Vaši Naši

Uchazeč o zaměstnání

Uchazeč o zaměstnání  - obrázek

Uchazeč o zaměstnání - obrázek

2003

Na Skalce hledám bus do tovární zóny. Zapojím do toho někoho, si tak říkám, támhleten důchodce o holi je ten pravý.
„Pane, nevíte, jak se dostanu do Pérovny?"
„Pérovnu už zrušili."
„To mi neříkejte, posílaj mě tam z pracáku, přeci by mě neposílali do zrušený fabriky, ne?"
„Tak museli postavit nový závod."
Stáník je v dobrém rozmaru. Já taky. Důchodce taky. Slunce svítí.
 
Přijíždí spoj. Důchodce vleze za řidičem do jeho kokpitu a probírá s ním, jestli tento stroj jede do Pérovny. Z povzdálí sleduju jejich dialog. Řidič po chvíli, kdy už cestující jsou trošku nervózní, zamává mým směrem a svolí k našemu nástupu a že prý to jsou jen tři stanice.
V autobusu vytahuju mapu, abych konfrontoval červenou linku trasy autobusu na papíře s realitou. Vše odpovídá.
 
Vystupuji. Zřím bufet. Jdu se občerstvit. Limonáda jen za pět korun. Jsem v dobrém rozmaru. Stáník taky.
 
Již tuším kudy jít, ale optám se jen tak ze zvyku dvou žen, zda nevědí, kde je Pérovna. Odpovídají mi nějakým východněslovanským nářečím, že tu už hodinu bloudí. Rozbaluju mapu, chvilku do ní civím, potom je zcela profesionálně naviguju. Někam jinam, než chtěly, jsem totiž vtipálek.
 
Vyšlapuju si to ulicí „K Pérovně" k Pérovně. Zahrádky oplývají švestkami a vraky starých aut. Je to tu malebné. Jsme se synem v dobrém rozmaru.
 
Ve vrátnici se mě vrátný optá, zda jsem přišel probrat svou žádost o práci. 
Odpovídám mu: "Ano." 
Vrátný je v dobrém rozmaru, a tak mi řekne, že pan Máčala je na obědě, paní Honzáková na dovolené. Nevidím nikde problém, s vrátným se tedy dohodnu, že se uvidíme za půl hodinky. Zajdu do bufetu poobědvat, na zahrádce pod jehličnany mi chutná. Stáník se usmívá, pokonverzujeme s paní za okýnkem a zase jdeme do Pérovny. Už znám zkratku kolem benzínový pumpy.
 
Vrátný mě vítá. Ampliónem někoho vyvolává. Nikdo nepřichází, a tak mě nasměruje do budovy sekretariátu. Vjedu do dveří i s kočárkem. Vítá mě stará paní. Vypadá jak indiánská babička, vrásčitá tvář, dlouhé šedivé vlasy, kolem krku dřevěné korálky. Zapřede rozhovor se Stáníkem, oba jsou v dobrém rozmaru.
 
Po chvíli se objeví inženýr Máčala. Stáník začne řvát.
Máčala se omlouvá, že tak rozrušil dítě. Omluvy nepomáhají, Stáník nabírá na hlasitosti.
Říkám Máčalovi: „To se tak někdy stává. Syn má své vrtochy."
Máčala mě i se Stáníkem pozve do kanceláře, kde mi chce vysvětlit, co že to je za práci, co že to je za firmu. Nevysvětlí mi nic. Stáník má záchvat čím dál větší, škube sebou, řve a je k neupokojení. Máčala se začíná potit, já se začínám potit. Přichází muž v montérkách, asi někdo z výroby, řeknu si. Ten praví: „Je pochcanej."
Já pravím: „Není, pleny má suchý."
Máčala stále zkouší prohodit něco o tom, co jejich továrna vyrábí. Je to zbytečné, Stáník ho nepouští ke slovu, a já stejně vím, že tu dělají péra. 
 
Po několika krušných minutách se s Máčalou dohodnu na tom, že přijdu příští týden, místo referenta obchodního prý je zatím volné, firma snad do týdne nezkrachuje, i když moc neprodává.
Na nádvoří se schází několik lidí: šedovlasá sekretářka, Máčala, muž z výroby, další zvědavci, Stáník řve čím dál víc. Zamávám jim a snažím se rychle opustit tento tak sympatický závod. Z oken kantýny přilepené k vrátnici se ozývá dívčí smích. Stáník umlká. Začíná být v dobrém rozmaru.
I já se vracím do normálního stavu, dám si v bufetu další chlazený nápoj a zase se mi po těle rozlije příjemný pocit z pěkného slunečného dne.
09.06.2013 08:28:10
stanislav vasina
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one