roztančený obrazec z bleděmodrých hvězdiček se stočil do úzké dozadu ubíhající chodby, po které jsem se vydal nazpět dolů. nahoře v naprosté černé prázdnotě se objevil tvůj zlatý unavený obličej, schoulila jsi se do klubíčka, objali jsme se. nad řekou krve. kolem klidná tma. zastavilo se mi srdce. musel jsem začít znovu dýchat. zdravotník rozsvítil a měl obličej úplně rudý, jak si chtěl servat tvář a ukázat ji své matce. potřeboval jsem najít rytmus, abych si poopravil nepravidelné dýchání a bušení srdce. hudba hrála celou noc a mé srdce bilo podle ní. 

Bylo jasné, že musím utéct. Ještě s jedním přítelem, který sice v průběhu cesty měnil tváře, ale pořád to byl on, jsme bez delšího rozmýšlení vyrazili do Vídně. Vlakem. Nechtělo se nám totiž ani jednomu do jakési domobrany. Úžasně nás taky deptalo všudypřítomné vlastenectví, které na člověka doráželo ze všech stran. Všude prosakovala buzerace a na celou zem usedal sirupovitý povlak válečného alarmu. Neklid byl všude. Posedl všechny lidi, kteří byli ke smrti vyděšení a zmatení a jen válečným povykem se zbavovali svého strachu.

Za Vídní jsme ještě s dalšími uprchlíky nasedli do malé loďky a odpluli na ní přes velkou řeku do Egypta. Přijali nás tam kupodivu poměrně vlídně. Usadili jsme se v malém hotýlku s velkou jídelnou a místností plnou serepetiček, kde se dýmalo z vodních dýmek. Taky jsme tady s přítelem mohli pracovat jako vrátní. Po půl roce jsem z rozhovoru s výrazně fešnou kuchařkou v slušivém arabském hábitku vytušil, že v Evropě je možná už klid, a tak bychom se snad mohli vrátit. K mému podivu o tom už přítel věděl. Chtěli jsme se hned vydat na cestu zpátky, a tak jsme si sbalili věci, co nám nerozkradli místní tajůplní orientálci. Každou noc se totiž v hotýlku něco ztrácelo a ani nejrafinovanější skrýše nebyly pro noční zlodějíčky žádným nerozlousknutelným oříškem.

Vyjít z Egypta ale nebylo zrovna jednoduché. Úředníci ve fezech nás ani omylem nechtěli pustit přes hranice. Museli jsme několik neuvěřitelně dlouhých dnů stále vyplňovat složité formuláře. A to tak, že při pohovorech všechno zapisoval místní zapisovatel arabským písmem, které samosebou nikdo z nás neuměl rozluštit, a určitě pokaždé škodolibě napsal něco jiného, než jsme mu říkali. Takže nám začalo hrozit, že nás zavřou do vězení jakožto škůdce a špióny. Nezbylo než znovu utéct. Tentokrát směrem domů.

Jenže jsme po cestě uvízli na neutrálním ostrově mezi Egyptem a Vídní. Do Egypta jsme už nemohli, protože tam nás měli jasně zařazené jako špióny, a do Vídně taky ne, protože bez dokladů, které nám zabavili egyptští celníci, nás nechtěli přijmout. A teprve na tomhle ostrově jsme si začali připadat jako opravdoví utečenci. Bydleli jsme tam v jediném domě, co na ostrově stál a vypadal jako kolesový parník vytažený na břeh. Uklidňovali jsme se navzájem jedině tím, že jsme se celé dny ujišťovali, jaké máme štěstí, že nás nespolkla ani jedna mašinérie. Evropská nebo arabská. Na druhou stranu nebylo zrovna potěšující, že se ostrov každým dnem zmenšoval.

Probudil jsem se ve chvíli, kdy z celého ostrova zbýval už jen náš dům. A nějaký malý otrhaný klučík mě tahal za rukáv a plačtivě se mě ptal, jestli náš parník dokáže vyplout. V jeho tvářičce se mísila důvěra se zlobou, proč už konečně něco neudělám. Já mu ale nedokázal říct, že vůbec nevím, jak to s námi dopadne, a dělat nejde nic, jen čekat a doufat, že nejsme Bohu protivní.

Sen tedy rozhodně nepůsobil nijak konejšivě ani povzbudivě. Snad nebyl věštebného rázu.

19. 10. 2001

Jakési předjímání událostí se mi zde jeví dnes zjevnou věcí, když si to tak po sobě čtu, samo sebou ne doslovně. To dá rozum, že sen se nepřekládá doslovně. Více méně tehdy jsem nemohl počítat s malým klučíkem. Ale ta bezradnost je dávno pryč.  

Plus je taky dobré, že pracuju poslední tři roky v hostelu Altis, což jest arabsky azyl.

8. 1. 2008

Na kopci stojí vilka. V ní nezvykle útulný nemocniční pokoj. Je odtud moc hezký výhled do kraje. A já tam ležím na posteli. Necítím se nijak uvězněně, ale přece jen nemám radost z toho, že mě sem šoupli.
*
Do pokoje vchází mladá doktorka, mám pocit, že jí mohu důvěřovat.
"Nechcete se projít? Ráda bych si s vámi popovídala," optá se.
"Chtěla bych vás požádat, jestli byste mi mohl trochu jasněji vysvětlit to o vašem otevřeném vědomí, jak jste o tom mluvil při příjmu. Vůbec nic jsem z toho nepochopila, soustředila jsem se spíš na váš celkový stav," přejde rovnou k věci, když spolu vycházíme z budovy po cestičce, která vede k asfaltové silnici na úpatí kopce.
*
"Nevím, odkud bych začal. Asi u té postavy bojovníka, která mě často pronásleduje, se kterou se bez vůle nebo dokonce proti ní ztotožňuju," pouštím se do výkladu, který nemám ani málo připravený. Ale chci jí všechno říci co nejjasněji, aby si nemyslela, že mám v hlavě nějaký nebezpečný chaos.
*
"Dobře. Včera jste mi vyprávěl o téhle vaší vnitřní postavě, zajímalo mě to, a tak jsem si o archetypu hrdiny něco přečetla." Po těchto slovech zalistuje v knížce, kterou s sebou nese v podpaží.
"Tady o tom Mindell píše," ukazuje prstem na jeden odstavec v knížce: "Hrdina je zastáncem a představitelem mravních příkazů a kulturních hodnot. Symbolizuje vědomí a sílu, jež hájí etické zásady za všech okolností. Jeho negativní charakteristiky vyplývají ze způsobu života. Poněvadž zastává nekompromisně vědomí, má sklon být příliš silný. Jeho cítění a vztah k ženskému elementu bývá proto občas narušen. Život je pro něj neveselým, smrtelně vážným zápasem za udržení zastaralých zásad, kulturních hodnot a osobních závazků... Dál nemám chuť to číst. Něco se ve mně začíná proti těmhle definicím bouřit."
*
"Dobrá, dobrá, ale každá věc má přinejmenším dvě vzájemně protikladné tváře. Stejně tak bojovník nebo tenhle Mindellův hrdina," odporuji trochu zprudka.
"Může se zaměřovat na obranu jakéhosi morálního kodexu, i když o něm není vnitřně přesvědčen," pokračuji už o poznání volněji.
"Ale je i opačný bojovník, bořitel, který se snaží násilně zvrátit vše dosavadní, zaběhlé." Tváří se chápavě a tak hned pokračuji dál, aby neměla čas něco namítat.
"Tohle sváření je jen částí otevřeného vědomí, taková jeho prvotní potíž, přes kterou přejít je dost nelehké."
*
Zase nic neříká, a tak se snažím do toho moc nezamotat.
"Vedlejší a nejviditelnější projevy jsou záchvaty vzteku, hledání nepřátel a skrytých škůdců, obviňování všeho a všech, včetně sebe sama."
*
Radši se na ni ani nepodívám a povídám dál.
"Když se ale propluje tímhle obdobím nebo úskalím, které je ale nejspíš nutné si prožít, dostaví se nebývalá a nečekaná vyrovnanost."
Řekne jenom hmm. A dál mě pozoruje.
*
"Jako když někdo chce najít svůj směr. Měl by vědět, že nalevo je zeď méněcennosti a napravo propast nadřazenosti, a to se podle mě nemůže při otevřeném vědomí nedostavit. A pokud si to člověk neprožije, neví o tom nic, i kdyby se krmil odbornou literou od rána do noci a konzultoval všecko s největšími odborníky. Vlastní zkušenost nic nenahradí."
"A basta," dodává a trochu se usmívá tomu, jak se pokouším dostat do správné vykladačské nálady.
*
Nenechávám se odradit její ironií a hned pokračuji: "Další věcí, která se potom dostaví při tom totálním uvolnění je zážitek ticha, klidu, kdy každý vnější podnět je zmnohonásoben. Zvuk vzdáleného vlaku, stín vržený do tváře chlapíka na tramvajové zastávce, barva vlasů kolemjdoucí holky a další a další. Je ohromně těžké nebrat tyhle věci vážně a nepodlehnout jejich kouzlu. To ale nemění nic na věci, že je potřeba se zastavit."
"Ano, chápu," říká jenom.
*
"Nebezpečný průvodní jev otevření se je taky zrychlené myšlení, volné asociace a shluky navzájem si podobných nápadů. Třeba příklad: v enneagramu číslo devět je slon, Spasitel, spodní čakra je slon, uvězněné či ochočené a domestikované nevědomí, když se pár těchto a dalších podobně vypadajících informací dostane do kotlíku zrychleného a uvolněného proudu myšlenek, nelze nezabřednout do rádoby stoprocentně fungujícího výkladu, který se zdá nenapadnutelný. Není dobré brzdit tuhle rozjetou myšlenku, ale přitom je potřeba ji nebrat vážně. Ona sama se unaví a odpluje. Svým způsobem krásně vyčistí všechny spoje, které mýticky a neracionálně, ale vlastně i zdánlivě racionálně zapadají do sebe. Zůstane potom volná cesta obyčejným věcem a příběhům, které jsou důležité. Všechny překombinované konstrukce prostě odplynou. Není potřeba něco vykládat, vždyť je to tak, jak to je. A je to tak proto, že to tak má být. Proč tedy k tomu cosi přidávat, stačí vědět, jak to je. A že to tak je, k tomu dojde každý, kdo někdy prožil zážitky otevřeného vědomí."
Nechci se jí radši ptát, co ona na to. Jen ukazuji rukou dolů do údolí a hodně nápadně nenápadně měním téma.
"Podívejte, jede sem autobus."
*
"No, dobře a co dál? Myslím, jak se to jinak projevuje, to vaše otevřené vědomí?"
"Další úskalí je ohromný příliv energie. Celé tělo vibruje, dostavují se tanečky, rytmické poťukávání, jakoby každým krokem si člověk sám pod sebou otáčí zeměkoulí. Je to velmi strhující, neočekávané. Jednoho to nadchne, jak se téměř odnikud dostaví tato všezahrnující síla. Ze své zkušenosti vím, že není dobré to tlumit, jednou začas a bez publika není špatné se podvolit potlačované základní životní síle. Nechat ji projít kudy má. V páteři je horko, hlava svítí zlatem, rukama projíždí chladný vítr, člověk pluje, plave, vznáší se. I když leží, je spojen se sluncem a zemí, vším okolo, co bylo, je i bude. Nesmí se to ale brát jako nějaký zázrak, dar, kterým je člověk obdarován jako jeden z mála, to pak šílenství hned zaklepe na dveře."
I když nechci, musím přestat dál rozebírat tuto věc, protože se musíme uhnout autobusu, který si to kolem nás prožene směrem k léčebně. Za jeho okénky zahlédnu povědomé obličeje jedné dávné lásky, matky a sestry.
*
Vím, že už budu muset ukončit svůj zmatečný pokus o sdělení něčeho jasného o otevřeném vědomí. Přesto se do toho znovu pouštím.
"Hlavní věc je se z té energie nezbláznit a nebrat ji jako vlastní. To jenom tělo si konečně uvědomuje sebe samo bez uvědomování si. No."
*
"Budeme se muset vrátit," říká doktorka a táhne mě za ruku kratší a nepohodlnější cestou nahoru do kopce.
*
"A pak hlavní sebelekce je nechtít něco opakovat, vracet se, urychlovat, litovat, jen hledat bolavá místa, být nadšen, být strnulý. Ono se všechno samo stalo, protože tudy vedla cesta. Je dobré vědět, že se ještě leccos nepříjemného přihodí, ale proč to přivolávat, proč se v tom šťourat. Otevřené vědomí, když se člověk zbaví dětských průvodních nemocí, samo zjistí, že ho již netřeba. Je tu a není."
*
Přicházíme do léčebny, která je zevnitř mnohem větší, než vypadá zvenku. Lékařka mizí, objevuje se dívka z autobusu, ale hned někam odběhne a já vcházím do pokoje, kde leží pod dekou mladá holka, kterou už taky znám. Zakrýváme si oči a hádáme, kdo je ten druhý. Padají nesmyslná jména. Jestli to je legrace a nebo se nemůžeme doopravdy poznat, to nám není ani jednomu jasné. Můžu mluvit za oba, protože chvilkami myslím za ni, chvilkami ona za mě.
*
Pak vidím přilétat malé letadlo s otcem, které coby obr chytám do ruky. Jako dítě, když drží v ruce modýlek letadélka, ho nechám přistát na podlaze. A vystupuji z něj v kůži svého otce.
*
A nakonec stojíme proti sobě já, sestra, matka, otec a ta dívka zpod deky. Snažím se všechny navzájem představit.
Když řeknu: "To je sestra," tak ta dívka podává ruku otci.
Podruhé zase: "To je otec," ona ale pro změnu podává ruku matce.
Potom si všichni začnou podávat ruce a nikdo už netuší, kdo je vlastně kdo. Ale pokaždé se to představování pomotá.
"Tohle je ale doopravdy moje sestra," byla poslední slova, která slyším sám sebe říkat těsně předtím, než se probudím.

Snažil jsem se jí to co nejlépe vysvětlit, že její názory na lásku jsou úplně divné, nepočítají vůbec s tím, že ten "milovaný" a současně "převychovávaný" nestojí o její poučky zaobalené do zkostnatělého hávu neměnných pravd, že tak a tak to má být, že tak a tak to vždycky bylo a taky bude, jinak by se všechno zbortilo. Nešlo to ale, nebyl jsem schopen pod jejím podezřívavým pohledem a v přítomnosti její známé cokoliv klidně říct, jen jsem trochu nechtě a trochu v afektu máchnul rukou a shodil přitom z police květináč, který v tísnivém tichu a ohromně pomalu dopadal na zem. Všichni jsme se na něj dívali. Já se pokusil ještě ho zachytit, ale nedokázal jsem to stejně jako předtím, kdy jsem nenašel sdostatek přesvědčivá slova, která by aspoň trochu nahlodala její jistotu, že to, jak si ona představuje svět, nemusí být pro mě vůbec směrodatné, a přesto mohu docela spokojeně žít bez pocitu viny, že se nějak zpronevěřuji jejímu vztahu ke mně. Potom se květináč roztříštil o podlahu a bylo všechno rozbité. Už nemělo cenu mluvit, všechno dostalo nádech sporu a hádky, výslechu, revolty, vzpoury, infantility a zabedněnosti. Nakonec jsem to s ní už nevydržel a utíkal od ní dlouhou a prázdnou ulicí někam pryč.

Vyšel jsem z chaty a podíval se na oblohu. Měsíční světlo měnilo mraky v šedivé přízraky. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se mi všechno jenom zdálo. Bylo to málo platné, protože ten sen byl příliš skutečný, skutečnější než obrazy, do kterých se skládala oblaka. Chvilku jsem jen tak bezcílně otáčel hlavou na všechny strany. Potom jsem ztuhnul při pohledu na usmívající se vlídný ženský obličej. Mraky kolem něj pluly po obloze dál, ale ta tvář se vůbec nehýbala, jen čím dál jasněji vystupovala z pozadí černé oblohy. Otevírala ústa jakoby chtěla něco konejšivého říct, ale místo toho se nad ní rozsvítila malá stříbrná hvězda. Bylo to tak hezčí, slova by byla zbytečná. Zlý sen byl pryč. Teď jsem jen stoupal po starých schodech vzhůru a louka, les a i moje strnulá postava se pode mnou stále zmenšovaly. Ten dole se nakonec vrátil do chaty a rozsvítil svíčku, abych věděl, kam se mám vrátit.

Stál jsem ve frontě na lístky v cizím, ale přitom povědomém, podzemním klubovém kině. Dal se tam se mnou do řeči jakýsi užvaněný kluk. Vyprávěl mi, že se přihlásil do závodů v plavání pro homosexuální páry, ale on nemá nikoho, kdo by s ním byl v dvoučlenném družstvu, a tak bude plavat za dva.

Docela mi dalo zabrat, než jsem mu vysvětlil, že by se tedy, když už chce plavat, měl přihlásit do úplně jiné soutěže, že samotného ho do štafetového závodu nepustí.

Potom jsem nad ním mávnul rukou a chtěl vytáhnout peněženku ze zadní kapsy u kalhot a ejhle, ona tam nebyla. Hned jsem se otočil k tomu povídavému mládenečkovi, co se chtěl vloudit mezi sportující homosexuály. A on samozřejmě držel moji peněženku ve své ruce. Vytrhnul jsem mu ji a hned se do ní podíval. Peníze v ní byly, ale z mých dokladů a různých průkazek se na mě šklebily fotografie toho vykutálence. Musel jsem je sloupnout, a teprve pod nimi byly moje vlastní fotky.

Kapsář se celou dobu tvářil, jako by se vůbec nic nestalo, a měl ještě tu drzost, že mě chtěl pozvat na film, kvůli kterému jsem stál ve frontě před pokladnou. Nějak mě postupem času přešla zlost a už jsem neměl sílu se s tím drzounem hádat. Radši jsem se zaposlouchal do písničky o tom, jak se honila královna s chrtem, aby mohla ulehnout k nohám svého pána, ale to už mě začaly bolet plíce a ocitnul jsem se zpátky ve svém bytě.

Vzrůstá ve mně podezření, že ten člověk na těch fotkách v mých průkazkách vypadal jako indián.

Po dlouhé době jsem si zapamatoval, tedy jen rámcově, co se mi dnes v noci zdálo.

Byli jsme s jakousi partičkou kdesi na výletě. Nevylučuji, že se mohlo jednat o školní družinu, protože věk účastníků byl nejasný. Klidně jsme mohli být děti.

I přihodilo se, že se výpravě do cesty připletla řeka. Šli jsme v dobrém rozmaru po břehu tak dlouho, až jsme narazili na most. Tak jsme se jali ho zdolávat. Nu a vprostřed cesty jsme zjistili, že milý most nevede dál. Tudíž jsme zvažovali, co s tím.

Někdo navrhnul, že do té vody skočíme a řeku přeplaveme. Nikomu se do toho nechtělo. Já jsem si sednul na okraj toho přepůleného mostu a koukal do vody, ta byla velice velmi hluboko pod námi. A most byl čím dál jakoby víc v oblacích.

Potom jsme se tedy vrátili a šli po břehu dál. Až jsme došli na skaliska. Zase jsem usednul nad řekou a sledoval hladinu. I co nevidím. V čisté vodě jsem spatřil u dna jakousí dívku. Docela si tam lebedila. Dlouho jsem neotálel a skočil tam za ní do té vody. No a hned jsme se začali objímat. Nebylo to špatné. Voda nikterak nepřekážela, naopak bylo to takové jako by spíš osvěžující, než že by se člověk nějak topil či co.

Cestou do práce jsem si poměrně jasně sen vyložil. I bez Freuda, Fromma, Junga či jiného znalce a vykladače snů: K tomu podvodnímu objímání mě inspiroval syn, který měl celou noc v náručí svého chlupatého plyšového žraloka.

Měl jsem nějaké narozeniny nebo někdo jiný a konala se oslava. Do malé garzonky se nasoukala podivná směsice lidí, mí rodiče, jejich příbuzní, které jsem viděl jen párkrát v životě, kumpáni z putyky, bývalí spolužáci moji a Janiny a spousta jiných lidí, které jsem ani pořádně neznal. Trochu zvláštní mi přišlo, že schodiště, po kterém se do bytu šlo, bylo absolutně v dezolátním stavu, ze zdí na chodbě visely různé dráty a trubky, v podlaze byly díry, z vodovodního potrubí, které se vinulo kolem zdí, kapala voda, schody se různě viklaly a muselo se podlézat rezavé lešení, které bylo skoro všude. Dveře do bytů byly v podstatě jen stlučená prkna nebo pár hadrů či korálků na šňůrkách.

Pak se udál jakýsi konflikt. Jana začala obvolávat mobilem hostince na Starém městě, že by se tam oslava jako měla přesunout. Já se rozčílil, proč tak hodně telefonuje, že tam stačí přeci zajít. Moje matka na mě a Janu vyjela, že hrozně utrácíme, já houknul, co nám do toho kecá a ona s polovinou lidí, s těmi, co byli z jejího okruhu, nasupeně odkráčela po rozbořeném schodišti ven. Jana šla za ní a něco jí vysvětlovala, já chvilku zůstal s pár zbylími vevnitř, ale pak jsem jak Tarzan přeručkoval po lešení dolů a vykřikoval něco o tom, že by mi měli vrátit moje klíče. Otec se pitoreskně chichotal, že se pěkně pletu, že ty klíče jsou jejich. Děsně jsem se naštval a jen bezmocně nadával.

Potom jsem se pomalu vracel nahoru. Do domu proudily davy lidí, v jeho středu se místo bytů objevil veliký prostor, kde se bruslilo na kolečkových bruslích, tancovalo a byla tam jakási výstava zakázaného umění. Všichni měli podivné kostýmy, mnohde otrhané a dosti pestrobarvené. Trvalo mi dlouho, než jsem našel cestu do našeho bytu, ale časem jsem se domů nějak propracoval. Scházela tam jedna zeď a za ní se vyklubal jakýsi krámek s textilem. Nějaký bratránek nebo kdo si mezi rozházenými regály a zpopřeházenými ramínky vybíral oblečení, aby se hodil do křepčícího davu ve velkém sále, ušmudlané děti se batolily po podlaze, já marně na zaprášených poličkách a v skříňkách hledal cigarety, abych se zklidnil a přitom jsem shledal, že v bytě je ještě mnohem víc lidí než před tou hádkou. Otec s matkou a ti, co odešli, tam byli zase. Taky jsem zahlédnul Jitku, svou spolužačku z gymplu a jiné lidi, které jsem už léta neviděl a předtím si jich nevšimnul. Všichni juchali, byli přiopilí a mírně zfetovaní.

Vyšel jsem ještě na chvilku na chodbu, kde se proháněly pod spadanými a zpokroucenými trámy mezi různými strašidelnými artefakty na kolečkových bruslích mladší i starší postavy nezávislého vzhledu. Mezi nimi byli i synovci, kteří mi tenkými hlásky řekli, že už se taky těší na ten mejdan u mě doma. S hrůzou jsem dobu hledal vchod do bytu, protože někdo vykřikoval, že se blíží razie do toho našeho rozbořeného baráku, aby to tam zpendrekovala hlava nehlava.

V bytě už osazenstvo bylo polosvlečené, holky v negližé a sjetý chasníci pokuřovali jakési aromatické doutníčky. Ten bratránek, co začal run na krámek s hadrama, se dušoval, že se nic nestane, že to vyloupení obchodu hodíme na někoho jiného z domu. Já začal kuckat, protože se do mě dala zimnice, konečně jsem si taky všimnul, že celou dobu se proháním po bytě a domě bez bot a ponožek. Všichni ale dál popíjeli a pokuřovali kolující doutníky, které asi někde švihnul ten podivný čertovský bratránek.

Ze zdí a stropů ustavičně padala omítka. Ozýval se smích a pobrekávání, všichni se objímali a tvářili, jako by konec světa měl přijít hned s rozbřeskem. Rodiče a Jana se ve finále zase začali spolu bavit, dívali se společně na mě jako na pomateného, protože jsem z toho všeho pomatený a vyděšený vpravdě byl, a já se s kýchnutím probudil. Za okny byla ještě tma, ale už švitořili ptáčci a zpod peřin mi koukaly nohy, na které táhlo z otevřeného okna.

20.4.2005

Měl jsem si to zapsat už ráno. Teď si to celé až tak moc nepamatuju. Jen něco. Ten sen měl několik pokračování. Pokaždé, když jsem se probudil, a že jsem se neprobudil za tuhle noc jen jednou, tak jsem se pokusil děj snu neztratit a pokračovat v něm dál.

Nejdřív se vše pojednávalo ve výtahu. A já z něj měl strach. Mám z výtahů většinou strach, že se utrhnou nebo tak. A patro, kam se vyjelo, samo sebou chybělo. Místo něho tam bylo nějaké vakuum.

Pak se to zamotalo. Projednávaly se jakési majetkoprávní vztahy. A já podezřele o všem věděl, kdo komu co prodává, který byt v tom domě s divným výtahem a tak. Šlo o dům nějakého ministerstva. Asi vnitra. A ve sklepě byly taky byty. Takové neútulné.

No a z toho domu to bylo ve snu cobydup na tržiště. Jakási ženština tam po mě chtěla cigarety. Já ji nabízel proradně jen startky bez filtru, i když jsem měl v kapse ještě nějaké filtrovky.

A finále snu se konalo ve škole. Jestli základní nebo střední, popřípadě vysoké, to nevím, nějak to nebylo důležité. Jen bylo divné, že přede mnou do té školy vešla zase ta osoba z trhu a já u sebe měl její občanku. Z neznámého důvodu jsem nebyl schopen ji oslovit, i když jsem šel tak dva kroky za ní. Až když zmizela v bludišti chodeb, tak jsem se rozhodl, že ji zkusím najít a vrátit jí její doklady.

Avšak marně. Protože tentokrát jsem se už nadobro probudil. Spánku jsem se už dále nemohl věnovat. Musel jsem jít do práce.

Neobešlo se to bez hádky, blesků v očích, zasutých nevraživostí, které si kdykoliv propuknou znovu, ale bez mého nadšení pro věc, odporu, je mi to prostě jedno, ne ve smyslu co bylo, to bylo, spíš co bylo, dobře, že se stalo, čas se přitom sune dopředu, někdy se skoro zastaví, ale přeci pak jde dál. Nejsme křečci v otáčecím bubnu.

Zeď je z bláta, tou zdí se ke mně derou ženské ruce, s nalakovanými nehty, s ozdobnými stříbrnými prsteny, snědé i bílé, hubené, plnější, divoce se svíjejí. Má to celé příchuť klubka jedovatých syčících hadů.

Ty ruce někdo, něco zase nutí zapadnout do zdi, vynořují se znovu, zablácené, zoufalejší gestikulace, snaží se prorazit tím hliněným prahem do skutečnosti, udělat si otvor pro celé tělo, vydobýt si prostor, chňapat.

Ve výšce obličejů těch žen se zeď jen vydouvá, obličeje blátem, měkkou hlínou, neprojdou, neproniknou… ani obrysy tváří nejsou znatelné, i když hrozí každou chvilku, že se hráz protrhne.

Zeď je dlouhá. Hlína tvrdne.

Probudím se a cítím se velmi svobodně.

Campbell ve své Mytologii Západu věnuje hodně prostoru těmto aspektům Bohyně, aspektům hadím, hadí nevěsty, destruktivním, zpětným, k základům, k chaosu směřujícím. A tam je zdroj vší síly, její kořeny, teprve převrácením celé téhle věci vznikly pohádky o zakázaném Stromu, proradném Hadu, Hříchu a další. Přitom vše začalo touto Bohyní hlíny, země. Je dobré ji někdy potkat. Nejen jako Pannu na nebesích, ale jako Matku Zem. Je to jedna a ta samá osoba.

Jsem se zas dnes před usnutím oddával promýšlení svého životního osudu, že by to jako mohlo být ještě horší. Ačkoliv žena člověka už dávno neobdivuje, ani mě nelíbá, takže to prostě už zdaleka není ono, tak to na druhou stranu docela ještě jde, když dva jsou schopni se i po letech spolu normálně bavit. Shánět nějakou jinou je příliš náročné a vlastně i neproveditelné, když se jednomu ani moc nechce. V práci se sem tam čas vleče, ono být zavřený dvanáct hodin v malém kamrlíku není zas tak ideální, ale přežít se to dá. Četba knih je mnohdy i neuspokojující a uspávající. Město plné nenáviděných automobilů, před kterými je sotva kam utéci a tak dál a dále včetně jakési nelibosti z tloustnutí, proti kterému bojovat sportem je příliš fyzicky náročné a vyčerpávající. Prostě těch nástrah osudu je velice mnoho, ale pořád to jde.

Než jsem tyto úvahy završil a dovedl k uspokojivému konci, objevil se mi před očima znenadání most přes potok. Taková kláda na řetězech nebo provazech zavěšená. Určitě jsem ji už v nějakém svém snu viděl, což mě silně enervovalo. Byl jsem tam se skupinkou lidí a nějak jsme se dohodli, že přes tu kládu musíme, i když nás v podstatě nic racionálního k tomuto riskantnímu kousku přivést nemohlo, jen ta potřeba vidět, co že je to za krajinu za tím mostem.

Promýšlet skryté významy tohoto jevu nebudu, ale než usnu, musím si obraz poměrně neschůdného mostu zaznamenat, protože bych na to ráno zapomněl. No a to je asi tak všechno. Psát si věci jen proto, aby se člověku nevykouřily z hlavy, sice není nic moc literárního, ale to mě absolutně nemůže rozhodit kecky. Na nějakou literaturu nejsem zvědav. Pohyby ve vlastním nitru jsou o mnoho zajímavější než jakékoliv psané slovo, že.

Zalezl jsem z blbosti mezi dva veliké balvany a ocitnul se dole. Hodně hluboko. Kolem bylo jen kamení a řeka s bílou vodou, podzemní. Podobná voda je v řece Acherón, kudy se vjíždí do podsvětí, sám jsem ji kdysi viděl, dokonce se v ní i koupal.

Byl jsem pod zemí, ale z výšky, tam kde byl jakýsi kamenný strop, sem tam zablesknul paprsek světla. A když jsem se tak kolem sebe rozhlížel, uviděl jsem velikého krokodýla. Moc a moc jsem se leknul. Zpátky nahoru mi ale už nějak vylézt nešlo, a tak jsem ho musel obejít. Projít nějakým způsobem kolem něj.    

Jakási postava šla se mnou, spíš stín než člověk, ale já se bál jen toho krokodýla.

Skákal jsem tedy z kamene na kámen, abych byl od slizkého plaza co nejdál. Ale on se rozhodnul mě pronásledovat.

Šel jsem po jakési kolejnici natažené přes propast. Bylo jasné, že tímhle manévrem tomu krokodýlovi zmizím z očí.

No a zničehožnic jsem se objevil v hostinci. Lokál to byl neskutečně dlouhý a zpola prázdný. Něco mě nutilo pořád utíkat. Neuvěřitelně mrštně jsem se proplétal mezi stolky, pak seskočil z jakéhosi patra dolů, ani jsem si u toho moc nenatlouk, a ani se nedivil, že tam nemají schody.

Pak se objevil východ z nálevny a před ním zas ta bílá řeka plná velkých oblých balvanů. Zase jsem dostal strach z krokodýla a pelášil dál. Jenže mě hrozně začaly bolet nohy, a tak jsem se musel každou chvíli zastavit, abych si namasíroval lýtka.

Potom jsem to zase vzal po kolejnici, která byla navlas stejná jako ta první. Protože se mi už do další hospody, která tam zjevně čekala, až do ní vběhnu, znovu nechtělo, proč taky, když mě něco pořád nutilo pelášit mezi stoly a neměl jsem stání ni trošku klidu k posezení u nápoje, tak jsem si radši sednul na kámen a rozhodnul se na krokodýla počkat. A taky jsem musel počkat na ten svůj stín.

Krokodýl ani stín sice nepřišli, ale strachu, že mě zase někdo bude honit, jsem se už nezbavil. Podzemní krokodýl je hrozně odporné zvíře, takové světle skoro až průsvitné. Se zlýma očima.

Podzemní krokodýl vůbec není podobný krokodýlovi v lesoparku v Hostivaři, který je ze dřeva a natřený na zeleno, trochu trouchnivý, s předníma nožkama ulomenýma. A je úplně bezbranný, proto ho nějací opilci přesunuli k lavičkám a nechali kolem ohromný svinčík, jak tam na něm posedávali a chlastali levné alkoholické nápoje.

A souvislost mezi krokodýlem hostivařským a podzemním asi bude úplně náhodná.   

Procházel jsem se bezcílně svým způsobem známými místy, i když bych těžko mohl říct, kde to bylo. Ono ve snu je vždycky všechno známé svým způsobem neznámé a naopak, že. Kličkoval jsem chvilku mezi starými domy, až jsem zahlédnul takové skoro procesí ve svátečních oblecích. Přidal jsem se k dvěma starším paním a ony mě zavedly do kostela, který stál někde poblíž. Vedly k němu ošlapané kamenné schody. Poměrně dloho se po nich muselo stoupati, než se člověk do toho kostela dostal. Asi jsem potom, když už jsme byli vevnitř, plácnul nějakou nepředloženost, nejspíš něco na adresu církve a jejích oveček. Mé průvodkyně sice dělaly jakože nic, ale už si mě radši ani nevšímaly a dívaly se třeskutě zaujatě na kněze, kterého se mi nechtělo poslouchat, radši jsem se jen tak zbůhdarma po tom kostele procházel mezi strnule naslouchajícími věřícimi. Zničehožnic se přede mnou otevřely nějaké dveře a hned za nimi byl jakýsi církevní klub nebo spíš lázně. V kádích, ze kterých šla pára, se tam koupali ti, kteří předtím byli na mši. Nějakým záhadným způsobem mě předběhli. Čachtat jsem se nechtěl, takže jsem začal pátrat po východu. Hledal jsem ho v té mlze dost složitě. Po čase jsem se ale k němu doškobrtal.

Objevila se přede mnou pustá ulička s tmavými a zjevně vybydlenými domy. Než jsem se rozkoukal, tak tam na mě odkudsi skočil nějaký náboženský fanatik, drmolil něco o víře, která spasí svět, a přitom mi vnutil do ruky kovově lesklou věc, ze které se vyklubala bomba, a řekl mi, že nesmím dýchat, jinak že vyletíme do vzduchu. A ještě mě začal škrtit nejen rukama, ale i nohama. Bylo mi divné, jak to dělá, ale nemohl jsem nad tím moc špekulovat, protože jsem se dost dusil.

Na zahrádce chatky, která patřila mně, ale přitom i jakémusi příteli, se sešly sousedky, staré nepříjemné klevetivé megery, vysvětloval jsem jim, jak to vlastně je s vlastnictvím, komu kdo tu chatu a pozemek prodal, za co ji kdo s kým vyměnil, a už jenom to, jak jsem se snažil být ochotný a milý, mi dávalo docela zabrat.

Odněkud se vynořili asi čtyři kumpáni, nejdřív mi hrozně pochlebovali, pak začali šťourat stejně jako ty sousedky, a tak jsem po nějaké době dostal amok, vybral si toho nejupovídanějšího, nejjízlivějšího a taky shodou okolností nejmenšího a zlomil mu nejdřív prst, že to ruplo, jako když praskne suchá větev, potom jsem ho lapil a vyhodil do vzduchu, chvilku plachtil a při dopadu na zem se zle porouchal a ztratil vědomí.

Ozval se amplión, kdosi vypočítával, kolik bylo porušeno zákonů, paragraf po paragrafu, když jsem se ale lépe zaposlouchal, vysvitlo z toho příšerného hlasu jakéhosi tiskového mluvčího, že nejsem tím obviňovaným já, jak jsem původně jasně slyšel, ale ten malý snědý chlapík, který přišel k úrazu, dost mi to bylo divné, protože jsem si myslel, že si přijedou pro mě.

Odjížděli jsme vojenským náklaďákem spolu s tím malým polámaným, kterého jsme vezli do vězení, cestou jsme pili slivovici a jiné silné alkoholy, dokonce jsme tomu, co šel bručet, aby se neměl špatně ve vězení, přelili půlku demižónu do vojenské přilby, kterou měl bůhvíproč s sebou. Náklaďák smrděl lihem, protože to drncalo, a tak jsme dost chlastu vylili na dno korby. Zbytek jsme vypili a začali všechno kolem sebe demolovat.

Pozavírali všechny kromě mě, já se místo toho ocitnul vedle kuchyně, ve které pracovali všichni pozavíraní, teď nedobrovolní vojáci. Dělal jsem si z nich legraci, protože jsem byl neuvěřitelně opilý a zlomyslný. Dokonce jsem zase toho malého tmavého, kdykoliv musel jít kolem mě, fackoval. Pak jsem se zvednul a chtěl odejít, jenže jak jsem byl totálně opilý, popletl jsem si směr a šel do prostoru vězňů, místo toho, abych odtud vypadnul. Dva se samopaly mě začali svými zbraněmi odtud vytlačovat, ale moc si netroufali, protože nejspíš tušili, že kdyby se vedení kasáren kombinované s věznicí o nějakém incidentu dovědělo, bylo by z neznámých důvodů na mé straně.

Nakonec jsem se jich zbavil a zůstal sedět v hale, odkud vedly asi dvoje dveře ven. Najednou se kolem jedněch z nich strhla hrozná mela, nějací chlapíci od tajné policie se vrhali na blond odbarvenou ženskou, která se snažila protlačit dovnitř. Těsně předtím, než se jim to povedlo, stačila vhodit do místnosti nějaké malé věcičky, které se při dopadu na zem zvětšovaly a stávaly se z nich jakýmsi zázrakem dýmovnice, začal z nich unikat žlutý dusivý kouř. Rozeběhnul jsem se k druhým prázdným dveřím, kouře přibývalo, a i venku, kam jsem stačil doběhnout, bylo všechno začazené. Do plic mi začal pronikat dusivý kouř, cítil jsem, jak jsou ve chvilce mé plíce plné toho jedu. V momentě, kdy jsem měl už umřít, jsem se probudil.

V tom snu se mi promítlo, sice trošku hodně pokřiveně, tolik mých různých zážitků, historek, co hlodaly léta svědomí, že to bylo svou děsivostí až nádherné, taky mě hrozně bolí plíce od kouření, proto asi byl konec snu takový, jaký byl.

1.10.2002

je docela zajímavé, kterak se po přečtení si snu, který se člověku už dávno odestál, ona situace vrací, ovšem akcent jakési důležitosti nebo spíš sdělení se posouvá...
dneska mi nejvíc interesantní přijde ona rozumem nevysvětlitelná jistota jakési beztrestnosti, jakéhosi někoho něčeho, co nad člověkem bdí i při jeho největších přehmatech, přehánění a tak dál, nejde o autoritu nějakého člověka, ale víru v jakousi sílu, která vždycky pomateného pomýleného vytáhne z bryndy za pačes, i když mnohdy už zbývá jen pár nádechů a výdechů ke konečnému kolapsu... ovšem s tím, že hrát si s ní a přehánět svévolnost je evidentně nepatřičné, pokaždé se něco nalomí, něco zmizí, ale na druhou stranu přibývá prostoru na straně jakože začleněného do světa jednání, které stejně vhání i uzoufale pokorného na pokraj, i když dělá co může... náznak konce, který tu stále čeká, ale nikdy není tak hrozný, jak strach napovídá... uvolněná mysl nezahlcená vlastní bídou a sklonem k porušování čehosi vždy vidí možnost, i za hranicí bytí... vůlí i poslušností k čím dál větší jistotě a ukotvenosti v prostoru s čitelnou výhružkou konce, odstraněním strachu ku svobodě... vnitřní...

18.7.2004