Vaši Naši

Sen, co se nepovedl

Na zahrádce chatky, která patřila mně, ale přitom i jakémusi příteli, se sešly sousedky, staré nepříjemné klevetivé megery, vysvětloval jsem jim, jak to vlastně je s vlastnictvím, komu kdo tu chatu a pozemek prodal, za co ji kdo s kým vyměnil, a už jenom to, jak jsem se snažil být ochotný a milý, mi dávalo docela zabrat.

Odněkud se vynořili asi čtyři kumpáni, nejdřív mi hrozně pochlebovali, pak začali šťourat stejně jako ty sousedky, a tak jsem po nějaké době dostal amok, vybral si toho nejupovídanějšího, nejjízlivějšího a taky shodou okolností nejmenšího a zlomil mu nejdřív prst, že to ruplo, jako když praskne suchá větev, potom jsem ho lapil a vyhodil do vzduchu, chvilku plachtil a při dopadu na zem se zle porouchal a ztratil vědomí.

Ozval se amplión, kdosi vypočítával, kolik bylo porušeno zákonů, paragraf po paragrafu, když jsem se ale lépe zaposlouchal, vysvitlo z toho příšerného hlasu jakéhosi tiskového mluvčího, že nejsem tím obviňovaným já, jak jsem původně jasně slyšel, ale ten malý snědý chlapík, který přišel k úrazu, dost mi to bylo divné, protože jsem si myslel, že si přijedou pro mě.

Odjížděli jsme vojenským náklaďákem spolu s tím malým polámaným, kterého jsme vezli do vězení, cestou jsme pili slivovici a jiné silné alkoholy, dokonce jsme tomu, co šel bručet, aby se neměl špatně ve vězení, přelili půlku demižónu do vojenské přilby, kterou měl bůhvíproč s sebou. Náklaďák smrděl lihem, protože to drncalo, a tak jsme dost chlastu vylili na dno korby. Zbytek jsme vypili a začali všechno kolem sebe demolovat.

Pozavírali všechny kromě mě, já se místo toho ocitnul vedle kuchyně, ve které pracovali všichni pozavíraní, teď nedobrovolní vojáci. Dělal jsem si z nich legraci, protože jsem byl neuvěřitelně opilý a zlomyslný. Dokonce jsem zase toho malého tmavého, kdykoliv musel jít kolem mě, fackoval. Pak jsem se zvednul a chtěl odejít, jenže jak jsem byl totálně opilý, popletl jsem si směr a šel do prostoru vězňů, místo toho, abych odtud vypadnul. Dva se samopaly mě začali svými zbraněmi odtud vytlačovat, ale moc si netroufali, protože nejspíš tušili, že kdyby se vedení kasáren kombinované s věznicí o nějakém incidentu dovědělo, bylo by z neznámých důvodů na mé straně.

Nakonec jsem se jich zbavil a zůstal sedět v hale, odkud vedly asi dvoje dveře ven. Najednou se kolem jedněch z nich strhla hrozná mela, nějací chlapíci od tajné policie se vrhali na blond odbarvenou ženskou, která se snažila protlačit dovnitř. Těsně předtím, než se jim to povedlo, stačila vhodit do místnosti nějaké malé věcičky, které se při dopadu na zem zvětšovaly a stávaly se z nich jakýmsi zázrakem dýmovnice, začal z nich unikat žlutý dusivý kouř. Rozeběhnul jsem se k druhým prázdným dveřím, kouře přibývalo, a i venku, kam jsem stačil doběhnout, bylo všechno začazené. Do plic mi začal pronikat dusivý kouř, cítil jsem, jak jsou ve chvilce mé plíce plné toho jedu. V momentě, kdy jsem měl už umřít, jsem se probudil.

V tom snu se mi promítlo, sice trošku hodně pokřiveně, tolik mých různých zážitků, historek, co hlodaly léta svědomí, že to bylo svou děsivostí až nádherné, taky mě hrozně bolí plíce od kouření, proto asi byl konec snu takový, jaký byl.

1. 10. 2002

je docela zajímavé, kterak se po přečtení si snu, který se člověku už dávno odestál, ona situace vrací, ovšem akcent jakési důležitosti nebo spíš sdělení se posouvá...
dneska mi nejvíc interesantní přijde ona rozumem nevysvětlitelná jistota jakési beztrestnosti, jakéhosi někoho něčeho, co nad člověkem bdí i při jeho největších přehmatech, přehánění a tak dál, nejde o autoritu nějakého člověka, ale víru v jakousi sílu, která vždycky pomateného pomýleného vytáhne z bryndy za pačes, i když mnohdy už zbývá jen pár nádechů a výdechů ke konečnému kolapsu... ovšem s tím, že hrát si s ní a přehánět svévolnost je evidentně nepatřičné, pokaždé se něco nalomí, něco zmizí, ale na druhou stranu přibývá prostoru na straně jakože začleněného do světa jednání, které stejně vhání i uzoufale pokorného na pokraj, i když dělá co může... náznak konce, který tu stále čeká, ale nikdy není tak hrozný, jak strach napovídá... uvolněná mysl nezahlcená vlastní bídou a sklonem k porušování čehosi vždy vidí možnost, i za hranicí bytí... vůlí i poslušností k čím dál větší jistotě a ukotvenosti v prostoru s čitelnou výhružkou konce, odstraněním strachu ku svobodě... vnitřní...

18. 7. 2004
22.06.2008 21:45:54
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one