Vaši Naši

Sen a obloha

Sen a obloha - obrázek

Sen a obloha - obrázek

Snažil jsem se jí to co nejlépe vysvětlit, že její názory na lásku jsou úplně divné, nepočítají vůbec s tím, že ten "milovaný" a současně "převychovávaný" nestojí o její poučky zaobalené do zkostnatělého hávu neměnných pravd, že tak a tak to má být, že tak a tak to vždycky bylo a taky bude, jinak by se všechno zbortilo. Nešlo to ale, nebyl jsem schopen pod jejím podezřívavým pohledem a v přítomnosti její známé cokoliv klidně říct, jen jsem trochu nechtě a trochu v afektu máchnul rukou a shodil přitom z police květináč, který v tísnivém tichu a ohromně pomalu dopadal na zem. Všichni jsme se na něj dívali. Já se pokusil ještě ho zachytit, ale nedokázal jsem to stejně jako předtím, kdy jsem nenašel sdostatek přesvědčivá slova, která by aspoň trochu nahlodala její jistotu, že to, jak si ona představuje svět, nemusí být pro mě vůbec směrodatné, a přesto mohu docela spokojeně žít bez pocitu viny, že se nějak zpronevěřuji jejímu vztahu ke mně. Potom se květináč roztříštil o podlahu a bylo všechno rozbité. Už nemělo cenu mluvit, všechno dostalo nádech sporu a hádky, výslechu, revolty, vzpoury, infantility a zabedněnosti. Nakonec jsem to s ní už nevydržel a utíkal od ní dlouhou a prázdnou ulicí někam pryč.

Vyšel jsem z chaty a podíval se na oblohu. Měsíční světlo měnilo mraky v šedivé přízraky. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se mi všechno jenom zdálo. Bylo to málo platné, protože ten sen byl příliš skutečný, skutečnější než obrazy, do kterých se skládala oblaka. Chvilku jsem jen tak bezcílně otáčel hlavou na všechny strany. Potom jsem ztuhnul při pohledu na usmívající se vlídný ženský obličej. Mraky kolem něj pluly po obloze dál, ale ta tvář se vůbec nehýbala, jen čím dál jasněji vystupovala z pozadí černé oblohy. Otevírala ústa jakoby chtěla něco konejšivého říct, ale místo toho se nad ní rozsvítila malá stříbrná hvězda. Bylo to tak hezčí, slova by byla zbytečná. Zlý sen byl pryč. Teď jsem jen stoupal po starých schodech vzhůru a louka, les a i moje strnulá postava se pode mnou stále zmenšovaly. Ten dole se nakonec vrátil do chaty a rozsvítil svíčku, abych věděl, kam se mám vrátit. 

7.8.2001
12.11.2014 07:30:26
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one