Vaši Naši
Na Vysočině - obrázek

Na Vysočině - obrázek

květen 2003

Konečně trochu mohl zmizet nepokoj a roztěkanost, starý kočárek s malým spáčem zachumlaným pod dekou ve dvou svetříkách a s čepicí naraženou až po oči si to drkotal po úzké cestě k lesu. Nebylo proč spěchat, času dost, Jana, Šárka a Lenka jely do penziónu v Želivě na kafe, dlouho spolu nemluvily o těch jejich věcech, matka a otec kutili své, tak jsme mohli se synem být chvilku v lese, ale kočárek se ne a ne zastavit, nohy samy šly rychle dál, nebylo to chladem, naopak dokonce bundu bylo třeba odložit. Proč jsem se pořád ptal, jestli se otočit, jet dál, na chvilku se zastavit, kdo jiný to mohl rozhodnout než já?

„Máš zase zavřeno, ty mě nepustíš ani na chvilku dál?" zasmál se Gavriil. 
„Připadám si jako ten kněz, u kterého budete celý den zvonit a on vám neotevře, takže ho chytnete až v neděli ráno před mší u zpovědnice, abyste mu konečně mohli vnutit dopis vašeho pastýře od Krista Krále ve Vysočanech, že Stáník Honzík může být pokřtěn tady na Vysočině. Když někdo nechce být viděn, ani vidět, prostě má zavřeno," Gavriil sledoval, jak se otevírají dvířka vědomí, že ho slyším. 
„Je mi záhadou, kde ten kněz bude, prý v Želivě v kláštěře, řekne jeden, kněz sám bude tvrdit, že byl celou sobotu na dvoře fary. Smějí pastýři katolíků lhát?" Gavriil se zase smál, až se stromy nakláněly.

„Zajeď k říčce, na chvilku si sedni, mám chuť si prohlédnout tvého syna, zastav konečně ten kočárek, přestaň tak zběsile pelášit, nádech, výdech, rozhlédni se po údolí. Neboj, jsme tu jenom my tři, počkej, až vysvitne slunce a teprve pak uháněj zpátky. Chápu to, nemáš žádný důvod k většímu otevírání, nebudu do tebe zase hučet o stání a přijímání. Je to tvůj neklid, máš ho docela rád, nepotřebuješ teď ode mě nic. Stavím se ale večer u vás, až budeš venku kouřit, budeme se dívat na hvězdy," Gavriil ještě chvilku povíval kolem a potom nás nechal samotné dva.

Do vesnice jsme se vraceli o poznání pomaleji, vítr foukal do zad. Dlouho jsem pozoroval maličký autobus na obzoru, jak si to pomalu šine mezi stromy odněkud někam, různě jsem se nakláněl nad kočárkem, aby slunce nesvítilo Stáníkovi do očí.

V noci doopravdy Gavriil přilétl, když jsem seděl na zápraží a čekal na něj. 
„Máš hezkého syna, nevím, jestli se mu někdy ukážu, rád bych, má oči, které by mě mohly vidět. Jen jestli by to zvládl. Zatím nevím, je ještě moc malý, ale líbí se mi moc," víc toho Gavriil neřekl, jen tiše nasával kouř z cigarety, a pak jsem šel spát.

V neděli jsem už Gavriila nepotkal. S otcem jsme předělávali střechu na chatě u Prahy, proto jsem neměl čas jít do lesa a hledat ho. A sám od sebe se neukázal. Ani nemohl za to, že otec z té střechy spadnul do kůlny, matka na prudkém svahu, kam bych tedy s kočárkem rozhodně nezamířil, málem Stáníka vyklopila z vozíku ven, a Jana měla nos celý oteklý od pylu a pořád se oháněla kolem sebe, jak ji věčně pronásledovaly vosy. Ne Gavriil v tomhle prsty neměl. Nemá důvod provádět nějaké nesmysly jenom kvůli tomu, aby na sebe upozornil. Ukazuje se jen, když je kolem ticho a pokud možno lesní příšeří. Taky miluje noc, ale kdy má člověk příležitost chodit v noci po lese?
03.11.2014 14:38:50
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one