Vaši Naši

stacionář

Chodím již čtvrtý týden do stacionáře. Jakože si zde prý ulevím od deprese a tak. Jde o takový dřevěný domeček ve Strašnicích, kde se v jednom kamrlíku sejdou účastníci tohoto psycho-experimentu, rozmístí se na osmi židlích a provozují komunity, obědy společné a třeba si tam kreslí obrázky na zadaná themata, a v druhém kamrlíku pokračují ve společných seancích za účelem psycho-therapie či relaxace. Vše pod odborným dohledem doktorky, sestřičky a magistra. Přišlo mi to celé vysoce opruzné. Zvláště pak po ránu se vláčet alejí do stacionáře, čemuž předchází ještě nepříjemnější opouštění vytopeného bytu do nevlídného venku. Dnes se však odehrála drobná změna. Zaregistroval jsem, že si doktorka pamatuje mé výstupy na seancích z minulých dní a reaguje na ně, což mi zalichotilo, a ještě více mi zvedlo náladu, že kolegyně M na mnou vyjevenou pochybu, zda docházet či nedocházet, pravila: „Budeš sem chodit“. Znělo to přesvědčivě. Kolegyně H zas též zapochybovala o smyslu stacionáře, což mě naladilo značně pozitivně. Nejsem si tím zatím úplně jistý, ale nejspíš stanovený limit tří měsíců zde přežiji, když už jsem zažil jeden den, který mi zas tak nevadil. A na kolegy a kolegyně jsem si už docela přivykl. Někteří z nich si docházku do stacionáře prodloužili na šest či devět měsíců. Nadšenci do therapií skupinových, které to ve stacionáři baví víc než doma.
07.12.2016 22:19:42
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one