Vaši Naši

Zamyšlení

P1050377.JPG
Věci a události se jakýmsi záhadným způsobem opakují, pokaždé trochu jinak, ale hodně podobně.

Když tedy se něco stává, má to podobné průvodní jevy, jako kdykoliv předtím a i někdy příště. Jen v jiné lineární rovině, rovině času a prostoru.

Některé věci se jaksi ohlašují, nakupí se tolik omylů a nedohod, popřípadě bezmezného štěstí či radosti šílené, že jde zcela bez nějakého většího hloubání říct, že nastává další cyklus. Čím jsou okolnosti horší, tím bývá výsledek lepší, čím je očekávání nadsazenější, tím hůř do budoucna.

Člověk, který se stane skeptikem a předem ví, myslí si, že ví, co všechno bude špatně, vychází z omylu, že ten propad je určující. Není. Propad je fáze předcházející růst. Znalci by neřekli růst, ale prorůstání, návrat a souběh všeho pozitivního a i bohužel negativního, co pod povrchem čeká na probuzení.

Přílišný optimista nevnímá to, že žádný cyklus není bez konce, nemůžeme stoupat bez omezení. Bez možnosti návratu. Bez vazby minulého s budoucím a naopak.

Jak říká Whitehead: Konkrescence znamená srůstání a prorůstání mnoha do jednoho...
Počáteční fázi konkrescence charakterizuje zdánlivá oddělenost jednotlivých entit, které skládají aktuální svět dané entity. Následné fáze způsobují vzájemné prorůstání, konkrescenci těchto mnoha zdánlivých odděleností do jednoho zdání, což lze nazvat satisfakcí aktuální entity. Konkrescence je výraz pro proces, ve kterém světy mnoha věcí požadují individuální jednotu, při determinovaném zařazení každé položky "mnoha" do určitého místa nově vznikajícího jednoho. Dosažením satisfakce se entita stává celistvou a zaniká - například se stává údajem pro nové případy konkrescence.

Svět má v součtu všech projevů pod-mezi-nad-světů nulovou energii. Vše kladné má svůj protipól, jen tak je možné, aby svět vůbec byl, vznikl z ničeho. Vše, co se děje, je odnož základního cyklu. Souběh všeho, výstup z jednoho bodu, kroužení a návrat. I člověk je v podstatě nulová energie, která hrou podivných vlnek a částic budí zdání jakéhosi růstu. Nejde ale o nekonečný růst, jen o zařazení se do cyklů, podle základních vzorců. Což samo sebou nevylučuje svobodu volby.

Proč si nevšimnout toho, že zhoršené podmínky, úkazy zdánlivě katastrofické, nervozita, podrážděnost, menší vůle akceptovat jiné, prostě všechno jakože špatné je jen dočasnou fází jednoho z koleček, zahuštěného o to víc, kolikrát se již stalo, otočilo?

Ta spirála se nabaluje o další vjemy a údaje a propletenec úkazů je čím dál nejasnější. Ve hře je čím dál víc věcí. Přitom se opět blíží konec už vypotřebovaného cyklu a začátek nového. Žádná apokalypsa. Jen přechod do novějšího, dál posunutého stavu. Směrem k počátku i konci. Současně. Že to neumím vysvětlit, je věc jiná.
trest a zločin - obrázek

trest a zločin - obrázek

zjistil jsem v praxi, že špatné příklady táhnou. přešel jsem ulici na červenou a stará paní, co tam poctivě stála a čekala na zeleného panáčka, se přidala a též vyrazila do vozovky. a protože jsem z toho měl špatné svědomí, tak jsem pak, když jsem se vrátil z obchůzky, vytáhnul koberec na dvorek za domem a vyprášil ho. abych byl zas pro změnu pozitivní a tvůrčí. při tom jsem si uvědomil, že mě už delší čas bolí pravé rameno, které jsem si před časem záhadně vykloubil. a pořád ho nepřestávám pociťovat. a je divné, že ačkoliv ani omylem neholduji fyzickým pracem či sportu, nějak se to prostě přihodilo. mohl to být trest za tu chůzi přes ulici na červenou a nebo též za to, že jsem dnes jel dopravním prostředkem na černo, protože jsem zapomněl, že mi už pár dnů neplatí open-card. ono to zní dost nesmyslně, trest za něco, co se teprve stane. ale když se nad tím člověk víc zamyslí, může to tak i fungovat. trest předchází zločinu. nadneseně řečeno.

kupříkladu člověk má blbou náladu, a proto nemá sílu něco domýšlet a trochu mu to vynechává. a toto negativní rozpoložení mysli je už v podstatě stavem očekávání a přivoláváním něčeho neblahého. popřípadě se nestane vůbec nic a člověkem zmítají chmury. z toho zabředne do úvah, co je všechno špatně, a zapomene fungovat podle základního denního scénáře a nehoda je na světě. mně se naštěstí nic děsivého neděje. protože toho ke stíhání věru nemám tak moc, takže když něco zanedbám, není zas až tak velký problém to v klidu dohnat. dokud na mě tržní mechanismus nedotírá a netrestá mě za to, že vůbec nic nedělám pro to, abych se zapojil do pracovního procesu jako každá druhá osoba prodávající svou energii a čas jen kvůli tomu, aby měla co jíst, pít, kde bydlet a tak dál. domyšleno do konce, ono i tady jde tu teorii aplikovat: totiž dřív byly ty mé úvahy o přístupu k pracovní povinnosti, které se velmi vtipně a sofistikovaně říká právo na práci, což byl trest shůry. sám jsem si ten svůj mozek nevyrobil a nevybral z nějaké široké nabídky na trhu. zde trh zásadně selhal. čili kdo koho trestá. já trh? nebo on mě? nebo kde je jaký zločin, kdo ho spáchal? úplně nejjednodušší by bylo vinu vztáhnout jen na sebe a cítit se provinile. ale to jak z té teorie vyplývá, vede jen k dalším zločinům, takže se do toho pouštět ani omylem nebudu. lepší je počítat s variantou, že na vině není vůbec nikdo, protože už vím, že trest může předcházet zločinu. takže se začít trestat negativním smýšlením povede jen k dalšímu zmaru a chybám. což by zjevně nebylo v pořádku.
vystoupit z kruhu - obrázek

vystoupit z kruhu - obrázek

V traktátu mišny Pirké avot, rabi Eleazar Hakappar říká:

Ti, kdo jsou zrozeni, zemřou; ti, kdo jsou mrtví, obživnou. ...Věz, že všechno ti bude spočteno, a nenech se ukolébat nadějí, že v hrobě nalezneš klid. Neboť proti své vůli budeš znovu stvořen a proti své vůli se znovu narodíš a proti své vůli budeš žít a proti své vůli zemřeš...

http://vasinasi.blog.cz/0711/zhenya-senyak-hebrejska-kniha-mrtvych

......................

4/28 Rabbi Eleazar ha-Kapar prohlásil: Závist, dychtění a bažení po moci sprovozují člověka ze Světa.

4/29 A také: Narozeným jest zemříti, mrtvým zas obživnouti, a obživnuvší čeká soud, aby poznali a aby dáno na vědomost a bylo pochopeno, že On je B-h, Učinitel, Stvořitel, Vědoucí, Soudce i Svědek i Předseda soudu. On bude nakonec soudit (budiž požehnán). Ten, který nezná Nepravdu, Úlisnost, Nadržování ani Úplatky, neboť Jemu náleží naprosto vše. A věz, že všemu byl založen účet, a nenamlouvej si, že snad hrob bude tvým útočištěm, žes povstal, narodil se, žiješ a zemřeš podle své vlastní vůle. A podle ní že snad jednoho dne také přijmeš svůj ortel a vydáš počet před Králem Králů, Svatým (budiž požehnán).


http://www.chewra.com/texty/halacha_pirkejavot420.asp?navid=3KESHET

..................

zdá se mi mnohem přijatelnější myšlenka, že vystoupit z kruhu (třeba i těch koloběhů různých) jde tím, že vlezu přímo do jejich středu. čili že prostě a jednoduše jsem. nejlépe tady a teď. ať je to příjemné či nic. a těžko se přemítá potom o klidu v hrobě, dokud tam člověk není. a taky není nejmenší důvod se nechat ukolébávat jakýmikoliv nadějemi. proč? není nic tak děsivého, že se budou dít věci proti mé vůli. po smrti. ono se hodně věcí proti vůli člověka děje už tady. a ty různé součty, o kterých rabi mluví? co s tím? větší peklo si způsobí člověk sám, když si něco vyčítá a podobně, než když mu to kdokoliv mimo něj a za něj sečte. ono to prostě připomíná hlavně lekání a bubáky, co řekl ten rabi.

z extrému do extrému - obrázek

z extrému do extrému - obrázek

když už zas stěrače blikají a světla stírají, je patrno, že je zle. zvolíme první cestu. záchranný pás nám hodí rituálky. různé to modlení, mumlání manter. hlavička madonky. váček s mincí ve vonných bylinkách. co koupel, co jídlo, co pohled do nebe, to obřad, aby se to nerozjíždělo. jde jen o udržení se na zemi. jenže zdi se pořád víc a víc houpají. a mraky stojí, i když vítr pěkně řádí. takže nic. všechno se rozpadne a zas složí v ukrutném nad-smyslu. příště tedy nezbývá než se oprostit od jakýchkoliv předpřipravených pomocných úkonů a jen vše ignorovat. prostě si o ničem nemyslet nic. vůbec se ničemu nedivit. jen to nějak rozhýbat v přírodě, když už znovu hlava má chuť vybuchnout. tady ovšem čeká další léčka. ten klatý had si jezdí kudy se mu chce. když tedy se hýbeme. stačí párkrát se pohoupat na vlnách a celá slavná léčba přírodou a pohybem jde vniveč. ohňostroj nervů a posvícení zrychlenosti. takže přijde na řadu poslední, třetí varianta. žádné rituálky, žádné exthase přírodní, ale pěkně do sebe sypat tlumiče chemické a kvalitně poležet a pojíst. dokud tu onen démon přebývá, tak si s žádnými cestami nezačínat. jen prostě hledat únikové východy, jak z té dálnice pod zem a tunelů do oblak vypadnout. jakmile se vše zrychluje, odbočit vždy na nějakou stezku, co tak nebezpečně nepřipomíná tobogán. a nechat vše spojené s otevřeným vědomím spát a spát.
stavros mentzos - obrázek

stavros mentzos - obrázek

už hodně dlouho se zabývám různými teoriemi o psychosách a psychoticích. k chemismu mozku nemám moc co říct, jen, že asi ano, tady se znalci nejspíš nepletou. chemie funguje, jak jsem si ověřil na neuroleptikách. ovšem dumky německého psychiatra a analytického terapeuta stavrose mentzose, který se již leta zabývá psychosami, své náhledy na věc nazývá psychodynamickými, vychází z freudova konstruktu self, ty mě snad i pobouřily. 

že prý psychosa navrátí člověka do období, kdy ještě neměl dobudováno self, objevuje se u něj nepřekonatelný konflikt, který si řešil jako děcko, dostává se do nějakého "mrtvého bodu", celý život se mu rozpadne na několik úseků, které mu vůbec do sebe nezapadají. má v tom takový hokej, že neví čí je, a snad jen leta terapií se stavrosem mentzosem či jemu podobnými mu trošku mohou pomoci z bryndy. 

co namítnout? tak hlavně psychosa do mé osobní historie zapadá docela dobře, nedokážu si představit, že bych žil nějak líp, byl někde dál či co, kdybych ty různé kolize s "otevřeným vědomím" či atakou psychosy neměl. to, že psychosa nejde pokaždé ukočírovat a končívá to v léčebně, je holt smůla, protože jde o zážitky velmi intensivní a někdy to jednoho prostě přemůže. poprvé tedy rozhodně. podruhé a v dalších případech už trošku člověk víc ví, o co jde. 

že psychotik tápe, netuší, jak život poskládat dohromady? to je snad i případ nejednoho nepsychotika, že se mu v jistých okamžicích změní život. se třeba někam přestěhuje, začne s někým žít, s někým přestane žít, narodí se mu dítě, někdo mu umře, ztratí náladu v něčem pokračovat, uniká mu smysl života. v různých obdobích životních může zmateně plovat či se topit. to přeci není žádná psychotikova specialita, změny. druhá, třetí a další psychosa vůbec nepřesekla to, co jsem dělal, nedělal, jaký jsem byl, neměnilo se nic. 

návraty do dětských konfliktů? nedořešené boje o moc s otcem, touha po matce etc. etc.? silně pochybuju, že by se ve mně cosi takového dělo. co tedy stavros mentzos též řeší a o čem jsem schopen i přemýšlet nějak víc, je konflikt spočívající v rozporu mezi přáním být jen to self narcistní a touhou být s někým, že tady je cosi, co psychotik nedokáže emočně rozlousknout, a proto se mu self ztratí v psychose. ovšem trošku mi to hapruje s okolnostmi, ve kterých jsem se dostával do svých psychos. 

ataka si žije svým životem, a co tak vím, tak její příčiny nebo okolnosti, kdy se zjeví, jsou pokaždé jiné. s jakýmsi konfliktem okolo self to nemusí vůbec souviset. dokonce se do psychosy jde dostat vědomě a úmyslně, kdyby se psychotikovi zachtělo a začal riskovat s methodami, které se používají na "otevírání vědomí". známé věci, které mnozí už dávno objevili. skoro v každé lidské civilizaci. 

zase prostě docházím k tomu, že mnohý psycholog či psychiatr, který se věcí zabývá i dlouhodobě, může být vedle. kdyby byl sám psychotik, tak by třeba mluvil jinak. proto když jde o toto teoretizování, jsou mi vždy bližší lidé, kteří si různými "numinosními" či prostě jinými stavy vědomí sami prošli a vědí víc, oč jde. a to nemluvím o tom, že každý má úplně jiný charakter, chemismus mozku, zkušenosti, světonázor, žije v jiném prostředí a tak dál a dále.
Rozvzpomínání - obrázek

Rozvzpomínání - obrázek

Někdy si člověk vzácně vzpomene na svým způsobem úplně podružnou situaci, kdy skoro přesně vidí, kde to bylo, a co si myslel nebo co někomu říkal. Není to okamžik, který by se mu nějak často vracel, naopak se objeví jen jednou a nečekaně. S tou přesností to může být mýlka, ale to rozvzpomenutí je docela ostře nasvíceno. Tak třeba teď jsem se rozvzpomenul na dumku o animě, jak někde Jung tvrdí cosi a jinde něco jiného, a já zrovna tehdy měl na to náladu, protože zabývat se animou je docela špás. A pak jsem o tom před tou kavárnou, kterou v té vzpomínce docela dobře vidím, klábosil, místo toho, abych se usiloval poslouchat nějaké ty básníky, kteří měli uvnitř umělecké výstupy. 

S tou animou tak nějak může jít o cokoliv, třeba o představu jakési obecné či privátní ženské duše kdesi uvnitř zpravidla muže, která má i nemá souvislosti s existujícími ženami vůkol.

To, na co jsem narazil a na čem jsem se zaseknul a měl potřebu o tom proto krafat, bylo z Jungova gnostického období, v jeho Promluvách k zemřelým: "Muž a žena se stávají jeden druhému ďáblem, když své duchovní cesty nerozdělí, neboť podstatou Stvoření jest rozlišenost. Pohlavnost muže směřuje k zemskému, pohlavnost ženy směřuje k duchovnímu. Muž a žena se stávají jeden druhému ďáblem, když svou pohlavnost neoddělí. Muž nechť poznává to, co jest menší, žena nechť poznává to, co jest větší..." Jsem si to rovnou klasicky trošku zjednodušil, abych to pobral, a představil jsem si, že je to nějak do kříže, mužskou duši to táhne kamsi dolů, a přes to přechází křížem ta ženská pohlavnost, místo které jsem si dosadil vtipně tu animu, a tu to táhne někam nahoru. Ovšem ono to mohlo právě být úplně špatně, protože ta pohlavnost přeci není duše, ba právě naopak, že. Se mi to křížilo, motalo, a ve finále jsem si řekl, že to přeci nevadí, že přeci na tohle nemůže být předpis, kam kterou duši co táhne, u někoho je to žensko-duchovně-nahoru, u někoho žensko-duchovně-dolů nebo ještě úplně jinam klidně.

Takže jestli to tu animu táhne k duchovnímu, popřípadě k čemusi archaickému uvnitř, to tedy může být tak i tak. No a aby se mi to ve finále ještě nasvítilo jinak, tak jsem do toho zapletl animu ze Zlatého květu, podle Číňanů, jak je řešil Jung se svým přítelem Wilhelmem: "Upadající životní proces je takový proces, kdy anima, temná vůle, puzená vášněmi, přinutí anima, čili intelekt, aby jí sloužil. Přinejmenším natolik, že se animus obrátí k vnějšku, takže jeho síly plynou spolu se silami animy a život se vyčerpá. Člověk zemře, anima klesá, animus stoupá vzhůru a zůstává zde v nejistém stavu. Přitaká-li k "zcizení" svého bytí, podléhá své tíze a klesá do temnoty smrti." Veselejší varianta je ta, že díky obětem pozůstalých stoupá vzhůru a zachová si poměrně blažený život, odstupňovaně podle zásluh.

No a o tomhle jsem tam tehdy blábolil. Co jsem tím ale sledoval, to mi už jasné dávno není. A asi ani tehdy nebylo.
přerůstání - obrázek

přerůstání - obrázek

"Naučil jsem se totiž, že všechny největší a nejdůležitější životní problémy jsou zásadně neřešitelné… Nelze je vyřešit, pouze přerůst," dí Carl Gustav Jung. By mě tedy zajímalo to slovo přerůst. Jakože si člověk nechá všechno přerůst přes hlavu, spíš bych to chápal tedy já. A pak je toho tolik nevyřešenýho a nevyřešitelnýho, že už nemá cenu nic řešit. Jen to nechat plavat. Protože je to natolik ...přerostlý jako rohy ducha neštovic, který skosil příbuzné Ogusara Ojuna. Konec konců tahle historka od Xenofontova je velmi vydatná, co se poučení z neblahých konců úporného řešení přerostlého týká. Tu je: Jeden šaman, který se jmenuje Bondogkos a přezdívá se mu Ogusar Ojun, mi vypravoval, že měl zkřížit rohy v boji s duchem neštovic, a proto se proměnil ve světle modrého býka. Říkal: "Cítil jsem, že mu dokážu vzdorovat, ale všechno pokazila moje žena, protože v jurtě otevřela dveře - chtěla se na nás podívat. Právě v tuhle chviličku získal můj soupeř navrch. Odpor, který jsem kladl, ducha neštovic rozlítil natolik, že s sebou odvlekl sedm členů mé rodiny..." No a bylo. Nikde se neříká, co s tim potom milej Ogusar Ojun dělal, ale zjevně věděl, že nemá cenu dělat nic, když se prostě ty dveře otevřely v nepravou chvíli. Nebo to radši na tu svou ženu hodil, protože asi tušil, že stejně toho ducha neudolá. Prostě ho ten duch přerost. Takže ne že to nelze vyřešit, pouze přerůst. Ale prostě ono to člověka samo přeroste. Ne že člověk cosi přeroste, ale ono ho to přeroste. Nic se tim ovšem nemění. Ale aspoň by si ten, kterému situace přerostla přes hlavu, neměl myslet, že to sám zvládnul. Ono samo prostě se to děje. To přerůstání.
1240158_507229562696103_994536599_n.jpg

Jaksi mě napadlo cosi v souvislosti s Frommovými teoriemi o biofilii a nekrofilii. On tvrdí, že schizofrenik (psychotik) je narcis, co nevnímá už vnější svět, ale zabývá se jen nějakým vnitřním vesmírem či co, což je v podstatě nesmysl, protože to může být a je i v mnohých případech úplně naopak. Psychotikovi se totiž mnohdy ztratí jeho ego nebo se nějakým způsobem prostě rozprskne a on pak všecko vnímá bez filtru nějakého já, čili je napojen na vnější zdroje a energie víc, než stačí zpracovat. Vnímavost je přehnaná, tak z toho šílí. Jeho narcismus je spojen s pocitem výjimečnosti, protože druzí to neznají. Ten pocit, kdy vše slyšíte, vidíte, vnímáte. Až je toho někdy prostě moc.

Tady má Fromm něco v tom duchu: "Protože se však zdá, že schizofrenický pacient nemá žádný libidinózní vztah k objektům (ve skutečnosti ani ve fantazii), byl Freud postaven před otázku: "Co se stalo s libidem, když bylo ve schizofrenii vyhnáno..." Jeho odpověď zní: "Libido, jež bylo vyhnáno z vnějšího světa, se zaměřilo na ego, a tím dalo vzniknout postoji, jejž lze nazvat narcismem."" (Erich Fromm: Lidské srdce) Toto vysoudil Freud a Fromm to rozvíjí. To mě docela nepotěšilo na těhle dvou.

Úplně z narcise udělali hanebného schizofrenika, nekrofila a veskrze zápornou postavičku. A ne někdy sebou se zabývajícího typánka, co si dělá legraci hlavně ze sebe, protože smát se druhým je nehezké.  A vlastní postava je mu rovněž důležitou součástí mezi-oborového studia, protože nezkoumá-li sebe, nemůže dobře vnímat jaksi i okolí v rámci svého pobytu zde. Oni vůbec psychiatři jako celek z narcise udělali zrůdu.

Pojem narcis, jak známo, jde vnímat různě. Nejen stoprocentně hanlivě. Dá se přitom vyhnout urážkám z neblahé psychiatrické hantýrky. I sociolog Bauman nepojal věc tak vyhroceně. Narcis u něj nevyznívá tolik nekrofilně, je tu spojen se šlechtickými prvky dokonce jaksi: "Pokud se celá věc omezuje na toto bezstarostné nonšalantní gesto, narcistický údiv hledající vybití, potud se aristokratický akt sebestvrzení obejde bez stanovení norem. Nietzschův popis prvotní aristokratické vize je v podstatě vhledem do morálky bez etiky, do živelnosti dobra a dobra živelnosti, jež se brání normativní kodifikaci. Svoboda šlechty znamená nesvobodu obecného lidu, odvrácenou stranou živelnosti těch, kdo jsou nahoře je tajemná zlověstná předurčenost těch, kdo jsou dole. Není tedy divu, že ti bezmocní a nevlivní si zvykli odvolávat se na normy, chtít předpisy, jež by omezovaly živelnost, svazovaly ruce, aby kompenzovali bezmocnost svou. Nelze se tedy Nietzschemu divit, že v každé normativní morálce (v každé eticky kodifikované morálce) cítí spiknutí nevolníků. Impotenti bez talentu, naříká Nietzsche, vymysleli normativní morálku, aby ji mohli použít jako beranidla proti skutečné a pravé morálce šlechty."  (Zygmunt Bauman: Úvahy o postmoderní době)

Hora na hoře - obrázek

Hora na hoře - obrázek

Hory, celá pohoří jsou nehybná.
Klid uvnitř. Ba i navenek.
Jen jeden vládce v duši.
Neruší ho pozemský šramot.
*
Nehybnost vytváří příbytek klidu.
Činnost prověřuje příbytek klidu.
Tím do života přichází světlo.
*
Když jsou činnost a nehybnost
v souladu s časem,
lidská mysl potom, kde je?
*
Schází ti touha,
nikdy nic nezískáš,
pronikavost i vytrvalost, kde jsou?
Jen si opakuješ:
Nestane se chyba!
Je to snad málo?
*
Srdce ustavičně myslí.
To nelze změnit.
Zabývej se však jen dneškem,
co ho přesahuje, to tě zraňuje.
*
Jednej a odpočívej tak,
abys poznal pravdu.

---------------------------------

Dvě hory.
Ty stojíš na obou.
Nehybný.
Jsi tu i nejsi.
*
Jsou dvě brány,
jedna vede nahoru,
druhá do podzemí.
Oběma rukama je zavíráš.
A posloucháš,
zda panuje ticho.
Ten klid uhlídáš.
*
Mnoho starostí tě chce
připravit o vyrovnanost.
Soustřeď se tak,
aby tvé myšlenky neopustily
současnou chvíli.
*
Lao-c' říká:
„Otupit ostrost.
Vyjasnit zmatky.
Ztlumit světlo.
Splynout s prachem světa."
Dnešní I-ťing - obrázek

Dnešní I-ťing - obrázek

7. hexagram - Š' - Vojsko

Voda pod zemí,
země je rozsáhlá,
vlhká, mokřina.
*
Uvnitř nebezpečí,
venku poslušnost,
to je obraz vojska.
*
Ochrana před vnějšími vlivy
je základem vnitřního klidu.
Někdy je třeba vstoupit do války.
*
Válka nemůže nebýt nebezpečná,
nezačínej ji nikdy lehkovážně.
Je to jedovatý lék
a poslední sdělení.
*

------------
silná pátá čára - vyhlídky jsou špatné, i když se jedná spravedlivě. na bitevním poli je zvěř. je třeba se ovládat. moudrý člověk jedná podle svého rozumu, jiné je třeba omezovat zákony.

-----------------------------------------------------------------

doplňkový hexagram - 29. hexagram - Kchan - Hlubina - Voda

Voda nahoře je nebezpečná.
Voda dole je nebezpečná.
Není nebe, není země.
Jen hukot vodních spoust.
Nic než prudký proud.
*
Propast, strž a zase propast.
Cesta nebezpečím nekončí.
Lidé nevědí, kdy přestat.
*
Jen když člověk věří
v hrozbu nebezpečí,
jedná správně.
*
Ten, kdo se změnil, je stejný
jako ten, který byl na začátku.

/Pokud člověk jen věří, ale nic nečiní, je to stejné, jako by v nic nevěřil. Víra v nebezpečí vyžaduje opravdovost a praxi./
I-ťing na pondělí - obrázek

I-ťing na pondělí - obrázek

44 - Kou, Pokušení, Spojení, Vykročení vstříc, Setkání

Pod čistým nebem se
...neustále prohání vítr.
Vítr pozemských
starostí a radostí.
Víří prach.
*
Pořád tě stahuje tvá
osobní historie.
Její kořeny jsou silné.
*
Odpoutat se je těžké.
Nezbývá než být pevný,
současně přizpůsobivý.
Na ničem nesmíš lpět,
přitom nesmíš být netečný.
*
2) Když je ryba v pytli, nic zlého se nestane,
pro hosta to ale není žádná výhoda.
Božská energie /hostitel/ to dávno ví, že se host objeví.
*
6) Povýšenost dovolí nízkému,
aby tě stále ovládalo.
Tvrdohlavost není dobrý rádce.

31 - Citlivost

Jezero v horách.
Slabé je nahoře, silné dole,
jejich síly se přitahují
a výsledkem je harmonické spojení.
Citlivost.
*
Hora, klidné stání v hloubi duše, muž
trpělivě chrání jezero, podněcuje ženu.
Ta mu vychází s radostí a veselím vstříc.
*
Citlivost je otázkou vývoje.
Nevědomá citlivost, spontánnost,
stav bez mysli je ta pravá citlivost,
projev síly citlivost narušuje
a vede k odcizení a rozdělení.
Dbej na to, aby násilí nebylo tvou cestou.

hádanka pro chytrou ženu  - obrázek

hádanka pro chytrou ženu - obrázek

hádanka /s tajenkou/ pro chytrou ženu, která všechno ví ... a zná v noci pěkně po-spat.
zde je:
"Má ovce osm nohou?"
"A pes, který vede ovčáka a na cizí statečně štěká, pak se vrátí, tam kam patří, je vhodný? A kolik ten má nohou?"
58. hexagram - Jezero - obrázek

58. hexagram - Jezero - obrázek



spojená jezera symbolizují radost.
tak vznešení lidé vysvětlují zásady
a procvičují je se společníky.

společníci jsou lidé stejného smýšlení
na stejné cestě.

poznání jednoho člověka je omezení
pohledy více lidí jsou nekonečné.

vnitřní porozumění
a vnější jednání
v souladu s porozuměním

jen toto rozptýlí pochybnosti
zda člověk dosáhne naprostého
poznání sebe samého.
17. hexagram - následování - obrázek

17. hexagram - následování - obrázek

následování je společnou cestou.
nahoře je radost, jezero, dole činorodý hrom.
je to znamení souladu a konání k prospěchu druhých.
jde o hledání pocitů pomocí základní podstaty.
skromný člověk nelpí na tom, co má. netají to, co postrádá.
hrom představuje podstatu, jezero pocity.
podstata miluje vnímavost a pevnost, obsažené v pocitech.
pocity milují soucítění a toleranci.
citlivý a účinný, přesto klidný a nenarušený.
kdo se vydá na cestu zaslepen jistými omyly,
na jejím konci je zcela bezúhonný.
55. hexagram - hojnost - obrázek

55. hexagram - hojnost - obrázek

oheň pod bouří.
to je objevení se hromu i blesku zároveň.
osvícení a činnost jsou ve vzájemné rovnováze.
osvícení je velké, činnost je velká.
proto se mluví o hojnosti.
oheň je symbolem osvícení.
osvícení je projevem uvědomování si a vnímavosti.
je dobré vědět, kdy vpřed, kdy vzad.
ten, kdo je vznešený, si nemusí dělat žádné starosti.
a cesta k bezstarostnosti?
cesta "pravého poledne".
postup vpřed se zastaví v pravý moment.
41. hexagram - omezení - obrázek

41. hexagram - omezení - obrázek

omezení spojené s upřímností je příznivé
a šťastné znamení. je to ta správná cesta.
klidná hora a pod ním radostné jezero.
kde je pravá upřímnost? kde je správné omezení?
jedině upřímnost, která je spojena s činem.
další a další omezení, bez přestání. to je správné omezení.
síla musí být v souladu s jemností.
když něco je započato, nesmí se v tom ustat.
je vhodné se vydat na cestu.
v omezení je rozvíjení.
v přizpůsobivosti největší síla.
mé katolictví - obrázek

mé katolictví - obrázek

Mým oblíbeným zdrojem žertování byly jeden čas debaty na thema katolictví. Ono už moje pokřtění bylo samo o sobě žertem. Křtil mě v kostele svaté Máří Magdaleny v Červené Řečici kněz, o kterém se postupem času zjistilo, že není žádný pastýř Boží, ale obyčejný či spíš neobyčejný podvodník. Takže brzy musel odejít z fary i obce. Nikdo neví kam. No, šedesátá léta. Odborník na věrouku Jeroným mě ale ujistil, že stejně jsem katolík. Voda byla svěcená, kostel skutečný i úmysly milého lžikněze v podstatě bohulibé.

Přečetl jsem o Kristovi, křesťanství, co šlo, a dál v tom pokračuji. Stejně ale nějak ne a ne uznat základní katolická dogmata. Jen ve stavech jakési mimoreality, čili psychos, jsem v tom. Trojjedinost, zázraky, kult Matky Boží, na každém rohu svatý a všelijaké další katolické pohádky beru jako hotové věci, o kterých se nediskutuje. Věřím v Boha mocně, po katolicku.

Jenže když se dostanu za pomoci neuroleptik zas do občanského normálu, jsem jako většina společnosti náchylný k atheismu. Nebo koketuji se vším možným, Jungem, taoismem, šamanismem, různými směry new age. Poučky křesťanských teologů mi pak nějak skřípou v uších. Samo sebou mě ale i ve stádiu bezvěrce oslovují lidé typu Kornelia Heiko Miskotteho, Jeana Guittona, Lva Šestova či třeba Vladimíra Solovjova. Jenže ti nejsou žádnými křesťanskými dogmatiky, spíš lidmi s hodně originálním pojetím, stejně jako Kierkegaard, Tresmontant, Teilhard de Chardin a mnozí jiní křesťanští myslitelé.

Ježíše potom beru jako úplně normálního mladíka, který, jak tvrdí Girard, pochopil mechanismus persekučního násilí a dokonale ho obrátil naruby tím, že jaksi předem hlásal, že se sám stane obětí a na svá bedra naloží všechny hříchy světa. Změnil tím úplně pojetí o oběti, snažil se přerušit nekonečný řetězec provinění a po nich následujících trestů. Ale byl člověk, ne nadpřirozená osoba, i při vší své snaze o lásku, pokoru. Slova teologa Zvěřiny o Boží milosti, darech lásky a vtělení lásky k hříšnému lidstvu skrze Ježíše Krista a další tak trochu krkolomné etudy nemohu i při dobré vůli přijmout za své.

Konec konců celá historie tohoto společenství pod vedením papežů a jiných starců, bohužel plného sebemrskačských svatých, mnohdá chorých, sexuálně zvrácených a jinak narušených hlav je často dost hrůzná záležitost. Nejlepší příklad vykolejenosti těchto osob může být dvojice Sprenger a Kraemer, kteří sepsali Kladivo na čarodějnice, knihu nad jiné nebezpečnou.

I přes všechny výhrady se však za katolíka považuji a vystupovat z církve nehodlám. Kouzlo Velikonoc, Vánoc, Dušiček, kostelů a chrámů je převeliké a jsem rád, že k tomuto světu patřím. Též syna jsem nechal pokřtít. Také v Červené Řečici, kde byl pokřtěn i můj otec. Byl to krásný obřad. Hodně sváteční den.
hovory k sobě - obrázek

hovory k sobě - obrázek

tři krátké dodatky k třem krátkým úryvkům z nesmrtelného díla Marka Aurelia Antonia "Hovory k sobě"

Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více než je nutno; neboť bezpečněji zvládneš niterný soulad, budeš-li se ustavičně k němu uchylovat.

jojo, dobrej rytmus, to je základ.
jakmile se člověk kýmkoliv, čímkoliv
nechá vyhodit ze svýho rytmu,
je zle, pak je taky sporný, kdo
může ten můj rytmus akceptovat.
není těch lidí mnoho. ovšem,
pakliže už někdo takový jest, bylo by navýsost
nepatřičné si tuto svatou osobu nepředcházet
a způsobit jí nějakou neuvážeností
sebemenší pohromu.
v mezích toho rytmu ovšem,
který trošku věci limituje.
soulad je velmi křehká věc.
musí se s ním zacházet velmi opatrně.
by nelad nikdy na dlouho
neopanoval mysl.

Nebuď ani ve svých činech povrchní, ani v hovorech neuvážlivý, ani ve svých představách netěkej, ani své duši nedovoluj, aby se dala úplně strhnout nebo aby vzkypěla, ani se v životě nepřipravuj o volnou chvíli!

povrchnost je metla, neuvážlivost a těkání,
duše, co si dovoluje vzkypět, samé pohromy,
hodně věcí v této oblasti nemám zcela
pod kontrolou, leč připravit se o volnou chvíli,
toho bych se nedopustil nikdy.

Rmoutíš-li se něčím vnějším, pak tě vlastně nezneklidňuje toto, nýbrž tvůj soud o tom. Ale vždyť je v tvé moci ihned to vyhladit. Jestliže tě tedy rmoutí něco, co vězí ve tvém smýšlení, kdopak ti brání, abys své stanovisko opravil? A podobně také, jestliže se rmoutíš proto, že nekonáš to a ono, co pokládáš za rozumné: pročpak to raději nekonáš než se rmoutit?

opravovat stanoviska, to je mé velké hobby.
vlastní soud o vnějších věcech
provádím důkladně
zneklidnění nenechám ve svém nitru
doutnat dlouho.
zármutku se neoddávám,
nýbrž konám jen a jen to,
co pokládám za rozumné. ovšem
opět v rámci možného
a v mezích svého rytmu,
který věci hodně limituje.
psychokiler - obrázek

psychokiler - obrázek

Láska (caritas) v pravdě, kterou Ježíš Kristus dosvědčil svým pozemským životem a zejména svou smrtí a vzkříšením, je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva. Láska - «caritas» - je mimořádná síla, která podněcuje lidi, aby se odvážně a velkodušně zasazovali o spravedlnost a pokoj. Je to síla, která má svůj původ v Bohu, věčné Lásce a absolutní Pravdě. Každý nalézá své dobro přijetím plánu, který s ním Bůh má, aby jej v plnosti realizoval.

ss papa benedykt šestnáctka

psychokiler po ránu
koumá
zprávy z Vatykánu

psychokiler po obědě
sní
v loži sny své smělé

psychokiler večer
dumá
kdo kůli němu bečel

psychokiler v noci
kiluje
bez dopomoci
Skládanka o bohu - obrázek

Skládanka o bohu - obrázek

Rabínský midraš (Mechilta): Bůh vypovídá sám o sobě: „Vládnu žárlivostí, ale žárlivost nevládne mnou."
 
C.Tresmontand: Hebrejské proroctví je vědění, poznání a porozumění skrytému Božímu záměru se stvořením a člověkem, jenž se právě objevil, sdělované všem lidem.
 
F.X. D'Sa: Bhagavad-gíta je vrcholem hledání, které začíná světovou obětí a končí všecelkem, a počátkem osobnějšího vztahu mezi člověkem a Bohem. Osobní charakter milostné nabídky není ani lepší, ani horší, ale jiný v porovnání s křesťanským teismem.
 
Mohammed: Bůh je posledním a největším soudcem, protože je všemocný a je absolutním stvořitelem lidí.
 
H.Vöcking: Korán zvěstuje existenci Boha, a lidský rozum jej tedy může chápat jako znamení. V tom jsou muslimové zajedno.
 
Filón z Alexandrie: Bůh nemá nerozumné vášně, stejně jako nemá tělo.
 
Moše Maimonides: Bůh je nehybný hybatel kosmu, jímž nehýbou city.
 
B.Spinoza: Bůh nezná vášně a nevzrušují jej žádné afekty radosti nebo smutku.
 
Smowhala (Indián kmene Wanapuma): Bůh řekl, že on je Otec a země je Matka lidstva, že příroda je zákon, že zvířata a ryby a rostliny jsou poslušny přírody, jen člověk hřeší. Toto je starý zákon.
 
I.Kant: Smysluplný život a mravní jednání si nelze představit bez víry v existenci Boha, bez svobody a bez lidské nesmrtelnosti.
 
S.Kierkegaard: Čím víc představy Boha, tím víc sebevědomí a čím víc sebevědomí, tím víc představy Boha. Křesťanství není jedno náboženství vedle jiných. Mění podmínky lidského existování. Staví existenci do situace rozhodování, zda přijme nabídku Bohočlověka, nebo ji odmítne.
 
N.Baumert: Duch a látka si nejsou navzájem bytostně cizí, protože obé je předznamenáno v Bohu, jakožto jejich pravzoru. Teprve z tohoto hlediska je člověk bezpečně skryt v Bohu s celým svým bytím i tělem, což se završuje ve zmrtvýchvstání těla.
 
V.Solovjov: Konečná úloha osobní i společenské mravnosti je v tom, aby se Kristus, ve kterém přebývá všechna plnost Božství tělesně "vytvořil" ve všech a všem.
 
T.Rutte: Opravdu křesťanské pojetí Boha umožňuje pochopit, proč vzpoura proti Bohu nejen nepřivádí humanum k větší úctě, nýbrž naopak jej ničí.
 
P.Tillich: Odpuštění, které si dávají lidé mezi sebou, nestačí na očištění a nový začátek.
 
P.Teilhard de Chardin: Křesťanství si důrazněji a realističtěji než kterýkoli jiný psychický proud v dohledu neustále udržuje žhavou vizi vesmíru nikoli neosobního a uzavřeného, nýbrž otevřeného svou budoucností vůči božskému středu.
 
A.Frossard: Všechno je ovládáno přítomností Jednoho, jenž je zároveň mimo a v nás všech, o němž nikdy nebudu moci napsat, aniž by se mne zmocnila obava, že raním jeho lásku...
 
E.Kunz: Právě proto, že slovo boží lásky nelze odvodit a nelze potvrdit z naší zkušenosti světa, vyzývá nás, abychom se otevřeli nade všechnu zkušenost.
 
H.Waldenfels: Že narůstá porozumění mezi buddhismem a křesťanstvím lze poznat podle toho, že mezi oběma buddhistickými cílovými slovy „moudrost" (prajná) a „soucit" (karuná) je patrný zřetelný posun na agapejský akcent.
 
L.Wittgenstein: Domnívám se, že křesťanství není učením, žádnou teorií o tom, co se stalo a stane s duší člověka, nýbrž skutečným popisem skutečného procesu v životě člověka. Neboť "poznání hříchu" je skutečný proces, rovněž tak zoufalství i spása vírou.
 
náčelník Čerokíů (1735): Křesťané se opíjejí! Křesťané bijí lidi! Křesťané lžou! Já nejsem křesťan!
 

P.S.Laplace: Ve své nebeské mechanice hypotézu „Boha" nepotřebuji.
 
J.G.Fichte: Neuznávám Boha jako osobu, neboť osobnost nutně znamená ohraničenost a konečnost.
 
L.Feuerbach: Bůh vzniká z pocitu nedostatku.
 
K.Marx: Budoucí komunistická společnost se bude vyznačovat tím, že v ní už nebude kladena otázka po Bohu, neboť lidé se konečně sami stanou plánovitě společensky jednajícími tvůrci svého světa.
 
F.Nietzsche: Smrtí Boha nastává v dosavadních dějinách zlom, z něhož nevyplývá žádný společenský vzestup.
 
J.P.Sartre: Mlčení - to je Bůh. Nepřítomnost - to je Bůh. Bůh, to je osamělost lidí.
 
S.Beauvoirová: Jednoho dne jsem abstraktní představu Boha kdesi na nebesích vymazala.
 
J.Monod: Víra ve stvořitelskou aktivitu Boha je animistickou pověrou, za vznik duchovního života člověka a života vůbec vděčíme bezduché čiré náhodě.
 
F.Kambartel: Slovo „Bůh" je jakousi šifrou pro určité sociální nebo individuální zkušenosti, touto funkcí se však vyčerpává.
 
P.Singer: Všechny živé bytosti jsou si rovny, že je člověk stvořen podle božího obrazu je nesmysl.
 
G.Bataille: Bůh je děvka.
 
Svaz bojovných bezvěrců (1925, SSSR): Bůh neexistuje!
Jak to, že ten či onen nemluví za tebe, mě, ale jen v jakýchsi pavětách snová svůj příběh? Ublíženě vzhlíží k někomu, kdo by ho pochopil, vtíravě kňourá a dožaduje se pozornosti?

Ale ten někdo jemu naslouchající, kdo to je? Jsou to jen ti samí ublíženci, jako je on sám, pláčou nad svým rozbrojem s ženou, matkou či otcem, či zlým strýčkem, zmařeným mládím či ideálem a nebetyčnou pýchou své pokurvené, nikdy nevyslyšené touhy po uznání, protože kdo by je bral vážně? Jen ti samí, jako jsou oni, malí a ublížení, znalci pomočených zákoutí duše, věčně přesidylicky překrouceného výkladu pěkného, nechápou, že pěkné je doopravdy být a sem tam i míň, a neplánovat, co bude, nehodnotit, co bylo, jen pouho pustě být, mužem, nebo jen pozorovatelem, čtenářem, figurou, opilcem, i komandovaným, ale být tím a nemyslet si, že se něco změní díky vlažnému zaprděnému slovu.

Jen ten, kdo se nezná, píše nesmysly mnohorozměrných souvztažností, chytá se stébla nauk o hovnu, přemýšlí toliko v kategoriích kdo co kdy, ale sám u toho není.

I ten Lustig, o kterém jsem se pohádal s judaistickou Markétou, je to samé, hrdopýšek, který tu svou událost prodává, své historky nepodloží temným nevědomým peklem, jen to převypráví. Možná se mýlím, možná ten chlapík je charismatický, ale jen možná.

Kdo chce víc, nechce jen ležet v bahně, miluje jen zaprodance, kteří vědí, odkud že teď z podzemí proudí řeka, která jim vysaje mízu, vědí, že v životě nebudou rozumět slabochům. Lidi, kterým vždycky za všechno může někdo druhý, nejde brát vážně.
Někteří muži by si měli zjistit, jak na tom jsou se svými energetickými zdroji a vůlí překonávat kritické momenty ve vztazích. V případě, že mají málo výdrže, že brzy vyhoří, nedokážou se ženě a popřípadě i dětem věnovat cele a bez oddechu, měli by zajít do speciálního zařízení, kde jim vše vysvětlí a naučí je, kterak mužské cti dosíci. Třeba armáda byla takový pěkný institut, kde se dávaly lekce. Denodenně dělat něco, na co není muž sestrojen, protože je od přírody slabý, to je to pravé ořechové, jak muže vycvičit k výkonům.

Muž prostě neumí čekat, nemá výdrž, chce vše hned, najíst se, odpočinout si, poklábosit, bytost svému srdci nejbližší mít stále někde poblíž, když se chce svěřit s novinkami, které se mu vylíhly v hlavě, avšak zároveň ho brzy všechno omrzí, unaví, vystresuje ho fakt, že se mohou vyskytnout zádrhele, a to se zpravidla taky stává. Třeba když partnerka má jiný pohled na vývoj vztahu než on. Kdy on zleniví a ona přitom stále touží po nových zážitcích a pokroku jakémsi. Prostě když žena odmítá stagnaci, je třeba, aby muž byl připraven se s touto situací poprat.

Měl možná jakýsi školící kurz absolvovat už ve své původní rodině, kdy mu měli jít rodiče příkladem. Ale komu se toto podaří? Který muž zažil, aby se vztah mezi jeho otcem a matkou někam posouval? V lepším případě ti dva spolu tak jaksi vydrželi, kvůli dětem třeba, společnému majetku, ze zvyku a podobně, dívali se spolu pěkně na televizi večer, o víkendech budovali letní sídlo, v horším případě se i rozešli a rozvedli. Ale nějaké stálé vřelé a srdečné vztahy plné vzájemné lásky a obdivu neutuchajícího, to je zážitek vpravdě vzácný.

Měl by tedy být zřízen institut, kde by mužům bylo vtloukáno do hlav, pokud možno citlivě, že si nikdy nesmí libovat v pohodlném stereotypu, v neřešení kritických momentů, kde by měli být seznámeni s uměním vždy ve vhodnou chvíli se optat partnerky, co cítí, s čím je nespokojená, a též podle toho postupovat, nenechat to jen tak být.

Tento pro některé tápající muže veledůležitý institut by podle mého měl být zbudován ve městě Košice na Slovensku, odkud pochází autorka tohoto skvělého pojednání Alica Kreščáková, na liderce publikující pod nickem slovenka:

Niektoré ženy by mali absolvovať test na hladinu citov v krvi.
V prípade ich absencie by sa mohli nechať naočkovať v špecializovaných inštitútoch, kde by sa naučili znášať svoje maličkosti, vajíčka aj pre iných a dotyky nezištnej bezpohlavnej nežnej ruky.
Ďalšie procedúry by ich naučili tiež niečo o takzvanej pozornosti, o spoločenskej doležitosti prezencie čisto ženského elementu v období ekologicko ekonomickej krízy dneška.
S ohľadom na fakt, že by snáď niektorá z nich mohla počať, by tu bola možnosť predĺženia o lekcie o altruisme alebo inak o láskavosti a trpezlivosti
Nakoniec by všetky absolventky obdržali diplom s nadpisom
- nie som na svete sama. Fakt. S vlastnoručným podpisom a dátumom.
http://www.literra.cz/moduly/autor/php/dilo.php?dilo_id=57552&autor_id=4336

Alica K. by v tomto institutu měla být něčím jako hlavním supervizorem. Nebo kdyby ona na to neměla čas, protože je zcela určitě ponořena do psaní závažné poučné prózy či se zabývá jinou neodkladnou činností, měl by institut řídit někdo, kdo je podobně jako ona kompetentní řešit tyto nelehké věci. Nejsem si ale jist, zda se někdo takový najde.
Lidi a psi - obrázek

Lidi a psi - obrázek

Přijde mi to docela patrný u pejskařů, že některý lidi maj potřebu někoho ovládat. Jak jen příšerně ten týpek řval na svýho psa, když si psisko dělalo, co chtělo:
"Argouši, k noze, Argouši! Argouši!"
A milej Argouš si stejně letěl přes ulici za jinejma dvouma.

Nikdy jsem nechtěl mít psa. Vlastně jednou jsem psa měl, voříška Heřmana, jen chvilku, ale to bylo jen proto, že se kamarádka Míša o něj nemohla starat, protože jich měla doma už moc.

Na někoho vykřikovat povely? Bolí mě a je mi bytostně nepříjemný, když mi ujedou nervy a někdy zařvu na syna nebo na Janu, nebo když na syna křičí Jana. Vždyť všechno jde řešit v klidu. O něco hrozně důležitýho, kvůli čemu se nějak excitovat, jde přeci minimálněkrát. Ale klasickej pejskař málokdy něco říká svýmu psovi v klidu, učí ho vykonávat jakýsi stupidní povely do zblbnutí. Ať se psovi chce za jiným psem, nebo si jen tak lítat a tak všelijak, má smůlu. Někdo na něj pořád řve. Páníček. Panička.

A pak si stará pani s druhou vyprávějí, jak je ti psi neposlouchaj. Koukám na ně a nechápu to. Proč by zvíře mělo poslouchat nějaký ženský, co maj psa jen proto, že jim už děti odešly z domu? Možná jsem za nepřejícího, ale já fakt netuším, proč lidi musej vlastnit psy a hlavně, proč je musej nějak převychovávat. V Praze. Mít je v bytě. Jen je venčit občas, nejlíp na provázku. A křičet na ně:
"Sedni, lehni!"

Jo, ještě k tomu Heřmanovi. To byl chytrej pes. Nemuselo se na něj křičet, nedělal nikde žádnej bordel. Akorát já ho měl v dost rozchlastaným období, takže to finále bylo dost hloupý. Jsem se pohádal s nějakým taxikářem, vylil na něj kelímkový kafe, na jeho bílý kalhoty, a zrovna to muselo bejt před policejní stanicí na Žižkově, takže jsem tam rovnou zahučel. Heřmana si vzal jakejsi Franta, co se mnou kalil, že se o něj postará. Ale když mě pustili druhej den, tak jsem Frantu nějak v naší hospodě nenašel. Po čase jsem na něj ale narazil a on mi vyprávěl nějaký báchorky, jak Heřmana udal kdesi na Moravě. S Míšou jsme se tedy shodli, že to nedopadlo pro Heřmana nějak extra dobře. No. Nic moc. Ale ani teď, kdy netrávím noci po šatlavách, bych psa prostě nechtěl. Ani sebepřátelštějšího. Mít psa v bytě je trápení zvířátek. To mi nikdo nevymluví.
O morálce, etice - obrázek

O morálce, etice - obrázek

První: „To by mě zajímalo, co tak soudíš o morálce, etice, svědomí a takovýhle věcech?" otevřel si sardinky a hodil kostku cukru do čaje.

Druhý: „Tak mám pocit, že hodláš začít nějakou tu přednášku, mýlím se?" uvelebil se v křesle, koukal na Prvního a čekal, jestli mu nabídne taky trochu těch rybiček.

První: „Dobře, dám k dobru pár údajů, aby nastalo takové to předporozumění. Tak tedy morálka, respektive latinské slovo mores vzniklo překladem řeckého slova ethos. Ethos v původním významu je něco jako charakter, návyk, zvyklost, mrav nebo obyčej. Legrační je, že v současném úzu morálka označuje způsoby chování, na kterých se shodla nějaká ta skupina lidí, je ovlivněna tradicí a tak. Ovšem etika je spíš chápána v tom smyslu, že morálku zdůvodňuje," jakmile to dořekl, upil z čaje a posunul konzervu k Druhému.

Druhý: „No, bezva, předporozumění nastalo," usmál se, tak trochu Prvního neposlouchal, jenom čekal, jak to dopadne s těmi sardinkami, a ačkoliv neměl hlad, nabídnul si. Chutnaly mu.

První: „Uvedl bych ještě Wittgensteina, podle kterého má etika co do činění s otázkou po smyslu. Jejím předmětem nejsou jednotlivé normy, ale spíš se zabývá postojem ke světu jako celku. Rozhodující podle něj je otázka, zda svět a náš život mají smysl, nebo smysl nemají. No a Wittgenstein tvrdí, že se ten smysl nachází vně faktů. Takže se nedá vyslovit. Nu a potom nemohou existovat žádné etické věty," měl chuť pokračovat, ale nechtěl, aby mu Druhý všechno snědl, a tak nápadně nenápadně ve chvilce ticha zíral na Druhého, který tušil o co jde, a tak Prvnímu zbytek rybiček přihrál zpátky.

Druhý: „Obyčejná sofistika. A co takhle svědomí, to je taky vně světa? To má snad každý, ne? Nebo měl by mít," přesně věděl, s čím se První vytasí, ale tvářil se, že si to poslechne rád třeba i po desáté.

První: „No o svědomí třeba Nietzsche a Freud tvrdí, že je vlastně jen tím, co od nás bylo rodiči nebo jinými autoritami vyžadováno v dětství, a to tak že pravidelně. Svědomí je tedy jen pocit, že něco musíme. Freud tomu říká Nad-Já, ale to jsem ti myslím už říkal," trochu se zarazil, když viděl, že Druhý se usmívá.

Druhý: „Takže ty tvrdíš, že i omyly těch autorit z dětství mohou být součástí našeho svědomí?" nenechal Prvního vypadnout z role.

První: „No, takhle bych to spíš řekl: pro každého člověka je morální nutností, aby jednal podle svého, i mýlícího se, svědomí. A naše svědomí jako jediné vynáší pro nás platné soudy. Je to jediná instance, podle níž se člověk, který se rozhodne jednat odpovědně, může orientovat a jíž se má odpovídat," tušil, že se mu Druhý posmívá, ale nechtěl mu začít nadávat nebo být ironický, protože se ještě domníval, že probírá velmi důležité věci.

Druhý: „Myslím, že není moc velkým štěstím umět si cokoliv zdůvodnit racionálně. Vůbec racionalita tvých řečí mi zní pěkně hnusně," věděl, že První chce začít útočit, a tak to vzal radši na sebe, aby mu to usnadnil.

První: „Já nejsem racionální, jen jsem ti chtěl naznačit, jak je ošidné tyhle věci rozebírat jen rozumem. Je nad slunce jasnější, že svoboda, svědomí, morálka a tyhle věci jdou vykládat jakkoliv, hlavní je tedy to, jak se kdo chová a ne, jak si to zdůvodní před sebou nebo před ostatními," podíval se na Druhého a měl nepříjemný pocit, že se do té debaty vůbec neměl pouštět. Druhý se podle něj v těchto případech vždycky tváří, jako by ho měl bůhvíjak přečteného.
Smrt a Praha - obrázek

Smrt a Praha - obrázek

Před milionem a osmi sty lety tu už umírali první lidé. Nedaleko Berouna jich tehdy žilo pravděpodobně nejvíc. Pár se jich taky objevilo tady v Praze.

V Suchdole po sobě zanechali sekáče z kamene. To bylo před milionem a třemi sty lety.

V Přezleticích našli jeden lidský zub. Starý sedm set tisíc let. Po mnoha diskusích došli vědci k názoru, že se jednalo o první či druhou levou spodní stoličku.

V Hostivici někdy před třemi tisíci pěti sty lety, za časů kultury nálevkovitých pohárů, provozovali zajímavý obřad. Spočíval v tom, že v hluboké jámě skončilo několik děťátek zabitých spolu s dobytkem. Asi se pak víc dařilo růstu obilí.

Libuše prý zase po milostné hrátce nechala shodit zemdlelého mládence z Vyšehradu do Vltavy. Letěl vzduchem a otloukl si hlavu o výčnělky na skále. Do vody dopadl již mrtvý.

Prostě v Praze má smrt už proklatě dlouhou tradici.

Za úplňku tihle mrtví vypráví své příběhy. Kdo je slyšel, ví, že Praha a smrt se znají dobře a umí spolu vycházet.

Kdo umře v Praze, nebude se nudit. Bude v malebně různorodé společnosti.

Ta smrt tady má podobu ženy. Urostlé Keltky s germánsky rozumnou řečí, slovanským citem a vnímavostí, trošku židovsky moudré a zchytralé. Ale pro každého je ochotná vypadat jinak. Nikdo by se jí neměl bát nebo utíkat před ní, ale ani ji pokoušet a laškovat s ní.

Berte tenhle nesmyslný text jako náznak, nelogickou vysvětlivku, proč neprovozovat potraty a nežertovat o těchto věcech.

Člověk by měl vidět, kde umírá. A to se bohužel těm ještě nevyklubaným, předčasně zabitým, nikdy nepovede.
Indoevropané - obrázek

Indoevropané - obrázek

Dnes tak jaksi letmo pojednám na žádost jedné osobité osoby, jdoucí osobitou Cestou, o Indoevropanech a jejich mytologii, jelikož většina zdejšího obyvatelstva tak nějak Indoevropany je. A tudíž v indoevropské mytologii hledat své kořeny není vůbec od věci.

V jedné ze svých prací, v knize "Mýty a bohové Indoevropanů", hlava otevřená, myslitel mytologií se zabývající, Georges Dumézil, vysvětluje svou teorii o trojčlennosti společenského uspořádání, ideologie a mytologie u Indoevropanů.

Dumézil se domnívá, že původní indoevropská společnost se dělila na kněze, válečníky a rolníky či ještě dříve pastevce. Důkazy své teorie dokládá na mytologii Indie, Říma, Skandinávie, starého Íránu a Keltů. U Řeků má ten problém, že jejich mytologie je propletená velice velmi s mytologií Předního východu a od Slovanů se zas tak moc mýtů do dneška nedochovalo, a když ano, tak jsou hodně ovlivněny křesťanstvím. Ale jsou jiní badatelé, kteří pitvají byliny a podobně. Zajímavým autorem v oblasti indoevropsklé mytologie je bezesporu Jaan Puhvel, Dumézilův žák. A třeba Dušan Třeštík velice chutně pojednává o české mytologii, ale to je už zas jiná písnička.

Dumézil tedy říká, že například u Skythů dělení na tři základní skupiny nehrálo tak důležitou úlohu, v Římě zas bylo toto původní dělení společnosti překonáno. Keltská společnost se pro změnu ukazuje jako bližší indickému modelu. A Indie na tomto dělení jako jediná založila svou společenskou organizaci, která se dělila do čtyř "stavů", sanskrt říká do "barev", z nichž první tři jsou "čisté" čili čistě árjovské (brahmáni - kněží, kšatrijové - válečníci a vaišjové - chovatelé dobytka, zemědělci či obchodníci), čtvrtá kasta jsou "nečistí" čili původní obyvatelé Indie.

Tyto jednotlivé indoevropské skupiny obyvatel měly svoje barvy. U Keltů je třeba bílá barvou druidů, červená barvou válečníků a modrá barvou zemědělců a řemeslníků. Odtud lze vydedukovat, proč jsou francouzská, ruská nebo třeba česká vlajka bílo-červeno-modré.

Jednotlivé skupiny společnosti měly ku uctívání též odpovídající bohy nebo jejich skupinky. Například v Indii jsou v první skupině pro obřadníky a muže věnující se náboženství bohové jako Mitra (smlouva, přítel) a Varuna (bůh řádu a společenské pravdy). Druhé skupině bojovníků a vůdců odpovídá bůh válečníků Indra. Třetí pro zemědělce, obchodníky a řemeslníky je zastoupena dvěma Ašviny, kterým předcházeli Násatjové (dvojčata). V Římě k první skupině patřil Janus, k druhé Mars a k třetí Quirinus. U Germánů byli bohy první skupiny Tý a Odin, druhé Tór a třetí Njord, Frey a Vanové, kteří symbolizovali prosperitu.

Dumézil ve svých pracech dokazuje, že toto trojčlenné dělení společnosti je typické pouze pro Indoevropany. Ostatní starověké národy, jako třeba Egypťani, Číňani nebo Židé svou ideologii a náboženství na něm nezakládali ani omylem.

 
New Age - obrázek

New Age - obrázek

2.

Na tom kameni ti to došlo. Jak moc se bojíš. Jaký jsi uzlík strachů.
Nevěděl jsi, proč ses na něj dostal a netušil, jak dopředu nebo dozadu a nezabít se.
A ten strach povolil.
A tys byl kamenem a kámen tebou?
Vrátil ses, až když vše ustalo. Zbyla jen dokonalá lhostejnost, kdo jsi.

1.

Můžeš se stát čím chceš?
Ženou, starcem, dítětem? Stromem, kamenem, vodou? Pouští, zvířetem?
Když se nebudeš bát. Až tě přejde strach, že se nevrátíš. Pak jde jít dozadu i vpřed...
Když budeš vědět, že ty nejsi?
Že jste. Tam, kde chcete. Ale to už prostě nemyslíš jen za sebe.

(Norsko. 1998)

Je mi to něčím trochu nepříjemné, ale musím uznat, že mé zájmy a preference jsou docela hodně souběžné s hnutím New Age. Nerad se někam zaškatulkovávám, ale když to vezmu kolem a kolem, tak kromě svého katolictví, které spíš beru jako takové ukotvení v času a prostoru, než abych chodil do kostela naslouchat kázání, jsou mi většinou myšlenky New Age mnohem bližší než křesťanská dogmata či jiné pevně dané myšlenkové konstrukty.

New Age je sice americká záležitost, vhodná spíše pro bohaté, kteří mají čas se zabývat meditacemi a jinými žerty, což je jářku nesympatické, ale na druhou stranu se hlavní princip New Age dá nazvat „nezávislým hledačstvím", kdy člověk nepolyká už předem připravenou duchovní krmi, jak tomu je u regulérních tradičních náboženství. New Age lze brát jako „postnáboženskou" spiritualitu, která si dovoluje tvrdit, že lidstvo stojí na prahu nového věku a chtě nechtě směřuje k novému vědomí.

New Age si vypůjčuje různé prvky z gnosticismu, alchymie, astrologie, neošamanismu, zen-buddhismu, hinduismu, taoismu i z křesťanství. A snaží se jaksi spojit kvality všech těchto směrů. Plus je moc příjemné, že není nikterak hierarchicky či jinak organizováno. Jedná se jen o zcela volnou síť lidí, co přemýšlejí více holisticky než tradičně „moderně" racionálně a mají potíže s přijetím konzumního šílenství.
 
Jak říká Allan Watts: Cest k jedinému je tolik, kolik je lidských životů. Každému podle jeho chuti - ale nač o to bojovat? Myslíte si, že Bůh sám sebe bere tak vážně? Já osobně jsem fascinován všemi náboženstvími. Ovšem jen potud, pokud se mne jejich příslušníci nepokoušejí přesvědčovat.

Nebo třeba Lewis Mumford: Člověk Nového věku by měl pochopit, že vše je jedno, vše se prolíná a závisí na sobě. Rozmanitost bytí je jen zdánlivá, neboť vše je tvořeno jedním základním principem, který spojuje zdánlivé protiklady.

Víc extrémně to pojímá John Randolph Price, který pravil: Já a Otec jsme jedno, a všechno, co má Otec, je moje. V pravdě jsem Kristus Boží.

A jak se k narůstajícímu problému "Co s New Age?" vyslovila katolická církev? Asi takto, slovy kardinála Godfrieda Daneelse: New Age je směsicí vědeckých poznatků, východní religiozity, psychologie a astrologie, která přitahuje hlavně lidi, hledající realizaci sebe sama. K nebezpečným aspektům tohoto hnutí patří kult podvědomí, který zneplatňuje křesťanské pojetí člověka, hříchu a modlitby jako aktu setkání s Bohem. New Age redukuje víru na zážitek vlastního já.

Pro většinu křesťanů je prostě New Age velmi egocentrické a Bohu nemilé. Ovšem dost často jsou krmeni polopravdami a snůškami nesmyslů o nějakém spiknutí a podobně. A vlastně ani dost dobře nemohou své názory konfrontovat s New Age, protože toto hnutí nemá žádné mluvčí nebo hodnostáře jako křesťanské církve.
 
proti alkoholu - obrázek

proti alkoholu - obrázek

Alkohol je pěkná věc, když člověk je psychicky zdráv, pro psychicky labilní jedince není vhodný. Je trochu smůla, že většina jedinců jest labilní, ale přesto hodně z nás holduje alkoholu. Něco na tom chlastu bude, když se mu oddává tolik lidí. Nejspíš to bude prostě součást vyjádření naší evropské identity. Muslimové přeci pít nesmějí a jsou jiní než my, takže my pít tak trochu musíme, abychom tedy osvědčili svou jinakost, no...
autohumor - obrázek

autohumor - obrázek

Autohumor nastává, když člověk rozesměje nějakým hodně stupidním výrokem sám sebe.

Včera jsme s přítelem Emilem oba oplývali tímto darem. Emil se třeba úplně nepříčetně rozesmál, když jsem se ho cestou z hospody na Albertov ve tři ráno ptal, zda je otevřená botanická zahrada.
"Teď v noci ne," řekl a smál se tak dlouho, až jsem se musel přidat. Nic jiného mi nezbývalo.

Já si však taky autohumoru užil, poté, co jsem platil nějakých devět či kolik nealkopíveček, prozradil jsem Emilovi, že se ze mě stává děsný nealkoholik. Ještě teď se tomuto svému idiotskému nápadu směju.

Autohumor je krásná věc. Základem je říct nějakou silně hloupou a přiblblou věc, a pak se začít smát. Jestli autohumor funguje, se pozná podle toho, zda se spolubesedovník přidá. Dobrý autohumorista se směje nějaké vlastní krávovině tak dlouho, že prostě tomu druhému nezbývá nic jiného, než se i třeba proti své vůli připojit.
proti mamonu - obrázek

proti mamonu - obrázek

je to známá věc, že dnešní tak demokratický kapitalismus, bašta mamonu, by nebyl možný bez kolonialismu, bez okrádání, vyvracení a ničení jiných než evropských civilizací. které měly tu smůlu, že nebyly tak agresivní a uzpůsobené k podrobování si druhých.

dalším zdrojem kapitalismu jest protestantská morálka. díky víře v predestinaci se následovníci Kalvína uchylovali k "bohulibé" práci, mamonění, neznali jinou radost, nevěděli, jak jinak se zalíbit svému Bohu než odříkáním si radosti, dřením sebe i jiných ve zpozdilé víře, že jen tak Boha následují. že jen tak prokážou svou vyvolenost. odkládali radost až na potom, tím pádem ale i mamonili, byli tedy schopni akumulovati kapitálek. a posléze už Bůh byl k ničemu, zbyl jen ten mamon.

a mamon se rozšířil do celého světa. žádná síla nebyla s to jeho cestu zastavit. život pro mnohé se stal pohodlnějším, světem se šíří povědomí o lidských právech, kterážto mají svůj původ též v křesťanské morálce. ničivá reakce, vyvolané kolonialismem, kapitalistickým vykořisťováním - totalitní odnož komunismu - je již na ústupu. ale nikdo už nevyvolá z hrobu společnosti, pokořené mamonem, ve kterých se mohlo pracovat jen tolik, aby bylo co jíst, lidé si vážili přírody, cítili se její součástí, měli před ní respekt, nikdo neměl potřebu vlastnit víc než druhý, věci veřejné projednávala celá skupina a teprve, když vády byly zažehnány, došlo se k společnému rozhodnutí. nebylo třeba hlasování, při kterých většina převálcuje menšinu. není však cesty zpět. mamonění a kapitalismus je motorem "pokroku" a ctihodnou záležitostí. když se to ale nedejbože časem přepálí, reakce zas mohou býti bouřlivé. celá věc je totiž pochybná.

není dobré mamonu propadat, hnát se za čím dál větším bohatstvím. je dobré užívat hmotným statků s rozumem, přemýšlet o škodlivosti touhy po majetku. kolik jen škod již bylo díky tomu napácháno. je dobré neobdivovat bezohledné boháče, není dobré snažit se mít víc než druhý, ale vážit si lidí skomných, sociálně a ekologicky smýšlejích a jednajících.

ámen!

 
jak nakupovat s Ježíškem - obrázek

jak nakupovat s Ježíškem - obrázek

1. mít předem promyšlený artikl, který si chceme pořídit, aby se předešlo tápání. pak řádně obchody prošmejdit. já jsem metropoli zličín obešel třikrát dokolečka, než jsem přišel na domluvený sraz s ježíškem.
2. je jasné, že je třeba mít svého ježíška. mně ho dělá sestra.
3. ježíška dlouho nezdržovat a vést ho rovnou k vybranému obchodu. já jej nasměroval do obchodu kara trutnov, vysoce značkové zbóží z kůže. na greenpeasáky dlabu.
4. připravit ježíška na nejhorší. sestru jsem tudíž upozornil na to, že bundička stojí 4 tisíce, ale že možná jsem přehlédl nějakou tu číslovku před touto sumou. to bylo radosti, že se jednalo o pouhé čtyři klacíky.
5. prodavačku též připravit na to, že se bude nakupovat. při mé třetí pochůzce už měla velkou radost, že jsem tam naposledy.
6. když je vybráno, koupeno, nebránit se dalším nápadům ježíška sponzora. sestra nahodila: co takhle ještě kalhotu? ano. souhlasil jsem blahosklonně. i tedy vzhůru do dalšího značkového krámku: léviho kalhoty. tam dlouho neotálet a vybranou kalhotu zkusit a nechat si koupit.
7. pak je čas na cigaretu a poděkování ježíškovi. též není špatné nechat se ježíškovým autem odvézt až před dům. a použít jeho pomoci při nasprejování protidešťového filmu na bundičku. sestra rozsvěcela věčně zhasínající světlo na chodbě a různě radila, jak sprejovat.
8. ano, ježíška není dobré nechat čekat až na konec prosince, kdy bude mít šílenej shon a chvat.
9. ještě jsem málem zapomněl na veselou příhodu cestou z obchodu v automobilu, kdy jsme zaklíněni mezi ostatní vozy v koloně poslouchali rádio jedna. v éteru se ozval nezaměnitelný hlas známého charizmatického básníka a performera lukáše malátka. sestra tvrdila, že to není on, pročež jsem mu zatepla zavolal a zjistil, že to byl on, soutěživec v telefonních soutěžích. ovšem zadanou hádanku neuhodnul.

 

 
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one