kameny či cihly, či z čeho to je, vůbec nedržej pohromadě, že stačí menší bouřka, a už se to zase sype. A zbude jen to širé moře a bójka. 

Ale stejně si myslím, že to moc nepobrala s tou bójkou, protože ta je spojená se dnem, narozdíl od lodiček a lodí plujících po moři. Jako hodně pevně. Když se zničej jakýmsi nevlídným meteorologickým úkazem doky, zas taková trága to neni. 
Bílý Žid - obrázek

Bílý Žid - obrázek

„Hele, Pepo, a proč ty tady vlastně seš?" zeptal se Martin.
„Musel sem se někam zašít," odpověděl bez zaváhání vysoký a statný Josef.
„A před čim, proboha?" pokračoval ve výslechu Martin.
„Dou po mě mafiáni, poslali je na moji rodinu vlivný lidi, divil by ses, kdo všecko za tim je." 
„A můžeš nám říct kůli čemu? Jestli to tedy neni nějaký tajný," nedal si pokoj Martin.
„Vadí jim naše obrovská moc. To víš, sme potomci knížete Riesenberga. Bílí Židi. Řiká ti to něco?"
Martin se tvářil, že se zajímá, ale bylo mu to úplně jedno.
„Tak tedy, Martine, patří nám skoro půlka týhle země, ale je nás už jen málo, hodně našich emigrovalo. Šli po nás za všech režimů, ale sem tam se nechytaj, dokážeme každýho uplatit."
„Jo a Pepo, kůli tý tvý schíze tady tedy nejsi, že jo?" zasmál se Jakub a dál si pečlivě obkresloval kabalistické symboly z knihy vázané v kůži do svého sešitku.
„Má schizofrenie je taková rodová nemoc, ani bych neřek, že de o nemoc, spíš jen takovej dar velký předvídavosti, takovej nedostatek síly ubránit se genialitě. Proud mejch myšlenek de jen těžko zastavit, mám věčně bujný fantazije, proháněj mě, mrchy, a tak někdy prostě skončím v pakárně," kontroval Pepa.
„No to na tom nejsi o moc líp než já, taky mě věčně navštěvujou různý obrazy, fantastický myšlenky a všemožný asociace, a pak se mi přepalujou drátky, ale že bych to měl po předcích, o tom nic nevim," řekl Martin a jen pohledem se optal Jakuba, jestli si může vzít jeho pelmelku.
Josef si toho všimnul a nabídnul mu marlborku. Martin mu poděkoval a zapálil si.
„A jaks nám vyprávěl o tý poušti, jak se tam připravujou ty vyvolený na přežití všemožnejch muk, tak to máš odkaď?" otočil se Martin zase na Pepu.
„Sem členem takovýho bratrstva, musíme vydržet úplně všechno, sme takový bojovníci, v tý poušti sem taky byl. Úplně se ti tam vařila krev, jaký tam bylo vedro. Když tohle přežiješ, tak tě už nic nepřekvapí," a na důkaz svých slov vzal Josef Martinovi hořící cigaretu a pálil si s ní, jako by se nic nedělo, hřbet ruky.
Jakub s Martinem to nekomentovali a začali si povídat o Kateřině, které včera Jakub prokousnul ruku, protože mu řekla, že je teplej kabalista. Ten kabalista mu tak nevadil. Ale na slovo teplej byl poměrně citlivý. Martin ji nijak nehájil, i když mu předtím odpomohla od stresu. Ve sprše, kde mu ho v pokleku kouřila pod proudem teplé vody.
Josef ještě dlouho mluvil o tom, co to je být Bílým Židem, ale nijak zvlášť nebodoval. Martin a Jakub už spolu trávili v léčebně nějaký ten pátek, a tak byli zvyklí na ledacos.
images.jpeg
Ráma Ánandal a Svámí Harašími leželi na uzavřeném oddělení. Ovšem svět ducha jim byl otevřen. Ráma Ánandal listoval v jakési učebnici německého jazyka a nahlas předčítal germánská slovíčka, ba i celé fráze. Svámí Harašími se houpal na posteli. Umožňovala mu to rozviklaná drátěnka pod matracemi. Německá slova se pokoušel překládat do českého jazyka. Někdy pouvažoval, má-li to které slovo sílu, barvu, jaký má niterný význam, nakolik souvisí s ději venku, či s produchovnělým klimatem, kterým byl prostoupen pokoj Rámy a Svámího. Oba se cítili velmi uvolněně, neobtěžováni shonem a nervositou lidí tam venku.

Do oběda bylo ještě daleko, německý jazyk je oba již omrzel, a tak se vydali podebatovat na kuřárnu. Ráma Ánandal opět začal vykládat pohnutý příběh, proč se dostal na uzavřené oddělení. Prostě se podle svého líčení nepohodl s šéfem v práci, matkou a kým vším ještě, protože nechtěl přistoupit na jejich pravidla hry a nechat se znesvobodnit. Svámí Harašími mu to nevymlouval. Nabídl Rámovi cigaretu a pokouřili. Pak se zas na čas odebrali do své komnaty, kde se houpali na postelích a koukali do stropu. Nepotřebovali již hovořit, protože jim přišlo oběma, že vše důležité si již vyjasnili. Nikdo je nevyrušoval, jelikož jak personál, tak ostatní klienti uzavřeného oddělení klid na rozjímání obou myslitelů respektovali.
„Tady to je příšerný,“ řekl Sysel, bez optání si vzal jednu cigaretu z mé krabičky a přisunul si k sobě obrovskou plechovku, kterou jsme tu měli místo popelníku. 
„No jasně, taky jsem si myslel, že si tím přestěhováním do prvního patra pomůžeme, ale teď mám spíš podezření, že nás doktorka použila jako takový dobře prověřený odolný pokusný králíky, abychom jí tohle oddělení pomohli založit, ono nové oddělení bez dobrejch loajálních pacientů by asi nebylo to, co si představuje,“ začal jsem rozvíjet novou myšlenku. Byl jsem na to vždycky mistr, na překrucování skutečnosti, aby mi hezky zapadala, samo sebou podle nálady, která se mi hodně střídala. 
„To mi tedy vysvětli, proč by sem potom radši nedala nějaký ty alkáče, který se snažej lízt každýmu do prdele, ty by jí tady i drhli podlahu, proč sem nahnala nás, líný a nezpracovatelný psychotiky, a ještě nám říkala, jaký to tady bude špičkový, já si myslím, že se pleteš,“ nesouhlasil Sysel, který oponoval vždycky, všem, rád a často. 
„To je jednoduchý, Sysle, tím vzroste její prestiž, má tu samý těžký případy a přitom její nové oddělení klape, nevím jak ty, ale já jsem jí svým způsobem zavázanej, už dvakrát mě vytáhla z uzavřenýho oddělení, a tak samosebou může čekat, že tady budu sekat latinu, většina těhle vykolejenců mě nebo tebe bere jako takový barometry, když začnem rebelovat, remcat a všechno fakovat, tak se pokaždý někdo přidá, proto si nás dva vybrala, aby… “ snažil jsem se vnutit Syslovi svou novou teorii, na kterou jsem přicházel až s jejím vypuštěním z pusy. 
„To je píčovina první třídy, já jí zavázanej nejsem, věčně přemejšlím o tom, co bych si kde sehnal ke šňupnutí, žádný důvody k tomu, abych si tady hrál na pionýra svázanýho svazáckýho nemám, takže jsi zase vedle,“ típnul Sysel spartu o okenní rám a místo, aby ji hodil do plechovky, cvrnkul ji mřížemi ven. 
„Se mi zdá, že ti to asi nevysvětlím, třeba ty jsi přesně opačnej případ než já, ty jsi tady proto, že tě chtěla odříznout od tvých zdrojů, tam dole, chodí tam fůra lidí, a můžou ti i oknama strkat dobroty, sem do prvního patra nedošáhnou, ne?“ úplně jsem přehodil výhybku a začal snovat novou teorii. 
„Hele, a tobě to dělá dobře, takhle ji vychvalovat?“ chytnul se trochu Sysel na moje návnady a navijáčky. 
„Víš sám, jaký jsou ostatní, tejhle ženskej nikdo nešahá ani, víš kam, furt jen ty jejich teorie, tebe maj jen za kousek, skoro takovou umělomotnou maketku, kterou si zasaděj do svých předem pochystaných tabulek, přihrádek, škatulek, tomu pilulí přidáme, tomu ubereme, přesně jako v továrně na odosobněný, ale hodný magory, a naše doktorka je něco úplně jinýho, toho sis snad všimnul, ne?“ začal jsem být znovu přesvědčený o své nové pravdě. 
Podal jsem Syslovi další cigaretu, aby ještě chvilku vydržet naslouchat mým řečem, ze kterých jsem začínal být nadšený, dmul se, jak do toho vidím. Zapálil si, a tak jsem mohl pokračovat.
„Je do svý práce úplně zažraná, je tím posedlá, poznat, co ti chybí, co se v tobě zaseklo, vnímá tě jako partnera, jako by s každým novým vyřešením tvý hádanky sama v sobě něco našla, normálně skoro jako by při léčení jednoho člověka léčila celej svět, malýma krůčkama směřuje k napravení toho, co ostatní posrali, doma, ve škole, nebo co se pokurvilo jen tak samo, tíhou celýho světa, mám pocit, že druhej takovej člověk tady není,“ dořekl jsem a se zájmem sledoval Sysla, jaký to na něj udělalo dojem. 
„No, je dobrá, a že jsem jich poznal za svých skoro padesát let hodně,“ kupodivu přitakal Sysel, asi počítal s tím, že když se mnou bude souhlasit, budu ho do nekonečna zásobovat hulením. 
„Sysle, nový oddělení je odporný, smrdí to tu barvama, nic nefunguje, tahle kuřárna je výsměch všemu lidskýmu, ale kvůli doktorce to překousnu, šel jsem sem proto, že mě o to požádala, ať se s ní přestěhuju do tady toho provizória, a taky dole bych chytnul zase nějakýho toho kripla v bílým, kterýmu bych zase nevěřil, a jí věřim. Co mi říká, tomu rozumím, a ona poslouchá, co jí říkám já, dokonce jsem moh jít už na otevřený oddělení, ale dohod jsem se s ní, že zůstanu tady až do propuštění, skousnu tu buzeraci od těch místních pitomejch sestřiček nevrlejch, protože to, co mi doktorka ordinuje, jde žrát a neblbnu po tom, naopak hází mě to do klidu, přibržďuje schízu, ale hezky polehoučku, žádný svinský vyléčení za každou cenu, mám…“ najednou mě to přestalo bavit, a tak jsem sklapnul v půli věty. 
„Jo, půjdem se projít po chodbě?“ zeptal se Sysel. 
„Jasně,“ šel jsem s ním. Byli jsme tady pořád spolu, ostatní nás brali jako nerozlučnou dvojku. A my se Syslem jsme jim to nevymlouvali.

23.10.2002
pavilon26.jpg
Pokoj měl růžové dveře. A byl první v řadě. Nad mojí postelí visel hrad s nápisem Praha, trochu neumělý, ale měl jsem z něj radost. Též jsem měl radost ze spolubydlících. Vedle mě ležel Wolf, starý muž, co všechny prášky plival pod postel a já jsem je potom každé ráno likvidoval, aby mu na to nepřišli. Když se ho doktoři zeptali na to, kde je nebo jak mu je, posílal je dosti drsně někam. Byl to vůbec tvrďák, třeba když jednou v jídelně upadnul a praštil se hlavou o zeď, vůbec nefňukal, ale zvedl se a dělal jakoby nic. Připomínal mi Bukowského, jelikož byl podobně poďobaný a vlasatý. Jediné, co mi na něm vadilo, bylo to, že se zpočátku nenamáhal chodit na záchod a kadil do postele, potom to ale trochu vylepšil, ne však úplně, takže jsem po něm umýval lejna na záchodě na zemi, aby to noční kuřáci neroznesli po celém pavilonu dvacet šest. Před námi, mnou a Wolfem, u dveří, leželi inženýr Húževka, zvaný Užovka, a Petr, zvaný policejní Péťa. On sám si tak říkal. A přikrývku měl za svou opravdovou matku. Tu, co za ním chodila, té říkal, že je falešná. Prý neunesl to, že ho vyhodili z práce, a sesul se. Péťa nazýval Užovku ještě pan Smrťák, protože ten byl stále na kapačkách, taktéž vyzáblý a když se prohnal po chodbě v plínkách pro dospělé, věru působil dosti jako muž z druhého břehu. Kupodivu po třech nedělích, co proležel ve vlastní moči a jiném znoji, vstal, začal chodit normálně oblečený, pouštěl si rádio jedna a byl zcela v klidu. Sedával na kuřárně, i když podle svých slov drahný čas již nekuřák, jen tak inhaloval a poslouchal nevzrušeně naše plky. Péťa se ale neprobral, šlo to s ním pořád víc z kopečka, dokonce ho museli odvézt na internu, kde se potácel ještě hodně dlouho v horečkách. Ano, pokoj číslo jedna byl věru nezapomenutelný. Na čtyřce s Kroupou, co simuloval deprese kvůli invalidnímu důchodu, se mi už tak moc nelíbilo, i když tam panoval docela příjemný klid.

22. 2. 2005

Bejvávaly dobrý časy - obrázek

Bejvávaly dobrý časy - obrázek

2006

"Bejvávaly dobrý časy, na každým rohu stála akvaristika," řekl jeden z pacientů mimochodem, když byla řeč o rybičkách a akváriích, a mně to znělo u uších ještě hodně dlouho potom, co jsem vyšel z kuřárny pavilonu 26, kde jsem byl navštívit kámoše, který má zas deprese, měl jsem radost, že ze setkání našeho dvouhodinovýho měl radost a že na kuřárnách se pořád vedou úžasný řeči, který člověka zavřenýho v ústavu vytrhnou z jeho věčně se v makovici opakujících myšlenek na to, co je všechno kolem a v něm špatně a jak je v pakárně zavřenej a je tu absolutně v pytli, nebo že je celej jeho život v pytli, a proto se v pakárně ocitnul.
Jolku zásadně používám toliko umělohmotnou. Kdys nás s ní podarovala bývalá tchyně. Jinak celý rok dlí ve sklepě a někdy taky i přes vánoce, když ji tam zapomenu a vánočky doma úplně ignoruji. Ono to jde zdůvodnit zcela jednoduše, proč nemám rád stromek uříznutý v lese a koupený na trhu. K symbolu stromu, jak znalci vědí, patří i jeho kořeny. V hloubi země. Jolka bez kořenů prostě je houby smysluplný symbol, že. Něco podstatného jí chybí. To už radši tedy tu umělohmotnou napodobeninu. Strom bez kořenů uschne a může se vyhodit. Umělohmotná atrapa pěkně zas počká na příští rok ve sklepě. Vůbec ten symbol jolky bez kořenů mi přijde poměrně trefný. K celému tomu vánočnímu štěstíčku. Uříznout, ozdobit, odzdobit a vyhodit. Umělohmotná jolka je jinak zacyklená. Nekončí s opadáním jehličí. Chvilku na stole v pokoji, pak zas rok ve sklepě. A tak dokola. Je to takové hlubinně psychologické svým legračním způsobem.   
1740_496962663700983_365077454_n.jpg
dnes jsem byl opět zaskočen tím, jak potřebuji nějaký ženský idol. nebyla to pro tentokrát ministryně, ale Miss Vietnam v našem krámku na rohu. když jsem se zvedal s hekáním od krabice s vonnými tyčinkami, co leží na zemi, naše pohledy se setkaly. její byl jaksi nesmělý, můj plný údivu, bázně a chvění. pak jsme dali ještě oční kontakt při mém placení útraty jejímu otci. ten o tom neví, jak obdivuji jeho dceru, asi by mě hnal, že. ona je to maturantka teprvá, ale to neva, když pro své ženské idoly horuji toliko platónicky...

---------------

má romantická láska k mladé vietnamské prodejkyni tabáku nabyla nečekaně neromantické obrysy. jdu si takhle k pumpě pro cigára, kde zas hořím láskou k jiné mladé prodejkyni tabáku, ovšem neni to Miss Vietnam, a je to u hořlavého benzinu poblíž, tak se k ní natolik mocně srdéčně neupínám, když tu vidím vietnamskou krásku, jak míří do krámku. samo sebou ji nenuceně oslovím a nabídnu požitky ranního lože. ona mi s úsměvem řekne "někdy příště" a místo požitků mě za pomoci svého šarmu přinutí skládat basy piv a balíky limonád z dodávky do kvelbu. no, nic. mou lásku se jí nepodařilo zlikvidovat takhle trapným manévrem. ale kapku mi bolej záda, to zas jo.

------------

tak jsem zas na pár dnů vyřazenej z provozu. setkal jsem se totiž opět v krámku s Miss Vietnam. uplně mě to odstřelilo. padaly mi z ruky knížky, co sem si nes z knihovny. jí upadlo mlíko, co se pokoušela marně prohnat čtečkou kódů, pak jsem vysypal peníze blbě, takže ona je lovila, já je lovil, přitom sme se samo sebou chvěli, tedy já děsně, pak mi chtěla dát tašku, ale nešlo jí to, ta se roztrhla. u toho sme se oba tvářili lunaticky. a na závěr jsem nemoh odtrhnout oči z jejích pikantních ruček, kterak provozovaly ten zmatek. uplně vymalováno. mám dost. a její matka byla kousek odtud a sledovala to s povytaženým obočím, jak sem z její dcéry uplně rozšrotovanej. a houkal mi do toho mobil, protože mám nastavenej zvuk houkačky na příjem sms. ovšem jak se mě tak náhodně dotkla při předávce těch nešťastnejch peněz, těma svejma pikantníma ručkama a prstíky. to bylo náramný. v Bille mě asi pár dnů zas neuviděj. takovýdle zážitky tam nedávaj. numinosně mystický.
bk_1318_cover.jpg
oidipova pravda není příběhem universální touhy po matce. jeho život je příběhem o bolestném a statečném uzdravení z nešťastného dětství. nikdo netouží celý život po své vlastní matce, ale po oceánickém štěstí - Matce, ze kterého nás vlastní matka musí vytrhnout, i kdyby nechtěla. prý má být vzor otec, ale bez matky celý přerod ze společného, nerozlišeného v individuální neproběhne. matka, i když se odvolává na otce, dělá to tak ze svých vlastních důvodů. mělo by jít o toto: přejít od spojení s tělem Matky ke sjednocení s Duchem Otce. Od ne-já k já a opět k ne-já. podaří se to málokomu.

příběh o synovi marie je zase pro změnu tragickým příběhem mladíka, který aniž kdy pocítil dotyk s druhou bytostí, aniž kdy poznal ženu, zmírá připodobněn k Otci. celý západ tím příběhem trpí, nese kříž nešťastníka.

freudovo myšlení ovládá dualismus tradiční pro západní kulturu. já versus ten druhý. toto myšlení škodí zdravým názorům na lásku a vše obrací v jednu velkou tragedii, melancholii a depresi, přiřknutou hlavně ženám, kterým dokonce freud upírá i právo na vymanění se z nešťastných stavů díky umělecké tvořivosti, ta podle něj je jen doménou mužskou.
jak jsem čekal konec světa - obrázek

jak jsem čekal konec světa - obrázek

Asi jsem vystoupil z metra nebo možná z tramvaje, ale v tu ránu jsem to zapomněl, bylo to svým způsobem úplně jedno odkud a čím jsem sem přijel, hlavní bylo, že jsem se ocitnul pod kopcem, odkud jsem se tu noc hodlal dívat na konec světa.

Odněkud jsem se dozvěděl, že se má vykolejit Měsíc ze své dráhy a narazit do Země, nebo Země si to napálit do Slunce a potom Slunce vlítnout do černý díry, nebo možná to mělo proběhnout v nějakém jiném sledu, na každý pád jsem si byl jistý tím, že tenhle den je pro všecky vůkol ten poslední.

Dost mě rozčílilo, že přes ulici, za kterou byl ten vyhlídkový kopec, nevede přechod. Jezdily po ní zběsile rychle nechutný auta a já, nebohý pozorovatel konce světa, jsem tak neměl šanci dostat se na druhou stranu. Pak jsem sice objevil podchod, ale na tom se mi zas nelíbilo, že i když je u metra, tak tam nemají záchod, protože jsem si ještě chtěl před koncem světa odskočit. Shodou okolností pár dnů nato jsem tam záchodky objevil, ale tu noc, kdy měl přijít konec světa, tam prostě nebyly.

Trochu jsem oddaloval konec světa tím, že jsem sledoval Měsíc, jak se blíží, a to tak upřeně, že mu nezbývalo než se srážce se Zemí vyhýbat. Jenže mi bylo jaksi jasné, že jednou polevím a pak zákonitě dojde k nejhoršímu. Děsně mě to vyčerpávalo a mou paniku parádně zvětšovalo.

Druhý den, když jsem se probudil doma, kam jsem se zas dostal nějakým neznámým způsobem, jsem se divil, že k ničemu nedošlo. Asi můj vnitřní hlas, který podle Havla přesahuje naše malá já, si ze mě zas udělal dobrý den. A nebo to nebyl ten pravý transcendentní hlas, ale nějaký chybný spoj v mé makovici. No nic. Hlavně, že jsme to přežili ve zdraví. A zas v klidu jsem se vrátil z propustky zpátky do pakárny, kde jsem se flákal ještě asi dva měsíce, než mě tyhle nápady přešly úplně. Nebo tedy spíš se jen schovaly a naučil jsem se je potlačovat. Nemít z nich strach.
- Ten petr se s magdou rozešel, ale špatně to nesl, a tak přišel za evou s kyticí.
- A eva je tvoje dcera?
- Jo, eva je moje dcera a magda je její dcera, moje vnučka.
- A ten petr chodil s magdou?
- Jo, petr chodil s magdou, ale rozešel se s ní a říkal pak, že neví proč, a tak přišel za evou, to je moje dcera, s kyticí.
- Eva je tedy tvoje dcera? Někdy to pletu.
- Ano. a petr toho litoval, že se rozešel s magdou, to je dcera mojí dcery, a koupil jí zájezd do říma. na čtyři dny. A přinesl evě, to je moje dcera, kytici.
- Do říma? to je krása.
- A ona se s ním magda rozešla, protože se bála v jeho domě, on ten dům je pro ni moc velký. On petr je hodně bohatý, má peněz jak želez.
- To se evě líbí, že je bohatý, že jo?
- Komu by se to nelíbilo? Oni magda a petr se rozešli už několikrát, ale teď říkal, že prodá ten velký dům a koupí kvůli ní menší. A jeli do toho říma spolu.
- Oni se vždycky sejdou zase, když se rozejdou?
- Ano. petr teď přišel s tou kyticí.
- To si jsou souzeni.
jsem o tom tak nad ránem přemítal, o mafiánech u nás. on vlastně každej u nás byl tak trochu mafián, kdo mírně či víc jel v šedý ekonomice. za komára. a pak jako že se změnily poměry? tomu věří jen pár pitomečků. jen se to rozjelo ve velkým. největší mafie je teď něco ve smyslu bejvalýho IPS, tydle stavby, tam šéfové nabízej nějakejm třeba milencum svejch manželek, že je zalejou do betonu a podobně. a ten milej milenec, když nemá za ušima a třeba v garáži plechy na zdech, kam si managerovo žena dá bavoráka, a který odstíněj takový ty šumítka v autech, co manželovi udávaj polohu auta manželky, tak jsou druhý. tam přijede za nima, manager, když špásujou, a nabídne milýmu hochštaplerovi, že ho picne, ten vytáhne taky kvéra a koukaj tak na sebe a ve finále oba uznaj, že vo nic nejde, že někdy jindy zasejc. prostě divokej východ je tu furt. kdo si myslí, že jsme nějakej právní stát, tak žije v jedný velký halucinaci, co mu servíruje nova, blesk, mladá fronta, typickej plátek velkejch mafiánů, nebo respekt, nemlich to samý, jen se to tváří krapátko intelektuálně, ale stejně to protěžuje zájmy těhle různejch mafií. je to prostě uplně všude. a že sem tam někoho lapnou? no, bóže, jasný, buďto je totál blbej a nenažranej, nebo to přepísk. a je to moc vokatý.
plán pro Miloše - obrázek

plán pro Miloše - obrázek

Při jízdě tramvají se mi v hlavě zrodil geniální plán. Díky této fantasmagorii se mi velmi zlepšila nálada.
Celý ten projekt spočívá v tom, že se Miloš Zeman stane prezidentem. Pak za ním zajdu, požádám ho jen o hodinku jeho vzácného času a vše se pak nepochybně povede přesně podle mého plánu, jen když mi k tomu dá prostor, mu to vysvětlit.
O co jde: Plán je to jednoduchý a přitom velkolepý. Spočívá v tom, aby se český prezident zapsal do dějin jako nejbizarnější a nejkuriosnější postava 21. století.
Stručně pár bodů, které jsem si pro setkání s Milošem připravil:
1. Úplně zrušit Kancelář prezidenta a udělat si místo toho Klub dobré důchodcovské nálady a bezva bonmotu.
2. Chodit na Hrad jen tak jednou týdně a jinak trávit čas tím, že on by chlastal, já se ládoval pilulkama na hlavu a smáli bychom se všemu.
3. Přerušit jakýkoliv kontakt se světem. Kdyby omylem se někdo ozval, vypnuli bychom jediného aligátora, který nás s okolím spojuje.
4. Zrušili bychom na Hradě nejen lidi, ale i počítače, telefony, hradní stráž, všechen inventář prodali či pronajali za hubičku nějakým Milošovým známým. Aby z toho aspoň někdo něco měl, že na Hradě panuje alkoholik a schizofrenik.
5. Projekt by Miloše určitě zaujal, protože stát se nejslavnější postavou evropských dějin má své kouzlo, to je lepší než peníze nebo cokoliv jiného.
6. I bez našeho starání se o okolí, bych Milošovi garantoval, že o nás psát budou.
hajek-kouri.jpg
tak mám takový pocit, že Jan Kozák, který si řiká gnostik, je docela nebezpečnej magor. v knížce z roku 2001 "Kořeny indoevropské duchovní tradice " mj. píše:

Židovství je možno charakterizovat jako ideologii a víru těch bytostí, které nepochopily a odmítly základní moudrost školy člověka - uctívání zákona karmy... Je pochopitelné, že takováto "dharma" narážela všude, kde se Židé objevili a získali vliv, na rozhořčený odpor domácího obyvatelstva. U všech probuzených to bylo principielně filosoficky od počátku, u "strakatých Lábanových krav" vždy teprve v důsledku činů, pramenících z takovéto "víry". Vytunelovaná a zadlužená státní pokladna, fingované krachy peněžních ústavů, při kterých přišly miliony lidí o své celoživotní úspory, všeobecný nárůst kriminality a prostituce, narůstající beztrestnost zlodějů, vrahů a podvodníků a jejich stále rostoucí chuť proto obvykle končívaly "krvavým potrestáním" viníků - sekáním rukou zlodějů, věšením vrahů, věžněním podvodníků atd. Krev coby "znamení boží" má proto v židovství ještě druhý, zcela světský výklad - je jím spojenectví všech takto pronásledovaných "mučedníků svobody".

se mi vůbec nechce věřit, že je možný, aby něco takovýho u nás vyšlo. a ono jo. a to je jen krátká ukázka, na podobnou strunu to je celý. absolutně nic nechápu. takový sláty jsem ještě neviděl. přeci se nepíše rok 1940 nebo tak. a tohle mi tedy taky vzalo dech:

"Starý zákon" nikdy neexistoval samostatně, bez zákona "Nového" - obě dvě tyto židovské knihy vznikly zároveň v rámci jednoho přisvojovacího záměru, který měl dokázat, že spása a Spasitel mají svůj kořen v židovství. Právě proto jsou také oba díly Bible patřičně textově propojeny.

prostě co stránka, to podobný dělo. a aby toho nebylo málo:

Vzdělávací kurzy se konají v Praze 1 x 2 hodiny týdně, školné za jeden semestr 1000 Kč (přednášky), nebo 3500,- Kč (výuka sanskrtu + přednášky). Zájemci nechť se hlásí na telefonním čísle: 605 26 60 45 nebo na adrese mgr.jan.kozak@seznam.cz

vedoucí projektu: Mgr. Jan Kozák

http://www.gnostica.cz/skola.html

---------------

Petr P. Hájek, to je tedy krasojezdec a expert. touhle pasáží knihy o „mediokracii" a apokalypse „Smrt v sametu" opět dokazuje, jak dokonale umí propojit zdánlivě nesouvisející „fakta" a krásně to nasvítit a vygradovat pointu:

Každý pokus o „modernizaci", jehož extrémním případem je odpadlictví, končí „smrtí ve středu", sebezničením. Toho jsou si vědomi ortodoxní židé, když odmítají Stát Izrael, vytvořený z hlediska pravověrného judaismu zcela svévolně. Stejně tak to vědí konspirátoři proti katolické církvi, když pomocí odpadlické „páté kolony" prosadili a zrežírovali „modernizační" II. Vatikánský koncil. Tutéž metodu použil Václav Havel při konspiraci proti Václavu Klausovi v takzvaném Sarajevském atentátu. Oficiálně šlo vnitřním i vnějším spiklencům rovněž o očistu a modernizaci Občanské demokratické strany.

a teď příde ta zásadní poučka, i když je to teprve strana 28:

Zákon odpadlictví je však neúprosný: buď se spiklencům podaří zničit Matku, nebo jsou vytlačeni, osamostatní se - a pak dříve nebo později zahynou.
řešení. - obrázek

řešení. - obrázek

mě tak napadlo, jak opět usmířit prezidentskými volbami rozhádaný národ. je to velmi prosté. a rovněž tak i radikální. oba kandidáti na post hlavy státu se rozvedou. jejich dozatímní manželky to jistě pochopí. jde totiž o hodně. o svornost všeho lidu. Miloš a Karel následně urychleně provedou coming out. (to bude Klaus čumět!) a pak ve svazku registroveného partnerství oba mohou reprezentovat naši krásnou zem. a kdo z nich bude hlava státu a kdo její partner, ozdoba recepcí a banketů? to nechť posoudí voliči.
co bych poradil komunistům, aby vyhráli volby - obrázek

co bych poradil komunistům, aby vyhráli volby - obrázek

/soudruh Vojtěch Filip: Nemyslím, že by se o Bruselu a tím méně o Praze mělo rozhodovat v Moskvě a ve Washingtonu./

nejde o tyto volby, na to je už pozdě, toto aplikovat. tak tedy, o co hlavně jde: šlo by o úplnou otočku v meždunarodnoj politice. on soudruh Filip o tom už lehce hovoří, soustředit se na Afriku a Asii, dle mého zásadně na Čínu. místo eur se pokusit zavést jüany, místo Schengenu nabídnout světu novinku, otevřené hranice s Čínou, čili se úplně izolovat od evropských sousedů potížistů. nabídnout čínským soudruhům, že budeme jejich první evropskou provincií, zpočátku, než se přidají další, takovou pátou kolonou v Evropě. hned by se vše stalo veselejším, důležité by bylo dovézt si od nich čelné pracanty a jen sledovat, jak jich je tu víc a více a radovat se s nimi z nezadržitelných ekonomických úspěchů, postavených na čínské lásce ku práci a čínské zodpovědnosti. též zcela opustit jakékoli kulturní evropské vlivy, ale začít tu prosazovat počínštění, které by spočívalo v počeštění dozajista mnohých pročeských soudruhů Číňanů vlastně, mnohý mladý český básník by pak měl tak velké publikum, o kterém se Máchovi či Erbenovi ani nezdálo, a my bychom se stali prvním evropským moderním národem, který bez pláče a nářku totálně předběhl dobu. a zítřům začal říkat s úsměvem včerejšky.

Směnný kurs čínského jüanu býval v minulosti (do roku 2005) pevně fixován na americký dolar v kursu $1 = ¥8,28. Poté byl kurs nejprve upraven na $1 = ¥8,11 a následně byl pro směnný kurs jüanu vytvořen měnový koš - jako hlavní měny jsou v něm zastoupeny americký dolar, euro, japonský jen a jihokorejský won; jako vedlejší měny (s menším vlivem na výsledný kurs) jsou zastoupeny britská libra, thajský baht, ruský rubl, australský dolar, kanadský dolar a singapurský dolar.

Směnný kurs čínského jüanu vůči české koruně byl podle ČNB např. 2.1.2009 v poměru ¥1 = 2,836 Kč a 14.1.2010 ¥1 = 2,631 Kč.
volvo2.jpg
Povaluju se na posteli v chatě a vedu řeči. Zeširoka rozebírám, jak mi bude protivný, jestli si pro mě přijdou a budou chtít pomoct s mostem, nosit pražce, ze kterých se to sestrojuje. Dumám, kdo z nich si tak asi pro mě dojde. Plácnu něco o tom, že baleťák je lemra, ten sám se nebude moc angažovat a asi nebude z těch, který by mě votravovali. No a v tu chvíli je baleťák za oknem a jde si pro vodu ke studánce. Pak dlouze dumám a rozebírám, jestli to slyšel, že o něm říkám, že je lemra. Nakonec se rozhodnu to ověřit experimentem, vyzvu kamarádku, aby šla před chatičku, jestli je to přes to otevřený okno dobře slyšet. A docela tak nějak i víc nahlas, aby to mělo grády, začnu povykovat „Baleťák je lemra, velká lemra." Ona se hned vrátí a říká mi, že zrovna, když jsem znovu mlel o baleťákovi, jaká je lemra, tak šel zas kolem. Tak jestli to neslyšel napoprvý, že napodruhý mu to nemohlo uniknout. No a asi za čtvrt hodiny si baleťák s uplně klidným ksichtem pro mě přišel, že jdeme pomáhat opravovat most. Nějak jsem neměl moc sílu se vzpírat a šel jsem budovat ten zkurvenej most.  
15_rychnov3.jpg
Jdou takhle Kája Mařík, Malý Bobeš a Zilvar z chudobince kolem holičství. Kája povídá: "Hoši, sem mě vodí maminka, když jsem hodný, aby mě nechala ostříhat. Za odměnu." Bobeš si poťuká na čelo: "Kájo, kolik ti je, že tě tvoje matka vodí jak miminko do holičství, to by sis tam neuměl dojít sám?" A Zilvar praví: "Vaše starosti na mojí vlasatou hlavu, hipsteři. Radši koukejte někde vysomrovat nějaký cigáro. Nebo se s váma fakt už nebudu bavit."
DSCN7408.JPG
Zářivky. Na stropě musej bejt zářivky, aby to bylo hnusný přesně tak, jak to potřebuješ, aby to bzučelo a bylo kolem celý takový vyblitý, chodíš tam a zpátky, tak dlouho, že už celej bzučíš vevnitř víc než ty zářivky. Nakonec rozkopneš ty dveře na konci chodby, furt jsi to dělal, tak to máš v sobě, někde se nechat zavřít, protože venku to už nešlo. Venku to nešlo, proto jsi se dostat až uplně dovnitř. A nějakou tou chodbou chodíš sem a tam. Co potřebuješ, jsou okna s mřížema, bzučení zářivek, a potom tam tak dlouho chodíš pořád sem a zase zpátky, že ten zámek rozlomíš, znovu se to povedlo, dveře na cucky, zámek rozlomenej, ten pro změnu na okně, na okně s mřížema. 

Řikat si, že tenhle vypadá jak debil. A vypadá jak debil, protože to bude debil. Je jich plnej chodník. A ani jeden ti není po chuti. Tak radši sleduješ stromy, upřeně sleduješ stromy. O těch tě naštěstí nic o debilech nenapadá. Sis jen tak hrál s tim slovem debil. Ale pěkně ses vystresoval. Když vypadá jak debil, protože asi bude debil, tak je ti zas jako na chodbě, kde bzučej zářivky, kolem okna s mřížema, zamčený dveře. Ale koukat na to, jak ten kterej strom je jinej než ten vedle něj, to tě spíš vybije, než abys musel něčím proletět. Nějakýma dveřma. Se divili vždycky, když viděli ty rozsekaný dveře, se divili a ty ses divil, že jim to nevadí.
tatort-479x359.jpg
11. 7. 2005 

Nevoholenej, po ránu s bolavou hlavou, věčně v bárech vomlacovanej divnejma existencema. Děvkař. Má legračního parťáka. Se kterým se dycky pohádá, aby se pak nakonec filmu usmířili. A slunce u toho vychází nad městem. Tak vypadá správnej hrdina. Polda. Nadřízenej mu furt hrozí vyhazovem. V jednom dílu ho dokonce zabásnou za podezření z vraždy. Ale mně je jako každýmu jinýmu jasný, že správňáckej polda neni žádnej vrah. Tedy, ne že by sem tam v jinym dílu někoho nesejmul. Ale to se už nepočítá. A musí mít nějaký netradiční, pokud možno kapku starší fáro. O který pořád přichází. A žere jen různý hamburgry a pije kafe. A je legračně oblečenej, i když jde na soud, kde ho zrádná soudkyně dostane, aby se to nakonec stejně nějak objasnilo. Ale jsou i jiný vypečený díly, kde jsou jiný poldové. Takovej starej, divně namluvenej, co se mu kupříkladu rozmočej botky hnedle v úvodu filmu, bůhvíproč je to děsně důležitý, když kolem kapaj záporný týpci jeden po druhym. Podobně jako francouzský detektivové i on je štamgast v nějakým vyvedeným bistru, hrozně lidský to je. A miluje ho starší hospodská. Co mu ty botky zničený leští. Jakože. Jenže mu je neleští, ale koupí radši nový. To je právě ten fór. Výborná sondička do duše servírky oddaný. A jeho komickýho parťáka bolej zuby. A nebo dobrej je i ten tlustej, ale ten neni z Tátortu.

Propad jsem těmhle detektivkám. Miluju je. Německý hrdinové jsou děsně dobře psychologicky prokreslený a je to lepší čumět na bednu než chlastat v nějaký hospodě. Po chlastu má člověk kocovinu a nabourává si tim svojí psýché a vztahy. Čumět na Tátort tak sebedestruktivní neni.
jamesredfield.jpg
- chlapečku, hraješ si rád s dětmi?
- ne. ale někdy se zajdu podívat na dětské hřiště, jak vypadají. nesportuju tam s nima. každý sport je tak trochu podobný skákání z okna. víte? prorok pan redfield řekl: "dospělí často idealizují myšlenku velkých rodin a dětí vyrůstajících společně. děti by se měly učit o světě od dospělých a nikoliv od jiných dětí." též pravil, že "lidé pochopí, že by neměli přivádět na svět děti, pokud neexistuje alespoň jeden dospělý, odhodlaný soustředit plnou pozornost a všechen čas na každé dítě." a neřiká nic o tom, abych se vopičil po dětech. přeci.

http://deniceksv.blogspot.cz/2011/12/james-redfield-celestinske-proroctvi.html
na konci věku. - obrázek

na konci věku. - obrázek

poměrně dlouho jsem nebyl z žádný knížky tak perplex, jak z eseje "na konci věku" od amerického historika maďarského původu johna lukacse. závěr knihy mé pochybnosti o tom, zda se mi to jen zdá, co to čtu za zlomový dílo, uplně rozehnal. dozvěděl jsem se konečně, že planeta země je střed vesmíru, protože na ní žijeme a protože se tu před dvěma tisíci lety zjevil ježíš. nikde jinde se to nestalo, tak se to nedá popřít, to naše centrální místo ve veškerenstvu.

největší duchové sklonku novověku byli marx, freud a einstein. ovšem trochu některé věci nezvládli. třeba marx špatně odhadnul, že stát není tak důležitý jako národ, což následně dokázal hitler, který byl mnohem větší pohroma než stalin, protože stalin se choval jak ivan hrozný, v podstatě taková jeho kopie, ale naštěstí se to vše odehrálo v zaostalé zemi, zato hitler neměl v německých dějinách předskokana. sice měl silnou vůli, ale řídilo ho zlo, proto špatně dopadnul.

lukacs prokládá své úvahy o historii konce věku a síle ducha, která předchází materielním záležitostem, různými vsuvkami z dějin fyziky, ale stejně fyzika není důležitější než historie. na různé vědce se musíme dívat jen z toho úhle pohledu, že byli součástí své doby. moc pěkně se třeba vypořádal s descartem, jasně naznačil, že nějaké myšlení je pěkné, ale člověk nejdřív musí být, aby potom mohl myslet. podobně dostal za ucho i popper, který když mluvil o objektivních faktech, měl si uvědomit dřív, než tohle vypustil z pusy, že fakta neexistují sama o sobě. a jakýkoli "fakt" mimo naše poznání ztrácí význam přeci. darwin taky nic moc. s tim, že silnější vyhrává, to tedy přehnal. to křesťan nerad slyší.

zpočátku eseje se to nezdálo, ale od kapitoly, kde se objevila trojka marx, freud a einstein, a pak další úsek, který opanovali mussolini, hitler a stalin, to nabralo na obrátkách, takže jsem asi na finální happy end s ježíšem mohl být připraven, ale stejně mě zaskočil. no. už dlouho jsem si tak čtenářsky neužil.
0.jpg
objevil jsem na výpravě za poznáním ve strašnicích hospodu, ve které jsem ještě nikdy nebyl. okusil jsem tam nealkopivo "Střízlík" (pivovar Herold Březnice) a bylo na chuť výtečný. též přiměřené ceny. co mě ale nejvíc potěšilo, bylo, že když jsem se loučil, tak jeden ze dvou chlápků, se kterými jsem sem se dal do řeči, mi řekl, ať zas někdy přijdu. bylo to od něj velmi milé. je docela možné, že mě tam kroky zas někdy zavedou. v budoucnu. nejsou tam automaty, televize. jen tam hráli šipky. a to je docela i příjemná podívaná. když se člověk udrží a nepošklebuje se jim, že se netrefujou.  
mí kámoši z vojny - obrázek

mí kámoši z vojny - obrázek

Pepa si nikdy nenechal říct, už než z něj byl četař, specialisoval se na skupinové fotografie. pak přijel generál, cvaknul ho, a od té doby si mohl kdykoliv pučovat jeho koně, Pepa byl machr na transakce. proto je furt fotil. Fredy s Daddym to pak kolorovali a rozposílali za deset káčé rodinným a jiným příslušníkům.
koňská záležitost - obrázek

koňská záležitost - obrázek

koně mám rád. už muj děda je měl rád. věděl o nich své. a rád je kupoval. když jsem dovršil svůj 40. rok, poznal jsem, že mě s rodinou nejvíce spojuje zděděná láska ke koňům a jejich nákupu. byl jsem však příliš nezkušený. a můj kůň, první kůň, přežil jen díky bylinkářce, která se nade mnou slitovala a kobylu vyléčila.
"zrcadlo věštkyně" - obrázek

"zrcadlo věštkyně" - obrázek

jsem opět po letech byl na návštěvě své dobré přítelkyně a učitelky divinace, věštkyně a básnířky elegického verše Eleonory. potěšilo mě, že má za rámem svého zrcadla, u kterého provozuje numinosní a divinační úkony, vetknuto mé foto z dob, kdy jsem k ní chodíval na lekce karetní věštby. dodnes se nemohu vynadivit, že jakákoliv předpověď, co jí karty řekly, klapla. třeba jsem nikdy nechtěl věřit tomu, že se stanu odborníkem na tipování výsledků v chrtích dostizích. jak ona říkala. a přeci mám pocit, že karty nelhaly. ani jednou jsem ještě vítězného chrta netipnul špatně
dvě historky - obrázek

dvě historky - obrázek

Jedna léčitelka povídala, že k ní přišla s žádostí o radu vegetariánka, svěřovala se jí s tím, že když někdy jde po ulici, tak se jí stává taková podivná věc, přestane totiž vidět lidi a všude kolem ní chodí jen kostlivci. Léčitelka jí poradila, ať si zajde do řeznictví a koupí si vuřt či jinou uzeninu a všechno se v dobré obrátí. A ono skutečně se tak stalo. Kostlivci zase začali být normálními občany, stačil jeden buřtík.

Kolegyně vyprávěla, že jednou, kdysi, byla v košér restauraci v Maislovce, jídlo mdlé, ceny vysoké, leč celkový dojem napravovala dvojice číšníků, kulaťoučkých, žoviálních bratrů v jarmulkách, kteří byli k nerozeznání. A jeden z nich ji plácnul přes zadek. Nebylo komu vynadat, byli tak stejní.

10.1.2002
vystoupili z auta a zapálili si.

"co máš rači? pankáče nebo dechovku?"
"co je ti do toho?"
"nic."
"tak proč se ptáš na takovou kravinu?"
"nevim."
"a ty? máš rači pankáče nebo dechovku?"
"kolik je hodin?"
"proč?"
"protože vidim, že máš prima hodinky. kolik stály?"
"nevim, ale košili jsem si koupil za pět korun."

dokouřili a sedli si zase do auta.
číňan - obrázek

číňan - obrázek

včera proti mě v metru seděl tajemný číňan. měl zavřené oči a prováděl záhadné zdravotní cviky. mnul si prsty kolena, osahával si zápěstí. a tak různě. pak chvilku točil hlavou tam a zase zpátky. pořád u toho měl zavřené oči a nenechal se vůbec ničím vyrušit. ani mu nevadilo, že kousek od něj zařvalo pronikavým hláskem dítě, co se vezlo metrem v kočárku. pořád neotevíral oči a cvičil. nemohl jsem ho bedlivě nepozorovat. no a pak jsem přestoupil na céčko a tam proti mě seděla pro změnu číňanka. ta měla oči otevřené a neprovozovala cviky. jen se potutelně usmívala. taky jsem ji bedlivě sledoval. když na kobylisích vystupovala, nemohl jsem si nepovšimnout toho, jak měla hubené nohy. což neladilo s její kulatou hlavou. u zubaře v čekárně žádný číňan už nebyl. jen dvě důchodkyně, které vedly ty jejich nezáživné řeči. a když jsem jel od doktora domů, tak jsem byl v hodně špatném rozmaru. a to se nedá sledovat nic.
Bei Dao - obrázek

Bei Dao - obrázek

Bei Dao: Vše

za vším je osud
za vším jsou oblaka
vše začalo a neskončí
vše toužené zaniká v zárodku
všem radostem chybí úsměv
všem bolestem chybějí slzy
všechna slova se budou omílat
všechna setkání se stanou jen jednou
veškerá láska přetrvá v srdci
veškerá minulost přetrvá ve snech
ke každé naději přidají komentář
ke každé víře přidají hulákání
každá vřava zná okamžik ticha
každá smrt zní dlouhou ozvěnou

------------------------

Ve dveřích se srazím s paní Vlastou.
„Tak, Stáňo, nashle."
„A máte dneska pro mě ještě něco?"
„Zeptejte se paní Heleny."
Vystoupám do mezipatra, chvilku něco kutám a pak přijde na otázku:
„Paní, Heleno, že prej ještě něco mám jako udělat, co pak to bude?"
„No, mohl byste obejít čínské restaurace a dát tam letáčky na Bei Dao."
Slečna Petra mi ještě poradila, abych si ofotil ze Zlatých stránek adresy těch restauránů. Učinil jsem tedy tak. Do růžových desek vložil á trojku v čínštině, nějaké ty pozvánky česky end anglicky, probral ještě detaily, jak a co jim říkat, paní Helena hezky poreferovala o čínské kulturnosti, já také přispěl svou trochou do mlýna, chvilku jsem se ještě jen tak mrcasil ode zdi ke zdi, a pak vyrazil zase do ulic.
*
Do první čínské restaurace jsem vešel s úsměvem na rtech, pěkňoučká číšnice Bei Dao znala, řekla, že je to moc „chezky" ale že prý mám radši pohovořit s panem vedoucím. Ten jen letmo nahlédnul do letáčku a zcela nečínsky se zachmuřil. Něco zavolal do kuchyně, odtud přišel kuchař a jaksi mě měli k odchodu. Bez úklony jsem vyrazil. Ano, asi zde emigrantské literáty nemají rádi, řekl jsem si.
*
Nad problémem ujařměného čínského lidu jsem pomeditoval v kavárně u Rybky a jak jsem tak meditoval, odešel jsem bez placení, mladík od báru však měl rychlé nohy, a tak jsem se s ním vyrovnal sice až venku, ale přeci.
*
V dalším čínském restauránu se mě číšnice ptala, kolik že peněz jim dáme, já vysvětloval, že letáčky dostanou zcela zdarma, ovšem pan vedoucí zase nasadil nečínsky kamennou tvář a já ani nečekal na kuchaře se sekáčkem na zeleninu end maso a šel.
*
Ve třetím restauránu se situace opakovala.
*
Řekl jsem si tedy, že akce čínská restaurace se nemá příliš přehánět a zamířil si to k Templářovi.
*
Seděli tam notorik Milan a proplešlej profesor Džimy, hned jsem tedy začal rozprávět o šílenejch čínskejch poměrech, nesvobodě end totální totalitě vysílané čínskou ambasádou do všech restauránů čínských, co jich v Praze je. Přešli jsme pak plynule na Allendeho, Čegevaru, Ševarnadzeho, Miterána, Olbrajtovou, zase toho starýho Číňana Ťiang Ce-mina, co jich patnáct tisíc nechal pobít na Tchien-an-men, Tečerovou, od ní ke Klausovi, pak něco o polských Jeruzelských end Pilsudských a tak vůbec. Docela jsem zapomněl, že neumím anglicky a Džimy česky. Spojovalo nás naše umírněné levicové smýšlení end láska k Charmsovi, Dostojevskému, Vendrsovi, Grásovi end jiným těmhle chasníkům. Když jsem dopil třetí pivko, kouknu na hodinky a ejhle, je třeba jít domů. Džimy mi zamával na rozloučenou, popřál zdraví synkovi a že zas musíme někdy probrat tyhle věci o Hitlerech a jinejch týpcích, co že to se s tím světem stalo. V tramvaji jsem se zasnil a těšil se domů.
*
Ano, má práce na poli kulturním je zcela náročná.
*

/4.11.2003/
Nick počkal. - obrázek

Nick počkal. - obrázek

Nick počká.

Lehce rozdrážděn svým vyprávěním o nevědomí a zmatku metafyziků z nevysvětlitelnosti čehokoliv o zaposlouchání se do všeobecného středu tu i okolo, v nás, nich, nechávám se vězet ve vnímání bez vlastního vstupu rozumem, který si stejně dává bene. Příběhy Rebeky u piva v Jamajce zapadaly. Že se dá těmhle věcem věřit, že se někomu hned tak nevyhnou. Prostě to sem tam secvakne.

Obcházím Smíchov. I tudy, kde jsem dostal kdysi popelnicí do hlavy, se dneska sunu už potřetí. Cítím pokaždé jakoby znovu a živě ten vzdor a strach a smyčce v příběhu se málem nevyhnu.

Jen takový záchvěv před setměním.

Na mostě se rozhlížím. Doprava, doleva. I za sebe. Nad sebe. Mraky se rozestoupily nad Hradem, nad Vyšehradem, nad Emauzy. Tři světla v celkem dokonale připravené podívané. Slabý dozvuk žlutě oranžové v posledním odstínu modré.

„Jirko, ve městě už není listopad, nikomu to neříkej, nikdo to nepochopí, ve městě už nepadá listí," zaslechnu ponořen do čtení na přeskáčku, bez touhy po informaci, s touhou po výstupu z času. Podívám se po tramvaji, kdo to tady vyřvává své strachy. Podobá se hraběti Kinskému, licousy a obrovská hmota. Nešťastně nevypadá, spíš nadupaně. Tou temnou esencí, která mě odrazuje, ale projdu se jejími zákoutími zase. Když je tak naléhavá a zrovna teď všude kolem.

„Ztratil boha." Chtě nechtě se otočím, kdo řekl tohle. Šedivé dlouhé vlasy a temný výraz. Další vědoucí se usiluje o mladou nadějnou feťačku.

Už nepotřebuji domlouvat se se sebou na tom, co je doopravdy, co je mámení. Zmámení jsou ti, co slyší. A přitom se někteří z nich nenechají slávou večera, temným příkrovem zdánlivě bez konce, opít. Jiní jsou do němoty.
A zase Libeň. Vyrušený křikem zpiťara, nemám chuť být ostražitý, z jeho zla nemám strach, je dojemně na zcestí s tím svým špinavým tetováním a smradlavýma očima. A zase se proklínám, co že mi na jeho očích tak vadí.

Po zaváhání, zda ano či zda ne, jsem našel „cestičku k domovu". Tohle loučení, návraty a vítání se je divná věc.

„Tak nashle brácho," pomyslel jsem si, když vodpad, a celou minutu jsem čekal, že to na mě přijde taky - taková se do mě z toho jeho umírání dala zima.

Nick počkal.

/23.7.2003/
Několik vtipů - obrázek

Několik vtipů - obrázek

medvídek koala leze po stromě, dole pod stromem se válí lenochod.
koala vytáhne z kapsy mobil a vytočí číslo lenochoda.
lenochod svůj telefon nezvedá.
koala tedy hodí vztekle mobil lenochodovi na hlavu a zakřičí na něj: "lenochode, takhle ne, vím, že jsi línej jak veš, ale že si se mnou nechceš už ani podebatovat, to je moc i na mě, kliďasa!"
lenochod pomalu otočí hlavu nahoru a povídá: "nebuď labuť, koalo, pokecáme, klídek. jen vem v potaz, že nesnáším moderní techniku."
 
Sedí moucha na zdi.
Druhá na monitoru počítače.
Ptá se ta první: "Co děláš?"
A ta od počítače povídá: "Čtu si internetovou poezii."
A ta ze zdi se zasměje: "Neblbni, to tě zabije."
Počítačová na to: "Radši umřu smíchy, než abych dostala plácačkou na mouchy jako ty, inteligente."
 
Jde pán po ulici. Najednou se rozeběhne. Pak zas zpomalí. Pak se znovu rozletí. To udělá asi desetkrát. Nakonec toho nechá a pomalu se šourá domů.
Dveře mu otevře jeho žena a ptá se ho: "Tak co?"
A pán na to: "Zas jsem to nestihnul."
A paní na to: "Nevadí, zejtra je taky den. K obědu bude lečo."
 
stalo se to nedaleko Pardubic.
zasněný netopýr vlétl do mlékárny.
a povídá: "tři láhve kefíru, prosím."
prodavačka mu odpoví: "tobě nic neprodám,
nelíbíš se mi. netopejr, co mluví, je divnej!"

potká na ulici rohlík housku a říká jí: 
"dobrý den, housko, jak se vede? co nového?"
a houska na to:
"jářku, nic moc, rohlíku."
rohlík se zamyslí a povídá:
"no. dneska bych byl nerad o samotě, budeme tvrdnout spolu, housko, jo?"
"Nohama na zemi" - obrázek

"Nohama na zemi" - obrázek

/2.3.2003/

Tak jsme v pohádce. Nohama na zemi.

Dědkové na lavičce v parku kousek od pietního místa, kde zmasakrovali za války pár komunistů, jsou stejně nevýrazní jako jejich staří psi, co jim dřepí u nohou. Sedneme si kousek vedle nich. Houpám kočárkem, hulím a poslouchám ty normální lidi. Jeden referuje druhému, co dneska v Blesku psali. Druhý říká: v novinách. Alibista, stejně čumí asi jen na Novu. Koneckonců taky jsem ji v neděli v poledne sjel. Že prý by to byla bez něj, nového hlavy, ostuda. Ten kulturák za námi vypadá jako divadlo Nord v Moskvě, kde to moc nevyřešili. Náladu to nezvedne, jen se otočit tím směrem. V prázdném jezírku se za mřížemi tlemí kovoví hroši. Jdeme kolem nich dál. Tráva je špinavá a čachtá to. Kasárna, hnusný monolit nemocnice. Mezi klášterem a panoramatem s věžemi řada děsivých nabobských domů. Tak si na nich vylívám nával rozčarovanosti. Není ale v podstatě proč se rozčilovat, jsme v pohádce, nohama na zemi. Bude normálně.

Puget a Bobošíková. Pan Dvořák z Chrudimi se ptá. Už nebudeme s hlavou v oblacích, ale budeme si ji hezky střihat a výsledek: 0,9 až 1,2 milimetru, pak je to teprve to ono. Normálně, hlavně normálně a klidně se semkneme jako jeden muž, nic než národ. Budeme mít dobrou náladu. Tamten vyráběl jen blbou, jak se dozvídáme od pisatele pana Nováka. Hlavně ten náš národ. On i Fedor Gál už večer z obrazovky jen chrčel. Je vůbec něco tabu? Nebo snad už ani není?

Veze mě karosa nová. Nevím proč, ale pořád si je v ulicích prohlížím, něčím mě fascinují, dokonce se mi snad tyhle autobusy líbí. Konečně jsem tedy v téhle nové krabici na kolečkách. Odjíždím zpátky domů. Sednu si. Nastupují další lidi. Už je plno. Za mnou se postaví holka. Že bych ji pustil sednout? Jen takový nápad. Nezvednu se, jsem na to moc líný.

Prázdný byt, to mi fakt dodá té pravé energie, nejsem už na to zvyklý. Zítra budou v práci všichni s ksichty disidentsky mírně odhodlanými tipovat, kdo půjde první z kola ven. Kdo dobrovolně, koho vyhodí. A kdo zůstane, bude za divnýho. Tak jsme v pohádce. Protože to je už v tomhle mém pobytu tady pokolikáté, tak čekání na osvobozující veselé zakončení bude čím dál tím únavnější. Nohy se k zemi přilepí? Utéct z toho tuhnoucího bláta zase do malého světa svých a kolem sebe se radši nerozhlížet?

Pohádka začíná, konce nevidět.
Rys - obrázek

Rys - obrázek

Seděl na židli a kouřil. Byl už večer. Skoro noc. Chtěl se na něco soustředit, cosi řešit, nemělo to ale žádnou cenu, tak všechno vypustil, nechal odeznít. Propnul prsty levé ruky, tak pro nic za nic, nepřemýšlel, celá jeho paže si začala žít vlastním životem.
Ohýbal prst po prstu, cítil přitom sílu, která nebyla jeho. Pomalu začal kývat tělem. Postupně se uvolnil. Rozvzpomněl se na oči rysa, zraněného, bez jedné tlapy, v té chvíli mu v levé ruce zaškubalo.
Co kdyby ta ztracená síla raněného zvířete přešla do mé levé ruky, řekl si. Je to možné? Síla přece nepatří nikomu. Přichází v pravý čas? Opožďuje se? Předbíhá se? Jde asi nevnímat její naléhání, ale pak může být zle. Síla nemocného rysa chtěla být sdílena. Určitě. Nechtěla se ztratit. To ani nejde.
Možná, že rys, než přišel o svou tlapu, věřil, že jeho síla patří jenom jemu, pak ale dospěl k něčemu jinému. Z jeho očí to bylo patrné. Tehdy v útulku pro zraněná divoká zvířata šlo vytušit, že uvězněné zvíře není němé, že mu něco říká.
Docházelo mu to však až teď, po několika měsících. Nepozastavil se nad tím, co rys chce. Jen tušil tu bolest, která nepatřila rysovi, ani nebyla jeho, jen se někde mezi nimi pohybovala. Bylo mu z toho zle, asi víc než rysovi. Ten už byl smířený. Nežádal po něm nic.
Zabolelo ho v páteři. Z nenadálého popudu se vymrštil ze židle, vší silou vrazil do zavřených dveří, pak jako by ztuhl. Rys asi zemřel, určitě, proletělo mu hlavou. Chtěl pryč, proto mě hnal proti těm dveřím. Jeho síla tu byla. Umřelo i něco ve mně, ten poslední záchvěv, pud sebezáchovy, neochota poddat se, běs a strach ze smrti mě posedly.
Ani se radši nepodíval do zrcadla na stěně, nechtěl vidět oči mrtvého rysa. Radši si šel číst. Z knihovny vybral jeden časopis. Věděl, co nalistuje. Obrázek rysa. Díval se dlouho do žlutých očí, ožívaly.
Známý psycholog a spisovatel podivuhodně napínavých psycho-knih Jerom si tak na mě předevčírem vzpomněl, že bych mu moh pohlídat děcko, když jsem teď doma a nemusím nikam chodit do práce. Jsem mu řekl, jasně, Jerome, nevidím nikde problém a vydal se hnedle ráno, jen co jsem svého potomka umístil ve škole, jeho synka pohlídat. S Erlánem jsme si okamžitě padli do oka, Jerom trapně zkoušel mládenečka uspat, ale já hned viděl, že to nepůjde, že spolu musíme nejdřív pohovořit. Tak jsme Jeroma vyslali do práce a začali spolu probírat různý věci. Erlán sice nemá moc pestrej slovník, říká jen Ká a Pá, ale během půl hoďky jsem už jasně věděl, co kterým Pá a Ká myslí. Dobře jsme si podebatili. Zašli pak před dům prohnat se na tříkolce, potom jsme zas v obejváku škádlili kotě, co z nás mělo evidentně velikánskou radost, lehce pojedli, Erlán si nechal nainstalovat slušivej brynták, no, pěkně jsme zapařili. Až nás to kapku zmohlo. Takže když přišla Jeromova žena, našla nás s Erlánem, jak se povalujeme na gauči, Erlán hlasitě chrápal, já jen tak lehce v polospánku dumal. Dělat baby-sittera není nic složitýho. Vyměnit plíny a tak podobně jsou činnosti, který umím už léta. 
anexia - obrázek

anexia - obrázek

čsad kladno a anexia. 
dvé firem přepravních. s nima jezdim.
s anexií asi radši.

třeba dneska z žehrajd do prahy jsem jel anexií. šofér si furt něco bručel. si sednu dycky dopředu. bych viděl z předního okna na silnici, jak to ten profik šofér zvládá. dycky to zvládá. a abych vokukoval taky příchozí na různejch stanicích po cestě, jak si kupujou lístky.

dnešní řidič měl tenkou průsvitnou kůži kolem očí. a moc pěknej autobus. anexia má dycky na trase, co jezdim, krásný autobusy. bílý a vevnitř pohodlný. nikdy nejsou nabitý. protože jich jezdí hodně. nebo proč. to je fuk. ale pokaždý je to prima jízda.

na lístku si přečtu jméno řidiče, je to tam asi dle zákona či proč vytištěný, a ho oslovuju křestním jménem. v duchu. když nastupuju do stroje či vystupuju z autobusu, pozdravím ho. a dívám se na něj přitom. nestalo se, že by taky nepozdravil.

anexia je bejvalý čsad slaný, jsem si zjistil. šoféři u týhle firmy jsou pěkně oblečený, slavnostně. cestovat je totiž svým způsobem svátek. hlavně člověk nesmí spěchat. vždycky jsem u autobusu o čtvrt hodinky minimálně dřív. a když přestupuju, čekám třeba půl hodiny. jdu do hospody, teď, když je už venku zima. v unhošti či v žehrovicích. sedim si tam u kamen a poslouchám řeči místních ochmelků. například o tůmovi, co močí na silnici a to tak, že automobilisti koukaj na jeho pinďoura. a tůma pak, když se vymočí, chodí za ježkem somrovat. ale za starým, mladej ježek nic nemá. tůma je z žehrovic. je tam asi slavnej.

v anexii, v tom bílým krásným autobuse, se o takovejhle věcech nemluví. tam se mlčí a kouká z okének. v anexii panuje nádherný klid, motor autobusu, supr dupr karosy, si vrní a oči se zavírají. cestujícím, ne řidičovi. to by nebylo dobrý. 
Sonda do duše úředníka - obrázek

Sonda do duše úředníka - obrázek

18.7.2002

Po přečtení si pár úvodních slov z knížky "Dveře šamanů" jsem se vyklonil z okna, proti mně vyrazil takový divný noční pták velikosti holuba, ale co byl zač, to nevím, na každý pád mě docela vylekal, párkrát zakroužil, a pak zmizel.

Jsem přetaženej, dělám hodně věcí proto, že je to tak nesmyslně dáno, když vypadnu z kola, mám potom dokonce pocit, že je to jen na chvíli, že ten hlavní proud, to důležité, smím jen navštívit, většinu času trávím na povrchu. Je to příšerný mrhání časem.

Jak člověk delší dobu žije v přesvědčení, že je všechno v pořádku, zákonitě zjistí, že vše nemůže vycházet, jak má, že se na to jde dívat jinak. Stačí malý pošťouchnutí a všechno je nějak v nepořádku: zájem jde vidět spíš jako únik, povídání si o všednostech jako mlácení prázdný slámy.

Jakmile se o tom zmíním, už je to jinak, taková ta neuchopitelnost a neukotvenost je příznačným rysem, jak s tím žít? Prostě to nebrat vážně, vůbec si toho nevšímat? V podstatě jsem poslední dobou vyrovnanej, což je zázrak při neslučitelnosti vědomí a nevědomí, tedy asi nejen u mě samotnýho.

Bez zapochybování jde jen o prázdné přežívání. Nebylo by to lidské, spíš by šlo o nějaký barvotisk z příručky Jehovistů, popřípadě další pokračování nekonečného plácání si po zádech a vzájemného si podkuřování lidí, tajících svou řevnivost, kteří se snaží s různým výsledkem o básničky (pismak.cz), a nechápou, že upadli do otupujícího stereotypu, na který když se podívá někdo zvenku, tak ho zákonitě vidí jako neuvěřitelnou onanii.

Poznatek, že nejtypičtější člověk týhle doby bez mýtů je schizofrenik, rozpolcenec, který má co dělat, aby nezešílel, mi přijde jako klíčový.

Takové jen útržky, tu zpráva, tu reportáž, támhle věta, tuhle osm řádků, pět minut tohoto, deset támhle toho, celý tenhle denní rytmus na člověka doléhá, rozbíjí to jeho potřebu celistvosti. Na druhou stranu jen zájem o jednu věc, dotaženo do důsledků, dělá z člověka ideální uzavřenej kabinet hrůz.

V tom předbouřkovém dusnu z ničeho nic začal jeden chlap házet po druhém flašky, pytlíky, housky, prostě všecko z nákupní tašky, hrozně u toho nadával, bylo to o strach. Člověka napadlo, že takovýhle výlevy má zakázaný, nejde to, vždyť přece tohle není řešení. Ale kolikrát v duchu cosi bouřlivýho proběhne a zůstane to tam, tam někde hluboko a …

Jasně vím a pořád čím dál líp, co nedělat, co poškozuje křehkou rovnováhu, sem tam je ale umění to tak provozovat. Prostor se kupodivu ale nezužuje, spíš rozšiřuje. Je to hlavně tím, že co nevidět budeme tři. Jsem si jistej tím, že se všechno zvládne, i když těch černejch děr v sobě i kolem vůbec neubývá. Bylo by divný, kdyby zmizely. Jsou a budou.
Úřad - obrázek

Úřad - obrázek

27. 1. 2003

„Ještě tohle dooprav, doposlechni, dopiš, založ, zařaď, nahraj, a pak můžeš domů, ovšem až přijde konec pracovní doby! Nic se nesmí zanedbat," chvatně a nervózně sype ze sebe první.

„Úkoluj si koho chceš, já své myšlenky těmihle směry nenechám promenovat. Spíš jak že zrovna saje nebo krká potomek, kolik že plínek zaneřádil, to je mým oblíbeným předmětem úvah," ne moc nahlas a s očima upřenýma na nádvoří, tam za oknem, odpovídá druhý.

„A když budeš chtít, budeš se moci rozloučit s nadřízeným lehkou úklonou a budeš-li mít veliké štěstí tak i rukou podáním," pokouší se zmírnit nátlak první, ale přeci jen je svým nápadem okouzlen víc, než by chtěl připustit. Rád podává ruce a směje se příjemně.

„Půjdu kolem parku, tam koupím něco na zub, pak se jednu stanici projdu pěšky, s cigárkem v hubě a budu brčkem sosat ledový kafe z krabice," bručí druhý, dnes má odbojnou náladu, cítí že mu vůbec nic neuteče, když bude jen tak sedět a čučet z okna.

„Cokoliv nedodělat je nepřípustné, jak jen můžeš odejít a nemít všechno, jak má být, podívej těch restů," první nemůže uvěřit tomu, že ho nikdo nevnímá. Zachovává ale klid.

„A kdy už bude odpoledne světlo, abych se mohl projít Jelením příkopem?" druhý je docela nahlas v cíli dnešního úředničení, i když hodiny říkají něco jiného.

„Ten chaos nesmí přerůst přes hlavu, člověk pak ztratí nervy a je méně produktivní, čím víc toho je neudělaného, tím víc se vše odkládá, uniká smysl práce. Všechno musí být včas a poctivě zkontrolované, neodbývat nic!" po několikáté se první vrací k témuž, vlastně není schopen přesunout své záměry jinam. Ale i jemu dochází, že mlátit prázdnou slámu v jednom, jen tak si sám pro sebe mručet, je nuda.

„No, ono v Jelením příkopě by se dalo i promenovat s kočárkem, ale jak to vymyslet, aby se pak nemuselo kolem těch zběsilých aut? No, nejspíš to vzít nahoru k Belvedéru a přes Letnou, to je úplná zelená dráha, aha, no tak tudy, už aby to bylo," zase se odděluje duchem od této místnosti na konci dlouhé chodby ve druhém patře.

„A přijdeš, až se bude v neděli o půlnoci spouštět standarta? Myslím, že bys u toho neměl chybět, to je jen jednou za život," to je ono, pomyslí si první, to jsem hlavně chtěl říct, a vypoulí oči.

„Se svými praporkářskými kouzly na mě nechoď! A vůbec... Myslím, že bys tady mohl být ty, pořád dnes otravuješ s prací a tímhle harampádím," představa špalíru a mávátek mu docela hnula žlučí, i když ví, že tady půjde o něco jiného.

„Jednou na to doplatíš, jednou se to provalí, jak jsi málo loajální a angažován," řekne první sice výhružně, ovšem bez jakékoliv naděje na to, že bude brán vážně. 
Cestou z práce - obrázek

Cestou z práce - obrázek

duben 2003

V lese, jó v lese na jehličí, zpíval si v duchu, tvářil se ukrutně, ale přitom se vevnitř tak jakoby chechtal. Mocně zachrchlal, obloučkem vyslal hlen z útrob na dlažbu, a pak si konečně zapálil. Odbočil z kopečka dolů do parku, kráčel skoro až bujaře do rytmu písně o trpaslících a pohazoval u toho hlavou a rukama.

To jest legrace, říkal si, když si vzpomněl na to, jak se mu nad jeho hlavou hádali rozdovádění spolupracovníci a on si přitom pro sebe zpíval, jako celý den od rána, tuhle dnešní odrhovačku. Když se pak zklidnili, mysleli si, že něco k tématu hádky řekne, ale on místo toho začal rozebírat, jak je to hrozné, že dneska už nejsou ty nůžky, co bývaly, ne a ne provést hezký šmik, zapochyboval přitom také sebekriticky o svých schopnostech vést rovný střih, že by tedy to nebylo v nůžkách, zeptal se a kolegové poté od něho vyjádření ke svým půtkám přestali čekat.

Dvě starší dámy stály před kamennou hlavou s uraženým nosem a jedna druhé povídala, že o této soše nikdy nic nečetla, druhá kývala hlavou a zavedla řeč radši někam jinam, asi také nic nečetla, ocenil její manévr dalším zachrchláním a nevraživým pohledem na tu kulturní dvojici. Jsou to lišky, tyhle staré ženy v parcích, řekl si a poté prošel tunelem do druhé části zahrady. Malá holčička, malá babička a malý pes, docela ho tahle skupinka zaujala, a tak si zapomněl notovat, ale jen na chvilku. Vždycky se mu moc líbilo, jak si ho malé děti zvědavě prohlížejí, tady dokonce jeho pomalu se přibližující postavu sledoval i psík. Babička byla už nervózní, na koho že to ti její svěřenci brejlí, a tak udělal, i když trochu nerad, nelítostný kukuč na děvčátko, aby konečně otočilo tvář k babičce, která podle něho začala být mírně nervózní z jeho zjevu. Asi si to jen namlouvám, řekl si ale potom, vždyť na mě nic strašidelného není, ta paní se jenom zase chce dostat na čelné místo zájmů své vnučky, nic osobního v tom nebude.

Prošel bez větších tragických příhod parkem, a pak po starými kameny dlážděné uličce skryté mezi vysokými zdmi k tramvaji, další lidi sledovat už neměl náladu, a protože jich tam bylo moc, tak radši vlezl do metra, kde jich bylo ještě víc.

V metru stál nad nějakou hezkou slečnu, samo sebou se tvářil kamenně, dával do toho hodně, přitom si přemítal, jak je to divné, že je všude tak spokojený, doma, v práci, dokonce i cestou z práce, ale přitom má stále touhu se mračit a sem tam i podivně nevlídně vystupovat, to je zvláštní věc, co že ho to stále nutí vypadat tak v nesouladu se svou bujarou podstatou. No, pak se přirozeně nesmí divit, a ani nediví, že ho mají někde za divného, někde za nemluvného, jinde za suchara či trudnomyslného, a on si přitom připadá tak nádherně spokojeně.

Vystoupil z metra, zamířil ke svému domu a chvilku po úvodních pár větách se ženou se dozvěděl, že mu něco určitě je a proč pak je poslední dobou tak utrápený? Dlouho se rozmýšlel, jak to vysvětlit, že se mu úplně všechno líbí, až mu to přijde samotnému hloupé, ale protože si nebyl jist tím, že prohovoří zdárně a patřičně výstižně, radši nic moc nevysvětloval. U toho přemítání dost dlouhého se mračil, takže by mu žena stejně nevěřila.

No a to je celé. Ono cestou z práce se zas nedějí takové věci, aby se o tom muselo psát ještě něco víc.
Aktivity v nečinnosti - obrázek

Aktivity v nečinnosti - obrázek

7. 10. 2005

támhle to smetí sebrat, dlouhá úvaha, zda nevyluxovat, ale to nejde, to se nedělá tak často, a ten filtr pak se musí vyměňovat, zvednout hračku, ráno vstát, velmi složité, když do noci se musí na TV vejrat, či listovat v nočním klidu knihou o mytologii západu, vždyť je to tak důležité vědět, jak to bylo s tim plavcem na Ithaku, co vše za dospívání ega se tam skrývá a všemožný individuace, odkazy na cokoliv, vše dosavadní v jednom příběhu, a nakolik je to jinak, než když Chosé šel do Egypta a Moše z něj ven, tyhle pod těmi historkami archetypy, to je přeci děsně důležitý znát, a taky utřít prach ze stolu a něco v ledničce vylovit, vyťukat pro formu nějakou tu odpověď na inzerát, vždyť jsem nezaměstnaný, a to jako neni správně, odpoledne do parku, nelekat se dětských žertů a synovi vysvětlit, aby neprudil tu starou pani s malým dítětem nějak, ale jak mu to vysvětlit, když má svoji hlavu a koná jak mu libo a ne otcovi, schizma, neunavit dětskou duši, však i nenechat ji zpustnout, a doma pak zase sebrat nějaké to smetí, dumka o luxování nepřichází v úvahu, trochu poležet, ano, tělo z toho neustálého přemítání a jalového konání se v únavu noří, pak zas něco poradit ženě, je jí to tak milé, když jí řikám samé z mých obsesí plynoucí blbiny, a že prej, ať se do práce neženu, ano, pracování by mi mohlo nalomit křehkou psychiku (slova mého lékaře), ale na druhou stranu zvednout sebevědomí, takhle si mohu připustit, že něco na té mojí asociálnosti je pro společnost nepřínosného, a podebatovat o tom s Emilem, hlavně mu vysvětlit toho Chosého do Egypta, jak mocně to změnilo celé paradigma, vešel tam jeden, do podzemí, vyšel celý dav, národ, kurnik, to je zcela vážná věc, to se prostě muselo podepsat na všem, ty před tím to konali vždy sami, cestu do podzemí a ven, Adonis třeba, a po něm a nich, a že jich tedy bylo celé procesí, třeba i Ježíšek, a ještě sebrat támhle to smetí, to tu před chvilkou nebylo...
Přání a stížnosti  - obrázek

Přání a stížnosti - obrázek

2005

Když jdu v těchto dnech do hostince, samo sebou popít jen limo a kávu, hrozně mi vadí, že tam už nemají knihu přání a stížností. Mám poslední dobou chuť si ustavičně na něco někomu stěžovat, a to tak, že třeba spíš na počasí než na personál, který v podstatě za nic nemůže, protože za jeho nevrlostí a nevraživostí je určitě nějaká okluzní fronta či co. A onen zápisek do oné imaginární knihy, co už není, bych vždycky zakončil stížností na sebe, že mám potřebu si stěžovat na druhé, nebohé přezaměstnané a ne na sebe, který by nejradši celý život trávil jen na divánku a rozebíral své stavy s chápajícím terapeutem. Vůbec nějak poslední dobou bych nejradši pořád jen škemral o pochopení. A když chci, aby někdo chápal mě, tak samo sebou chápu, že bych měl i já chápat jeho. Tak se snažím chápat. Jsem ale z celého toho chápání děsně utahán a řeším to pak tím, že věčně jen spím. A potom si můžu stěžovat maximálně sám sobě, že nic nestihnu, protože jen všecko chápu, ke všemu ještě úplně divně s miliónem různých podrobností, účelů, účinků a vazeb různě mezi lidmi, věcmi, ději a tak vůbec nějak moc celkově a zeširoka.
Vejlet - obrázek

Vejlet - obrázek

2004

Ten chlápek byl těžce do pohody, konec konců i ta jeho ženská, která seděla za volantem, no ony i ty jejich děti, co dřímaly při dost ryčným bigbítu na druhejch sedadlech, byly v klídku, no von i Emil v naší třetí řadě ač unaven byl docela v richtiku, si uvědomoval, že to bylo docela štígro, že nás svezli. A ještě chlápek džoukoval, když jsem mu na Smíchově řikal, že by bylo príma, kdyby nás vysadili, že proč s nima nejedem k nim na kafe, estli se nám jako nelíběj nebo co. No v Davli, když jsme zjistili, že jsme to v putyce přepálili přes odjezdy všech spojů, nám tak nějak do džouku nebylo, nic proti chůzi ve tmě po krajnici kolem řeky obsypaný párou a mlhou, ale přeci jenom jsme od rána courali se krajem a jaksi měli oddělaný chodicí tyhlety. Z beznaděje jsem dokonce brnk Humblemu, jestli se mu zcela náhodou nechce pro nás sjet do tý zasraný Davle. A von by i sjel, kdyby to bylo zlý. Ale zlý to nebylo, jak řikám, jelikož nás vodvez ten pohodář, co ho vezla ta jeho žena. Výtečný velký vozidlo, fordka tranzit, no. 

Taky docela byl do pohody jeden tydýt z takový tý vykropený partičky, co voblehla svejma písněma nádražní špeluňku v Bojově, kde jsme s Emilem v rámci deště řešili věci. Já se docela nadchnul pro nějaký ty sociologický rozbory a různý příklady ze života jsem uváděl, no. Jsem toho, a von i Emil, namlel dost. Na různý témata. Co mi tak utvělo, bylo tlachání o tom, kterak někerý lidi to maj díky různejm rodinnejm zázemím hozený jakože do života na dvorku a jiný, co to s rodinou nemaj do pohody a vodetnou se vod ní, že ty jsou jako ty z toho lesa, co se musej sami vo sebe postarat, řádskej lov a žádný sypání zrní na tom dvorku plus vydřená svoboda a drsnej pohled na druhý, takový to pravičáctví a tak, děsný souvislosti a komplikace, paradox na paradox, i mytologický historky jsem použil coby pepře svých vzletných slov, Emil je kritickej posluchač a namítal, ba i přizvukoval, hezky jsme se do toho zaplejtali, ale to by bylo na dlouhý lokte. Konec konců jsem chtěl zmínit onoho v pohodě, co přišel s těma zpěváčkama zduněnejma, jeden v pazouře chřestítko a že ježíšku panáčku, budeme tě kolíbati a podobný hitovky, jsem s nim dal řeč u jízdních řádů, von, že kam to jede, a já, že na Dobříš nebo na Prahu, ale že je sobota, a tak jsme se shodli, že je to momentálně na nás voba dost komplikovaná trojčlenka a šli rači zase lemtat. 

No vono vysvitlo ještě sluníčko, a tak jsme s Emilem překročili pohoří do Davle, ale to světlo nás holt zmátlo, takže jsme jaksi podcenili ten vodjezd, ale vo tom jsem už mluvil. No. Hlavně u Vltavánků nám zalepili trávicí trubice chutnou krmí, jsme se dost dobře potom jaksi nemohli zvednout ze židlí. Vo španělský ptáčky s rejží šlo, no. Silně lahodný a nečekaně sytý byly. Dosti do pohody krmě. Vo ptáčkách šla řeč i s tim žertérem z tranzita, ňák se v jeden moment směr jízdy zamotal na jakejsi vobjížďce, a von, že jako jedem zas do Davle, že by jeho famílie nějaký ty španělský ptáky skousla. Emil v odpověď taky zavtipkoval, ale co vymyslel vo těch nablblejch ptáčkách, to si tedy prosim pěkně nějak nepamatuju. No.

Taky byly v klídku ty scenérie po cestě, různý zelený kopce a ta zeleň byla dost šťavnatá a vůbec. A morko bylo. Takže jsme museli taky už nedlouho po startu v Měchenicích zapadnout do knajpice v Klínci. Dost ďábelskou výzdobu exteriéru tam maj, celá zeď plná krtečků, křemílků, vochomůrek, sluníček a podobně, dost sytý barvy, ale vevnitř docela do pohody, žádný expresivní kýče. Normálka, jo drškovka docela taky do pohody. A pívo taky.

Emil děsně hnal, to von dycky, jsem jen čekal, kdy ztratí dech, ke konci tedy už moc nehnal, zato já chytal kolikátej už elán. Výborná turistika, až na ty paty, k večíru docela dřely. No jo, ale vejlet to byl stejně hodnotnej. Krajina utěšená, hovor uvolněný, dost jsme se poměli.
1
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one